Texty: AS 2000, č. 3. Hulec, Vladimír

Konec pantomimy v Čechách?
/V. národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno, 19. - 21. května/

Již popáté se v Kolíně konala kdysi - v dobách litvínovských - pyšná přehlídka české amatérské pantomimy a (nyní i) pohybového divadla. Tytam jsou však doby, kdy se na jejím poli odehrávaly vášnivé boje o soudobou tvář tohoto divadelního žánru, jímž se Čechy mohou i ve světovém měřítku pyšnit. Tytam jsou doby, kdy na festival přijížděly osobnosti typu Turby, Polívky, Hybnera a jejich následovníků. Jakoby pantomima v Čechách dnes v podstatě vymřela...
V Kolíně poslední dobou potkáte jen trosky tohoto žánru. Zcela převládá pantomima neslyšících, která je přece jen něco trochu jiného, naprosto svébytného, s vlastními zákonitostmi. Vedle ní se už setkáváme jen osamocenými solitéry. Rok od roku je tento stav, zdá se mi, tristnější. Na letošním ročníku se odehrálo 23 vystoupení třinácti skupin. Z toho bylo sedm skupin (14 výstupů ) sluchově postižených a z ostatních snad jen Genest a Z popela se programově skutečně zabývají pantomimou. Dlužno říct, že právě tyto dvě skupiny se nejvíce potýkaly se zvládnutím základních pohybových prvků, výstavbou gagů, prací se rekvizitou. Ach jo, říkal jsem si, nemůže být hůř s českou pantomimou.
Ale vraťme se na začátek. V pátek se vlastně konala přehlídka prací dramatické výchovy se sluchově postiženými. Nejprve vystoupilo VDN - Vlastní divadlo neslyšících z Brna s již snad tři či více let starou Abecedou aneb Co se zdálo Alence. Slavná inscenace, jež má již více než sto repríz a která získala řadu ocenění na našich i zahraničních scénách myslím si na soutěžní přehlídku nepatřila. Ne pro své stáří, ale pro již prokázané kvality, které jsou - myslím - nepopiratelné. Chápu účast Brněnských jako snahu dostat se na celostátní naše a mezinárodní přehlídky, ale zdá se mi takováto „povinnost“ zbytečná. Inscenace, jež je v mnoha směrech naprosto špičková, by měla být pozvána do Hronova či jinam zcela samozřejmě (otázka jen zní, do jaké míry jde v případě VDN a této inscenace o amatéry) a v Kolíně, myslím si, měla být „mimo soutěž“, či - jak zde říkají - jako „inspirace“. Pro ty, co Abecedu nikdy neviděli, tedy jen poznamenávám, že jde o absolventskou práci studentů JAMU oboru výchovné dramatiky neslyšících v Brně z roku - tuším - 1997, kterou připravili se svou pedagožkou a režisérkou Zojou Mikotovou. Hravou formou klaunského divadla s důrazem na výtvarnou složku i na vazbu s (napůl) živou hudbou seznamují čtyři mladí herci přítomné diváky se znakovou abecedou neslyšících. Inscenace je perfektně rytmicky, výtvarně i pohybově vystavěná a v podstatě vždy jen záleží na momentální situaci, jak moc se vydaří. Viděl jsem ji vícekrát - v Brně, v Praze a jednou dokonce v Bratislavě - a vždy diváky - ať slyšící, či ne, ať mladé, či starší, a dokonce i v důchodovém věku - strhla. To, co se odehrálo v Kolíně však převýšilo vše: děti z ostatních souborů neslyšících byly vtaženy přímo do žáru divadelní vášně. Seděly na zemi (hrálo se na studiové Malé scéně), komunikovaly s každou situací, reagovaly na každý gag. Vše jim bylo blízké, srozumitelné, téměř (a v jednu chvíli už zcela) hrály s sebou. Vznikalo tak jakési para-divadlo, kdy starší diváci sledovali vedle představení i tyto situace. Já byl - mohu-li to prozradit - po dlouhé době na divadle dojat: silou této inscenace, a tedy i silou divadla, v níž občas už u nás přestávám věřit. Škoda, že některé děti musely v půli odejít, aby se mohly připravit na vlastní vystoupení...
