Texty: AS 2004, č. 2, s. 3-7, Strotzer, Milan

POPAD 2004

POPAD čili Pražská otevřená přehlídka amatérského divadla se uskutečnila již podruhé v prostorách Divadla pod úrovní v ZŠ v Újezdě nad Lesy. Ve dnech 25. – 28.3.2004 ji uspořádala Amatérská divadelní asociace s podporou hlavního města Prahy a MK ČR ve spolupráci s místním Divadlem pod úrovní. V jejím programu bylo uvedeno 10 inscenací v pestré dramaturgické skladbě, v níž převažovaly komediální žánry. Z poloviny obsahoval program přehlídky hry českých autorů, druhou polovinu tvořily 3 hry francouzské provenience a po jedné hry anglického a švédského autora. Jednotlivé inscenace reflektovala odborná porota ve složení dr. Milan Strotzer (předseda), Josef Palla, Miroslav Pokorný a dr. Otto Smrček, CSc. Časové uspořádání přehlídky nedovolovalo věnovat reflexi všech inscenací takový prostor, který by si zasloužily. Těm tvůrcům, kteří projevili zájem, se členové poroty věnovali mimo čas vymezený přehlídkou. Oproti minulému ročníku se letos na POPAD přihlásila cca pouhá polovina souborů. Vloni bylo možné hovořit nejméně o pěti souborech a jejich inscenacích, které byly poměřitelné na úrovni celostátních přehlídek. Letos bychom při jisté shovívavosti mohli označit stejný počet. Zvažujeme-li tento výsledek v poměru k počtu inscenací, můžeme říci, že měla přehlídka v roce 2004 vyšší úroveň. Nesporně to platí o inscenacích nominovaných a doporučených do druhových celostátních přehlídek. V následujících řádcích se pokusím zprostředkovat pohled na jednotlivé inscenace v pořadí, jak po sobě následovaly.
Umělecké sdružení Praha / Jiří Suchý: Chick. Soubor uvedl v premiéře text Jiřího Suchého s podtitulkem Leporelo z nebe o dvou jednáních. Autor jej počal psát koncem 50. let minulého století, ale nikdy jej nedokončil. Svou strukturou připomíná revue Osvobozeného divadla. Pojednává humornou formou o touze černého hrdiny Chicka zahrát si a zazpívat v muzikálu. Jeho touha – sen se mu, byť problematicky, naplní až na onom světě. Hra se dotýká rasových otázek a je zakotvena do doby na přelomu 50. a 60. let. Soubor požádal o dotvoření hry Miroslava Černého a doplnil ji o další písničky. Snahou bylo přinést na jeviště zábavu, která není prostoduchá, ale vypovídá o něčem závažném. V tomto případě o tom, že každý má právo realizovat své sny a uplatnit své schopnosti.
Nastudování nekopíruje ani v nejmenším poetiku divadla Semafor. Zpívá se živě, bez mikrofonů, za klavírního doprovodu. To všechno by mohlo být kladem a předpokladem vzniku nepominutelného příspěvku do spektra divadelního dění. Nestalo se tak. Příčinou bylo jevištní provedení míjející se s žánrem a nenacházející odpovídající výrazové prostředky. S tím úzce související nevybavenost herecká, ale také režie. Chyběla nadsázka, výběr charakteristických znaků té které postavy a situace, schopnost vystavět a uplatnit gag. Vše se odvíjelo v jakési přibližné pravděpodobnosti, nejednou zatížené psychologickými motivacemi realistického herectví. Zpěvní čísla zůstávala jevištně neuchopená a divadelně nerealizovaná. Ukázalo se, že dramaturgicko-autorský počin – sám o sobě úctyhodný – nestačí, není-li k němu potřebná vybavenost výsostně divadelní či alespoň divadelně řemeslná. Patrně by soubor dosáhl většího účinku, kdyby rezignoval na estetická měřítka a s radostí si na jevišti zařádil a s gustem zazpíval.
