Texty: AS 2004, č. 2, s. 16 - 17, Rudolf Felzmann

ZÁPADOČESKÁ OBLASTNÍ PŘEHLÍDKA

Západočeská oblastní přehlídka amatérského divadla se konala ve dnech 12. až 14. března 2004 na jevišti a v nesmírně příjemných prostorách Kulturního domu v Horažďovicích.
Přehlídku otevřel plzeňský SPOlek DIvadelních NAdšenců. Za objevnou dramaturgii lze považovat volbu takového titulu, jakým je Na dotek anglického současného dramatika Patricka Marbera. Komorní hra velice otevřeným způsobem a mnohdy až brutálně líčí vnější i nejintimnější proměny milostného čtyřúhelníku, na jejichž začátku vlastně stojí zdánlivě nevinná – i když neskrývaně otevřená - hra na internetu. Láska i náhodná propojení, vášeň či chladný kalkul se rozvíjí v rovině ironie i jako sebezraňování. Tuto chvílemi groteskní a jindy až krvavě zraňující výpověď ještě režisér Jakub Zindulka umocňuje inscenováním v netradičním prostoru. Publikum sedí po stranách „ulice“, v níž se setkává čtveřice protagonistů, což herce nutí k co nejpřesvědčivější opravdovosti a civilnosti. Avšak v obavě, aby nepřekročili hranici únosnosti v citové naléhavosti, ztišují svůj výkon natolik, až erotické scény vyznívají do jednostrunného lyrizmu, aniž by v nich byla vášeň, bolestné zraňování či ironický nadhled rozehraných partnerských výměn. Pro kvalitu herecké práce i možnosti dotvoření inscenace bylo toto představení doporučeno na národní přehlídku.
Divadelní studio D 3 z Karlových Varů rovněž sáhlo po dramaturgicky neotřelém titulu, když nastudovalo hru J.R. Picka Smolaři (původní název Smolař ve žluté čepici). Autor vyšel z vlastní životní zkušenosti a vrátil se k prožitkům mladého člověka uprostřed hrůzy terezínského ghetta. Téma holocaustu by zde mohlo být o to působivější, že tragédie členů židovské komunity se odehrává v kulise všedního života bez účasti jediné osoby představující nepřátelský vnější svět. Jenže ani dramaturgická úprava nepomohla režisérce Anně Ratajské překonat mozaikovitost předlohy s nedůsledně rozvíjenými motivy a charakteristikami postav. Peripetie vztahu dívky a mladého člena ghettostráže kombinované se snahou skupiny mladých lidí o nastudování Shakespearova Hamleta však nemají dostatečně vybudovanou motivaci a ztrácejí autenticitu nevšední výpovědi o touze po „naději v beznaději“.
Spolek divadelních ochotníků z Radnic nastudoval osvědčený titul z ruské klasiky – Gogolovu Ženitbu. Zdánlivě snadný komediální titul však inscenátorům přináší nejednu obtíž. Soubor v řadě rolí nabídl zajímavé herecké obsazení, s nímž však režisér Jaroslav Vyčichlo zůstal na polovině cesty k vykreslení typů lidí, jejich motivací i jasnému sdělení základní myšlenky o „guberniálním“ prostředí, v němž lidem vládne namyšlenost, vypočítavost, nedůslednost a neschopnost naplnit své životní cíle.
Jedna část Divadla Propadlo Plzeň se představila hrou Wolfganga Kohlhasse a Rity Zimmerové Ryba ve čtyřech. Jejich verze příběhu tří žen, zneužívajících jediného muže jako sluhu i milence, získala na jisté pikantnosti tím, že sluha Rudolf, jinak vrstevník stárnoucích bohatých slečen, je zde obsazen mladým mužem. Jenže nedůsledné rozvinutí této varianty, která přitom umožňuje prohloubení prvků černého humoru i zvýraznění motivu majetnických rozporů, otupilo působivost původního morytátu a inscenace se spokojila s jednodušší prvoplánovou komikou na úkor prohloubení charakteristiky postav i myšlenkové výpovědi.
