Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2004, č. 2, s. 33 - 35. Vít Závodský

Tucet ročníků přehlídky už dávno netuctové

Do počátku devadesátých let uplynulého století nebyl desetitisícový středo-moravský Kojetín pro naše amatérské divadelníky nejspíš nijak zvlášť při-tažlivý. Někteří jej letmo zaregistrovali coby průjezdní či přestupní rychlí-kovou zastávku na trati mezi Brnem, Přerovem a Ostravou, specializovaní turisté měli povědomost o tamních významných památkách zaniklé hebrej-ské komunity. Od té doby se však tato vcelku nenápadná obec (nově se chlu-bící Informačním a vzdělávacím centrem s knihovnou, muzeem, galerií a dalšími společenskými prostorami v jednom z přestavených historických měšťanských domů) stala jakožto dějiště každoročních jarních regionálních přehlídek skutečným ochotnickým magnetem. Na zdejší úspěšnou účast pa-trně nejraději vzpomínají ty kolektivy, které se jejím prostřednictvím probo-jovaly přes poděbradský FEMAD nebo Divadelní Třebíč až na Jiráskův Hronov, jako se to podařilo kroměřížským s temperamentním provedením Gogginova muzikálu Jeptišky, ořechovským s Peškovou gagovou adaptací Tylova Strakonického dudáka nebo přerovskému Dostavníku s kiplingov-skou hudební féerií Kniha džungle.
Na samém prahu letošního jara 16.- 21. března 2004 uspořádalo již po dva-nácté Městské kulturní středisko Kojetín, vedené druhým rokem obětavou Mgr. Zuzanou Zifčákovou, její dlouholetá agilní předchůdkyně Mgr. Miro-slava Ernstová vyměnila nyní ředitelskou funkci za členství v odborné poro-tě, ve spolupráci s hostitelskou obcí Přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z oblasti Hané. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem. Ten se za „dělby práce“ mezi srovnatelnými soutěžními akcemi v dostupném okolí (Hodonín, Slavičín, Studénka, Otrokovice, Napajedla, Němčice nad Hanou) a při šestidenním (o jeden den delším) trvání a s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer tentokrát vcelku podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 15 představení od 13 souborů. Tedy opět o jedno více nežli loni, přičemž dva tituly byly reprízovány vícekrát, čímž se přehlídka znovu neomezila jen na region centrální Moravy (Přerovsko, Pros-tějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a úplný závěr s pěti kolektivy nebyly soutěžní a rozborovému hodnocení tedy nepodléhaly. Zpravidla při dopoledních nebo odpoledních vystoupeních pro školáky z Kojetína a neda-lekých vesnic se odehrály dva tituly: zájezdové Divadlo Koráb Brno uvedlo na ruské motivy loutkovou Bohatýrskou pohádku, Máj Vřesovice sáhl po ve-selé chodské vyprávěnce Naděždy Jedličkové Zázrak (režie Josef Fica). Zbý-vající tři mimosoutěžní produkce byly určeny spíše studentskému nebo do-spělému publiku: DS Kulturního střediska Velká Bystřice si v režii Tomáše Hradila vybral trojici jednoaktovek Eugèna Labiche Vražda v Klášterní uli-ci. Divadlo nahodilých ochotníků Vizovice, specializující se na odkaz Járy Cimrmana, z kraje chutné slivovice vhodně přivezlo „jevištní sklerotikon“ Ladislava Smoljaka a Jana Svěráka Švestka, nastudovaný Miroslavem Há-lou. Před závěrečným vyhodnocením mělo původně vystoupit právě stoleté Ořechovské divadlo se svou nejnovější premiérou Zrzavá subreta. Hrozící mezeru, vzniklou hereckým onemocněním, však na poslední chvíli obětavě vyplnil DS Domu kultury Kroměříž reprízou loňské soutěžní inscenace hru-bozrnnější frašky Antonína Procházky Ještě jednou, profesore (režie Karel Hoffmann j. h.).
