Texty: Louny, www2005 Historie divadla (Bába-Drápal)

HISTORIE DIVADLA
Myšlenka vybudování vlastního divadla v Lounech sahá až někam k počátku minulého století, první stanovy „Spolku pro postavení divadla“ jsou datovány rokem 1900. Prvním viditelným výsledkem byla adaptace jeviště v hotelu Záložna v roce 1932, od té doby snad můžeme hovořit o prvopočátku vzniku divadla. Provizorní, byť na svou dobu poměrně dobře vybavené jeviště, se stalo základem všech dalších místních divadelních aktivit.
Nejstarším divadelním amatérským souborem v Lounech byl zřejmě soubor vedený paní Zlatou Husákovou, který se pod záštitou Obce baráčnické zabýval především folklórními a pohádkovými inscenacemi. Divadelní život v Lounech byl aktivní zejména v podobě souboru J.K.Tyla již v době první republiky a k hostování do jeho řad byli často zváni renomovaní umělci z pražských divadel. Během války se scéna přesunula do sálu Na zastávce, kde ochotnický divadelní život stále fungoval i v těchto pohnutých dobách. Přerušila ho až Heydrichiáda, byť profesionální soubory i po té době občas vystoupily.
Po válečném mezidobí, kdy byla budova divadla uzavřena a většina vybavení zlikvidována, pověřila počátkem roku 1947 městská rada pana Víta Nepora, technického revidenta MNV vypracováním modelu a projektu nového divadla. Pro potřebu vybudování divadla byl založen účet „Louny sobě“ a na stavbu dohlížel „Spolek Vrchlického divadla“. 16.12.1947 tento spolek navrhl zřízení zvláštní užší stavební komise, která byla zřízena 22.12.1947 ve složení: stavitel Františka Hieke, stavitel Karel Paur a předseda spolku JUDr. Zima. Za MNV byli přítomni členové rady ing. František Závodský, Jan Chvojka a Bořislav Horák, za stavební oddělení Vít Nepor, autor projektu přestavby.
Touha místních obyvatel po divadle byla značná a po celou jednu generaci se vybíraly dary a příspěvky , prodávaly se tzv. „cihly“, jejímž „zakoupením“ se přispívalo na vybudování regulérního divadelního domu. Na první setkání „Spolku“ do největšího sálu ve městě – Na zastávku – přišlo velké množství lidí, kteří se stali svědky neočekávané události: po aktuálních zprávách, ve kterých dr. V. Zíma spontánně navrhl vyhlásit finanční sbírku, jejímž cílem bylo vybrat milion korun. Nečekaně vystoupil čestný host schůze, E.F.Burian, který do všeobecného nadšení řekl: „Zahajuji tuto sbírku tím, že věnuji budovanému divadlu 10 000 korun.“. Po něm povstala jeho životní družka p. Kočová a jménem souboru E. F. Buriana prohlásila, že provedou sami sbírku a shromáždí pro divadlo rovněž 10 000 korun a navíc sehrají v nové budově zdarma jedno představení.
Skutečně stovky lidí přispívaly penězi či prací zdarma ke zdaru celé akce, v březnu 1950 sbírka činila 1 646 000,- Kčs a na dobrovolných brigádách bylo odpracováno více než 20 000 pracovních hodin.
Vlivem společenské atmosféry padesátých let bylo nakonec divadlo rozhodnutím rady MNV – byť Kruh přátel Jaroslava Vrchlického i členové Spolku Vrchlického divadla (který byl tímto rozhodnutím přejmenován na Spolek divadla Julia Fučíka) byli proti – přejmenováno na Fučíkovo divadlo a slavnostně otevřeno v sobotu 29. října 1950 a až do neděle 12. listopadu se denně hrálo jedno představení. Během těchto dvanácti dní proběhlo v divadle 20 představení, které navštívilo 10 540 diváků.
