Databáze českého amatérského divadla

Texty: TĚŠŤ, Divadelní jaro 2004 - Zajíc, Vladimír, AS 2004, č. 2, s. 25-29.

43. TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO L.P. 2004

O zdárný průběh vícedruhové přehlídky amatérských divadelních souborů kraje Vysočina se pod vedením prezidentky Jany Vondrákové veleúspěšně podílelo 30 dobrovolníků zverbovaných z DS Karla Čapka a MěKS Třešť, kteří soubory a lektory, ale i prosté návštěvníky představení (průměr 160 na každé) oprašovali, omývali, napájeli, krmili a dávali první pomoc, za což jim náleží čest & sláva! Lektoři přehlídky byli Marie Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc.
Prvním soutěžním představením vstoupil do klání Vysočiny DS Domu kultury Kroměříž – A. Procházka: JEŠTĚ JEDNOU PROFESORE! Herecky celkem slušně vybavený soubor se upřímně a nepodbízivě snažil naplnit žánr současné české frašky, a to i přes všechna úskalí v textu nachystaná. V tom se především dařilo oběma pánům profesorům a Nataše, ale i ostatní postavy se snažily seč mohly vyrovnat se s tankovými zátarasy jim do cesty uchystanými autorem a následně režijně nezprůchodnitelnými. Zatímco v první polovině si užíváme průběžného dění v dobře nastolených situacích, druhá polovina pokulhává. Nejsme totiž svědky přímého dění, ale postavy nám o tom, co se jim v jiném dramatickém prostoru stalo referují, a zároveň by se měly - a to je grunt zádrhelů - vyrovnávat s tím, že se nacházejí v jiném světě (virtuální realita pronikla do naší). Tímto se náhle do frašky zavádějí prvky až psychologické, tudíž povýtce nepatřičné, neboť retardují spád, a kterým dostát režijně a herecky není snadné, včetně závěru, kdy už se nezkoumá, jak se hlavní postava dostala do polévky, pouze se spoléhá na samotný, asi vtipný dialog. Přesto byl soubor z Kroměříže mnohokrát oprávněně odměněn smíchem publika i cenou diváků za kvalitní herecké výšlapy.
DS J.K. TYL při JČE, a.s., České Budějovice – V. Vorlová: TRAMPOTY PANA KRÁLE. Pravda, text ve smyslu příběhu není nijak oslnivý, ale mohl být úsměvnou pohádkou o nalezení lásky a nutnosti dospět. Některé floskule z totalitní politiky sice do pohádky opravdu nepatří, ale gruntovním úskalím je fakt, že hlavní téma - zodpovědnost - je vydávána za zápornou vlastnost. Autorka textu se ujala i režie a zde si poněkud podrazila nohy. Výborná scéna a kostýmy, ctící žánr výpravné pohádky, připraví na počátku diváky na iluzivní zážitek, ale skutečnost je zcela jiná. Postavy spíše posuňkují a drobí gesta, nejspíše ve snaze humorně zaujmout. Možná tato slova zní krutě, ale na několika místech – především u prince a krále – jasně probleskovala herecká potence, která nám ukázala, oč jsme byli ochuzeni. Zdá se, že by stačilo málo: lehce vyčistit text, určit motivaci postav a téma situací a potom je důsledně naplnit. Nezabralo by to tolik času jak se může zdát (vše je vlastně připraveno) a výsledek by určitě stál a to.
