Texty: AS 2000, č. 3. Mikeš, František

… Ale lépe

Pražská přehlídka her pro děti se v roce 2000 uskutečnila formou představení souborů většinou na vlastních jevištích. Celkem se soutěže se zúčastnilo jedenáct představení, která byla odehrána od ledna do dubna. Soutěž hodnotil lektorský sbor ve složení František Mikeš, Lubomír Šterc a Lenka Smrčková. Na doporučení lektorů pořadatelé přehlídky nominovali na vrcholnou přehlídku Popelku Rakovník jako společný program dvě kratší představení a to inscenaci Divadla Saně na kolech Koloběžka se zlatými ráfky a DIVADLA (bez záruky) PRAHA Velká policejní pohádka. Doporučení k postupu dostali představení DS Refektář O veselém hrobaři a DS Divá Bára Osudové kolo.
Tolik strohá fakta. V následujících řádcích bych se však rád věnoval otázkám, které mě při sledování a hodnocení soutěžních představení napadaly.
Kdosi moudrý kdysi na otázku Jak se má hrát divadlo pro děti? odpověděl: „Jako pro dospělé, ale líp.“ Je to samozřejmě spíše bonmot než odpověď, ale jisté pravdivé jádro v tomto vyjádření je. Má-li amatérské divadlo mít skutečný veřejný dopad, je to právě v oblasti divadla pro děti. O tom sice nikdo nepochybuje, ale málokdo se tím v praxi řídí.
Jak tedy naplnit ono lépe?
Je to v prvé řadě otázka cílevědomé dramaturgie. To znamená vybrat k inscenování text, který má určité literární kvality. Uvědomit si při výběru textu současné možnosti souboru. Pro vznik kvalitního představení je třeba naplnit obě tyto podmínky.
Jestliže soubor sice sáhne po kvalitním textu, ale nemá ve svých řadách vhodné interprety, nácviku představení je většinou věnována spousta času a práce, ale nevede to k zamýšlenému účinku. Práce zůstane v půli cesty a soubor zůstane cosi dlužen nejen divákům, ale také sám sobě. Stejně tak, hrají-li kvalitní a dobře vybavení herci špatný text, je výsledek obdobný.
Dalo by se dlouze uvažovat o tom, co je z hlediska vývoje souboru menší zlo, ale to by přesáhlo rámec mého zamyšlení.
Dalším velkým problémem je, když soubor sáhne po vlastní tvorbě, kdy se autor stává režisérem a jeho literární schopnosti na tento úkol nestačí. Navíc nemá ve svém okruhu vhodného oponenta a mnohdy ani o nějaké protinázory ani nestojí nebo je neumí přijmout..
Všechny problematické situace, o kterých se zmiňuji, se v té či oné formě projevily i na pražské přehlídce her pro děti.
Jestliže vyjdeme ze základní myšlenky a uvědomíme si, že děti jsou vnímaví a plnohodnotní diváci, kteří však - na rozdíl od dospělých, jsou ochotni věřit tomu, co se na jevišti děje, vyplyne nám z toho, že než začneme pohádky zkoušet, čeká nás náročná a odpovědná práce. A že bychom pro děti měli opravdu hrát lépe než pro dospělé.
František Mikeš