Ten den na Velké scéně vystoupily ještě tři dětské soubory - Pantomimické kroužky při ZŠ pro sluchově postižené v Ječné a Holečkově ulici v Praze a brněnské Žirafy (dříve Kroužek pantomimy a pohybové výchovy při MŠ a ZŠ pro SP). Předvedly více či méně vydařené krátké (tří až desetiminutové) etudy vzniklé v rámci výchovné dramatiky. Asi nejvydařenější číslo bylo Zvířata ve škole souboru z Ječné, ve kterém se asi nejvíce uplatnila věku adekvátní dětská hravost a herecká spontánnost. Zvláště chlapec hrající pana učitele - sovu ukázal málokdy vídanou dávku přirozeného herectví, jež potěšilo každého milovníka divadla. Nepříliš častým využitím prvků taneční pantomimy zaujala ještě osmiminutová pohádka Divoké labutě. Děti tohoto souboru suverénně zvládaly základní prvky tanečního pohybu i samotné existence na scéně, a proto právem byl tento výstup (spolu s předchozím) porotou vybrán do sobotního Galavečera.
V pátek už vystoupily vedle dětských i soubory dospělých. Ač se účastnily i soubory slyšících, kvalitou vévodily i tomuto dni soubory neslyšících. Vrcholem bylo hned první číslo: zhruba půlhodinová inscenace Sny již téměř dvacet let existujícího Souboru S.I., známého ze spousty přehlídek (mj. i z Hronova). Tato jejich poslední inscenace je jakýmsi volným pokračováním předchozích, ale svým způsobem je i jejich završením (byť prý i na této verzi budou dále pracovat). Jde v podstatě až o jakési metafyzické zamyšlení nad smyslem lidské existence skrze sny pasažérů letadla - sny o létání, sny o lásce, sny o touze. Kam letí? Vstříc smrti? Kdo jsou oni pasažéři? Lidé? Mrtví? Duše? Či jen představy, sny samy? Režiséru Jindřichu Zemánkovi se podařilo sestavit kompaktní celek. Jednoduchými divadelními prostředky - téměř bez rekvizit, ale zato s pomocí u nás málokdy vídaného, různě odstiňovaného, promyšleného a náladu i prostor přesně vymezujícího svícení - zpracovával různé pocity - touhy a sny - jednotlivých pasažérů. Jemně rozvíjel nespočet situací a nálad, které pak herci velmi soustředěnými hereckými výkony povyšovali na silný divadelní zážitek. Musím zde zmínit i hudební složku - ambientní minimalistickou skladbu složenou ze skladeb Radima Hladíka a Kenny(ho) G., která posouvala inscenaci až kamsi do vesmírných končin již zmiňované metafyziky.
Brněnské VDN při Divadle 7 a půl (tedy již absolventi JAMU) přivezlo krátkou etudu pro dva herce Bříza. Opět jednoduchými prostředky, a také pomocí promyšleného výtvarného účinku světel a stínů, vyprávěli pohybem i znakovou řečí hluchoněmí herci příběh stromu, od zrození přes jeho „dětství“ a „souboje“ s větrem deštěm i lidmi po dospělost. Jak řekl předseda poroty Petr Šmolík, šlo o svého druhu divadelní báseň, o které nelze příliš mluvit, jen ji tiše a s úctou přijímat. Byla krásná.
VDN - současní studenti prvního ročníku JAMU - pak přivezli další divadelně zajímavou práci, krátkou (cca 20 min.) inscenaci Maxův sen. Využili v ní prvky stínového i pohybového divadla, práci s rekvizitou, masky, zkrátka předvedli komplexní divadelní tvar, jenž dokazoval kvalitu školy a byl zřetelným příslibem vzniku dalších divadelní perel, jakými již je - v úvodu zmíněná - Abeceda. Maxův sen je autorským dílem všech studentů, je inspirován dětskou knihou Maurice Sendaka Tam, kde žijí divočiny a pokud víte o nějakém festivalu divadla pro děti, neváhejte a pozvěte ji. Nechybíte. Rukopis Zoji Mikotové byl opět zřetelný.
Další soubor neslyšících, pražské Nepanto, se prezentoval třemi výstupy - Golfistkou, Vuřty a Svobodnými volbami - vytvořenými formou téměř vymírající němé grotesky. Svobodné volby potěšily volbou přímé politické satiry a využitím málokdy vídané sebeironie sluchově postižených. Golfistka zas zaujala poctivou (i když ne příliš zvládnutou) snahou sympatické Zlaty Kurcové pokusit se klasické pantomimické číslo. Ovšem u diváků i poroty to vyhrály Vuřty. Dva korpulentnější herci - žena a muž - v teplákových soupravách si u lavičky vyznávali lásku pomocí dvou dlouhých provazů „vuřtů“, jež měli s sebou. Naprosto přirození, autentičtí, jak z rodiny Homolkovy (mám na mysli slavné Papouškovy filmy z šedesátých let), tančili kolem sebe tance lásky s mnoha odzbrojujícími gagy (kdo zapomene ten, kdy z vuřtů sestavili velké srdce?), až se diváci za břicha popadali.