DS VOJAN Libice nad Cidlinou – C. Magnier: OSKAR. Představte si pět zkušených a kovaných hráčů a vedle nich pět mladých, začínajících. K tomu přiřaďte kvalitní práci s textem a scénu vymyšlenou a připravenou pro frašku, kde se postavy mohou míjet, ztrácet a potkávat, což je výtečně zorganizováno a herecky realizováno. A to všechno zahustěte zásadní a nejdůležitější ingrediencí, kterou je režijní myšlení v daných mantinelech výkladu. Režisér Jaroslav Vondruška ve spolupráci s hereckým potenciálem zrealizoval ne zrovna snadnou frašku tak, že během představení žádná dramatická osoba ani jednou nespadla z ostří nože, na kterém tančila svůj divoce bláznivý verbuňk záměn postav, pravých i falešných představ, podvádějících i podváděných, ztrát a nálezů et cetera. Tím by bylo možno skončit, neboť co ještě dodat. Nicméně se sluší smeknout před Marcelou a Jiřím Hlávkovými a zvednout palec pro Jaroslava Brendla, neboť oni se spolu s režií významně podílejí na tom, že na scéně začínající herci vedle nich nepůsobí nepatřičně. Soudím, že jsme kromě výtečné inscenace režijně ukotvené svědky toho, jak si soubor vychovává mladé herce, např. O. Růžičku, a ne je pouze používá. Jistě, začínající herci se zatím ve většině situací spoléhají na slovo, ale v mizanscéně se orientují a jednají sebejistě. A ještě cosi, druhá polovina inscenace divácký zážitek umocňuje, což není obvyklé. Řemen z transmise nepadá, naopak roztáčí soukolí divadla k dokonalému zážitku. A už dost!
DA Zmatkaři Dobronín – M. Stránský, V. Volf, M. Balling: PAROHY NA OBJEDNÁVKU. Spíše než o komedii se zpěvy se jedná o frašku vycházející z modelu vídeňské lidové hry. Žánr se prosazuje především v první polovině inscenace, která má tempo, načasování gagů, záměn a nedorozumění tak, jak má být. Potom ovšem nastane rozostření a do řešení situací hereckými výrazovými prostředky vstupuje zcela nadbytečně psychologizování, přičemž místy se realismus – v expresivně vypjatých okamžicích – mění až v naturalistické výstupy. Paradoxně jsou tyto nepatřičnosti provedeny dobře, takže kdyby se hrála jiná hra, jiný žánr, nebylo by co podotknout. Tím též chci říci, že když do zaběhnutého „drilu“ dobronínských Zmatkařů vstoupil jiný režisér, jiné divadelní cítění, odkryly se zajímavé valéry hereckých dispozic. Ale zpět k frašce, neboť je nutné vyzdvihnout výkony M. Srponě a L. Dostálové, kteří po celé představení neukročili z žánru a drželi jej v chodu jak to jen šlo. Otázkou je též funkce písní. Hudebně jsou zajímavé a interprety dobře odzpívané, ale jejich smysl uvnitř inscenace není jasně vymezen, takže se stávají spíše samostatným estetickým zážitkem, než esteticky významovým prvkem. Určitě by stálo za to inscenaci žánrově srovnat, učinit ji lehkonohou, prostě přidáním šantánové rozvernosti exploatovat dovednosti v ní zatím latentně ukryté.
DS Mates Jemnice - J. Pielmeier: AGNUS DEI. Soubor si vybral ne zrovna snadnou hru, neboť text v sobě obsahuje tři zásadní směry, jak téma vyložit, jak se k faktu příběhu o dítěti porozeném jeptiškou a posléze zavražděném postavit. Ať se tedy rozhodnete pro klinické pátrání typu až detektivního odkrývání faktů, nebo pro zásadní střet postojů a idejí, nebo pro ozřejmění struktury a procesu zázraku či „zázraku“, vždy vám při interpretaci zůstane v rukou část nerozšifrovatelného tajemství, což je samozřejmě dobře, neboť to souvisí s generálním tématem hry: co jsme my lidé vůbec zač. Zajímavé je, že při rozhodnutí se, kterak téma interpretovat, druhé dva směry výklad výrazně podporují a posilují. Nelze je tedy nijak obejít či eliminovat, takže v dramatu se obtížně škrtá, protože tři motivické linie jsou vzájemně významově propleteny. Na první pohled jde o komorní konverzačku, ale opak je pravdou. Sdělit postoje a myšlení postav vyžaduje dovednosti a prostředky, které obvykle ve výsledku označujeme jako herecký koncert. Avšak zpět k jemnickým, kteří k textu a příběhu tří žen přistoupili s divadelní pokorou a pro svůj záměr nalezli odpovídají scénografické řešení, které při dobrém svícení dodává jednotlivým prvkům rozličné významy. Např. křeslo abatyše evokuje zpovědnici, takže dialog, který okolo něho probíhá, nabývá vícevýznamovosti, dále vzájemné prolínání klášterního prostoru s ordinací a jejich pozvolné prostoupení ozřejmuje situaci, v níž se postava doktorky v závěru příběhu nachází, et cetera. Soubor na jevišti beze zbytku artikuloval příběh, sdělil všechna jeho proč, včetně nečekaných zákrutů myšlení postav. Jiná věc je, že se přitom spíše pohyboval v rovině verbální reference, než slovního jednání. Rozpory nitra tří žen jsou před diváky předkládány, ne jimi zastávány. Spor není až tak niterný, ale spíše plyne po povrchu, z čehož logicky vyplývá pomalé tempo a málo výrazný rytmus jednotlivých postav. Nic méně a nic více soubor s tímto textem podstoupil proces, který se v jeho dalším směřování určitě zhodnotí.