DS Rachtámiblatník Praha / Norman Robbins: Hrobka s vyhlídkou. Soubor nastudoval detektivní hru anglického herce (*1930), mima a dramatika, v níž není malých rolí. Normanova hra je z rodu Deseti malých černoušků Agathy Christie, detektivkou bez detektiva, s humorem – jak jinak než anglicky suchým - a s prvky hororu. Jde o dobře řemeslně napsanou hru, v níž se jen velice těžko škrtá. Režisér Zbyněk Beran se pokusil rozsáhlý text krátit, někdy však na úkor podpory detektivních zápletek. Jen těžko lze usuzovat na to, co je příčinou nedostatků jevištní realizace hry u souboru, jejž postihlo úmrtí režiséra († 4.7.2003). Skutečností však je, že představení na pražské přehlídce vykazovalo problematická řešení dramatických situací, dokonce i v nejlapidárnějším aranžmá. Otázkou bylo nezvládnuté uchopení nejedné postavy hry svědčící o absenci nejzákladnějších hereckých dovedností. Výjimkou byli Antonis Arabadzie v roli Penworthyho a Jindřiška Netrestová v roli ošetřovatelky Anny. S tím souviselo oslabení komediální dimenze hry, neboť vystavění a načasování slovního gagu, na němž je většinou založen onen anglický druh humoru, vyžaduje nemalou hereckou i režijní zkušenost. Podobně je tomu s jevištním zpracováním a uplatněním hororových prvků hry. Vše bylo jakoby stejně důležité, jakoby pravděpodobné. To je na detektivku na jevišti málo. Chybělo žádoucí napětí, tajemství a poutavé zpracování překvapivých dějových faktů. To nepodpořilo ani řešení scény, konkrétně výběr použitého mobiliáře. Připomínal spíše vybavení tuzemské chaty, leč ani v nejmenším staré rodové sídlo zámožné anglické rodiny. Naopak lze pochválit kostýmní výpravu, včetně nepřehlédnutelných výborných převleků představitelky role Moniky.
Divadlo DaŽ (Divadlo a Život) Praha / Molière: Scapino z muzea. Režisér Vladimír Veselý a jeho nastudování hry Scapinova šibalství odstartovali tu část přehlídkových inscenací, která prokázala divadelní poučenost tvůrců a hereckou vybavenost. V případě DaŽ si patrně režisér byl vědom toho, že herecká výbava některých členů souboru má jisté trhliny a snad i proto vymyslel rámec hry, v němž jsou diváci uvedeni do muzea výjevů z Molièrových her, kde za určitý poplatek lze rozpohybovat mechanické figuríny a zhlédnout hru, kde se však přes noc figuríny ztratily a musí je nahradit personál muzea, aby návštěvníci nepřišli o zaplacenou atrakci. Rámec se ukázal jako zbytný, ba přinášející nezodpovězené otázky a nejasnosti. Nebylo by tomu tak, kdyby byl opodstatněný z hlediska tématu vlastní hry. Scapinova šibalství jsou nesporně lákavou příležitostí pro soubor, který pro ně má zkušené herce a navíc možnost dobrého typového obsazení. To DaŽ z větší části splňuje. Prokázal to především Vladimír Veselý v roli Geronta (čestné uznání), ale také Milan Špale v roli Scapina, Radka Kareisová jako Průvodkyně a další. Na druhé straně si nelze nepovšimnout nepatřičného psychologizování Jiřího Kloudy v roli Arganta, nezpracovaného charakteru Zerbinetty Heleny Loučkové a jiných. Ač je DaŽ pro komedii charakterů v zásadě vybaven, nepodařilo se ujít ke kýženému výsledku ještě hodný kus cesty. Zatímco v jedné scéně přihlížíme bravurnímu zvládnutí hereckého úkolu (Scapino – Argant), hned v následující scéně (předávání váčku s tolary) jakoby chyběla základní herecká dovednost, ale i režijní (nehraje se situace). Podobně je tomu v závěrečné scéně. Může to být i tím, že režisér v roli Geronta nestihne uhlídat, co by měl. Scapinova šibalství těží z italské commedie dell´arte více než kterákoliv jiná Molièrova hra, ba některé scény jakoby z ní byly přímo opsány. A sem už schopnosti souboru nejspíše nedosahují. A tak tam, kde by byla na místě lazzi a s ní vyvrcholení jevištní produkce, zůstává náznak jednání (výprasku apod.). Místo toho, aby „vzplál oheň do publika a hořelo celé divadlo“, propadá se hra o několik pater níž k trapnosti.
