Texty: Svitavy, C, AS 2000, č.4. Céčko 1970 - 2000 aneb Třicet let loutkového divadla C ze Svitav

Céčko 1970 - 2000 aneb Třicet let loutkového divadla C ze Svitav

Říkají, že jest to tragédie,
nevěřte, nevěřte
že tohle nikdo víc nepřežije
nevěřte, nevěřte
úsměv lidskej
pohlazení
tak se to má
neboť čas
té pravdě dobrejch za pravdu dá
text písně z inscenace Hamlet

Věřte, nevěřte, svitavské Céčko slaví kulaté narozeniny. Na svět přišlo někdy v roce 1970 - na jaře, v létě, na podzim, či v zimě. Ostatně na tom zase tolik nezáleží. Hlavně, že se to stalo a tohle divadlo je tady s námi už dlouhých (nebo krátkých) třicet let.
Slavili jsme v červnu, protože červen je hezký měsíc - je teplo a sluníčko ještě nestačilo všechno spálit. Ve svitavském muzeu jsme připravili výstavu nazvanou Céčko 1970 - 2000. Loutky, fotografie, scény, plakáty, diplomy, kousek videa, troška historie divadla, které tak mimořádně proslavilo své rodné město Svitavy. Pravda, mnoho toho po těch třiceti letech nezbylo. Ta věčná stěhování divadla po různých budovách ve Svitavách (Céčko se stěhovalo celkem třikrát) udělalo svoje. Řekl bych - torzo Céčka a něco málo z Loutkářského muzea v Chrudimi. Však - pokusili jsme se, aby to, co jsme zachránili, vypovídalo o jednom amatérském loutkovém divadle a o lidech , kteří psali, režírovali, hráli s loutkama, hráli na všechny možné hudební nástroje, vyráběli loutky a kulisy a byli a nebyli vidět; prostě byli při tom... A zapsal jsem historii Céčka. Listoval jsem v kronikách souboru, v hradecké studovně tahal stohy svázaných Loutkářů, na půdě chrudimského muzea oprašoval zaprášený archiv Loutkářské Chrudimi, po nocích přepisoval, dopisoval, opisoval a psal - historii dlouhou dlouhých třicet let. Dějiny souboru, který se stal fenoménem amatérského divadla své - a dnes už vím, že nejen své - doby. Nejsem autorem, jsem zapisovatelem, pozorovatelem, dokonce pamětníkem a dnes - neuvěřitelné! - i účastníkem toho podivuhodného mystéria jménem divadlo C.
A tak vás zvu na cestu. Na cestu dlouhou třicet let. Já jsem ji u počítače prošel za tři měsíce. Tedy v knížce nazvané Céčko 1970 - 2000. Vás, milé čtenáře Amatérské scény, pozvu na procházku kratší než mžik. Nebudu psát o všech cenách, rozborech inscenací a všech peripetiích souboru. Budu jen tak, pro radost, opisovat z té mé knížky. Třeba Vás to potěší, ta krátká procházka po letech a inscenacích Céčka, možná si vzpomenete...třeba ne...Nicméně, věřte mi, stojí to za to: připomenout si historii svitavského Céčka. A chcete-li, rád Vám knížku o Céčku pošlu.

Krátká historie divadla C ze Svitav
Je nutno předeslat, že Céčko nespadlo z nebe. V šedesátých letech působil ve Svitavách loutkářský soubor Malé divadlo. Hrál na Loutkářské Chrudimi a jeho členem byl i Karel Šefrna , který později založil Céčko, v jehož čele stojí dodnes.
Karel na ten čas vzpomíná: Poprvé jsme hráli na Chrudimi, myslím v roce 1962, byl to Petr a pan Proto a bylo to strašný. Pan profesor Česal, tehdy bohatýr a junák, nás rozsekal na kusy. A tak jsme poznali, co je to za radost, hrát na Loutkářské Chrudimi.



Rok 1970
Narodilo se Céčko. Pro rozdílnost pohledů na loutkové divadlo zaniklo Malé divadlo. Stará anekdoda vypráví, že vznikly soubory dva a žádný nechtěl být ani A ani B... a tak vznikl soubor s názvem Pablízek a soubor C.

