Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2000, č. 4. Eva Machková

Dětská scéna 2000 - poprvé v Trutnově

Vzhledem k "premiéře" Trutnova je potřeba hned na začátku říct, že volba místa se podařila. Prostory pro divadlo (kino Vesmír, Národní dům a Koncertní síň B.Martinů) i prostory pro semináře a diskuse, ubytovací možnosti i celá vybavenost a atmosféra města přehlídce dobře padnou. A pokud ještě někde jsou potřeba nějaké ty úpravy a změny, což je po prvním ročníku přehlídky docela běžné, štáb přehlídky v čele s ředitelkou Domu kultury Zinou Rýgrovou, je schopen a ochoten hledat řešení a činit tak s vlídností. To je na každé přehlídce to nejdůležitější: aby byli lidé, kteří chtějí, aby to fungovalo, a umějí pro to něco udělat.
Pokusím se tu shrnout to nejpodstatnější z diskusí, které se v Trutnově vedly. Byly tři souběžné: lektorský sbor s vedoucími zúčastněných souborů, ostatní dospělí účastníci se scházeli ve dvou skupinách, jedna měla být začátečnická (tu jsem vedla já), druhá pokročilá (Vladimír Zajíc), ale těžko říct, podle čeho se účastníci hodnotili a zařazovali, bylo to zcela na nich. A konečně: stejně jako loni v Zábřehu měl zpravodaj i "dětskou" redakci, tentokrát to ale byli patnácti- až šestnáctiletí místní gymnazisté. Někteří z nich se účastnili diskusí a psali téměř o všech inscenacích recenze - v mnoha případech z nich vybírám "hlas vrstevníků".
Přehlídka souborů začínala vystoupeními recitačními, a i když toto řazení nebylo možné z organizačních důvodů důsledně dodržet, budu je respektovat aspoň zde.
Zahájil soubor Na poslední chvíli, složený s nejstarších žáků I. cyklu ZUŠ Ostrov nad Ohří vedený Lucií Veličkovou. Představil se pásmem folklórních textů Ach, to je svět. Prezentoval světy dva - holky holdují pubertálním láskám a zbožňování, kluci - jak bývá v ZUŠ obvyklé, dva mezi 10 děvčaty - preferují jídlo. Autorka inscenace spolu s dětmi s nadhledem a nadsázkou konstatovala vlastně příčinu tohoto nepoměru: kluci jsou prostě jiní, a na "holčičí" přístup k světu nepřistoupí. Poučení pro dospělé: chceme-li i chlapce k dramatické výchově a divadlu přivést, budeme muset vzít v úvahu jejich pohled na svět. Inscenace zajímavě a s pochopením pracovala s kontrastem mezi folklórními texty a současnými reáliemi (jeden příklad za všechny: v textu jsou zemčata, na scéně chipsy). V diskusi bylo oceněno využití folklóru v práci s "puberťáky", kteří se jí sami dobře bavili. A dejme slovo vrstevníkovi - jednomu z oněch zmíněných patnácti až šestnáctiletým místních gymnazistů, kteří tvořili reakci Průvanu, tj. "dětské" části zpravodaje: "Jeden z chlapců poleví a nechá se, blázen bláznivá, nalákat na okurky... vztahy s opačným pohlavím inscenace vyjádřila skvěle." Inu, milé dámy, které vedete dětské soubory: oni jsou prostě jiní a vidí to spíše takto.
Do kategorie "starších dětí" patřilo i vystoupení dvou žákyň a jednoho žáka ZUŠ z Prostějova, jejichž vedoucí je Petra Kocmanová. Zvolili Doupě latinářů aneb Sežrané spisy Ivana Wernische. Diskuse se točily zejména kolem otázky "co tím chtěli říci", a o tom, že jednou hovořili za sebe, jindy za vypravěče, jednou za postavu. Byli dobře vybaveni, ale jejich projev budil až pocit nacvičenosti, vyumělkovanosti. Průvan patnáctiletých to shrnul bez okolků: "Nevím, jak reagovat na tento, leč nevšední, ale tak trochu zamotaný a zmatený výstup."