ADS Faux Pas Pardubice – H. Krejčí: ŽIVOT A SMRT JACKA ROZPAROVAČE, OZDOBY CHICAGA. Inscenace možná patří do deváté nové vlny divadla, takže je na místě zcela upřímně míněná otázka, proč se soubor nepřihlásil na krajskou přehlídku studentského a experimentálního divadla do Kostelce nad Orlicí, Jihlavy nebo na jiná setkání takto zacílená. S tím souvisí i náhlá obhajoba souboru při semináři, že jsou přece pouzí amatéři (sic!) a že mají málo peněz na to, aby např. dokázali na jevišti zrealizovat výbuch. Ale nyní k tomu, co jsme viděli, přesněji, co jsme vidět mohli, kdyby se... Když pomineme výrazné chyby už v samotném slovním projevu, tak se pardubičtí určitě hlouběji nezabývali žánrem hry, jinak by se na jevišti nemohli dopouštět protismyslného vyrábění humoru, místo aby využili smíchových aspektů daných autorem. Přesto se někde potkali s jím nastoleným záměrným klišé, vysmívajícím se prostředky camického divadla současné masmediální scéně: zprávami počínaje přes telenovely, až k prapodivné zábavě pro děti, vše vnucované zcela v duchu teorie neprůstřelného magnáta Železného, že lidé si to přece žádají. Ono potkání se projevilo ve výpravě, která byla černobílá a používala noviny jako významovou tapetu, a barevná byla pouze maminka a pak současní lidé na závěr. Jenže, už kostýmy z tohoto nápadu tvaroslovím (tj. ne barvou) vypadávaly, stejně jako nedostačovaly schopnosti souboru svůj záměr scénicky sdělit. Škoda, neboť se zdá, že uvnitř souboru převážila zábavnost sama pro sebe, a ne snaha divadelně myslet a dotáhnout nápad. Svědčí o tom i zcela nesmyslně a diletantsky provedené písně. Zajisté, u svých vrstevníků mohou mít s Jackem ohlas, ale půjde o reakce na souvislosti mimodivadelní. Výsledný inscenační tvar však těžko vydávat za generační výpověď, neboť se příliš podobá pečení dortu pejskem a kočičkou.