Tvůrci osmi soutěžních nastudování (oproti loňsku tedy dvě přibyla) z vět-ších měst i malých venkovských obcí byli tentokrát častěji amatérští režiséři nežli hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně roze-brala a posléze udělila čtrnáct převážně individuálních, především herec-kých, ale i dramaturgických, režijních, scénografických a hudebních ocenění. Na rozdíl od série posledních ročníků kupodivu nepřevažoval obecenstvem vyhledávaný a spontánně přijímaný rekreativní repertoár. Zaznamenali jsme dostatečnou tematickou a žánrovou pestrost, zahrnující obrozeneckou klasiku, soudobou konverzačku, importovanou crazzy komedii s autorským hudebním i textovým vkladem, „retro“ muzikál, dvě neotřelé ukázky z mo-derní skandinávské tvorby i dvojici domácích modelových grotesek absurdis-tického nebo apokryfního ražení, takže si každý divák podle osobního vkusu mohl přijít na své. Asi polovina souborů přivezla čerstvé letošní premiéry, ostatní přijely s inscenacemi již častějším reprízováním usazenějšími. Téměř jsme se nesetkali s titulem jevištně vyloženě nepovedeným, s evidentní umě-leckou prohrou; z celkové solidní úrovně se pak zřetelně vyčlenily dva až tři výraznější scénické počiny, takže ani tento přehlídkový ročník se nenechal zahanbit. Zásluhou přiměřené propagace se víceméně dařilo udržet také ná-vštěvnost. Výjimkou dopoledních či těsně poobědních soutěžních vystoupení býval rozlehlý sál sokolovny, kterou co nejdříve čeká zasloužená renovace, téměř zaplněn. Zintenzivnila se spolupráce se zdejšími středoškoláky, z nichž někteří si vyzkoušeli i role moderátorů, což přispělo k herní pohodě účinkujících. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro „zviditelnění“ a kulturní prestiž města naštěstí už řádku roků plně uvědomuje, dokumentovala mj. aktivní účast starosty ing. Mojmíra Haupta s jeho zástupcem ing. Jiřím Šírkem a dalších obecních zastupitelů na slavnostním zahájení, několika představeních i na oficiálním zakončení. Totéž platí o jejich prozíravé podpoře MěKS. Instituci, kterou nejedno okolní město naopak neuváženě zrušilo.
Zahájení soutěžní části obstaral častý účastník kojetínských přehlídek, Ochotnický divadelní soubor J.K. Tyla z Brodku u Přerova, který tu loni za-ujal fraškovým podáním oblíbené Charleyovy tety. Tentokrát se přiklonil ke druhé dramaturgické linii své dlouholeté práce, když po někdejší Maryši na-studoval nepříliš často uváděnou činohru z pera svého „patrona“ – Paličovu dceru. Pětiaktové, o víceméně pominutelné epizodní role zredukované dra-ma pojal zkušený režisérský senior a zároveň scénograf Vladimír Čapka, bez nápadnějšího zesoučasnění věrně v autorově obrozeneckém duchu Tedy jako realistický sociální obrázek z maloměstského prostředí, stavící do lidový-chovného kontrastu závistivé předsudky s upřímnou láskou, čistým svědo-mím, vypjatým smyslem pro rodinnou čest a neokázalým vlastenectvím. Při respektování dnes už archaicky působícího jazyka vytvořil poctivou, byť po-někud popisnou a do staromilecké konvenčnosti laděnou inscenaci z rodu „sousedského“ divadla. Uplatnila se dobová sentimentální píseň a její vlaž-nější temporytmus jen občas zvlnila konfliktní situace. Zásluhu na tom měli především někteří typově vhodně obsazení účinkující, zejména individuálně oceněná Hana Švárová (rezolutně hudrující i zjihle dobrosrdečná plátenice Šestáková), Marie Kratochvilová (nafoukanost a úlisnost střídající Jedličko-vá), Karel Kratochvil (natvrdlý nápadník Martin) nebo bezprostřední Mar-kéta Hyblová, poněkud nezvykle, ale zdařile obsazená do figury počeštěného Indiána Prokopa. Naopak interpreti klíčových rolí mravně rozloženého šu-maře Valenty (Vlastimil Krejčiřík) a autorem zidealizovaně sebeobětavé ti-tulní Rozárky (Květoslava Dienerová) měli s jejich věrohodnou charakteris-tikou zřetelně více práce.