Rok 1971
Poklad v kapli - autorkou textu byla Libuše Martínková
Staronová loupežnická pohádka souboru C Svitavy. Na rozdíl od původní Kmentovy hry se Libuše Martínková pokusila ve svém Pokladu v kapli upravit starou hru do parodující grotesky... Teprve inscenační koncepce se o tuto parodii pokusila.
Erik Kolár
Rok 1972
Kačátko aneb Rádi děláme dobrých skutků - podle N. Gernětové a T. Gurevičové
A bylo zásluhou Karla Šefrny, který hru nejen upravil, složil k ní hudbu, hrál v ní, ale také ji režíroval a dělal výpravu i loutky, že porota viděla představení nekonveční, svěží, plné nápadů i příležitostí, aby si loutky mohly zahrát i zaútočit na bránice diváků.
Celá úprava textu, hudba a režie posunula představení do oblasti muzikálu, vybavila písničky nejen vtipnými texty, ale i svižným rytmem a doprovázela všechny akce loutek, ale i přestavbu dekoračních prvků a pohyb scény. Soubor odvedl perfektní práci a dovedl naplnit invenci režiséra ve všech složkách inscenace. Bylo to představení výborně udělané i zahrané.
Matěj Kopecký
Rok 1973
Ostrov splněných přání - autor Vojtěch Cinybulk
To představení se dá přijmout nebo nepřijmout...je zcela osobitým viděním loutkového divadla, kumštu - a možná i světa. Vznešeně by se to také dalo nazvat, že jde o zcela osobitou poetiku... Jde o divadlo, které své jevištní prostředky používá v složité syntéze, v níž každý prvek nese svůj osobitý význam.
Jan Císař
Rok 1975
Zazděná slečna aneb Hrobka dvouch milenců - autor František Navara
Jsou to amatéři, fouskové, šumaři, špatní výtvarníci a vůbec, ale dělají to všechno s láskou. A taky špatně vyslovují. Vzhledem k úrovni vlastního duševna je jim nejbližší publikum věku pubertálního. Dobrý zůstává toliko klavír, jako nástroj. Pokud je ovšem dobře naladěn. Odejdete-li domů jako ten klavír, budeme rádi. Moc! Pokud se vám Zazděná slečna bude zdát zazděná víc než je zdrávo, bude to asi pravda.
Karel Šefrna
Rok 1977
S drakem není legrace - Milada Mašatová
O pokažené válce - Mikulka a Linhart
O princezně a dědečkovi, s kterým byla legrace - Karel Šefrna
Zcela mimořádným zážitkem bylo pro mne vystoupení Karla Šefrny a jeho dvou dětí ve scénce O princezně a dědečkovi, s kterým byla legrace, kterou interpret sám napsal i režíroval. Byly zde přítomny všechny charakteristické rysy „svitavského stylu“ , ale ještě cosi navíc - zvýrazněná lyričnost a jakási za srdce beroucí noblesa ducha, snad vyvolaná přítomností dětí, které plnily své úkoly s pozoruhodnou přesností a zaujetím.
HK
Rok 1978
Dvanáct usmívajících se ježibab - podle pohádky Aloise Mikulky: O pánovi, Zvířádka hrají divadlo, O sněhuláčkovi a kočičce, Prasátka a vlk
Pak obsadil jeviště za houf čarodějnic převlečený soubor C , aby zahrál čtyři pohádky A. Mikulky. Vše zarámovály a spojovaly zpěvně - hudebně - pohybové kreace onoho houfu ježibab, současně upravujících scénu pro další vystoupení loutek.
Ivan Anthon
Rok 1979
Velká cesta za železnou oponu: Céčko jede do Francie
Lesní balada - podle A. Mikulky napsali Karel Šefrna a Blanka Pešová
Co do atmosféry a poetického vyznění byla to nejpůsobivější scénka přehlídky.
M. Česal a J. Císař
Rok 1980
Šťastný princ - autor Oscar Wilde
Muzikantské pohádky - autor Ilja Hurník: Zvoneček a zvon, O smutném kominíčkovi
Nejvýraznějším nositelem emocionálního náboje byly hudba a mluvené slovo. Obojí interpretoval Karel Šefrna se vzácnou kulturou a citlivostí. Jenže on nehrál - on zpíval a mluvil. Mohl jsem zavřít oči, nedívat se - a dozvěděl jsem se všechno důležité, co jsem měl vědět.
Jan Císař
Rok 1981
Obluda aneb Jak to bylo, když začalo pršet - napsal Karel Šefrna
Radost ze života ne v námětu, ale v pohledu na život, sdělovaná ne slovy, ale hrou - prostě tím, že z jejich „hraní si“ přímo čiší... Zůstává nezaměnitelný humorný nadhled, jenž je základem poetiky Svitavských. Luděk Richter
Hadrfous - autorské představení Jiřího Čendy Břenka a Evy Šefrnové

