Texty: AS 2004, č. 2, s. 36 - 40. Strotzer, Milan

VALAŠSKÉ KŘOVÍ VE SLAVIČÍNĚ

Valašské Křoví je název divadelní přehlídky, která se poprvé uskutečnila v roce 2003 v desetitisícovém městečku Slavičín, ležícím nedaleko od slovenských hranic ve Zlínském kraji. Zorganizoval ji místní divadelní soubor SemTamFór. V roce 2004 ve dnech 4. - 7. března ji pořadatelé realizovali podruhé. Tentokrát jako krajskou postupovou přehlídku pro FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, národní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla. Je třeba hned připojit, že se jí soubor SemTamFór v čele se svým vedoucím a režisérem Janem Julínkem ujal se vší péčí, že zajistil vše podstatné, co je pro průběh přehlídky tohoto typu zapotřebí, a to na velice dobré úrovni. Byť se hrálo v jednom hracím prostoru v budově nazvané Sokolovna (není to však tělovýchovné, ale kulturní zařízení města), měly zúčastněné soubory dostatečný prostor na přípravu svých představení. Na přehlídce pracovala odborná porota ve složení dr. Milan Strotzer, odborný pracovník IPOS-ARTAMA, MgA. Vladimír Fekar, dramaturg Městského divadla ve Zlíně a Jan Šotkovský, student brněnské JAMU v oboru dramaturgie. Organizátoři zajistili dostatečný čas jak pro porady poroty, tak zejména pro rozborové semináře a hodnocení jednotlivých inscenací. Ten byl vymezen vždy po každém představení přehlídky. Náležitý čas byl věnován i závěrečné rekapitulaci, vyhlášení výsledků přehlídky a udělení ocenění za nejlepší výkony. Nechyběl ani prostor pro neformální setkávání divadelníků. Ta se uskutečňovala v míře limitované nedostatkem levnějšího ubytování v místě, ale také zájmem a možnostmi toho kterého zúčastněného souboru.
Výraznou premisou přehlídky bylo to, že se pořadatelskému týmu podařilo zajistit početné publikum a vytvořit tak souborům optimální podmínky pro jejich soutěžní představení. Výjimkou byly snad jen dvě méně navštívené produkce realizované v časech z diváckého hlediska ne nejvýhodnějších. Ale to už tak na přehlídkách bývá. Nicméně, počet diváků ani v těchto případech nepodkročil padesátku. Během přehlídky vycházely informační listy s názvem Valašský Křovák.
Myslím, že jak pořadatelé, tak hrající soubory i návštěvníci přehlídky mohli být s Valašským Křovím spokojeni. Protože vím, že SemTamFór usiluje o to, aby se letoškem založená krajská přehlídka stala tradicí, dovolím si ponouknout její hybatele k úvaze vedoucí k cizelování. Vždy je co vylepšovat. Napadají mne tři věci. Tou první je usilování o to, aby se soubory ve větší míře vzájemně viděly a aby se jejich vůdčí osobnosti zúčastňovaly i těch rozborových seminářů, které reflektují inscenace kolegů. Tou druhou je takové uspořádání programové skladby přehlídky, které by vytvořilo co nejvýhodnější podmínky k tomu, aby se v závěru chtěli a mohli setkat aktivní účastníci Valašského Křoví takříkajíc všichni se všemi. A konečně za třetí, přehlídce by slušela nenákladná programová brožura, v níž by se soubory představily divákům, napověděly jim něco o autorovi nastudované hry a seznámily je s osobami a obsazením etc. Lze to vyřešit i tak, že soubory dodají dostatečné množství vlastních programů ke své inscenaci.
Nyní již k divadelním představením Valašského Křoví. Předem je nutné konstatovat, že přehlídku charakterizovala pestrá dramaturgická skladba, a to jak z hlediska zvolené dramatiky, tak z hlediska uvedených divadelních žánrů a stylů. Devět přehlídkových inscenací prezentovalo 1 hru ze světové klasiky, 2 hry z české klasiky, 3 hry současných autorů (českého, slovenského a amerického), l hru z oblasti divadla pro děti, a dokonce 2 původní autorské počiny členů hrajících souborů.
