Texty: Masarykův lidovýchovný ústav, JÍROVÝ, Zdeněk: Na obzoru je kulturní výročí aneb Nástin historie NIPOS…Praha, NIPOS 2004. Rkp. 8 s. Část.

Po vzniku Československa byla potřeba budovat demokratickou republiku a za účinný nástroj k tomu byla vedle legislativy považována osvěta. Právě osvěta měla přispět k tomu, aby bývalí občané konstituční monarchie byli připravováni na život v demokratické republice.
Zákony zakládající již v letech 1919 / 1920 organizační a ekonomické podmínky pro osvětovou činnost byly:
1. o organizaci kurzů občanské výchovy a s tím o zřizování sborů osvětových v okresních (popř. i v dalších městech),
2. o obecních knihovnách a
3. o obecních knihách pamětních (kronikách).

První z těchto zákonů stanovil mj. vytváření okresních osvětových sborů jako samosprávných orgánů, složených z místních osvětových pracovníků. Hlavním posláním těchto sborů bylo organizovat (dobrovolné) kurzy občanské výchovy, ve kterých by byli dosavadní občané konstituční monarchie připravováni na život v demokratické republice. Ty kurzy byly organizovány podle místních potřeb a možností, týkaly se republikánské organizace státu, národního hospodářství, historie, zdravotnictví a mnohých dalších užitečných témat. Svaz osvětový byl pověřen organizační a odborně metodickou pomocí osvětovým sborům.

V souvislosti tím byly na svaz kladeny stále vyšší požadavky. To vedlo v roce 1925 k jeho proměně v Masarykův lidovýchovný ústav – Svaz osvětový s určitou ingerencí a finanční podporou státu. Byl to logický důsledek skutečnosti, že demokratický stát potřeboval centrální instituci s určitými zkušenostmi a odborným zázemím, kterou by podpořil občanskou výchovu a kulturní aktivity občanů v v nově ustavené republice. Osvětová práce této organizace byla koncipována liberálně demokraticky, v duchu principů osvícenství, které vlastně v 18. století osvětovou činnost pro široké vrstvy odstartovalo.
Svaz osvětový vznikl jako česká organizace pro c.k. státem opomíjený český národ a to ovlivňovalo zaměření jeho činnosti především na české obyvatelstvo. Ale Masarykův lidovýchovný ústav spolupracoval na některých konkrétních úkolech i s německými organizacemi -např. když připravoval návrh divadelního zákona koncem dvacátých let. Národnostním menšinám osvětové zákony umožňovaly stejné možnosti jako Čechům a Slovákům (knihovny, osvětové sbory a kurzy, kroniky atd.). Nedořešen zůstal vliv MLÚ na Slovensku který měl být zprostředkován tím, že Matica slovenská byla jedním z kmenových členů MLÚ.
Na činnosti MLÚ se nepodílela česká fašizující pravice ani komunisté. A ani ideově soběstačné organizace typu římsko katolické církve nebo židovské náboženské obce. Spolupracovala ale např. Československá církev husitská aj.

MLÚ byl budován se zachováním jeho spolkové základny jako samosprávná, nestranická, liberálně demokratická instituce s rozsáhlými vazbami na množství kulturních sdružení a institucí, s mnoha oborovými i nadoborovými činnostmi a kompetencemi. (podílel se např. na budování a vybavování obecních knihoven, byl pověřen přípravou divadelního zákona atd.)

Ústav charakterizoval v roce 1937 – tedy v posledním roce jeho svobodné činnosti - Masarykův slovník naučný takto:
MLÚ je studijní a pracovní ústředí lidové výchovy v ČSR, jehož úkolem je zkoumati a zkoušeti různé prostředky a metody lidové výchovy a jež ostatním lidovýchovným organizacím a institucím ČSR dává pokyny a opatřuje pomůcky k jejich činnosti. Založen 1925 darem 4 mil. Kč z Národního fondu T.G.Masaryka jako nástupce a pokračovatel Svazu osvětového. Vedle členů volených má ve výboru členy kmenové, tj. zástupce velkých organizací rázu lidovýchovného (Dělnické akademie, Svobodného učení selského, Ústřední školy dělnické, Čs. obce sokolské, Matice slovenské) a členy přidružené, zastupující ostatní důležité organizace a instituce lidovýchovné. Nejvyšším orgánem ústavu je rada, jež se schází jednou do roka. Z deseti odborů do nichž je rozvržena činnost ústavu, jest nejdůležitější odbor studijní, vydávající vědecké práce o lidové výchově i praktické příručky pro lidovýchovné pracovníky; má svou vlastní knihovnu, vydává úřední věstník Čs. lidová výchova a sjednává styky s obdobnými ústavy zahraničními. Jinými tiskovými orgány MLÚ jsou revue Čes. osvěta (do r. 1924 orgán Svazu osvětového, pak nákladem Státního nakladatelství) a Úhor, kritická revue literatury pro mládež (do r. 1926 majetek Čs. společnosti pro literaturu pro mládež, pak majetek ústavu.

