Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2000, č. 2. Gottwald, V.T.

TŘI KRÁLOVÉ A TI DRUZÍ
Volyňské divadelní jaro 2000.
Byl bych hlupák, kdybych litoval času a sil, které mě rok co rok poslední březnový víkend stojí Volyňské divadelní jaro. A že to je záběr! – Ona je to konečně také investice bezpochyby zisková. A pokud třeba náhodou právě ten který rok neobjevím něco, co mohu konkrétně ve své praxi tvůrčím způsobem využít (čtěte „ukrást„), rozhodně zde vždycky načerpám ke své práci sílu. – A že jí potřebuju!
O to těžší pak je zasednout a vyvíjet zoufalou snahu zaplnit několik stránek, které mne děsí prázdnotou (není tohle onen proslulý „horror vacui„?) reflexí, ne zcela prázdnou, ne zcela pitomou a ne zcela od věci, a aby to alespoň vzdáleně vyjádřilo, co si myslím, co cítím a co by asi vyjádřeno býti mělo. A už se mi taky zoufale nerado hledá a rozvzpomíná, co snad nebylo úplně dokonalé a košer z hlediska všech divadelních teorií, co jich teatrologové porodili. Nu budiž; začnu raději tím, co skoro dokonalé bylo.
Takořka dokonalá byla organizace přehlídky. Tým obětavců kolem ředitele přehlídky Jirky Houzima prokazuje, jaké že to bylo štěstí, když se právě před deseti lety Volyně tohoto pořádání ujala, když za to v tehdejších přehlídkových místech přestali dostávat čárku. A taky atmosféra byla takřka dokonalá. Ta neskutečná absence řevnivosti a žárlivosti na cizí úspěch, ono neuvěřitelné fandění představením „konkurujícím„, pravidelná účast souborů na přehlídce nehrajících i fanoušků, kteří váží desítky, ba stovky kilometrů, aby „u toho„ ve Volyni byli, a také rok od roku stále stoupající návštěvnost včetně pozdních nočních představení.
TŘI KRÁLOVÉ…
„V jižních Čechách kulminují nyní tři divadelní soubory: D 111 České Budějovice, PIKI Volyně a ŠOS Prachatice. Nevidím další, který by v dohledné době táhl tu káru jako první.„ (Kubeš)
Shodou okolností vystoupily na přehlídce tyto tři ansámbly právě v pořadí, jaké nakonec zaujaly na pomyslných stupních vítězů. Všechny tři se již několik let drží na špičce pelotonu, všechny tři mají cílevědomou dramaturgii a víceméně stabilní realizační týmy (včetně spolupracovníků), kvalitní hereckou základnu a „silnou lavičku„ a všechny tři se letos představily inscenacemi „neokoukaných„ režisérů. A všechny tři prezentují - k mému potěšení - divadlo, jež nechává široké mantinely pro hereckou práci. Zajisté. Je zde potom vždycky o něco větší riziko, že se jednotlivá představení téže inscenace mohou ve srovnání s přepevnými režisérskými konstrukcemi do značné míry lišit, a to pohříchu i co do kvality. Ovšem i to dělá divadlo divadlem. A také všechny tři soubory disponují hereckými osobnostmi, které by se neztratily ani na prknech profesionálních; ať již se jedná o „stálice„ (Pikolon, Vápeník, Voldřich, Kadlecová, Němečková…) či „objevy sezóny„ (Bořil, Mařík). Jedině snad mi je litovat, že tito tři králové přehlídky nevystoupili v jeden večer, abych mohl uplatnit primitivní fórek o večeru tříkrálovém.
Kašpar
„Byl jsem profesionálně mile překvapen odvahou Volyňských interpretovat zaběhlou hru, která má svou inscenační tradici, zcela jinak. Ten někdejší vzkaz ze století minulého najednou živě promluvil k účastníkům, a to na tom bylo to krásné.„ (Vosáhlo)
Za předlohu pro svůj režijní debut v souboru PIKI Volyně si režisér René Vápeník zvolil již poněkud zaprášenou Wildeovu komedii Jak je důležité míti Filipa. Vápeník ovšem „Filipa„ neoprašoval. On ho rozebral na kostičky, ty vymáchal v kyselinách a louzích, některé nechal vyhnívat pod lavórem a zbylé obrůst novým masem. Na integrální scéně (Petr Kolínský j. h.) důmyslně poskládal volyňskou „légion étrangčre„ (herci jsou z Volyně, Prahy, Bavorova, Českých Budějovic i Vodňan) v konzistentní tým fungující v nejlepších „slapstickových„ tradicích. Výsledkem je „expresivní groteska charakterů a klauniáda ve smyslu werichovském„ (Vosáhlo) dosahující wildeovských záměrů newildeovskými prostředky.