První ovládl jeviště slavičínské Sokolovny domácí SemTamFór s hrou člena souboru Dalibora Baláka Pravdivý příběh Kryštofa Kolumba s podtitulkem Kolumbova výprava ve světle nových informací. Balákův text je inspirován jednou z filmových parafrází historických reálií objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Slavný mořeplavec a objevitel, jeho rodinné, profesní a mocenské okolí jsou předlohou deheroizovány. Motivace jednání postav hry a způsoby, jakými se chovají a jednají, nejsou vůbec vybrané, natož ušlechtilé. Ba, přesněji řečeno, vše se odvíjí od těch nejpřízemnějších pohnutek. Takové pojetí je příležitostí oslovit paralelou diváka, umožňující kriticky pohlédnout na svět kolem nás. Leč ani předloha, ani inscenace v režii Jana Julínka neobsahují dostatečné indicie k zpřítomnění. Zůstávají v rovině obecnosti, v poloze humorného pohledu na známé skutečnosti bez čitelného tematického zaměření. Inscenace má výbornou kostýmní výpravu i půvabné řešení scény, byť spolu tyto dvě scénografické složky nekorespondují. Objevují se v ní zajímavé herecké výkony, především Jana Julínka v roli Bartoloměje (cena) a Dalibora Baláka v roli Kryštofa Kolumba (čestné uznání). Navzdory některým autorským, režijním a hereckým nešikovnostem a nezáměrné paletě různorodých způsobů herectví lze konstatovat, že je inscenace příslibem pro další zaujatou divadelní práci a směřování souboru k autorskému divadlu (čestné uznání za ono směřování).
Příjemným překvapením přehlídky se stalo představení souboru CHAOS Klubu přátel divadla z Valašské Bystřice. Početný vícegenerační soubor přijal zajímavou společenskou objednávku k nastudování dramatizace románu Metoděje Jahna (*1865, †1942) Selský práh. Autorem dramatizace z roku 1941 je Miloš Kulišťák. Románem Selský práh vyústilo ve filozofické a tvůrčí syntéze dílo autora povídek a románů z venkovského prostředí, mající charakter dokumentárních, psychologických studií, zprostředkující portréty pijanů a vrahů, lidí rozvrácených marným úsilím po osobním štěstí, hamižných sedláků a ponížených výměnkářů, lidí, jejichž osudy jsou vyplněny dřinou a nejkrutější bídou. Tyto povídky, a stejně tak román Selský práh, jsou zakotveny ve valašském prostředí a v bezprostředním poznání nelehkých životních podmínek tohoto regionu. Ostatně, Jahn je rodák z Krásna (součást Valašského Meziříčí), kde také absolvoval gymnasium a učil, posléze byl řídícím učitelem v Rožnově pod Radhoštěm, kde je také pohřben na Valašském Slavíně. Jeho román líčí osudy Marušky, děvčete z chalupy a selského synka Tomka, jimž přísné majetkové rozvrstvení vsi je nepřekonatelnou bariérou společného soužití, a to i ve vyvzdorovaném manželském svazku. Příběh Marušky a Tomka končí tragicky. Selský práh (1913) je ozvěnou za Maryšou bří Mrštíků, Její pastorkyňou Gabriely Preissové a dalšími díly kritického realismu. Ačkoliv byl dramatizován před 65 lety, k jeho jevištnímu uvedení došlo, pokud je známo, teprve potřetí. Poprvé ve 40. letech, podruhé v 60. letech a nyní z iniciativy rožnovského skanzenu. Přestože dramatizace obsahuje některá úskalí (zkrat v kauzalitě příběhu a nedostatečné motivace v závěrečné části hry) a nedosahuje kvalit dramat G. Preissové, natož Mrštíkových Maryši, jedná se o pozoruhodnou textovou předlohu, volající po jevištním ztvárnění. Ba, dovolím si tvrdit, že její uvedení souborem z Valašské Bystřice lze považovat za dramaturgický objev (cena za objevnou dramaturgii). Proto také tolik řádků o kořenech hry.