Druhá část plzeňského Divadla Propadlo se rozhodla pro nezávaznou zábavu, když nastudovala Feydeauova Dámského krejčího. Asi by nikdo neočekával závažnou myšlenkovou výpověď, spíše šlo o nalezení jednotného stylu pro zpodobení řetězu zápletek kolem jedné malé lži při milostném dobrodružství. Inscenaci chyběl výrazný nadhled, v němž by mohly být s elegancí a hlavně jednotnými hereckými prostředky rozehrány poněkud nesmyslné, avšak svou komikou značně efektní situace.
Závěrečná dvě představení nás opět vrátila do netradičního prostoru. V případě proslulé Ionescovy Plešaté zpěvačky se mohlo jednat téměř o riskantní záležitost. Nutno však podotknout, že sázka na těsný kontakt s publikem se Divadlu Bez Zákulisí ze Sokolova vyplatila. Pokus režiséra Martina Vokouna předvést tento základní titul absurdního divadla jako ostře črtaný obraz pospolitosti lidí, kde všechno perfektně funguje, avšak nikdo nikomu nenaslouchá a dialog se tudíž může rozvíjet zcela mimo hranice běžné logiky, vyzněl vskutku přesvědčivě. Obě manželské dvojice, pokud je lze vůbec považovat za manželské(!), fungovaly v jakémsi matematickém řádu, kde vůbec nejde o významy vět, ani slov, takže v této logice pak snadno mohly přejít až k bezmyšlenkovitému roztrhání slabik i hlásek a vlastně celý odehraný kousek třeba opakovat do nekonečna. Zdařilá charakteristika postav, přičemž není problém přijmout služebnou Máry hranou mužem, má však zásadní trhlinu v postavě Velitele hasičů. Zde ženská představitelka působí pouze jako vnější komický efekt, který však oslabuje závěrečné vyvrcholení celé hry. Tato inscenace byla nominována pro postup na národní přehlídku.
Železná mříž uzavřela herce i publikum na jevišti při představení Přelet, uvedené Divadelním souborem Dialog Plzeň. Inscenace vznikla zřetězením pohybových etud, které pod vedením Michala Hechta vytvořila skupina herců v úsilí o výpověď o našem bláznivém světě. Účinkující k tomu nepotřebovali slova, protože výrazným gestem i skupinovým aranžmá se snaží sdělit své vnímání světa, který se dopouští násilí na každém, kdo chce být individualitou. Poněkud retardující kapitolu, zachycující stereotypy lidského společenství jako blázince, pak nahradilo vtipně pojaté podobenství o dobyvatelské invazi bělochů do Ameriky, aby pak širší symbolika útlaku Indiánů našla svůj vrchol v parafrázi známého Přeletu nad kukaččím hnízdem. Někomu mohlo vadit snad až příliš rozvolněné tempo či občas jednotvárný rytmus, ale přesvědčivost plného nasazení všech účinkujících učinila z tohoto představení výraznou a efektní tečku celé přehlídky. Inscenace Přeletu byla navržena pro postup na národní přehlídku tak, aby se dostala do konfrontace i mimo tradiční činoherní divadlo.
Solidní úroveň všech uvedených inscenací, vnímavá atmosféra při rozborech představení i společenských setkáních, odpovědná příprava západočeským předsednictvem SČDO a pak perfektní pořadatelské zajištění v Kulturním středisku v Horažďovicích učinily ze západočeské přehlídky pro každého účastníka příjemnou událost. Mne osobně nadchla i přítomnost horažďovického starosty pana Václava Trčky na všech představeních. Asi zde vědí, proč tohoto charizmatického muže už třikrát zvolili. Ale oficiální přijetí na radnici mělo tentokrát zcela nečekanou a hlubší dimenzi, neboť jsme se tu rovněž setkali s významnými zdejšími rodáky, kteří neokázale ocenili duchovní tradici svého rodného města. My jsme sice v Horažďovicích strávili jen několik málo chvil, ale určitě se sem rádi vrátíme.
Rudolf Felzmann