Divadelní soubor Natěsno plus Praha / Viktor Dyk: Krysař. Jeden z vrcholů přehlídky připravil se souborem režisér Miroslav Kantek uvedením vlastní dramatizace Dykovy novely. Kantkova dramatizace (čestné uznání) je, až na výjimku, v základních dějových faktech shodná s tou, kterou připravil pro svou inscenaci E.F. Burian. V provedení souboru Natěsno plus je akcent na hamižnosti a nečestném jednání hamelnských měšťanů a na otázce oprávněnosti vzít do svých rukou osud lidí a stát se vykonavatelem trestu, stát se „Bohem“. Hraje se v scénograficky jednoduše a funkčně uspořádaném prostoru, v dobře řešených kostýmech. Nepominutelnou a výraznou složkou scénografie je svícení. Autorem výpravy je rovněž M. Kantek (cena za výtvarnou složku inscenace). Významnou funkci má v představení původní hudba Jaromíra Vogela (cena). Působivá inscenace zřetelně sděluje příběh i myšlenkové poselství tvůrců. Disponovaný herecký kolektiv vykazuje v dobrém slova smyslu standardní herecké výkony (Krysař, Agnes, její Matka, Lora, Frosch, Strumm). Mezi nimi vyniká jeden výborný – Milan Mendlík v roli Magistra (čestné uznání). Jsou zde i dva problematické – Sep Jörgen a zejména Kristián, v nichž dochází k jednostrunnému, zjednodušenému a odtud k zavádějícímu vyznění postav. Titulní role se zmocnil režisér inscenace, a to úspornými prostředky (snad až příliš), které nicméně jeho pojetí Krysaře konvenují. Zdálo by se, že až na zmíněné problematické ztvárnění dvou postav je vše v pořádku. Není. Inscenace má úskalí v řešení některých scén (hra na píšťalu, vyjádření smrti Agnes, původ dítěte v rukou Jörgena v závěru hry aj.). Samostatnou otázkou je traktování postavy Sepa Jörgena, včetně jeho zapojení do symbolického uhasínání duší hamelnských občanů. K jeho vymanění z osudu, který stihne hamelnské, v inscenaci nedochází díky jeho letoře, nýbrž díky přisluhování Krysaři. Je to konec konců i možné, ale chybí tu průběžná provázanost s replikami a jednáním. Ty jsou z jiného pojetí postavy.
Neomluvené divadlo Praha / Jiří Císler: Brejle. Obehranou „dioptrickou crazzyetudu pro dva“ si zvolil kolektiv velice mladých adeptů divadelního umění. Nedomýšlel, jak bude v inscenačním výsledku působit věkový posun protagonistů hry, jak budou působit dobové narážky (např. na černobílý televizor, Tuzex, stranické prověrky, buržoazní bungalovy, na jména umělců slavná v 60. letech atp.) Nastudoval Císlerův text bez zásahů, které by jej mohly alespoň zpřítomnit a zlegalizovat to, že je hrán představiteli nejméně o 10, možná o 20 let mladšími. Přesto se zrodilo příjemné představení. Příjemné zaujetím obou herců, uměřeností použitých prostředků a konečně i odvedeným výkonem. Před svým partnerem zaujala Hana Líčeníková v roli Vilmy (čestné uznání). Inscenace by došla nepochybně větší divácké odezvy při důsledném hraní situací (např. ve scéně nalévání a pití vína neobrýleným párem lidí s devíti dioptriemi) a při uvědomění si a plnění tzv. řídících hereckých úkolů. To se týkalo především druhé půlky představení.