Pro pamětníky bych asi nosil dříví do Athén (nebo sovy do lesa?), kdybych se rozepisoval o herectví a šťastných návratech na prkna Jaroslavy Chánové (tentokrát v křehké stylizaci) či Jitky Žákové (jíž křehké stylizace netřeba) a René Vápeník v roli Algernona dokonce ani zjevně nenarušoval režisérovu koncepci. Zmínku zaslouží půvab intuitního insitního herectví páně Vlčkova (v náročné dvojroli), neuvěřitelný přerod Vlaďky Pechové v křehkou dívenku, životní přestup Vladislava Štrejna i režisérův kaskadérský tah s obsazením role slečny Prismové „Pikinátorem„ Miloslavem Pikolonem. Tah nakonec venkoncem úspěšný a stylonosný. Obavy, zda to inscenace a Pikolon unesou, se naštěstí ukázaly totálně lichými a místopřísežně zde prohlašuji, že mezititulek této pasáže se netýká pana Pikolona. – Leda by si to přál.
Pokud ovšem inscenace vědomě opouští wildeovskou konverzační tradici, šťastně nerezignuje na českou inscenační tradici epického divadla, v rámci možností a schopností ji dokonce rozvíjí a rytmicky přibližuje současné době a divadlu. Z tohoto hlediska se může zřejmě jen na první pohled jevit paradoxním, že tak ve značné míře naplňuje původní Wildeův podtitul: „Triviální komedie pro seriózní lidi„ (včetně jeho sarkastického podtextu).
Ó zajisté; představení nebylo vždy prosto drobných rytmických nevyvážeností a zatímco charaktery jednotlivých postav byly přesné, u některých figur bych rád akceptoval i větší míru herecké nadsázky. Leč dokonalost – koneckonců – postrádá půvabu.
Melichar
„Miluju divadlo, kdy nepoznám, jestli brečím smíchy nebo dojetím.. Ono je to člověčí. A to člověčí je krásný.„ (Gottwald)
Už třetí desetiletí mám to štěstí, že se smím setkávat s českobudějovickým D 111, jihočeskou trvalkou z trvalek nejtrvalejších. A to netoliko co do vytrvalosti, anobrž (zejména) i co do kvality. Skutečnost, že byvší mladíček Jan Chad je dnes doyenem souboru (a režisérem inscenace) mi ovšem nejen trapně naznačuje, jakobych snad stárnul, ale především, že „déčko„ roste s časem a v něm. A že nezapomnělo umění nacházet témata zajímavá pro sebe i pro mne.
Johna Patricka známe na českých jevištích většinou díky jiným opusům, ale i Kamarádi McLachena dávají připomenout, v čem je Patrickova síla, a co opravdu umí. Vystavět příběh o potřebě lidské vzájemnosti a účasti, příběh, který rozesmává i dojímá, příběh, který hypnotizuje diváky i herce. Chadově inscenaci jsem věřil. Jevištní realita mě absorbovala natolik, že i v pasážích, kde některé z aktérů trochu zradila mluvní technika (a vůbec je neomlouvám, že hráli v jiném prostoru, než na jaký jsou zvyklí) jsem místo nadávání přikládal kornout dlaně k uchu, aby mi neuniklo ani slovíčko.
„Déčku„ se podařilo střídmými prostředky vytvořit barvitý, plastický a sugestivní obraz „rekonvalescenčního oddělení prozatímní anglické vojenské nemocnice někde v jihovýchodní Asii ke konci II. světové války„, a to přestože překlad zřejmě zcela nereflektoval i téma setkání jedinců nejen různých charakterů ale i odlišných kultur. Pravda, v Patrickově předloze – zejména po přestávce – jakoby chvílemi chtěl sentiment přímo kapat, Chadovi se ovšem nad bažinou sentimentu daří obratně lavírovat. V takovou chvíli akcentuje pokud možno co nejdrsnější vtip, narážku nebo gag, a vytváří tak kontrapunkt, kterým podtrhne situaci a rytmizuje představení. A snad právě proto, aby se maximálně vyhnul onomu riziku melodramatického sentimentalismu, je postava sestry Margarety (Jana Kadlecová) ve výrazu poněkud poddimenzována ve prospěch dominantního páru Yank – Lachie (Voldřich – Bořil). Zatímco o herectví páně Voldřichově již léta není pochyb, dlužno přiznat, že pro Zdeňka Bořila byl zřejmě McLachen rolí, na kterou dlouho čekal, a se kterou se excelentně vyrovnal. A k možným drobným výtkám ohledně nuancování některých dalších rolí… - á propos; už jste slyšeli, že půvab není v dokonalosti? Z uměřeného ansámblu zůstává ovšem neopomenutelnou virtuózní pohybová kreace Lukáše Kolka v roli Blossoma (a hraje ji celou – obě dvě slova – v originále!).