Také LDO ZUŠ Krnov vedoucí Markéty Juroškové-Bezručové s Třesky plesky Edwarda Leara vyvolával celé série otázek: Proč měly dívky pláštěnky, zda měl být opakovaný text "třesky plesky" zástupnou řečí nebo deštěm, co bylo tématem - nonsens? Nebylo jednoduché se orientovat ve výstavbě, nečitelný byl klíč řazení textů, chyběla gradace, příliš mnoho hluchých míst a pauz. Průvan byl zřejmě trochu v rozpacích a šel na to dost drsně: "Připadalo mi, že toto divadlo bylo tak trochu pro náročnějšího diváka - no prostě nemělo hlavu ani patu."
Podobně to bylo s souborem Nepindej ZUŠ Žatec (Eva Venclíková) Vám taky dupou králíci Jana Vodňanského. Chyběla jednotící linka a diskuse se proto točily kolem otázky proč to hráli, jaká byla dramaturgie. Vadily pokusy o ilustrování nonsensu. Průvan to zase shrnul: "Hráli na kytaru, zpívali, byli živí... Jediná chyba byla, že často unikal děj celé hry."
Jiné problémy přineslo vystoupení souboru Brepty ze ZŠ Sněžné vedoucí Miloslavy Matouškové podle přes třicet let staré prózy Věry Adlové Rose des Flandres. Zatímco Průvan ocenil, že námětem byla osamocenost pubertálního děvčete a byl zřejmě překvapen střídáním vyprávění hlavní hrdinky se scénami z jejího života, dospělí se podivovali nad zastaralostí, přímočarostí a schematičností zvoleného textu, kladli otázky, co je hlavní problém a zda to měla být lyrika či epika, kritizovali fakt, že se prezentuje jen subjektivní pocit ale postava se nevyvíjí.
Od těchto souborů se Dramatický kroužek ZŠ Sloupnice vedoucí Evy Sychrové odlišoval jak věkem (střední školní věk), tak typem a zpracováním předlohy: Toman a lesní panna F.L.Čelakovského a texty tomu podobné se v dětském přednesu v posledních letech či spíše desetiletích moc často neobjevují. Byl to zajímavý pokus o zvládnutí klasiky, pokud jde o verš a techniku řeči, děti obstály dobře. Problémem bylo nedostatečné využití rekvizit - šátků jako metafory, diskutovala se přiměřenost věku představitele Tomana. Průvanu došel dech a odbyl to vtipkováním o Otomanovi a laxní panně (že by názor dnešních gymnazistů na klasiku?)
Vystoupení 2.třídy ZŠ Benešovo nám. v Pardubicích vedoucí Martiny Hezké z této skupiny vybočovalo zdaleka ne jen věkem, ale především tím, že Pohádka o rytíři Janovi podle Václava Říhy neměla nic společného s recitací. Byl to pohádkový příběh sehraný s použitím řady divadelních prostředků, z nichž nejnápadnější, ale také nejvíc matoucí byly kostýmy typu "co dům dal" - některé děti měly jen náznak, jiné kostým stylizovaný, některé jako z půjčovny, a to bohužel mátlo proto, že ty "nejdivadelnější" a nenápadnější kostýmy neměly vždy nejdůležitější postavy. Ale vystoupení vybočovalo z programu vlastně celé přehlídky svým vznikem: byl to výsledek dlouhodobého vyučovacího projektu o středověku, a "asi to měli nechat jen jako ono vánoční představení a nechodit s tím na přehlídku", jak zaznělo v diskusi. Navíc po půl roce hraní už takto malé děti nejsou při věci, působí secvičeně. Průvan se tentokrát neorientoval a omluvil se za vypuštění recenze: "...nepřipadalo nám fér kritizovat vystoupení, kde z dětí někdo chtěl vyrobit herce." To asi Martina Hezká nechtěla, ale není divu, když divák neznalý vzniku a původního záměru má z takového představení nepříjemné pocity. Jestliže jde o interní záležitost, má zůstat interní.