Valašskobystřický soubor inscenuje Selský práh v režii Ludmily Bolfové v tradičním duchu, nezasahuje do textové předlohy z piety k autorovi a s ohledem na žijící dědice autorských práv, i když by to bylo pro vyznění díla nepochybně přínosem. Inscenace je pojata jako velké plátno, nechávající nahlédnout sociální klima valašské vesnice před sto lety. Je na ní zainteresováno 25 členů souboru. Hraje se v dobových valašských krojích, namnoze autentických. Výprava je tvořena malovanými prospekty a stylovým mobiliářem. Součástí hry jsou zpěvní a taneční sekvence, mající většinou zvykoslovný charakter a provázejí diváky ročními obdobími a s nimi spojenými svátky. Režie staví na dobrém typovém obsazení, již méně na důsledném budování dramatických situací a vytváření mizanscén. Její úkol je však v tomto ohledu ztížen velkým množstvím postav hry. Přesto je inscenace poutavou podívanou a má schopnost vtahovat diváky k vnímání osudů lidí spjatých s nezměnitelným řádem venkovské občiny. Přispívají k tomu nemalým dílem herecké výkony, z nichž tři došly ocenění: František Vičan v roli sedláka Trusiny (cena), Jaromír Chumchal v roli Tomka a Miroslav Cába jako Franěk (čestná uznání).
Divadlo nahodilých ochotníků z Vizovic, které se dlouhodobě věnuje uvádění her z dílny pražského Divadla Járy Cimrmana, předvedlo poslední hru stejně věhlasného jako neopakovatelného divadelního uskupení, tj. hru Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Švestka. Přiznám, že jsem očekával představení s určitými rozpaky, neboť má dosavadní setkání s pokusy zmocnit se Cimrmanovy provenience nebyla šťastná. Mé obavy opadly po úvodní přednášce a nepotvrdilo je ani provedení vlastní hry po přestávce. Kolektiv Divadla nahodilých ochotníků z Vizovic totiž nic nekopíroval a také neaktualizoval ani jinak nedotvářel. Jeho členové byli na jevišti sami sebou, se zaujetím pro věc přednášeli a poté sehráli „Cimrmanův“ kus, zkrátka existovali v daném čase, prostoru, hře a jejích okolnostech. Nic víc, nic míň. Tento prostý přístup se jim velice vyplatil. Zdá se mi, že ani jiný nemůže být, má-li dojít k plnohodnotnému šíření díla a poetiky Divadla Járy Cimrmana (cena). Musíme si přitom přiznat, že i to je víc než dost a neklást si nároky na novost tam, kde jí netřeba. Možná, že se to týká Švestky více než jiných Cimrmanovských opusů spjatých s lety jejich vzniku a tudíž i dobově podmíněných. Nicméně, základní přístup k hrám tohoto originálního divadla bude patrně stejný.
Není mnoho co dodávat. Snad jen to, že vedoucí osobnost, režisér a herec souboru Miroslav Hála mi svým provedením rolí, které jsou ve scénáři připsány prof. L. Smoljakovi (čestné uznání), zastínil vzpomínku na originální provedení, a že to samé lze konstatovat o Zbyňku Pluhařovi, představujícího Sváťu Pulce (čestné uznání). Jediná podstatná připomínka jde na vrub vypuštění přednášky Japonská inspirace, která má svůj pendant ve vlastní hře a v této souvislosti porušení nastolení masky Andulky Šafářové. Ta se nám exponovala bez masky, takže její červenání přes masku bylo jakoby spadlé z nebe. K ještě zdařilejšímu výsledku by přispěly větší míra zaujetí jednoho z přednášejících a šikovnější aranžmá při vytahování Vodopáda na strom.