Rádobydivadlo Klapý / Podle Podzimní sonáty Ingmara Bergmana: Taková podivná kombinace citů. Vrchol přehlídky. Režisér Ladislav Valeš tentokrát vsadil zejména na hereckou práci. Ostatně k zvolené látce lze jen těžko přistupovat jinak. Valešova úprava výchozího textu tkví především v rozumném krácení rozsáhlých monologů a ve vypuštění replik Charlotty po odjezdu z domu její dcery Evy. Úprava nikterak nemění ani neoslabuje smysl Bergmanovy předlohy. Inscenace vypovídá o determinaci člověka, o jeho limitech daných kořeny z nichž vzešel a okolím, v němž se pohybuje. Hraje se o hledání vlastní identity, které je trnitou cestou, která nevede k chtěnému jednoznačnému cíli, ale může vést k pochopení druhých.
Režie L. Valeše (cena) je důsledná v budování situací, nachází a využívá scénické a herecké prostředky umožňující rytmizaci představení, vede herce k potřebnému tempu a nepolevujícímu napětí po celou dobu sto minut trvajícího představení hraného bez přestávky. Inscenaci zdobí i originální významotvorná řešení klíčových scén. Hru založenou na dialogu matky a dcery nelze dost dobře realizovat bez výjimečně zdatných představitelek hlavních rolí. Ty režisér nalezl ve Veronice Týcové hrající dceru Evu (cena) a v Evě Kodešové ztvárňující postavu matky Charlotty (cena). Na obou je inscenace založena a také na nich stojí. Obě herečky se neobvykle těžkého úkolu zhostily výborně. V přehlídkovém představení byla přímo excelentní Veronika Týcová. Chtělo by se mi označit stejně i výkon Evy Kodešové, kdybych nechtěl upozornit na ne zcela soustředěný začátek, kdy představitelka Charlotty začíná repliky mimo partnerský vztah ve vyčleněném prostoru. Zde by se vyplatilo, kdyby režie nalezla prostředek, který by byl pro herečku oporou pro start k tak náročnému úkolu. Inscenace Rádobydivadla mj. stvrzuje okřídlenou frázi o tom, že není malých rolí, neboť to dokazují i ostatní herci. Předně Lenka Šťastná v nezáviděníhodné, avšak výborně zvládnuté roli Heleny, k nepoznání zkázněný Pavel Macák v roli Viktora a stejně tak Jaromír Holfeuer jako Otec.
Hraje se v účelně řešené scéně Pavla Hurycha a dobře volené kostýmní výpravě Kateřiny Baranowské. Mobiliář hry sice poněkud posouvá sociální zařazení rodiny pastora, ale pro sémantické vyznění v našich souřadnicích je výhodný. Obyčejně se reflexe představení nevyhne inscenací položeným a nezodpovězeným otázkám či pochybnostem. Mám v zásadě pouze dvě. Jedna tkví ve věkovém posunu téměř všech představitelů rolí. Hned se ale přiznám, že je to otázka postskriptum. Při zaujatém sledování hry mne nenapadla. Ta druhá se dotýká jisté konkretizace, kterou si sice divadlo ze své podstaty vyžaduje, leč nejsem si jist, zda je to vždy a ve všem všudy efektivní. Mám zde na mysli scénu pokusu o znásilnění Heleny přítelem její matky jako konkretizaci příčiny jejího trvalého psychického postižení. Ve spojení s tím mi nebyla tak docela jasná motivace Charlotty k pronesení repliky o motýlu na okně, nebyla-li skutečným tlumočením nesrozumitelných Heleniných skřeků. Následná reakce Heleny – záchvat totiž odkazuje k jinému významu. V tomto případě jsem se poněkud zadrhl při sledování představení.