DS Stonařov – G. Boccaccio, M. Stránský, V. Volf: ARCIKUPLÍŘKY. Mnohokráte na jevišti trápený Dekameron se povětšinou vzepře, neboť síla povídek tkví v jazyku literatury, v doplňování naznačeného při četbě, zatím co jazyk divadla pracuje s konkrétním materiálem, ne s abstrakty. Přes všechnu metaforičnost pak divadlo ve střetu se silnou literární předlohou (nejen Dekameron) většinou počne posluhovat a ne sloužit, neboť místo obraznosti nabývá převahy doslovnost. To ovšem neplatí, pokud se interpretům podaří nalézt princip znakového systému, který divákům nabízí stejně účinnou možnost doplnit naznačené (jako při četbě) a tak zapojit svou představivost. To jest, když použitý znak neoznačuje jen sám sebe co realitu, ale herecká práce s ním, a především vztah k němu otevírá vějíř představ, od niterných až po tělesné! A právě toto se stonařovským podařilo. Od výběru textu přes výtečně vymyšlenou scénu a kostýmy, které jdou principu vyprávění naproti, plus hudba a organicky zapojené písně, které netrčí, ale jsou nedílnou součástí inscenace. A tak k nám z jeviště opravdu sestupuje úsměvnost horké Itálie a kočovní komedianti, aby nás potěšili a pobavili věčným soužením a toužením lásky. Erotické záměry k nám hovoří nepřímo přes znaky, takže si můžeme jeden každý v hledišti doplnit svou představu. Tento princip existuje v každé ze čtyř povídek, snad pouze v prvé je nejslabší. Na přehlídce jsme viděli první reprízu, třetí den po premiéře, takže nejspíše tomuto faktu lze připsat na vrub, že ze začátku soubor nasadil volnější temporytmus. Ten ale s každým dalším příběhem narůstal až k poslednímu, v němž excelovala A. Dvořáková a I. Toth. Ještě by se našlo pár drobných pih, ale psát o nich by bylo věru zpozdilé.
DS Špatně zabržděno Velké Meziříčí – F. Halas: THYRSOS. Stejnojmenná sbírka něžné a vášnivé erotické poezie vyšla poprvé soukromým nákladem 138 číslovaných výtisků s ilustracemi J. Štýrského roku 1932, tedy v jednatřiceti letech básníkových, v letech mužných, bilancujících, toužících. Na nové vydání jsme pak museli čekat mnoho desítek let. Nuže, 11 básní dionýsovských a bakchantských, vrtících nezbedně třtinou ozdobenou vinnou révou; 11 skladeb lásky, skladeb divokých, zalykavých, vášnivých, toužících, ale především výsostně básnivých, múzických, lidských. Interpreti v základní rovině nalezli jevištní princip odpovídající obsahu, ale na přehlídce měli premiéru, která záměr – nejspíše díky obsahu poprvé konfrontovanému s divákem – pouze ukazovala, než ještě naplňovala. Kostýmní složka byla prostá a zároveň rafinovaná a použití hudebních nástrojů taktéž. Problém byl, že nástroje tvarově i zvukově jdoucí naproti tématu erotiky v našem životě se prozatím pohybují v rovině označení sebe sama. Náznaky zacházení s nimi ve smyslu pohybu divadelního znaku směřujícího do nitra jednotlivců, aby tak označili jejich vztah k obsahu, a dále i k metaforickému označení vztahu k okolnímu světu, jsou zatím škobrtavé než označující. Naznačující bude asi vůbec nejpřesnější pojem směrem ke všem složkám inscenace: verš, hudba, pohyb. Víme však, že Špatně zabržděno se umí rozjet a že od atakujícího překvapení skoro neznámým textem nejspíše doveze svůj poetický kočár až k obsažnému sdělení.
DS Bez názvu Opava – autorský text JAK CHUDÁK K JEŠTĚ VĚTŠÍ NOUZI PŘIŠEL. Společenství gymnazistů snažící se přes žánr pohádky postihnout groteskní kotrmelce naší současnosti. Nejpřesnější bude říci naší žhavé současnosti, bez ohledu na to, že tento pojem byl minulým režimem zdevastován, ale světe div se, některé jeho aspekty se stále silněji vrací zpět, včetně zcela kontraproduktivního státního teroru směrem k občanům. Text i inscenace oplývají množstvím dobrých nápadů reagujících na sociální, politické, kulturní a mediální milieu let 2003/2004, k čemuž patří tu větší, tu menší dovednosti interpretů sdělit co a proč postihují. Jsou schopni nadsázky, jsou schopni zacházet významově hlasem i tělem, jsou však zároveň prostředky i textem teprve na prvním prkně znamenajícím svět. Jde o to, že vše groteskní, tragikomické, hloupé i patetické, naivní i rozhořčené je sice v jejich podání rajcovní, ale rozvolněné. I když jejich cíl je zřejmý, směřují k němu polními cestami a nevidí dálnici, která jasně a čistě běží skrze jimi nastolené dílo. V této chvíli není důležité co v textu a na jevišti vzniklo záměrně, co nezáměrně, a co zcela náhodně, ale stručně řečeno jde o to, aby opavští uspořádali materiál do strukturovaného tvaru, ujasnili si, jaký prostředek (herecký i režijní) k čemu použít, a tak dosáhli zamýšleného účinku. Jde o to naučit se vyhodit nepodstatné a zpřesnit důležité, k čemuž jim dopomáhej onen divadelní bůh, který má ústa roztažená od ucha k uchu.