Rok 1982
Omlouváme se předem - koláž mikrokomedií P. H. Camiho, aforismů Kozmy Prutkova a Podhradní poezie Benjamina Lorence
Pořad vzbudil rozdílnou reakci od nadšení (u mladšího publika) přes vážné a pochopitelné výhrady až po příkré odmítání (jak se často u textů, vycházejících z absurdity stává.
Z hodnocení okresní přehlídky: Někoho pobouří tematika průjmů, transplantací žláz, někoho nadchne světovost autora, jiného pobaví vtipnost absurdních situací.
Eva Machková
Cesta Céčka do Portugalska

Rok 1983
Zlatovláska - autor Josef Kainar
Svitaváci recitují, rytmizují a muzicírují. Svůj druhdy komický arzenál dali tentokrát do služeb vážnosti a poezie. A funguje to skvěle! Jejich představení působí jako přesvědčivá generační výpověď, jako procítěně zazpívaná jímavá balada, jako vzácné zamyšlení.
Jan V. Dvořák


Rok 1984
Ruka - podle Durantyho
Tentokrát uvádíme poprvé klasické maňáskové divadlo, starý text... Kašpárek je ještě Kašpárek a je dřevěný, řezbovaný. Všecko je maličké a jednoduché. A žádná muzika. Tohle všechno je pro Céčko trochu netypické...
Karel Šefrna

Rok 1985
Pohoda aneb Buď chvála kašpárkům - podle motivů B. B. Buchlovana a dobových novinových zpráv
Velice zajímavé a dobře udělané mi připadalo toto: ve chvíli, kdy dokončovali druhý příběh, tak jsem si říkala, proč si třeba ten Šefrna nezvolí něco jiného než tu lacinější moralitu - a přesně tehdy zazněla replika:“Tehdy se hrách na stěnu házel, mi ho rozsévali“. Prostě to, na co mi jdeme rozumem, jde u nich přes cit.
z porady chrudimské poroty

Rok 1987
Edward - dramatizace poezie Edwarda Leara
Celé aranžmá - jakési pouťové, kramářské komedianství, obohacené o prvky loutkového a černého divadla, se mi jeví jako pro danou poetiku ideální - asi jediné únosné... Ona „radost, když se lidé smějí“ a tedy přemýšlí, vyzařuje nejen z dědečka (za dveřmi i jinde), ale především ze hry souboru samého. Neboť, řekl bych, „Céčko“ dobře ví, jak „tančit s kočkou na louce a vařit čaj v klobouce“
Petr Žantovský

Rok 1989
Moře - podle pohádky Olgy Hejné a poezie Jiřího Žáčka
Tentokrát bude hrát Céčko pro děti...A z básniček jsou písničky a z pohádky trochu nostalgické povzdechnutí nad tím, jak děti rodičům rychle vylétají z těch vlídných rodných hnízd. A je to dobře. Aby bylo moře hodnější a svět vlídnější.
z kroniky souboru

Rok 1990
Hamlet - podle W. Shakespeara, úprava B. B. Buchlovana, dramaturgie: Karel Šefrna
Nejumělečtějším na divadelním umění je právě to, že je divák pozoruje oknem. To platí zejména o loutkovém divadle; tím, že zmenšíme měřítko, můžeme předvádět děje mnohem rozsáhlejší... Obrovská řecká filozofie se vešla snáz do malých Athén, než do rozsáhlé říše perské... Velké myšlenky lze předvádět jen na malém prostoru. Mé loutkové divadlo je stejně filozofické jako athénské drama.
G.J. Chesterton