Divadelní společnost Moje divadlo z Prostějova se představila svým nastudováním hry Niccola Machiavelliho Mandragora v režii Zbyňka Melky. Odvážně rozpustilá a břitká komedie italského renesančního myslitele, ale také básníka a dramatika byla spoutána do geometricky osově uspořádaného hracího prostoru a také deklamačním projevem představitele Kalimacha a zprvu i Ligura. V inscenaci jsme však viděli celou plejádu hereckých způsobů, včetně pitvoření pana Mihuly, civilního projevu Frátera Timoteje, psychologicko-realistického uchopení role Lucrecie. Snad jen představitelé sluhy Syra a Lucreciiny matky připomínali nejvíce postavy z komedie typů, jakou byla italská commedia dell´arte. Do přestávky jsem si nebyl jistý, zda to vše něco neznamená, zda se ono distancování od výchozího zdroje nepromění v neočekávanou kvalitu. Žel, nestalo se tak. Po přestávce se Machiavelli a commedia dell´arte prosadili. Hra byla stržena vírem situací, které jsou autorem připraveny natolik důkladně, že z nich nelze utéct. Rozporuplný pocit z prostějovského představení umocňovala absence zřetelného smyslu inscenace, pro který se hraje právě tady a právě teď, jaké je její téma, či chcete-li, myšlenkové poslání. Mám dojem, že na tyto otázky nejspíše neexistuje odpověď. Domnívám se tak i proto, že jsme byli mj. svědky práce s rekvizitami, které umožňovaly přenos divadelního znaku. Bylo např. využíváno prkno či koberec. Mohly znamenat v jednom okamžiku konkrétní věc, kterou ztělesňují, a v jiném se proměnit v cosi jiného. Nedělo se tak, neboť absentovala tematizace. Zdá se, že se to netýká jen jednotlivostí, ale i celku. Ve stínu těchto pochybností je mi radostí vzpomenout výborné písně ke hře, včetně znamenitých textů, které byly dílem Tomáše Zeleného, jenž je i osobně velice dobře interpretoval (cena).
Divadelní soubor J.K. Tyl z Brodku u Přerova uvedl v režii Vladimíra Čapky hru J.K. Tyla Paličova dcera. Režisér provedl ve hře některé dílčí užitečné škrty, ale také se mu podařilo změnou pouhého jednoho slova změnit základní ukotvení hry do dobového klimatu, a druhým, opět jedním slůvkem, změnit myšlenkové vyznění hry. Ono první přidané slůvko bylo vloženo do úst Indiána Prokopa (schovance Kolínského), když prohlásí „Viktoria (Ať žije) česká svobodná země!“ Jde o slůvko svobodná. Náhle se tak z předrevolučních let, předcházejících nejméně roku 1847, kdy byla Paličova dcera napsána, ocitáme v přeneseném slova smyslu v realitě jiné. Mohlo by to být v letech po vzniku Československé republiky nebo po květnu 1945, ale platí-li pro divadlo ono tady a teď, je to nejspíše časové poukázání na období po listopadu 1989. Chtě nechtě ono slůvko svobodná se stalo zpřítomňujícím prvkem, který divák může, ale také nemusí přeslechnout. Výraznost provedení poukázala k druhé možnosti.
Druhá změna byla zeměpisného ražení. Byla vložena do úst Kolínského, který v závěru hry navzdory nevraživým obyvatelům českých Květolib zve paličovu dceru Rozárku a své chráněnce na „kus pěkné země“, který pořídil v Americe. U Tyla na otázku, kde je ta země, Kolínský odpovídá: „ Za mořem.“ V úpravě pana režiséra Čapky říká: „Za Prahou.“ Inscenaci poté uzavírá sborovým provedením všemi členy hereckého souboru píseň Kde domov můj. Zpívá i představitel paliče Valenty. A tak tu nejde již jen o zeměpisný posun, ale o významový. Namísto volby mezi jařmem nespravedlnosti a svobodným životem je zde odmítnuta možnost vpravdě svobodné volby, neboť ono místo za Prahou nebude nejspíše vykazovat jiné myšlení a jednání než to, které vládne v Květolibech a Praze. Slova písně, která se stala naší hymnou, pak zní přinejmenším bezvýchodně. K této bezvýchodnosti navíc dopomáhá Čechoameričan Kolínský. I takový výklad by byl možný, kdybychom zapomněli na to, že žijeme ve svobodné zemi, z které lze odejít do země svobodnější. Byl by možný, dokonce burcující, kdyby se nastolené reálie hry shodovaly s realitou našich dnů. Nezabýval bych se dramaturgickou úpravou tak obšírně, kdyby nebyla exemplárním příkladem toho, co může znamenat změna pouhých dvou slůvek. Nejspíše bych jinak stručně poznamenal, že inscenace zůstala daleko za možnostmi Tylovy předlohy, a to zejména proto, že se nehrají situace, že se více méně reprodukuje text, že herci nejsou vedeni k jednotnému hereckému stylu, že to vše vede k nesrozumitelnosti některých scén. Nezmiňuji to rád, především proto, že nelehkou personálně poměrně rozsáhlou hru si vzal na bedra režisér, který má za sebou oslavu osmdesátin. Nelze než obdivovat jeho schopnost přivést k premiéře mnohačlenný vícegenerační herecký kolektiv. Nesmírně si vážím jeho obdivuhodné vitality. V brodeckém souboru je nemálo talentovaných a vybavených hereckých osobností. Je to i jeho zásluha. V představení Paličovy dcery nad jinými zaujal František Procházka v roli Antonína (cena).
