Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2000, č. 2. Roubal, Jan

VALMEZ PODEVÁTÉ aneb VALAŠSKÉ IMPROMPTU

Netradičnímu divadlu se na severní Moravě daří. Věhlas místního každoročního klání je dnes již tak velký, že se letos projevily i jeho kapacitní limity: z přihlášených souborů bylo nakonec vybráno jen osudových „šťastných deset„. Za kritérium účasti bylo nakonec ve snaze nalézt co nejvíce bezbolestné řešení zvolen princip „šedesáti minut a dost„. Kdo se do nich nevešel, byl zván na setkání pouze jako divák. Samozřejmě, ideálem by bylo cosi jiného, ale vytýkat nedostatek vstřícnosti a tolerance organizátorům, jež je třeba spíše vnímat jako mecenáše - bez jejich vůle a peněz by totiž ani protestovat nebylo proti čemu - ze strany některých, daná kritéria přesahujících souborů poněkud krátkozrakou, byť v první chvíli pochopitelnou reakcí. (V téhle souvislosti je namístě poděkovat i osobně řediteli přehlídky Josefu Fabiánovi, letitému patronovi amatérského dění a zakladateli někdejšího divadla Schod. Tím spíše, že ze své funkce - k překvapení mnohých pamětníků - odchází...)
Jinou věcí je, že celá tahle lapálie je ilustrací dvou věcí. Té lepší - divadlu se opět daří. A té horší - stávající systém-nesystém přestává fungovat a vyhovovat. Zdá se, že vše volá po hustějším sítu přehlídek a náročnějším rýžování: jestliže má být „Valmez„ regionálním „Pískem„, pak mu chybí čím dál více nějaké předkolo. Ostatně, není fakt, že je ve Valmezu nával, také důsledkem toho, že za jeho spádovou oblast se jaksi automaticky počítají jak Ostravsko, tak Zlínsko, ba někdy i Olomoucko? A to v situaci, kdy vlastně papírově již existují jako regiony a chystají se volit své hejtmany?
Jak už bylo jinak naznačeno, úroveň letošního festivalu určovaly víceméně staré firmy. Ta z nich vlastně nejstarší - Dekadentní divadlo Beruška z Hranic na Moravě - představuje dnes již sázku na jistotu. Je to soubor, který ve svém oboru - tj. v spontánní improvizaci - má nejdelší průpravu a zkušenost. A také vlastní rukopis. V součtu obého předvedli oba aktéři (neb třetí se po začátku stáhl) klasickou ukázku svých schopností a stylu. Nemluv, nejsi-li Tarzan bylo šťastné představení, v němž oproti loňsku tentokrát dominovala skutečně řeč. V oboru verbálních asociací, eufonických i eurytmických hrátek a kalamburů, prokládaných „akční„ hudební nápaditostí, by šlo tvrdit, že bylo dosaženo málokdy viděné úrovně. Byly to zkrátka hody zvládnuté náhody, fungující inspirace, inteligence i vzájemné koordinace. A navíc i kontaktu s publikem. Vše tedy dopadlo skoro klasicky: bylo to čitelné a v celé kompozici vlastně nenásilné, jakoby přirozené a vlastně v celé složitosti „jednoduché„. O premiantovi festivalu prostě nebylo pochyb.
To v havířovském, jinak určitě dobře „namazaném„ Divadle Soukolí (Jinde jinak) přece jen občas něco zaskřípalo - zejména v rozvíjení a kombinaci jednotlivých fabulačních motivů . Ale nutno uznat, že si havířovští nic neulehčují: v jejich případě jde totiž o snahu o komplexní divadelní jazyk. Spontánní tvořivost se u nich přelévá u jedné výrazové roviny do druhé a inspiruje se doslova vším: rekvizitou, impulzívním pohybem a tělem, živou hudbou, partnerem. Poněvadž pět herců je také pětkrát komplikovanější situace klobouk dolů před úrodou šťastných momentů a nápadů. Přesto: v celku se občas jednotlivé motivy pohybovaly po vlastních drahách bez zřetelnější přitažlivosti pomyslné ústřední tematické linie a osy. Vedle Berušky ovšem v pořadí zřetelně druhý kandidát na reprezentaci.