Kategorii přiznaně divadelní otevřela inscenace ZUŠ Jindřichův Hradec vedoucích Zuzany Jirsové a Radka Marušáka Celé léto v jediném dni podle povídky Raye Bradburyho. I zde, jako už v některých předchozích případech byly v diskusích položeny četné otázky - proč byly děti na Venuši, proč se Margot nechce přizpůsobit, jaké jsou vlastně vztahy mezi dětmi, zda inscenátorům šlo o zjemnění krutého příběhu, či zda záměrně zjednodušili předlohu na příběh z internátu s prvky šikany. Bylo však zřejmé, že je to o normálním člověku v nenormální komunitě, a že odlišnost Margot je podložená její životní zkušeností. K plnému sdělení Bradburyho tématu však chyběla ona vytrvalost mnohaletého deště, nezaměnitelná atmosféra jeho příběhu - přesně to, co je na povídce tak sugestivní a přitažlivé a na divadle velmi, velmi obtížně proveditelné. Ocenit je nutno zaujetí a energii dětí, které jsou zcela "při tom".
K nejméně diskutovaným vystoupením přehlídky patřila "one man (i spíše one boy) show" Martina Šulce ze Smržovky Johanes doktor Faust (podle K.Bednáře). Třináctiletý Martin si sám a za jeden víkend připravil inscenaci jako školní úkol - byl ve škole nový, když děti už byly pro úkol připravit si loutkové představeníčko rozděleny do skupinek. A tak se rozhodl, že se v novém prostředí nenechá zahanbit. Loutky mu vysoustruhoval tatínek, vše ostatní je jeho vlastní dílo. Působilo to zcela přirozeně, jako by si to vymýšlel před námi na místě - domácí divadélko, znakovost loutek a jejich animace, vědomé zacházení se zvolenými prostředky radost z hraní, nadhled, osobitá hra s možnostmi naivního divadélka, temporytmus, gagy - na pamětníka to dýchlo vzpomínkou na někdejší Brůčkovy "zlaté časy" s Kašpárkovou poslední šancí či Klasickým romantickým dramatem. Úspěch byl obrovský, snad chlapec rychlým a jednoznačným úspěchem nezpychne.
To bylo v neděli, v pondělí následovala další "puberťácká" série, víc než různorodá. Soubor Naruby ze ZŠ Luby vedoucí Ireny Kindlové uvedl Meditace č. 1 podle Sandra Bajiniho. V diskusi už nešlo jen o tázání, ale přímo o tápání - k nejčastějším slovům patřilo "asi" a "možná": koho jsme to viděli - možná to byli to lidé, možná roboti, proč se to jmenovalo Meditace, a ještě k tomu č. 1, o čem to bylo, proč si nasazovali černé brýle, neslo nějaký význam, že učitelku hrála Romka, byla důležitější slova nebo pohyb? Nevíme, jsme zmateni. Podle Průvanu se představení povedlo, ale autorka recenze prý začala rozumět až při druhém shlédnutí - na rozdíl od lektorů, kteří si to nenamlouvali.
Vcelku jednoznačně bylo přijato Spolčení dramatického činění Prasetaun Dětského výchovného ústavu Jihlava s inscenací hry svého vedoucího Jiřího Juráše Skupinka. O dětech tu nemohlo být řeči, na jevišti jsme viděli mladé mužské - ostatně určitě mají už něco za sebou, jinak by nebyli v "pasťáku". Tato "smetištní skrumáž vzpomínek, zážitků, myšlenek, přání a snů, pocitů a nálad pěti chovanců DVÚ a režírujícího J.J." měla za cíl zpětnou vazbu a přímou konfrontaci s okolním "normálním " světem a znovuuvedení hráčů do něho. Jejich technické nedostatky byly vyrovnány použitými prostředky. Verbální vyjadřování zřejmě nepatří k jejich silným stránkám a proto je inscenace postavena na pohybu a hudbě. Ano, je o nich, jednají autenticky za sebe, ale inscenace přesahuje do "normálu" - není divu, že recenzent Průvanu, spořádaný žák 1. ročníku gymnázia, dokázal s pochopením a souzněním lakonicky "odvyprávět" situaci po situaci - a dobře jim rozuměl, neboť zná podobné (rodičovské peskování, autoritativní škola, drogy, disko, lásky, sny...), byť v mírnější podobě. Dospělí v diskusi ocenili přesnost, neotřelost, funkčnost výtvarné práce, založení celé scénografie na horách starých novin, světla, kostýmy, hudební složku, pevně vybudovanou stavbu, a zejména to, že chlapci vypovídali autenticky sami za sebe. Jen jsme se ptali (a ptá se tak zřejmě i vedoucí souboru) co to v nich zanechá?