Tylovi vrazi Třešť – autorský text 100h aneb MLÁCENÍ PRÁZDNÉ SLÁMY. Cituji z programu: Divadelní představení ze života prostého venkovského lidu. Volně nastudované podle ztracené výpravné divadelní hry J.K. Tyla „Sto haléřů v Žirovnici“. Jako tři cepy se představí členové skupiny ... z hromady slámy na prkna jež znamenají svět. Nuže, anotace slibovala mnoho, od vtipu a mystifikace až po recesi, včetně autorského pohledu na divadlo et cetera. Jenže skutečnost jest taková, že program byl počátkem a zároveň koncem, neboť jsme jako diváci byli 60 minut rukojmími čehosi, co se jen velmi špatně dá pojmenovat. Nuže, pravděpodobná, avšak nijak nesdělená intelektová potence tři autorů a současně interpretů nevylezla ze stohu, takže jsme bohužel ani náhodou nebyli svědky mlácení prázdné slámy - což je škoda - pouze kdesi nad mlatem se vznášel zapomenutý prach zákulisí. Schopnost oslovit diváka jakýmkoli jevištním prostředkem kolabovala na nedokonalosti či neschopnosti tyto prostředky ovládat. Dále pak snad, možná, asi kdysi myšlený leitmotiv (vážně či ironicky – ale kdo ví z čeho to určit!) o stařence se síťovkou s ovocem ubité v parku, nebyl leitmotivem, ba ani motivem s možností proměny v téma vůči současnému světu, ubíjejícímu se mediálně-sociální prázdnotou do totální prázdnoty, ale pouhou, nedobře provedenou simplicistní referencí. To samé se týká pružných podložek pod židlemi, označujících v představení pouze vibrace a kolébání tramvaje, bez schopnosti (pokud tam kdy byla) metaforického přesahu k označení rozkmitu nejisté současnosti, která se nachází pouze v tramvaji, nebo jen mimo tramvaj, nebo ... jak to jen mělo být, milý Horátio? Škoda. Asi. Jelikož přehlídka experimentálních divadel se koná pár minut od Třeště v Jihlavě, možná měli Tylovi vrazi vstoupit do konfrontace s jim podobnými soubory, a především na téže přehlídce vytrvat a zjistit, jak to současná avantgarda i „avantgarda“ smaží, peče, vaří a dusí. Předváděný 100h však vyvolal ohlas u fanklubu kamarádů, který vyzdvihl zhlédnuté na úroveň Formanova Muže z měsíce, produkci označil za generační spor o poslání divadla a lektory za mlátiče prázdné slámy. Takže v důsledku jsme se všichni, včetně publika přítomného rozborovému semináři, nějakého toho zrna přece jen dočkali.