Divadlo se skutečně stalo významnou součástí místního kulturního života, Národní divadlo sem poprvé přijelo 5. února 1951, kdy v Lounech jeho herci Zdeněk Štěpánek, Marie Burešová, Miroslav Bolek, Václav Švorc a František Velebný předvedli v civilním oblečení pásmo z Rostandova Cyrana z Bergeracu. I další výčet her je pozoruhodný: např. Lakomec, Višňový sad, Ženitba, Zkrocení zlé ženy či opery Rigeoletto, La Traviata, z herců můžeme jmenovat např. Smolík, Pešek, Průcha, Kohout, Štěpánek, Neumann, Záhorský, Petrovická, Matulová, Šejbalová, Filipovský, Dohnal, Plachý a další. Mimo Národního divadla do Loun zajížděla také Městská divadla pražská, Divadlo S.K. Neumanna, divadla z Mostu, Teplic, Ústí nad Labem a další.
Divadlo bylo krátce po oficiálním otevření ve správě Spolku Fučíkova divadlo, do poloviny roku 1959 Závodního klubu železničářů, později přešlo pod Osvětovou besedu při MěstNV a nakonec pod Společenské a kulturní středisko města Loun, které sílilo přímo v prostorách divadla. Když se v roce 10.5. 1979 otevřel Dům kultury přešla provoz divadla pod Správu domu kultury a divadelní provoz pokračoval a v roce 1990 havarijní stav elektrických rozvodů a vytápění donutil provozovatele činnost zastavit.
Počínaje rokem 1946, kdy přišel do Loun učitel Václav Šlajcher a nastudoval hru Václava Klicpery „Lhář a jeho rod“, která byla uvedena na mnoha místech nejen lounského okresu, můžeme mluvit o zlaté éře lounského ochotnického divadla. Dalším významným režisérem a dobrým hercem byl tragicky zesnulý Jaroslav Maněna, významně se do historie lounského ochotnického divadla zapsali i Václav Jaroš, Václav Zima či Ladislav Škaloud.
Po otevření regulérní divadelní scény našel spolek J. K. Tyla mimořádně příznivé zázemí, měl zde i své dílny, které scénograficky obhospodařoval prof. Vladislav Mirvald a činnost spolku pokračovala po celá 60. i 70. léta, po smrti Šlajcherově pracoval v úloze režiséra Zdeněk Bába, Jan Červa nebo Antonín Havlín a z jeho členů vyšlo i několik profesionálních herců. Ochotnické divadlo bylo v Lounech v centru zájmu a moderní režie, atraktivní prostředí s technikou na výši umožňovala stálé zvyšování umělecké úrovně, ostatně ochotnická představení byla tou dobou i součástí předplatného.
Své nejlepší roky měl soubor J.K.Tyla v šedesátých letech, kdy se dostal dvakrát i na národní přehlídku Jiráskův Hronov. V roce 1961 to bylo se hrou Třetí sestra a v roce 1964 s představením Sprcha.
Lounští ochotníci také dokázali nastudovat za svou existenci řadu kvalitních představení, mezi nejzdařilejší představení patřila hra Drahomíra a její synové, Charleyova teta, Bílá nemoc, Teta z Bruselu nebo Sen noci svatojánské.
Koncem osmdesátých let došlo k útlumu činnosti, i přesto, že se hrou Rodina Tótů v roce 1988 se soubor J.K.Tyl probojoval na Hronov ještě jednou, ovšem toto představení se zároveň stalo posledním, jež ochotníci na lounském jevišti odehráli. Někteří amatérští herci pak pokračovali ve své zájmové činnosti v okolních souborech, z nichž nejvýznamnějším dodnes je Rádobydivadlo Klapý pod vedením pana Ladislava Valeše.
Po celá devadesátá léta minulého století se technický stav budovy stále zhoršoval a před představiteli města stála otázka, co bude s budovou dál. Nejednotný postoj jak úředníků, tak veřejnosti k divadelní budoucnosti provázely diskuse, co s budovou bude dál. Od varianty vše zbourat a postavit na uvolněné parcele parkoviště nakonec zvítězil názor budovu opravit a obnovit tradici divadelního života. V roce 2000 přijalo tehdejší městské zastupitelstvo usnesení, v němž se rozhodlo přece jen budovu opravit a vrátit mu jméno po lounském rodákovi Jaroslavu Vrchlickém.
Následovalo výběrové řízení na zpracování projektu a několikaletá, do etap rozložená oprava. Tato prozatím nejvýznamnější investice města Louny v jeho novodobé historii byla ukončena v polovině měsíce října 2003 a 16. listopadem začne Vrchlického divadlo psát svou další etapu.
Ale to už prosím přejděte do kolonky PROGRAM.
Ladislav Bába, Vladimír Drápal