S rozpaky bylo naopak přijato první ze dvou vystoupení pravidelného účastníka Dětských scén - 4. oddílu Hudradla ze Zlivi. Mirek Slavík se staršími členy souboru připravil inscenaci Dárečci, která měla být původně kabaretem. Na náměty dětí, ze skutečných událostí v zlivské škole a pro zlivské vrstevnické publikum vznikla inscenace, která byla v diskusích označována jako televizní Bakaláři či sitcom. Úlitbu vrstevníkům Průvan ocenil: "Celý život byl nádherně vykreslen a rozdělen do čtyř částí, každá se zabývala jinou částí života." Pro dospělé účastníky přehlídky, zejména ty, kteří od Mirka Slavíka mají důvody něco podstatného očekávat, to bylo zklamání - už proto, že jedna věc je vyhovět vkusu vrstevníků, a druhá respektovat ho a přitom je táhnout o kus výš než televize. Diskutována byla různost, nesourodost pojetí jednotlivých "scének" (je mi líto, vlídněji to nazvat nelze), směs realističnosti a nadsázky, dívky v rolích dospělých mužů, nastavované konce tří ze čtyř příběhů, jako by bylo potřeba všechno dopovědět do poslední mrtě a vysvětlit pointu, popisnost, doslovnost, "ukazování, ne sdělování". Z celku vybočila jen jedna epizoda, v níž otce hrál Mirek Slavík a která měla vybudovanou pointu. Škoda je to o to větší, že se děti jako vždy u Hudradla projevovaly přirozeně, byly vybavené, schopné jednat v situacích.
Reputaci souboru ale napravily hned další den menší děti z 1. oddílu (věk 2.tř. ZŠ) téhož souboru i vedoucího s volnou variantou Princezny na hrášku H. Ch. Andersena. Půvabná a vtipná hra dětí na vdavky, ve věku, kdy jsou holčičky ještě ochotny bez zábran je plánovat, byla sdělením o dětech, jaké jsou. Scény byly vypointované, téma a výrazové prostředky byly v souladu, situace vybudované, gagy dobře vymyšlené a sdělené, bylo tu jednání, partnerství starších s malými, humor jemný a temporytmus dobře zvolený a dodržený. Průvan: "Smál se všelikdos... Viděl jsem a líbilo." Jak vidno, malé děti nemusí vždy patnáctileté mást.
Dramatická školička Svitavy vedoucí Jany Mandlové uvedla inscenaci podle knížky Ivy Procházkové Středa nám chutná. Oceněna byla scénografie, výkony obou dospělých žen - ale diskuse se točily kolem faktu, že děti spíše přihrávaly dospělým (dokonce padly poznámky o jejich exhibici). Za problematický byl označen výkon představitele zastupujícího ředitele, který do příběhu nevnesl konflikt obsažený v předloze - v ústavu se jakoby nic nezměnilo, děti změnu skoro nepocítily. Nebylo zcela jasné, zda se hraje o dospělých nebo o Cilce, jíž rostou na hlavně jablka, když je šťastná. Zmínky o bezproblémovosti, lyričnosti, "všeobjímající lásce", přemíře "dramaťáckých" her v první části, o volném temporytmu představení v diskusích dospělých, ale i kratinká recenze v Průvanu, to všechno svědčí o rozpacích.