Divadlo Schod z Valašského Meziříčí přivezl na slavičínské jeviště divadelní poetiku, která je v té podobě, jak jí soubor vládne, dnes již vzácností. Divadlo Schod se zrodilo L.P. 1973-74 a navázalo ve své původní tvorbě na divadla malých forem, která rozčeřila divadelní dění šedesátých let. Dodnes zůstalo této poetice věrné. V jeho čele stojí, stejně tak jako na počátku, Josef Fabián, autor a režisér, nestor divadel malých jevištních forem. Slavičínskému publiku se Schod představil svou hrou Vaši furianti, kterou sám charakterizuje jako komedii se zpěvy o jednom nepovedeném výběrovém řízení na funkci ponocného v obci Pařez. Název a podtitulek přesně napovídají, že se autor nechal inspirovat Stroupežnického Našimi furianty a že si z nich vybral kauzu ponocenství. Vznikla komunální satira, provedená na úrovni a s rutinou ostřílených borců. Kdyby kmenoví členové Schodu (ze třech byli dva na jevišti, tím třetím je režisér Fabián) méně improvizovali a kdyby byly technicky lépe vyřešeny nástupy písní a nevznikaly prodlevy mezi dialogickými pasážemi a zpěvními čísly, mělo by představení zajisté ještě větší švih a břit. Problematickým se jevilo nedořešené traktování starosty jako karikovaného homosexuála. Jinak nelze než pochválit režijní a hereckou erudici celého kolektivu souboru (čestné uznání za ansámblovou souhru) a nadto vyzdvihnout jeho pěvecké schopnosti a výbornou kapelu, která je přítomna, byť poněkud skrytě, na jevišti (cena za hudební složku hry).
Malá scéna ze Zlína a její režisér Petr Nýdrle se zasloužili svou inscenací nazvanou Woody, Woody… o vrchol přehlídky (cena za inscenaci). Dramaturgickým zdrojem jim byla hra amerického kabaretiéra, herce, dramatika, spisovatele, filmového scénáristy a režiséra Woody Allena Zahraj to znovu, Same z roku 1972. Soubor svou inscenaci uvádí s podtitulkem Komedie o milostných vzplanutích mladého filmového kritika. Patrně jde spíše o reklamní slogan, neboť se hraje o tom, co je v Allenově předloze podstatné, o hledání sebe sama, o nacházení a nalezení vlastní identity. Inscenaci vévodí herecké výkony, především Marka Mikláše v roli Allana Felixe a Renaty Švrčkové v roli Lindy Christiové (ceny). Dobře jim sekunduje Miroslav Dosoudil v roli Dicka Christie (čestné uznání). Poněkud nevýrazně působí Bogart v provedení Pavla Kundery, někdy se ocitá na hranicích slyšitelnosti. Oříškem k rozlousknutí jsou některé party z osmi ženských postav, ztvárňovaných Hanou Hradilovou. U několika z nich se nedařilo nalézt takovou míru diferenciace, která by postihla různé typy a charaktery, které tyto ženské postavy zastupují. Jistou souvislost s tím má i otázka jejich kostýmování. V tomto mají herci i režie co dotahovat. Jinak je však třeba vyzdvihnout režii Petra Nýdrleho jako příkladnou, zejména v budování situací, v temporytmickém členění inscenace a ve zvládnutí odlišování jednotlivých rovin inscenace (reálné, snové a roviny představ), což je úkol vskutku nelehký. To má ve výsledku účin na diváka v tom, že je neustále přitahován k jevištnímu jednání a veden k vypjaté pozornosti od začátku až do konce představení. Hraje se v dobře řešeném interiérovém prostoru, vytvářejícím předpoklady k realizaci nepřímočarého jevištního dění. Drobnou pihou na kráse se jeví miniaturní provedení plakátu s Bogartem, filmovým idolem, od nějž se odvíjí Allenovo hledání sebe sama. Nabízí se i otázka, zda by tento scénografický prvek nemohl být využit akčním způsobem a podpořit tak ústřední myšlenku hry.