Kojetínským nováčkem nebyla ani Nezávislá scéna Domu kultury Kroměříž , která vznikla před sedmi lety rozštěpením staršího souboru a svého času se mj. pokusila o Anouilhovu Antigonu. Ve volné návaznosti na loňskou situač-ní komedii Alaina Reynauda-Fourtona Monsieur Amédée sáhla i tentokrát do šuplíku francouzského bulváru. V předloze Didiera Kaminky Jen žádnou paniku aneb Jak vyloupit banku, výstižně přeložené Alexandrem Jeriem, šlo o mírně obstarožní intrikovou konverzačku z dob, kdy naivně naplánované a diletantsky uskutečněné přepady peněžních ústavů mohly mít podobně zpackaný a nekrvavě idylický průběh. Režijní vklad člena zlínského Měst-ského divadla Františka Houdka programový leták vcelku přiléhavě označil formulací „snažil se organizovat“ a jednoduchou anonymní scénografii se dvěma interiéry slovy „co dům dal“. Do umluvené hry inscenátoři správně zasáhli škrty a poněkud upravili i její závěr. Zjevně však nevyužili všech nabízejících se pitoreskních rysů jednotlivých figurek, ani gradačních mož-ností do ztřeštěnosti ústících gagových situací, takže divácky vstřícně přijatý večer nevybočil z mezí přijatelného průměru. Porota ocenila představitele lupičské dvojice, Sama Lukáše Veselého a Paula Bedřicha Mokrého a zauja-la též Dagmar Navrátilová coby pragmaticky protřelá rukojmí Nicole.
Zhruba totéž bylo možno v jiné žánrové oblasti konstatovat o počinu festiva-lového benjamínka, teprve sedm měsíců pracujícího Zrcadla z Lidového do-mu Vsetín. Podkladem nejdelšího představení přehlídky se stala hra zná-mého finského autora Mika Waltariho v překladu Marty Hellmuthové Čaro-dějka, která bez patrnějšího ohlasu procházela od sedmdesátých let našimi profesionálními scénami. Příběh respektující pravidlo tří jednot se odehrává v pozdním létě na starém šlechtickém dvorci. Baronovy vzdělané hosty za-skočí neznámá kráska Birgit (Miroslava Kocůnová). Nastudoval ho se začí-nající partou Tomáš Chvátím. V usilovném zápase o zživotnění postav a se statickou „rozhlasovostí“ textu, který ovšem vedle polohy reálné při hlubším pohledu nabízel také ozvláštňující rovinu snovou, resp. rafinovanější prolí-nání obou těchto vrstev. Vyrovnaný soubor, disponující členy spolehlivé pa-měti a zejména silného hlasového fondu, většinu výstupů v rychlém tempu víceméně vykřičel, čímž ovšem diferencování nálad tajemné srpnové noci utrpělo. V každém případě můžeme být na další vývoj této valašské party právem zvědavi. Ocenění získala původní hudba Petra Pláška.
Již po několikáté vnesla na přehlídku vážný až tragický tón Malá scéna ZUŠ Zlín, kde bezmála pětatřicetiletou tradici v současné době rozvíjejí za vedení svých režisérů hned tři skupiny. Do Kojetína opět přijel kvalitní dramatur-gií známý, mladý, intelektuálně zaměřený a stmelený ansámbl Petra Nýdr-leho. Po Lorcově Domu doni Alby a Daumasově Hřbitově slonů (s doporuče-ním na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2003) přistoupil k vlastní úpravě filmového scénáře Šepoty a výkřiky (1972) Ingmara Bergmana. Ve zlínské osmdesátiminutové nonstop inscenaci, jež by si zasloužila důklad-nější analýzu, nacházíme znovu v koncentrované podobě ty základní znaky, které poučenou Malou scénu charakterizují již po léta. Od tematicky zatěž-kaného, depresivně vyznívajícího, a tedy divácky občas obtížněji přijímaného repertoáru, přes snahu ztvárňovat existenciální problémy osob daleko star-ších, po vyhraněný režijní názor se sklonem k výrazné jevištní stylizaci.V případě Šepotů a výkřiků bylo třeba nejprve vyřešit otázku transpozice fil-mového i dalšího podkladového materiálu do jiné, tedy scénické komunikač-ní roviny. Vnímatelsky náročný komorní "příběh“ umírající Agnes (Erika Stránská), jejích dvou povahově odlišných sester (Karin Venduly Markové, Marie Veroniky Krajčové), oddané služky Anny (Petra Ševců) a několika v podstatě epizodních figur byl hrán v náznaku arénového řešení s usazením publika na jevišti. To umožnilo soustředěný ponor do nitra kolektivně oce-něných protagonistek a sugestivně sledovat téma osamělosti a neodvratné smrti, bezmocnosti i hledání vlastní identity v ovzduší strachu, úzkosti, pře-tvářky a nenávisti. Latentní nebezpečí tlumené dějovosti 19 obrazů s prolo-gem a epilogem vyvážila čerstvá premiéra s Nýdrleho diplomem za adaptaci, dramaturgii a režii a se speciálním oceněním za výtvarnou složku nápaditou scénografií, promyšlenou světelnou partiturou a vůbec evokací zvláštní poci-tové mysteriózní atmosféry podzimu, přechodu noci a dne, dusivé nehybnos-ti, rituálovosti atp.