DS Rotunda Znojmo – V.K. Klicpera & A. Radok: DIVOTVORNÝ KLOBOUK. Režisér V. Beran velmi dobře a smysluplně proškrtal a upravil text, jak bývá jeho dobrým zvykem, a M. Čapoun pro inscenaci napsal novou hudbu a texty písní, příhodnější k dnešku. Základním znakem představení byla jistá poklidnost, úsměvnost a hladké plynutí, prostě vše bylo zaměřené na srozumitelnost příběhu a čisté pobavení publika. Jiná věc je, že poklidnosti bylo více než třeba, a vyhraněnější (to neznamená drsnější) komika by inscenaci svědčila lépe, jak nás o tom po celou dobu přesvědčovali pánové M. Machal a R. Walter jako studenti, a jak občas drobně zablesklo i u ostatních. Poklidnost nejspíše způsobila, že význam a následně smysl divotvorného klobouku co katalyzátoru a zároveň nápravce škody, tedy získání spravedlnosti, byl pouze konstatován, a ne prožíván v napětí a gagu, a to jak od těch kdož léčku připravovali, tak i od toho, kdo do ní spadnul. Též linie zamilované dvojice myslivce a neteřinky, která byla velkým českým komediografem napsána, aby narušovala, relativizovala a oddalovala dění, tudíž vytvářela kontrapunktické napětí a odjinud posilovala téma i příběh, nebyla inscenačně důsledně vpletena do proudu, ale měla své vlastní prkno. Jistě, na jednu stranu jde o drobnosti, neboť smíchový ohlas a divácký zážitek jsou zřejmé, přesto je možné od znojemské Rotundy vyžadovat s prominutím více, abychom se všichni zásadněji pobavili tím, co dokáže pouze divadlo.
DS Gymnázia Ch. Dopplera Praha – autorský text BUENOS DIAS MEXICO. Představení bylo ze zdravotních důvodů na poslední chvíli staženo z programu.
DS Gymnázia Ch. Dopplera Praha – P. Kohout: VÁLKA VE TŘETÍM POSCHODÍ. Agitka o manipulaci, kterou provádí státní moc s jednotlivcem. Nechápání občana co se to děje, vzdorování a nakonec podlehnutí, neboť moc se umí postarat, aby se člověk stal zajatcem emočního vydírání zevnitř rodiny, vyvolané však opět tlakem aparátu zvenku. Věc známá z časů minulých však nezmizela s pádem stranovlády, jen má dnes jinou, sametovější a jen zdánlivě demokratičtější podobu, ale účinek na společnost, že jedinec nakonec uvěří tomu o čem ví, že je nesmyslné a škodlivé, je obdobný. Nejspíše pro toto téma mladá generace po agitce sáhla, a je jen škoda, že invenci a nadšení nevěnovali textu jiných autorů, kteří obdobné problémy pouze nepopisují, ale především metaforicky zobrazují. Avšak zpět k viděnému. Gymnazisté kromě nadšení disponují i jistými dovednostmi a nutno uznat, že se s textem utkali s jasným vědomím, co v něm schází, a pokusili se (ne s vervou mládí, ale s vervou intelektovou) hereckým ztvárněním v ranku psychologického realismu obalit masem ploché postavy s plakátovými proslovy. Do značné míry se jim to dařilo, a pokud nedokázali stvořit oblouk průběžného jednání a sklouzávali tu k pouhému chování, tu k expresivitě, jde to především na vrub textu. Jistě, mají se co naučit a v čem zdokonalovat, ale chuť a schopnost komunikovat divadlem jsou zřejmé. Škoda jen, že jsme pro nemoc nemohli zhlédnout autorský text z jejich řad, který, soudě podle stručného převyprávění, se zabývá nelehkými otázkami současného bytí.
John Patrick: TANČÍCÍ MYŠI. Amerika byla tavícím kotlem, z něhož vycházely silné individuality. Byla náručí otevřenou pro ty, kdož utíkali pod tíhou evropských totalit všeho druhu. Avšak Ameriku nabízející svobodu a rozmach osobnosti časem pohltil byrokratický aparát a egoisticky vykládaný a prosazovaný pojem svobody nakonec přinesl opačný účinek, tedy devastaci osobnosti. Z možných lidských bytostí se stávají myši v bludišti, myši občas vytáčející hezký, ale marný taneček na liště pasti s voňavě zapáchajícím sýrem. Tak lze obrazně pojmenovat sociálně kritické drama (ale s jistou komediální nadsázkou, při výkladu opomíjenou) J. Patrika vyprávějící o aspektech society zavřené do bludného kruhu bytí, z něhož vedou pouze únikové tunely do snů. Snů však podivně pokroucených, málo optimistických, neboť jejich jemné tkanivo už nasáklo pachem bezvýchodnosti. Snad právě tato nehezká, ale nad hlavy Evropanů už už přilétající vize oslovila dva soubory, aby tento text uvedly. Jeden každý zvolil svébytnou interpretaci, jinak, ale vhodně, škrtal a upravoval text.