Mnohem lépe vyzněla - byť ne bez výhrad - inscenace několikanásobného účastníka Dětských scén, souboru DdDd ZUŠ Děčín vedoucích Jany Štrbové a Aleny Pavlíkové Velice americká pohádka podle Alice a skřeta Tobiáška Pavla Šruta. Oceněna byla práce s loutkou skřeta, řada dobrých řešení, problémy shledány v nefunkčním začátku, uvažovalo se o počáteční hře s klubkem, vařečkou, které pak "nehrají", o potřebě většího nadhledu. Průvan: "Ale nepřišla jsem na to, proč se to jmenovalo Velice americká pohádka." To je čertovo kopýtko postoje "však všichni dobře víme proč, kdopak by nečetl Šruta!" A oni se jsou lidé, kteří to nečetli! Ty z Průvanu vydání knihy už v dětských letech nezastihlo, a přece mají právo vědět, o čem se to hraje a proč se to tak jmenuje.
Nejproblematičtějším vystoupením dne, a opět "puberťáckým", bylo Devět balónků podle Olgy Hejné souboru Temperka LDO Třinec vedoucí Marcely Kovaříkové. Hlavní problém spočíval v předloze ze 60. let, kterou se v této inscenaci (na rozdíl od té, kterou před několika lety uvedla v Prachaticích Alena Palarčíková s olomouckou ZUŠ) nepodařilo uvést do vztahu k současnosti. Ideály a symboly (balónky) v povídce jsou věcí 60. let, v době počítačů, mobilů v školních brašnách, hltání "Bravíčka" a seriálů na Nově, je představa pubescenta toužícího po balónku dost neuvěřitelná. Nezvládnutá byla i šíře a různorodost výrazových prostředků, chyběl jim klíč a divák si nebyl jist, co děti kdy představují. Průvan tvrdil, že se představení líbilo, leč kusé, jakoby trhané převyprávění v recenzi inscenaci moc nelichotí.
I závěrečný den byl ve znamení nejstarších dětí-nedětí. Nejdříve vystoupil souboru Hop-hop, ZUŠ Ostrov nad Ohří. Irena Konývková pro něj připravila scénář podle hry Josefa Kovalčuka Ondráš nebo Juráš a mnoha pohádek a pověstí o zbojnících. V diskusích byla oceněna vážnost tématu a námětu, zvládnutost soubojů, konstatována dominantnost dívek a jejich převaha nad chlapci, ačkoli šlo o fundamentálně mužskou záležitost. Slabá byla kultura řeči, zvládnutost pohybu (zejména vzhledem k danému prostoru), chlapci falešně zpívali, nefungoval temporytmus. Oceněna byla naopak kultivovanost tvaru, směřování k divadlu, vybudovaný příběh a dobře zvolené divadelní prostředky. Vcelku diskuse konstatovaly, že jde o dobře nastoupenou cestu, v níž bude třeba ještě pokročit dál.
Závěr přehlídky patřil Vrtuli ZŠ Slaný s inscenací Krysaře, pro kterého zcela volně podle Viktora Dyka napsal scénář Jiří Rezek. Debaty se vedly o znacích, symbolech a metaforách, jejich množství, spletitosti, funkci a možnosti diváckého "čtení", hledaly se obecnější výklady, neboť inscenace je zahlcena sděleními, která se vzápětí změní, divák získá, ale ihned zase ztratí k klíč. Postavy byly nejednoznačné, diváci tápali, kdo jsou krysy. Problémem byly i dívky v mužských rolích, problémem je i rozdíl kvality textů Rezkových a Dykových. Jeden z gymnazistů řekl v diskusi: "Forma byla efektní, ale sdělení nebylo efektivní". Průvan: "Abych řekl pravdu, nebyla mi hra zcela jasná" - jedna z diskusí ale začala tím, že se patnáctiletým Krysař líbil. Totéž se dělo na regionální přehlídce ve Stochově - zřejmě působí to, co v lektorském sboru bylo označeno jako "postmoderní variace na archetypální příběh", což ale vyjadřuje i onen rozdíl mezi efektností a efektivností.
Co z toho všeho plyne v obecnější rovině?