Velice jsem se těšil na představení Vysocké divadelní společnosti z Vysokého Pole a na jeho provedení hry Stanislava Štepky Člověčina, která vznikla v souboru Radošinského naivného divadla v roce 1971. Dodnes mám v paměti její originální provedení jako jeden ze svých divadelních zážitků. Těšil jsem se na to, že si jej zopakuji, ať již bude zprostředkovaný tím, že venkovský soubor načichl kouzlem insitního divadla a bude vědomě pracovat s jeho prostředky, či bezděčně zvolenou látku přenese na jeviště v ryzí insitnosti, která mu bude vlastní. Mé těšení nebylo na místě. Soubor, který existuje čtvrtou sezónu, nevytušil ani neodhalil, co zvolená textová předloha obnáší. Formou jakési přibližné pravděpodobnosti a někdy výrazného přehrávání (Babička) reprodukoval text hry. Takže se nic z kouzla Radošinského naivného divadla, spočívajícího v nezastírané totální existenci protagonistů na jevišti v konkrétně daných místních a dobových okolnostech, nekonalo. Diváci tomu příliš nerozuměli a labužníci polkli na prázdno. Přiznám, že až při úvahách o inscenaci, odhlédnu-li od minutí se souboru s tímto typem dramatiky, mi naplno došlo, že se ony dané okolnosti oproti době vzniku hry natolik proměnily, že je vlastně nemožné na nezměněné textové předloze dosíci adekvátního výsledku. Uvědomil jsem si, že je Štepkův text natolik spjatý s dobou svého vzniku, že by musel být napsán nově, že může posloužit leda jako formální inspirace ke vzniku úplně nového díla. To je však pro začínající soubor úkol nesplnitelný.
Poslední představení přehlídky bylo věnováno dětskému publiku. Divadlo Opona ze Zlína, zabývající se výhradně inscenováním her pro děti, uvedlo text Olgy Friedrichové O princezně Žofince a draku Dynamitovi. Řídký příběh, spojující několik pohádkových bytostí a motivů, tvářící se jako tzv. moderní pohádka, nedal vzniknout představení, které by bylo hodno dětského publika. Tedy, pokud chceme dopřávat dětem to nejlepší, a ne odpad. Nesporná vybavenost celého hereckého kolektivu, ba dokonce nebývalá jevištní suverenita, velice pěkná kostýmní výprava, svědčící o pracnosti i nákladnosti, vymyšlený princip, jimž se za pomoci nenáročných scénických objektů mohou v mžiku udít proměny prostředí, to vše jsou investované hřivny a nepopiratelná pozitiva zlínské Opony. Kéž by tyto hřivny soubor investoval do hry, která má hlavu a patu, která splní důvěřivé očekávání dětského diváka alespoň v tom základním, totiž zorientovat se ve složitém světě dospělých a nalézt nepokřivené vzorce chování.
Výsledky krajské přehlídky Valašské Křoví ve Slavičíně lze odvodit z výše uvedených referencí o jednotlivých inscenacích. V závorkách citovaná ocenění poukazují největší měrou na herecké výkony, ojediněle na autorskou práci, hudební složku a režii. Vcelku lze konstatovat, že čtyři až pět inscenací z devíti dosáhly úrovně srovnatelné s nadprůměrem produkcí objevujících se na krajských přehlídkách amatérského činoherního a hudebního divadla. Nejméně dvě inscenace jsou poměřitelné na úrovni přehlídky národní a ta třetí v kontextu národní přehlídky venkovských divadelních souborů. Tento názor odráží i nominace a doporučení odborné poroty k účasti souborů a jejich inscenací na přehlídkách národních. Nuže, porota nominovala inscenaci Woody, Woody… na národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč a na tutéž přehlídku doporučila k výběru inscenaci Švestka. Na národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou doporučila inscenaci Selský práh.
Milan Strotzer