Ostravský M.A.S.H. byl víc než příjemným překvapením přehlídky. Zaujal vitálním a řemeslně poučeným přístupem. (Jakby ovšem ne: soubor je vlastně složen ze studentů Hereckého studia Mileny Asmanové a režijní tvar - a zdá se, že i herecký rukopis - inscenaci vtiskla herečka ostravského NDMS A.Veldová. Navíc jde o často reprízovanou, již usazenou a prověřenou inscenaci Divadelního klubu Jaša, vystupujícího v Divadle J.Myrona.) Jeho scénická odpověď na čapkovskou otázku Jak se dělá divadlo byla až hekticky rozhýbanou, nakažlivou, metadivadelní, (sebe)ironickou podívanou. Princip rozehrávání ne-dramatickou formou napsaného textu tím, že je do akce převáděna i „nepřímá„ řeč není sice nový a místy přece jen působil poněkud lineárně, ale jinak je inscenace syntézou ukázkové souhry, radosti ze hry i několika výrazných individuálních výkonů.
Vystoupení Tolerance * CW ze Vsetína byl jedinečný pokusem o prolnutí videoartu a improvizace. Inscenace O vrátnici balancovala mezi performancí, videem a divadlem, tvarem a beztvarostí, fixovanými ostrůvky textu i zcela náhodě ponechanými partiemi, mixovaným zvukem a hudbou, srozumitelným i nesrozumitelným slovem. Aktéři hráli-nehráli, spíše se ocitali, nachomýtali, klátili, přicházeli a odcházeli v světle reflektorů a projektorů a vedli banální řeči. Přesto tato dekomponovaná mozaika dění před kukaní vrátného na studentské koleji, který jako nevypočitatelně škodolibý majitel a distributor klíčů, registruje ve svém „lodním deníku„ vše, co se kde šustne, měla svou zajímavou poetiku i banalitou prosvítající generační téma jakési životní trapnosti, nedůslednosti a přešlapování, srážky malosti se sny, všudypřítomnné ironie a jakési nepříliš radostné mystifikace. Zajímavost vskutku netradiční, přesto by všemu slušelo větší tempo, přesnost a při vší formální otevřenosti přece jen pevnější tvar.
Jen těsně v závěsu tohoto nakonec porotou vytipovaného potenciálního kvarteta kandidátů na další postup byla produkce havířovského souboru Crepácy. Přepadení v Kassa Blanca bylo dobře zvládnutou legráckou s řadou příjemně, recesní obrazností prosáklých scén. Jednoduchý princip jakéhosi komentovaného přenosu z pomyslného sportovního soupeření dvou pivních štamgastů Libora a Tibora si na nic víc nehrálo, nabídlo ale dobrou, tak trochu kabaretní zábavu na konto nesmyslného, rozbujelého kultu sportu s některými výbornými hereckými momenty a recesními gagy. Škoda jen, že se nedopracovali výraznější pointy, resp. - vzhledem k námětu - finále... Protože to u tohoto jinak víc než sympatického souboru není poprvé, mělo by se s tím propříště něco dělat...
Dividlo je jedním ze zkušenějších souborů ostravského Dramacentra. Dnes již odrostlejší parta si „jen tak„ hrála s lechtivými tématy dvou povídek Boccacciova Dekameronu. Jejich Jeptišky laškovaly, špílcovaly, všelijak dováděly a sváděly, ale bavily jaksi očekávatelným způsobem, prostě nepřekvapovaly. To, co nabídly, byla vcelku zdařilá etuda, přes veškerou „rozhýbanost„ ovšem s místy poněkud doslovně ztěžklým humorem. Nezbývá tedy než se těšit, že jejich plánovaná větší inscenace bude z jiného soudku - sympatický soubor má určitě navíc.
Z ostravského Přívozu znovu dorazilo divadlo s roztodivně znějícím názvem - XXXHOX XOXXOXX. Jejich „humorná hříčka„ Pán a Sonic o tom, „co se stane, když se do podivné rodiny dostane podivný předmět„ byla trochu bezstarostnou švandou za účelem pobavit a „si zařádit„. Rodinka z typů poněkud podprůměrné inteligence se u rodinného stolu nepřestává divit prapodivnému artefaktu - totiž magnetofonu naznačované značky. Ten je osou řady tu více, tu méně zdařilých vtípků, zdrojem zábavy jsou i z role vypadávájící aktéři, všichni se smějí a vše je nakonec dovedeno k zdárnému konci rvačkou všech s všemi. Soubor, který svého času zaujal, jako by se tentokrát chtěl jen a jen odreagovat. Jeho pokus tentokrát vyzněl poněkud děravě.