Nejnápadnějším rysem přehlídky je masivní nástup mládeže od třinácti výše. Po dlouhá léta se tato věková kategorie vyskytovala na dětských přehlídkách jen sporadicky, spíše v přednesu než v divadle, a po dlouhá léta platilo, že se neví, co s nimi dělat, kde hledat předlohy. I letošní přehlídka svědčí o tom, že to s dramaturgií není tak docela jednoduché, nicméně cesty naznačeny jsou, a to různé a mnohé. A zřetelně jsou "děti" v tomto věku ochotny a schopny divadelní činnosti se věnovat, baví je to, a mohou vnést na Dětskou scénu nového ducha i tím, že jsou schopny vrstevnické reflexe a sebereflexe. Tedy i signalizovat nám "odrostlejším", jak se na svět dívají a čím žijí - často je to hodně odlišné od našich představ a zbožných přání.
Nejednoduchost práce s dospívajícími spočívá také v tom, že témata a náměty pro ně už často nesnesou hraní mužských rolí děvčaty a otevírá se tedy otázka, jak chlapce získat a udržet, a jak tedy měnit dramaturgii, aby pro eventuální chlapecké zájemce nebyla příliš zženštilá. Prvním krokem je snad něco podobného, jako jsme viděli v programu Ach, to je svět - neobcházet to, ale otevřít, pojmenovat problém. Výborným korektivem a informací je názor patnáctiletých: líbili se jim Dárečci (znají to) i Krysař (tajemno, odlehlost, formální složitost), ale také Prasetaun (opravdové problémy, které také jistým způsobem prožívají).
S tímto věkem - a konec konců i s možností rozšíření věkové struktury přehlídky na celé spektrum teenagerů - souvisí i problém, zda vždy a všude setrvávat u humoru či u "všeobjímající lásky" a laskavosti, která je pro vystoupení menších dětí charakteristická, anebo zda připustit a plně rozvinout konfliktnost a závažnost témat a sdělení. Po Ondrášovi kdosi namítal, že v něm chybí humor - ale proč by musel humor být vždy a všude? Protože tak činíval Shakespeare? Protože jsme si na to zvykli - a už to někdy říkáme automaticky? Musí všude být všechno? Neuslyší starší chlapci spíše na konfliktní a bojové náměty? Na "chlapštější" témata?
Už pár let mi vrtá hlavou, kam že se poděly někdejší úspěchy dětských souborů. Letos byly dvě, tři inscenace přijaty převážně pozitivně, bývávalo však, že jen dvě, tři inscenace byly výrazně kritizovány. Zvýšily se naše nároky? Změnila se doba? Stali se z nás větší odborníci či větší rejpalové? Neumějí dnešní vedoucí to, co uměli "klasici" před lety? Možná od všeho trošku, ale myslím, že velmi důležité je, že se o hodně zvýšila náročnost vedoucích na dramaturgii, a jen o méně jejich schopnost realizovat svou představu. Funguje tu několik jevů: co je dobré ba skvělé při čtení, to jest co má mimořádné literární kvality, nemusí být ještě dobré pro jeviště (viz Šrut, Bradbury...). A kdo dovede literární kvality ocenit, nemusí ještě vědět, jak je sdělit jevištně, a má-li tuto představu, ještě nemusí umět to udělat. To je stará pravda, mnohokrát opakovaná, ale stále v praxi ignorovaná. Jakoby dramaturgické a inscenační ambice mnohých vedoucích (a s nimi asi i dětí, zejména těch nejstarších) přesahovaly jejich umění (od slova umět). Mnoho chtějí, ale cestou se to kamsi vytratí, dokonce se zapomene divákovi sdělit, co měl autor na mysli. Vytrácí se ohled na diváka, schopnost opravdu sdělovat, dostat přes rampu to, co víme a myslíme si my, na jevišti, v souboru. Proto tolikrát opakované otázky, jak tomu rozumět, co to vlastně bylo.
Zdá se, že dětské (a teenagerské!?!) divadlo je v přerodu. I taková období jsou potřebná.
Eva Machková
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':