DS Divná Bára Praha – John Patrick: TANČÍCÍ MYŠI. Vyhraněné scénografické řešení plus zvuková a světelná složka, vedou výklad k prezentaci nevztahů mezi dramatickými osobami uprostřed dobře nastolené atmosféry dunícího a násilného velkoměsta. Přepych vztahů si myšky v labyrintu brutálního světa nemohou dovolit, neboť by byly lehce zranitelné, což ale neznamená, že tím netrpí. Někdo se s existencí samoty smíří, žertuje o ní, staví ji na odiv, a když probleskne naděje, zavrtí se, aby nakonec otočil pohled zpět. Než o přátelství lze spíše hovořit o pragmatickém spojování se a chvilkovém oddechu, což všem poskytuje Angelova prádelna co přístav, oáza klidu uvnitř zubů a drápů velkoměsta. Ale i sem pronikají rušivé prvky, a to nejen přes frajera a příležitostného podvodníčka Boza, ale především přes zákon, který způsobem jímž pracuje, tedy to, co má prosazovat, ohrožuje a zpochybňuje. Ani láska nemá mnoho šance se probrat k životu, leda jako vzájemná závislost, berle bytí, a jediným kdo pochopil, v jaké se nachází situaci a jedná, aby ji změnil, aby se osvobodil, je Angelo, majitel prádelny. Je též tím, kterého všichni v důsledku respektují, a je jedno, zda pro přirozenou autoritu, vycházející z principu, jak postavu ztvárnil J. Čížek nebo proto, aby neztratili prostor pro setkávání se. Nebo pro důkaz, že je možné, byť relativně, dosáhnout úspěchu, postavení, samostatnosti. Zdá se tedy, že inscenace takto interpretující text je v pořádku, navíc Divná Bára má svůj nemalý herecký potenciál. Ale to, co je výše k výkladu napsáno, divák spíše konstruuje a dosazuje, než aby divadelně zažil. Problémem jsou právě ony nevztahy, které režie v rovině jevištního vyznění, vystavění významu a následně smyslu inscenace netvarovala. Jistě, zahrát nevztah je obtížnější než zpodobit vztah, ale pokud jevištně absentuje, nejde o rezignaci dramatických osob, ale o rezignaci hereckou. Škoda!
Divadlo „Bezchibi“ Brtnice – John Patrick: TANČÍCÍ MYŠI. Režisér Michal Lurie zvolil jiný přístup a ztvárnil venkovský kolorit N.Y. City tak, jak jej známe z románů, filmů et cetera, kdy lidé od narození až do smrti neopustí svou jednu ulici, jeden blok, kde naleznou vše potřebné, aby přežili. Prostě i velkoměsto má své skutečně zapadlé vísky, ve kterých žijí myšky nic netušící o světě tam venku. Ano, i zde je prádelna co přístav klidu pro ztroskotance života, i sem ruku v ruce proniká zločin a zákon, ale právě pro jinak vystavěné milieu – nijak neodporující textu – jde výklad naopak směrem k budování vztahů, jako jediné možné záchraně. Pro lidi i pro svět. I zde postavy prožívají své zaboudlé sny, ale zdá se, že jim přisuzují jinou hodnotu, že se s nimi vyrovnávají, mají vyrovnávat s nadhledem. Proto zde není ústřední postavou Angelo, ale dvojice Nat a Miriam, dvojice, která bolestně, toužebně, ale výsostně divadelně (mimo poslední situaci) zpodobuje vznikající, narůstající a vrcholící vztah, jako nejvyšší hodnotu. Inscenace má ale některá úskalí, na nichž výklad občas troskotá. Jednak jsou to situace hrané v posledním scénografickém plánu, ve kterých klesá srozumitelnost zvuková i vizuální. Např. přepadení, vražda a pokus o znásilnění jsou příliš zbrklé, a působí až náhodně. Jim v opozici stojí dobře udělaná situace smrti Angela. Pak by stálo za to věnovat pozornost hlasové výchově herců a tempu inscenace. Rytmus jednotlivých figur je povětšinou dobrý, ale celek má podobu pochodu v hlubokém sněhu, přičemž nejoptimálněji – všemi hereckými prostředky včetně temporytmu – zpodobila dramatickou osobu Marty jako takovou, i jednáním v situacích, Dagmar Coufalová. Přes ni, a samozřejmě nejen přes ni, byl jevištně artikulován zajímavý výklad, a nutno podotknout, že oproti loňské inscenaci jde u souboru o jasný krok vpřed.