Divadelní soubor Divná Bára Praha / Vladimír Renčín, Jindřich Brabec, Hana Čiháková: Nejkrásnější válka. Jeden z nejfrekventovanějších titulů v repertoáru českých amatérských divadel byl souborem nastudován v režii Otty Lišky, tč. herce Městského divadla v Mostě. Hrálo se v náznakové scéně, s výjimkou dvou převlekových kostýmů v batikovaných chitónech. Výprava tak působila poněkud uniformě. Známý přepis Aristofanovy Lisistraty skýtá příležitosti k humoru, který se velice snadno může dostat za hranice vkusu. Režisér i herci se tomuto úskalí vyhnuli, volili umírněný projev, a to i v situacích, které přímo vybízí k přitvrzení. Dokonce té umírněnosti bylo až příliš v tom smyslu, že chyběl originální nápad, překvapení, větší míra účinného načasování gagů atp. Inscenace nebyla příliš nápaditá ani v prostorovém řešení, v aranžmá se začasté uchylovala k frontálnímu uspořádání. Citelným problémem přehlídkového představení bylo nezvládnuté vyvážení playbacku s živým zpěvem na jevišti. Především tím utrpěla sólová zpěvní čísla, která působila až směšně tím, že intenzita zvukového záznamu nutila herce zpěv pouze markýrovat. U vcelku dobře disponovaného hereckého souboru by bylo ku prospěchu věnovat péči výraznějšímu rozlišení v charakteristice postav, zejména u žen. Z hereckých výkonů zaujali Jiří Benda v roli Damiana a zvláště Jiří Dědek Čížek jako Julián (čestné uznání).
Divadlo Alfa – Omega Praha / Francouzský anonym: Aucassin a Nicoletta. Představení v režii Dany Krátké bylo stejně půvabné jako plné rozporů. Mohlo být vnímáno jako insitní divadlo, k němuž ostatně předloha vybízí, stejně tak mohlo působit jako snůška nesourodých a nezvládaných divadelních prostředků. Výpravu tvořily na jedné straně pečlivě ušité historizující kostýmy a starobyle působící stolička, na straně druhé pak současné štafle a čtvercový restaurační stůl sériové výroby, přilby zhotovené z věder z pestrobarevného plastu a také dřevěné meče, s jakými si kluci hrávali na vojáky. K tomu zpěvák s loutnou v historickém kostýmu, jehož projev byl spíše koncertní než divadelní. Naproti tomu stálo použití formy kramářské písně, nezakrývané vady řeči, a to i u titulní role, nesourodý herecký či lépe přednesový projev trojice vypravěček, ale i dalších členů souboru etc. Pokud budeme nahlížet na inscenaci jako na naivní divadlo, téměř vše je přijatelné a funkční, navzdory vší rozpornosti užitých jevištních prostředků. Divákovo srdce zaplesá a publikum bude potěšeno zřetelně sděleným příběhem a pobavené všemi způsoby, jimiž se mu toto sdělení zprostředkovává. Pokud inscenaci divák takto vnímat nebude, nejspíše bude zklamán z pro něj nepřijatelného pel melu na scéně, natož pak pobaven. Byl jsem divákem toho prvního typu, ale přiznám se, že ve skutečnosti nevím, zda jsem nepodlehl insitnímu vidění a zda vůbec bylo v záměru inscenátorů. Domnívám se, že bylo.