Dva kolektivy se zaměřily na soudobé modelové hry české provenience. Druhý reprezentant Valašska, Divadlo v Lidovém domě Vsetín, které na Hané před časem uvádělo Shakespearův Sen noci svatojánské, přivezlo ten-tokrát svérázné sociální drama Jana Antonína Pitínského Matka, jehož premiéra v proslulém brněnském Ochotnickém kroužku (1988) víceméně stála u počátků pozdější oslnivé režijní dráhy svého autora. Přístup mladého Pavla Rejmana svědčil nejen o dramaturgické odvaze, ale rovněž o pouče-ném vztahu k Pitínského zgroteskňující, parodizující a nonsensové poetice, včetně bizarní „dělňácké“ mluvy. Režisér akceptoval rafinovaně mnohovrs-tevnatý text jen s minimálními úpravami. Stísněnou kuchyň kuriózní, po-stupně vyvražďované proletářské rodiny umístil na praktikábly doprostřed sálu, s obecenstvem sedícím jen z jedné strany. Již reprízované nastudování zůstalo bohužel zatím jen v konceptní podobě a nápověda, viditelně umístě-ná u jevišťátka, měla v řadě výstupů vskutku víc než napilno. Byla to škoda, protože ambiciózní, typově výstižně obsazená (srov. parazitujícího dělnické-ho předáka Zobana Martina Juříka aj.) a herecky nadějná inscenace, odvá-žející si diplom za režii a nadprůměrnou kreaci Dagmary Pavlouškové v ti-tulní roli, mohla v případě pečlivějšího přístupu k přehlídkovému předsta-vení dosáhnout na některou z postupových příček.
Nesnadnou novinku, za jejíž dramaturgický výběr také převzal diplom, zvo-lil Skřítek MKS Havířov, který to měl do hanáckých rovin nejdále. Asi deset let pracující skupina, až dosud se věnující převážně původní autorské tvorbě svého vedoucího Jaroslava Hájka, objevila nový inspirační zdroj v tvorbě ne-dávných absolventů JAMU Martina Čičváka (Dům, kde se to dělá dobře) a poté jeho mladšího kolegy Romana Sikory, mj. původce dramatu Smetení Antigony. Sikorova moralita Sodomagomora (1996) se však ukázala být oříškem přece jen příliš tvrdým. Protože podle programového tisku obstará-vali režii i scénografii „všichni“, postrádalo nedlouhé nastudování jedno-značné žánrové zakotvení a z něho se odvíjející divácky čitelný výklad jed-notlivých postav a situací. Ke groteskně laděnému starozákonnímu apokry-fu (prudérně bigotní Otec Lota s rodinou je za pomoci dvojice cynicky mani-pulujících andělů morálně zdevastován, aby Hospodinu nic nebránilo v ploš-né likvidaci hříšného města) s paradoxními dějovými a charakterovými zvraty se nedařilo najít vhodný interpretační klíč, takže celkový výsledek pak vyzněl hodně rozpačitě.