DS PIKI Volyně – V. Strnisko: GOLDONIÁDA. Princip commedia dell´arte nabídnutý autorem, posloužil režii René Vápeníka i interpretům k rozpoutání divadelní férie. Ta respektuje žánr a zároveň reflektuje vývoj humoru a gagů od středověku až do dnešní doby. Kromě principů dell´artky se tak ocitáme i v drsné komice farsí, filmové grotesce, kabaretu, frašce. Tento smíchový vějíř pak rozprostírá a mile jím diváky ovívá vespolné působení textu, hereckých výrazových prostředků, dále prvky scénografické, tedy kostým, rekvizity, mobiliář, ale i klišé mediální, jako jsou chvilky poezie. Lazzi, které vybuchují před očima a ušima diváků, mají tedy rozličné komunikační úrovně, což je v tomto případě jen dobře, a kromě situace zatloukání hřebů do chodidel jsou nápadité a natajmované. Příkladně klika a nočník, motání vlny, zpomalený film, koupel s ploutvemi, otvírání moselského, chvilka poezie pro sluhu et cetera. Nejde o to vyjmenovávat všechny, jen podotknout, že tato komunikace s divákem funguje výtečně. Avšak rovina příběhu o kukuřici, diamantech a námluvách, byť má velmi volnou strukturu, je přece jen základem, na kterém jsou všechny ostatní lahůdky navěšeny. A právě v něm, v jeho sdělení a průběhu jsou trhliny: sice drobné, ale přece jen znatelné. Inscenace pak chvilkami působí jen formou, přesněji řečeno fragmentárně. Pozor, ne však ve smyslu útržků, ale nespojitosti, nepropojenosti části. Na druhou stranu nutno podotknout, že volyňští jsou zkušení divadelníci, takže lze předpokládat, že trhliny v příběhu zacelí a že reprízovostí zcela zmizí. Druhým problémem je nasazené hlasové forzírování u Hraběte a Zemana, které tyto postavy poněkud zplošťuje, ale jak se představení kutálelo po svém oblouku, silové projevy ustupovaly. Jistě, první režíruje, takže se nevidí a jeho místo v příběhu je ještě rozvolněné; druhý by nárok měl, neboť je reprezentantem zemité sedlácké komiky, ale když v konci občas naznačí, že ví proč a jak, je zajímavější. Co dodat, než zvednout všechny palce pro M. Pikolona jako Sluhu, J. Zikmunda jako Barona, O. Zikmundovou co Margaritu, a ... ale nejde vyjmenovat vše a všechny. Prostě volyňským se s Goldoniádou podařilo vystartovat jako s Modrým duchem napříč benátskými kanály, takže přejme, ať doplují do cíle bez odřených boků.
Toť vše o 43. Třešťském divadelním jaru, které je v současnosti jednou z největších krajských přehlídek, o kterou důsledně kromě Městského kulturního střediska pečuje i městský úřad. Jak finančně, tak každodenní osobní účastí na představeních, za což jim patří nesporný dík.
Vladimír Zajíc
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':