Divadélko Mrsťa Prsťa při ZUŠ Kouřim / Martin Drahovzal podle Didiera Kaminky: Panika? Panika. Panika! Aneb Jak nevyloupit naši banku. Režisér Martin Drahovzal se nechal inspirovat francouzskými filmy 60. a 70. let, zejména však hrou Didiera Kaminky Jen žádnou paniku! Tu krátil účelnými škrty a personálně upravil pro potřeby a dispozice souboru velmi mladých lidí, v němž převažují dívky. Musel přitom rezignovat na věkové určení postav, nicméně vynahradil to dobrým typovým obsazením. Hra nastavuje v komediální nadsázce zrcadlo lidským slabostem, zejména pak podlehnutí svodům nezákonného bezpracného zisku a neschopnosti společnosti a jí vytvořeným pořádkovým aparátům takovému nezákonnému počínání čelit. Režisér vedl inscenaci v daném žánru, výhodně pracoval s vybranými situacemi odehrávajícími se při vyloupení banky, které vytváří pendant k snovým vizím z úvodu hry a tím účinně rytmizuje představení. Režie respektovala možnosti hereckého kolektivu a v dobrém slova smyslu využila jeho předností. Inscenace byla zábavnou podívanou, plnou humoru a svěží radosti ze hry. Martinu Drahovzalovi byla udělena cena za režii. Herecký kolektiv souboru působil velice disponovaně a vyrovnaně. Jen stěží lze jmenovat výkon, který by se nějakým způsobem vyčleňoval. V přehlídkovém představení byla zvlášť trefná Martina Dobiášová v roli Učitelky. Vzácná byla na tomto kolektivu především herecká souhra (čestné uznání). Vypadá to, jakoby nebylo na provedení kouřimských stínu či pihy na kráse. Ale ano, bylo. Kromě některých drobných nedokonalostí technického rázu poněkud vázla úvodní scéna. Ústřední dvojice hry Lukáš Koťátko jako Sam a Petr Němec hrající roli Paula říkali vysoustruženě repliky poněkud mimo situaci a ochuzovali sebe i diváky o humor, pramenící z komentování svých výroků („Já jsem vždycky chtěl bejt bankovním lupičem. / … / A moh jsem bejt fakt dobrej, kdyby to naši nezkazili tou mou vzornou výchovou.“). Svěžest čerstvého nastudování hry zatím překryla to, co považuji za chybu, a co by bylo dobré v další práci na inscenaci dopracovat. Týká se to té části hry, která se odehrává od přepadení banky po chvíli, kdy se všichni aktéři spojí a dohodnou na dělení zisku. Inscenace zde opouští prostředek, který by mohl být zdrojem dalších smíchových reakcí a také pomůckou pro to, aby po odehraných reprisách nedošlo k zmechanizování. Tím prostředkem je důsledné hraní výchozí situace a napětí při přepadení banky. Herci až příliš brzy dají najevo, že to tu bude v pohodě a neoprávněně předjímají, co přinese další děj. Netýká se to jen lupičů, ale všech na jevišti.
Divadelní soubor Monde Praha / Mámo, přepni to. Soubor připravil a předvedl sérii cca desítky krátkých skečů a ještě kratších přednesových výstupů tu více tu méně humorných. Analyzovat je, by byl nonsens. Nonsens, to byl ostatně společný jmenovatel i téma uvedených vystoupení. Šlo o představení, kde nelze říci, co je dobře a co ne. Snad by od něj bylo možné žádat to, aby se divák hurónsky bavil nebo pořádně naštval. Ani jedno z toho se mi nepřihodilo.
Vyhlášení výsledků přehlídky se uskutečnilo v jejím závěru v neděli večer za účasti zástupců zúčastněných souborů. Odborná porota nominovala na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč inscenaci Rádobydivadla Klapý Taková podivná kombinace citů a doporučila dvě další inscenace. V prvním pořadí Krysaře pražského souboru Natěsno plus a v druhém inscenaci Panika? Panika. Panika! kouřimského souboru Mrsťa Prsťa. Toto pořadí opisovalo i udělení cen za 1. - 3. místo. Navíc porota doporučila inscenaci kouřimských k účasti na Náchodské prima sezóně, celostátní přehlídce studentského divadla. Dále pak doporučila k výběru do programu národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém n. Jiz. na 1. místě Rádobydivadlo Klapý a na 2. místě soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi.
Milan Strotzer