Rok 1991
Trakař aneb Velké vynálezy - podle Jacquese Préverta
Osobně se domnívám, že jde o pokročilý stupeň čarování. Předměty totiž na jevišti jednají samy; zatímco herec nedělá skoro nic, hraje si a usmívá se, pingpongové míčky skákají jako nejušlechtilejší z antilop...
Eva Hanžlíková
Rok 1992
Tak trochu... - podle románu M. Cervantese Don Quijote de la Mancha
Je to výpověď o sobě...užil jsem si krásnej smutek...je nám spolu dobře - je jedno z témat, které probíhá celým představením... potlesk mi ve vašem představení připadá jako fyzikální jev celku nehodný.
Petr Lébl

Rok 1994
V páté knoflíkové dírce - podle Leopolda Suchodolčana
Necítím žádnou potřebu rozebírat zážitek, který mi věnovala čtveřice Svitavských. Je to působení, které, když si diváka citově podmaní - pak odmítá hovořit o detailech. Hodnota je především ve věrohodnosti veškerého konání čtveřice herců, jejich upřimný kontakt vzájemný i s blízkým publikem.
Mirko Matoušek

Rok 1995
Bláhové pohádky - podle Carla Sandburga
Záminkou k posezení a povídání bude opravdové loutkové divadlo, tentokráte opravdu s loutkami a živými, jakousi vnitřní energií, sami od sebe se pohybujícími se herci. Hra je velmi málo akční, nepoužívá hlučných výrazových prostředků, není proti ničemu, ba právě naopak.
z programu ke hře

Rok 1997
Bystrouška, liška - podle Rudolfa Těsnohlídka
Při vstupu do sakrálního prostoru bývá zvykem se zout. Céčkaři však přicházejí bosi, a první obraz je obouvání se. Do bot?! Do tématu a sdělení?! Inu, a to je ten nejsnáze, aspoň částečně, popsatelný znak. Nebo svatba s lišákem, kdy se oba musí naučit zahrát na housle v souzvuku vztahu, bez ohledu na to, jak kdo ovládá prstoklad. Co se „Bystroušky, lišky“ týče, pak za jedinou nepravdu pokládám informaci v programu, kde se praví: Hraje, zpívá, tančí a vínko popíjí Céčko ze Svitav. Kdepak, tohle se týká všech. Těch na jevišti, i těch v hledišti, a těžko soudit, kdo si při tom užívá více.
Vladimír Zajíc

Rok 1999
Céčko se účastní Světového festivalu amatérského divadla v Maroku

Tak to je cesta jednoho loutkového divadla ze Svitav do světa. Připomeňme si jména těch, kteří Céčkem za ty roky prošli. Mnozí z nich již nejsou mezi námi. Ale bez nich by tahle podivuhodná historie nemohla být napsána:
Franta Baláž, Míla Bálková, Mikulka Brdíčko, Marcela Brdíčková, Jiří Břenek, Pavel Bureš, Franta Černý, Egon Dvořák, Pavel Fochler, Jiří Grmela, Marie Grmelová, Jana Mandlová, Petr Mohr, Jiří Oujezdský, Iva Pavlišová, Jiří Peša, Blanka Pešová-Šefrnová, Anna Přikrylová, Mirek Radouš, Bobina Radoušová, Honza Říha, Franta Síč, Jarda Stružinský, Pavla Svobodová-Lustyková, Petr Svojanovský, Jája Šebková, Eva Šefrnová, Hanka Šefrnová,Karel Šefrna, Matěj Šefrna, Pepa Šimek, Marie Šmídová, Jarda Tábery, Marie Táberyová, Karel Toth, Jiří Vavřín, Vlasta Vavřínová, Jitka Zelená, Petr Zelený, Lenka Zemanová, Vlado Zezula.

Jest poněkud schizofrenické, když živý herec, neb též živoherec, má hrát divadlo loutkám.
- Karel Šefrna ve hře Hamlet
A jest poněkud schizofrenické, když autor, neb též spisovatel, má v tomto časopise citovat svoji knihu.
- Petr Mohr o tomto článku
Díky bohu je v českém loutkovém divadle možné takřka vše...
- Karel Šefrna opět v Hamletovi

Petr Mohr