No a co dál? Slyšící...
Pražské hudebně-pohybové studio Moliére přivezlo ukázky z připravované taneční inscenace Lilofee, kterou chystá pro svou letní sezónu v pražských zahradách (premiéra se konala následující týden v letohrádku Belveder). Pěkná taneční čísla moderního tance trpěla přílišnou akademičností, chladem a ze strany mladých tanečníků a tanečnic (jde o dětské studio) kvalitativní nevyvážeností a jistou nesehraností, jež o celku příliš nenapověděla.
Soubor Genest, který je programově orientován směrem ke křesťanství, se uvedl čtyřmi etudami. Zatímco Ptáčci a Lavička byly průměrně zvládnuté, z klasických postupů čerpající pantomimické výstupy, Popelnice a Život a smrt se pokoušely o metafyzičtější přesah. Byly ve svém obsahu a poslání silné, působivé, avšak až příliš technicky nepropracované, nedotažené. A to jak po pohybové, tak i výtvarné a hudební stránce. Škoda.
Pantomimická sekce Divadla pod popelnicí z Řevnic, Z popela, se prezentovala výborným nápadem: pantomimickým průvodcem světovou dobrodružnou literaturou. Inscenace však skomírala na jeho nenápaditém zpracování oběma protagonisty. Vlastně šlo jen o divadelní (obsahové, pohybové i výtvarné) nahození tématu (zloděj-čtenář se v cizí knihovně začte do dobrodužných knih, až je do jedné z nich vtažen a už z ní neuteče), jež stačilo pro kdysi tak proslavenou etudu Kolo (jízda krajinou), ne však pro toto, již ze své podstaty košatější, dramatičtější téma.
Jediná avantgarda ve Velkém sále - pražský soubor Alternativa Híší - Šuplík - se tentokrát pokusila o čistou improvizaci. Na tak velkém jevišti ji však Vladimír Franče, Luděk Svoboda a Gabriela Angelová nezvládli. Prvotní zajímavý nápad setkání dvou staříků u hospodského stolku obsluhovaného přitažlivou šenkýřkou nedokázali dějově ani situačně rozehrávat, a tak po chvíli rozumně z jeviště „utekli“. Mně se líbily - kromě jejich odvahy - jen jejich červeně blikající stařecké hole.
Z experimentální tvorby byla zajímavější dvě vystoupení umístěná do Malého sálu. Absolvent Ježkovy konzervatoře Miloš Samek se přihlásil k odkazu výtvarného Divadla Kolotoč a pokusil se o ryze výtvarné divadlo. Špatným nasvícením (nešlo dobře využít nezbytný diaprojektor) a částečně i nezvládnutím práce s použitým materiálem (alobal) se však z jeho Aluminiového divadla výtvarno „vypařilo“ (viděl jsem jiné představení, kde vše fungovalo) a na povrch vyplula malá pohybová propracovanost tohoto ojedinělého pokusu o autorské výtvarně-pohybové divadlo.
Na závěr vystoupila Holanďanka Rianne Kooiman se sólovým představením Anička. Konečně jsme byli svědky autentického, odvážného, osobnostního přístupu i divadelního tvaru. V podstatě jednoduché zamyšlení nad životem staré ženy, bylo zpracováno formou jakési drsné, nekultivované výtvarně pohybové performance. Mladá herečka šokovala využitím výtvarné „ošklivosti“ hraničící až s jistou formální obhroublostí, syrovostí. Do představení šla s vrchovatou mírou nasazení sebe samé (od stříkání mléka na zem, po sobě i po divácích přes rozpatlávání mouky a vajíček rukama po odhalování spodního prádla) tak, že divák byl nucen buď utéct, anebo přijmout tento „zoufalý divadelní křik“. Jako by herečka volala: „Tady jsem a bojím se smrti. Oškliví se mi staří lidé a současně je miluji, soucítím s nimi. Hraju zde sebe i svou maminku, svou babičku, své předky.“ Je to představení ženy o ženách vytvořené v Praze žijící Holanďankou, ale platné kdekoli. Je v mnoha ohledech cenné, vážím si jej a rád bych je pozval na festival ...příští vlna/next wave... Kde však jsi ty, soudobá česká pantomimo?
Vladimír Hulec