Ze stejné lokality pochází soubor Slezská lípa. Jeho Bráškové jsou adaptací stejnojmenné povídky I.Vyskočila: do soukromí hrdiny náhle vpadne podivná dvojice „instalatérů„, s nesamozřejmou samozřejmostí se zde uhnízdí a uzurpuje si čím dál podivnější práva. Text výrazného autorského, vyskočilovského ražení, který je součtem jazykového a situačního, absurdně laděného humoru, se v podání souboru poněkud vleče a až zbytečně „činoherně„ a víceméně tradičně rozehrává. Prostě: řeč jiskřila jen málokdy, situace jen „následovaly„ a ani princip střídání herců v hlavních rolích výraznější významové i akční dynamice nepomáhal. Přesto je nutné soubor ocenit za snahu po náročnější výpovědi i za pár nadějných hereckých zablýsknutí.
„O lidech a pro lidi„ chce hrát frýdecko-místecký soubor Šmíry. Fraška M.Maskala Hurá, přijede strýček byla jisté ošemetnosti takového obecného programu. Příběh návštěvy bohatého strýčka z Ameriky v současné české, rádoby světácké a zbohatlické rodině byl pojat jako příležitost k nejrůznějšímu žertování a chvílemi hodně „tlustého„, dosti nehledaného humoru. V hereckých prostředcích se také hledalo víc než málo, za to se spoléhalo na řadu osvědčených šarží (včetně herce v ženské roli). Leckdy se tak šlo bavit kouzlem nechtěného a obdivovat až inzitní polohy nabídnuté podívané mixující cimrmanovské ohlasy s poněkud pokleslejší televizní zábavou. Ale přesto: kdyby se onoho textu ujal někdo s přísnějším dramaturgickým okem a podobně zkušenější režisér, kdo ví. Takhle jsme byli svědky jakési sousedské taškařice, jež s proklamovaným hledečstvím netradičního výrazu nemělo takřka nic společného .
Zlověstný pták V.Nezvala v podání Divadla v množném čísle z Rožnova pod Radhoštěm byl prvním opusem souboru, a bylo to znát. Záměr vrátit na jeviště jednu z Nezvalových surrealistických her narazil na prozatím velmi malou elementární divadelní gramotnost. Vše se tak převracelo naneštěstí v svůj opak a doplácelo na nevyjasněnost záměru a dosavadní scénickou a stylovou bezradnost.
Když se něco netradičního koná již po deváté, je možná na místě hovořit paradoxně o tradici. Letošní Setkání ve Valašském Meziříčí jako by téhle možnosti chápání docela nahrávalo: ledacos se opakovalo. Ale protože to většinou bylo právě to lepší, nic proti tomu. Nadále platí, že se zde daří místní specialitě, tj. totálně improvizovanému divadlu. Je přitom zajímavé a potěšující, že se i tímto spontánním, zdánlivě subjektivně bezbřehým způsobem v produkcích zkušenějších souborů svérázným způsobem zrcadlí dnešní svět i doba. Tak např. ve vystoupení Berušky se objevují inteligentní ataky na rozbujelé skinheadské siláctví, Soukolí vlastně tematizovalo docela reálnou, vemlouvavou stupiditu rádií „té nejlepší frekvence„, Tolerance jaksi letmo a dotykově mapuje pocity své generace apod. To, že se to děje jaksi mimoděk, není na škodu věci, ba naopak. Vedle sympatické kreativity tak ve vystoupení řady souborů lze cítit, že pro ně tzv netradiční divadlo není jen nezávazným hračičkařením, ale hrou v hlubším, tvořivém i (sebe)reflektujícím smyslu.
Těmto již víceméně zaběhaným divadlům se ovšem na letošním Setkání - s výjimkou ostravského souboru M.A.S.H. - vlastně neobjevil žádný nový vážnější konkurent. Nezbývá si proto než přát, aby příští, jubilejní ročník tohoto klání, nebyl jen jakýmsi abiturientským srazem starých „dobrých známých„. Jistou transfúzi ještě mladších tváří a impulsů by si totiž tak zavedený a užitečný festival určitě zasloužil.
Jan Roubal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':