Ono se dnes někdy říká „interpretační divadlo„, jako kdyby to snad byl trochu neslušný termín a v mnohých kruzích se moc nenosí přiznat příliš nahlas, že divadlo by také mohlo vyprávět příběh. Já tomu ovšem pořád ještě věřím. Zejména, když se to dělá s invencí a když se to umí! A D 111 umí.
Baltazar
Jsou chvíle, kdy hýkat smíchy jako magor není neslušné. (Brtna)
ŠOS Prachatice vůbec nemusí chmuřit, že na něj vyšla ne zcela populární role „černého vzadu„. Komedie Petara Petroviče Ta spoušť o klasickém „balkánském„ půdorysu „selské komedie„ se totiž zmocnil parádně. Zajisté není příliš populární ani slušné porovnávat inscenace amatérské s profesionálními, leč v případě této Pleskotovy úpravy „šité na míru„ hvězdnému obsazení (Kostka, Mayerová, Kemr…) se onomu nezpůsobu rád nevyhnu. Ač očitý pamětník zmíněného uvedení, nebavil jsem se totiž na prachatické inscenaci režiséra Miroslava Fuchse snad ani o checht méně.
Zejména ovšem díky inspirovanému herectví Romana Maříka. Od prvního otevření opony nenechává diváky až do přestávky vydechnout, pevně třímá a nepouští strunky, které vedou k jejich bránicím, nese, určuje a proměňuje rytmus představení. Rozehrává a dohrává situace, otevírá prostor pro jevištní partnery, kterými se v té chvíli stávají nejen spoluherci, ale i jablíčka a voda. Pravda, po přestávce už se to tak skvostně nevede. Ne, že by snad přestala být sranda, ale tu a tam nám nechal Fuchs prostor postřehnout, že textová předloha možná není zcela prosta plytkosti, že partner snad místy nezachytí Maříkův rytmus, a pak vzniká chvilka času uvědomit si, že scéna zůstává spíš kulisou. A že už tam taky nejsou jablíčka a voda, a že je to škoda. Ovšem právě teď mne napadlo cosi o půvabu a dokonalosti – ani nevím, proč.
…A TI DRUZÍ
V dobách, kdy jsem se více či méně úspěšně umělecky znemožňoval ještě na prknech amatérských, mě máloco mohlo naštvat víc, než věta: „je to lepší, než kdyby chodili do hospody„. A v posledních letech, kdy se už znemožňuji (kéž ne zcela úspěšně) na prknech jiných a čas od času také v porotách amatérských přehlídek, odmítám cosi podobného vypustit z úst, ba dokonce se zvrhle těším na to, až jednou řeknu: „Možná byste radši měli chlastat.„ Nikdy se mi to nepovedlo.
Žádnopádně nemohu tvrdit, že přehlídková prezentace souborů porotou jmenovitě neoceněných nesplnila cíl, který si inscenátoři, předpokládám, stanovili. Tím spíš, že jsou to shodou okolností právě ony tři ansámbly, které reprezentovaly žánry na přehlídce jinak nezastoupené.
Již podruhé do Volyně přijel Tyl Dačice a již podruhé s konverzační komedií. Byť se obávám, že letošní Malované Milování Clauda Magniera nedosahuje kvalit loňského Cooneyho textu, porovnali se s ním dačičtí v režii Nadi Jahelkové a Oty Tesaře opět úspěšně. Dlužno ovšem konstatovat, že se vzrůstající hereckou obratností tohoto sympatického souboru se pochopitelně stávají zřejmějšími byť i drobné zádrhele v temporytmu, ve výkladu a stanovení charakterů a vztahů postav a disfunkční scénografické řešení. Rozhodně ovšem bylo mnohem víc toho, co se povedlo a Tyl Dačice znovu prokázal, že má ambice bavit diváky netoliko na domácí scéně.