Před zcela nabitým, spontánně reagujícím hledištěm se odehrála vystoupení zbývajících dvou souborů, inklinujících k pokaždé vítané hudební Thálii. Další nováček přehlídky (loni tu v postavení nesoutěžního „předskokana“ uvedl Kozákovu pohádku Čáry báby Cotkytle) Flok Samotišky se letos jako jediný věnoval muzikálovému žánru, navíc s jistou regionální „příchutí“. V šedesátých i pozdějších letech hodně populární Výtečníci autorského tande-mu Pavel Dostál – Richard Pogoda se na pozadí tematicky příbuzných prvo-republikových filmů podle humoresek Jaroslava Žáka řadí do nynější muzi-kálové „retro“ série po bok Starců na chmelu, Rebelů, Šakalích let atp. Ačko-li téměř nikdo z početných účinkujících nemohl toto období poznat z vlastní zkušenosti (nadto inscenátoři při obeznalém respektování dobových reálií zpřítomnili první okupační měsíce školního roku 1968-1969, kdy za houst-noucí společenské atmosféry česká mládež nevyvíjela zdaleka jen apolitické recesní aktivity), pustili se do zvoleného titulu odvážně, s chutí a plným na-sazením. Dramaturgyně, režisérka a scénografka v jedné osobě Libuše Ža-hourová, nositelka diplomu „za cílevědomou práci s mladými interprety“, s choreografickou součinností Dany Krajevské vcelku vynalézavě rozehrála chronologicky řazené leporelo dialogických a pěvecko-tanečních epizod ze ži-vota vykutáleného maturitního ročníku, který se - podobně jako v půvabné povídce Ivana Vyskočila Zrádce - rozhodl pod vedením přirozeně vystupují-cích premiantů příznačných jmen Richard (Roman Tegel) a Pavel (David Matoušek) svým nadřízeným (třídní Macháček Martina Hausera, „soudruh školník“ Aleše Nováka) vypálit rybník tím, že se bude vzorně učit. Bez play-backu, mikrofonů a mikroportů (a popravdě řečeno rovněž s mnoha začáteč-nickými, zejména intonačně zpěvními nedostatky v alternovaných rolích) ta-to sympatická sešlost zamaskovala rozličná klišé nenové předlohy a dneš-ním generačním pohledem na bezmála idylickou školu, kde ještě nebujela zákeřná šikana a nevraždili se kantoři. V solidní kolektivní souhře vyjádřila i protiklad študáckých vylomenin a nostalgického ohlédnutí světa dospělých. Není divu, že právě Výtečníci získali anketní Cenu studentského diváka.
Příjemně překvapilo Divadlo Dostavník Přerov, které již odstartovalo 34. se-zónu a na hanáckých přehlídkách zpravidla nikdy nechybí. Svůj „image“ získalo hlavně vytrvalým soustředěním na hudební oblast, v níž se už dávno dobralo rutinní úrovně. Po starším nastudování Kainarova přizpůsobeného Nasredina se jakožto loňský kojetínský vítěz probojovalo až do Hronova s českou premiérou múzické zvířecí féerie Dagmar a Václava Martincových a místního skladatele Zdeňka Hilberta Kniha džungle. Další ukázkou přeho-zení výhybky z vyjetých kolejí někdejších eklekticky plytkých předloh a hle-dání nových cest se stala právě „úplně reálná komédie“ s idiomatickým ná-zvem To neřeš!! Hostující olomoucká režisérka Vlasta Hartlová si totiž do vlastního scénáře velmi volně upravila veselohru Raye Cooneyho (domácí Hanácká scéna tu předloni pobavila jeho konverzačkou 2+2 =5) Rodina je základ státu. Jedná se o scénograficky úsporně rozvrženou crazzy ze situač-ně vděčného nemocničního prostředí, v níž má nepominutelné, leč nikoli už klíčové postavení převážně zpívaná hudební složka Z. Hilberta a Radka Hrůzy. Intergenerační soubor umožnil spolehlivé typové obsazení. Porota zvlášť vyzdvihla kreace Z. Hilberta (robustně vykreslený „tahoun“ večera, mystifikátor dr. David Nepomohl), zkušené Boženy Weiglové (mimicky tvárná Vrchní sestra) a coby mladý talent Lenku Dudovou (navenek drze frackovitá, ale po rodinném zázemí toužící Alka Tejkalová). Režisérka nene-chá zapadnout vtipné repliky, dovedně roztáčí vír zauzlujících se ztřeště-ných výstupů z předvánoční ordinace s mnohanásobnými vaudevillovými záměnami postav v prekérních okolnostech - včetně osvědčeného motivu mužů v ženských převlecích. Ani v sekvencích drsnějšího humoru na účet rozličným pokleskům propadlých zdravotníků, senilních pacientů nebo hysteroidních paniček se zpravidla nepodbízí a ctí hranice dobrého vkusu. Výhrady poroty byly tentokrát spíše dílčího rázu; patřilo k nim i doporučení odstranit z přibližně devadesátiminutového večera jeho gradaci narušující pauzu.
Vítězem 12. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2004 se stala inscenace hry To neřeš!! v provedení Divadla Dostavník Přerov. Druhé místo s doporuče-ním tamtéž si vybojovala Malá scéna Zlín nastudováním dramatu na motivy filmu Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky. Třetí příčku bez podobného do-poručení pak obsadilo Divadlo v Lidovém domě Vsetín za inscenaci hry J. A. Pitínského Matka. Pořadí postupujících „medailistů“ tak zůstalo přesně to-též jako loni, protože zejména první dva jmenované tituly přispěly k boha-tému programu oblíbené hanácké přehlídky nejkvalitněji a nejpodnětněji.
Vít Závodský

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':