Na stránkách tohoto listu se už, tuším, kdosi (zjevně moudrý) zmínil o tom, že dokonalost postrádá půvabu. Mnohdy to zajisté platí i opačně; nedokonalost může být půvabná (byť zajisté ne vždy a ne všude). Moudře s tím počítají i členové usměvavého DS OB Čejetice, kteří do Volyně přivezli svéráznou nemuzikálovou verzi Renčínova, Čihákové a Brabcova muzikálu Nejkrásnější válka v režii Miroslava Zelenky.. Ačkoli je nasnadě, že tato ukázka „sousedského divadla„ z nejtypičtějších je evidentně proponována pro jeviště i publikum čejetické, evidentně počítá s tím, že diváka mnohdy pobaví více to, co se z ortodoxního hlediska jevištně nepovede, než to, co je provedeno dokonale. A ejhle! Ono to funguje nejen v Čejeticích, a je to milé a osvěžující, a byl bych asi v tu chvíli ochoten pochybovat o relevantnosti termínu „kouzlo nechtěného„.
Poslední (z hlediska časového plánu přehlídky) bylo vystoupení Prácheňské scény Písek. Představení Kožíkova historického dramatu v režii Jindřicha Pracha podle mého názoru částečně utrpělo tím, že bylo na jeviště pouze přeneseno z jemu vlastního prostředí zvíkovského nádvoří. Navíc – při vší úctě k autorovi – mám dojem, jako by Noci na Zvíkově nepatřily mezi nejpovedenější Kožíkova díla. A snad nám v té pozdní sobotní noci chyběly zvíkovské arkády kolem a hvězdné nebe nad hlavou. Určitě ale není zcela od věci občas si připomenout, že pojmy „čest, věrnost a vlastenectví„ bychom asi neměli brát pouze jako historické.
A TI TŘETÍ?
Na celou přehlídku vydržela (tím míním s ohledem na délku a počet představení, nikoli na kvalitu) shlížet z galerie (nikoli spatra) odborná porota ve složení: Petr Vosáhlo (předseda), Jaroslav Kubeš a Vladimír T. Gottwald. Co mohla, poradila, co mohla, porotila. Pořadatelům přehlídky vřele poděkovala za péči o ni samu i hostující soubory, doporučila propříště rozšířit řady porotců o scénografa a znovu zvážit otázku systému výběru a nominací na volyňskou přehlídku a po nebývale dlouhém rokování nakonec rozhodla následovně:
Na národní přehlídku Divadelní Třebíč 2000 je nominován soubor PIKI Volyně s inscenací „Jak je důležité míti Filipa„ podle Oscara Wildea. Zejména pro tvůrčí přístup k výkladu hry, který opouští zaběhlé interpretační tradice a postupy, a způsob, jímž zpřítomňuje nadčasovost Wildeova poselství. Souboru pak porota přiznala také finanční ocenění.
Dále je k zařazení do programu národní přehlídky doporučena divadelní společnost D 111 České Budějovice s inscenací hry Johna Patricka Kamarádi McLachena, jako cílevědomým počinem interpretačního divadla reflektujícím příběh o lidské účasti a i tomuto souboru pak přiznala porota finanční ocenění.
Do třetice pak bylo finanční ocenění přiznáno Šumavskému ochotnickému spolku Prachatice za herecký a režijní vklad do inscenace Petrovičovy hry Ta spoušť.
Své hluboké uznání a vřelý dík (bez finančního ocenění) pak porota adresovala všem pořadatelům, účastníkům a divákům přehlídky.
A jestli to jen trochu půjde, za rok na shledanou!
Vladimír T. Gottwald











POPISKY K FOTO:
2. DS Tyl Dačice – C. Magnier: Malované Milování (O. Tesař a L. Jelínková).
3. DS OB Čejetice – Renčín & spol.: Nejkrásnější válka (V. Kubeš a R. Jungvirt).
4. ŠOS Prachatice – P. Petrovič: Ta spoušť (E. Pavelková, R. Mařík, J. Němečková a V. Strnadová).
5. D 111 České Budějovice – J. Patrick: Kamarádi McLachena (Z. Bořil a J. Kadlecová).
6. D 111 České Budějovice – J. Patrick: Kamarádi McLachena (V. Voldřich a Z. Bořil).
7. PIKI Volyně – O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa (V. Pechová, R. Vápeník, V. Štrejn, J. Chánová a M. Pikolon).
8. PIKI Volyně – O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa (R. Vápeník, M. Vlček a V. Pechová).
9. PIKI Volyně – O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa (R. Vápeník, J. Žáková a V. Štrejn).
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':