Zakladatelé propojeného demokratického osvětového systému ani v duchu nepředpokládali, že by tento systém mohl být zneužit. Jenže pomnichovské i poválečné autoritativní režimy se pak úporně – byť s rozpornými výsledky - snažily využít systém k propagaci autoritativních a totalitních tendencí – v příkrém rozporu se záměry jeho zakladatelů i názory a praktickou činností většiny skutečných kulturně osvětových pracovníků. To se odrazilo v realitě české kultury.

Po válce byl již v roce 1945 vydán Dekret prezidenta republiky o státní péči osvětové, v roce 1946 obnovila valná hromada ústavu název Masarykův lidovýchovný ústav a jeho pracovníci se pokusili vrátit osvětu do liberálně demokratické předválečné tradice. První poválečná léta byla poznamenána bojem o koncepci osvětové práce, který byl jen zdánlivě ukončen politickým převratem v roce 1948.
Kulturně osvětová činnost za první republiky byla založena legislativně a organizačně především na třech zákonech vydaných již v létech 1919 – 1920. Systém který vytvořil zejména zákon o organizaci lidových kursů občanské výchovy, byl značně narušen během let 1938 – 1945 a zdálo se tedy logické, že po obnovení samostatnosti se nezapomnělo ani na novou osvětovou legislativu. Tu založil zmíněný dekret presidenta Beneše o státní péči osvětové. Oproti Masarykovým zákonům v něm byly některé podstatné změny, které při prvním čtení nebyly až tak nápadné, ale jejichž obsah se posléze ukázal jako převratný. Tak především se tu nehovořilo o lidové výchově založené na dobrovolnosti organizátorů i účastníků, ale o státem řízené a organizované „státně politické a kulturní výchově lidu“. Garanty kurzů občanské výchovy byly podle zákona z roku 1919 samosprávné osvětové sbory v praxi osvědčených lidovýchovných pracovníků. Dekret z roku 1945 (přijatý – stejně jako ostatní dekrety - Prozatímním národním shromážděním jako zákon) svěřoval jejich činnost na osvětovým radám.
Ty ovšem nebyly samosprávnými sbory, ale výkonnými orgány národních výborů. V určité poválečné euforii se to nezdálo být až tak významné, zvláště když řada dalších zákonů naznačovala, že kultura bude mít ve státu oporu. (Byly současně vydány dekrety o zřízení České filharmonie státem; o zřízení Akademie múzických umění; o Státních filmových ateliérech, filmové výrobě a distribuci; o knihovnách; o organizaci lidové umělecké výroby; o spolcích aj.)
Po únorovém převratu 1948 neměla Komunistická strana Československa připravenu použitelnou koncepci reálného uplatňování dekretu o státní péči osvětové. Jasné bylo pouze to, že:
1) Osvěta nemá být nadstranická, ale má vycházet z vědeckého socialistického světového názoru – tj. z marxismu-leninismu.
2) Osvětu nemají řídit a organizovat nezávislé osvětové sbory lidovýchovných pracovníků, ale národní výbory a jejich osvětové rady, jejichž složení schvalovaly zejména v padesátých letech de facto místně příslušné orgány KSČ.
Tyto principy byly v dalších létech promítány do různých organizačních opatření, často se měnících podle subjektivních názorů různých funkcionářů. Je to zřejmé mj. z několikerých přesunů kompetencí v oblasti osvěty z resortu školství a osvěty do resortu informací a osvěty, pak zase do resortu školství a kultury atd. A také v rok od roku se měnících představách o tom, co si vlastně počít s postátněným Masarykovým lidovýchovným ústavem a s kulturně osvětovými orgány a institucemi v terénu. Dokladují to mnohokrát se měnící názvy institucí, ideologické aktualizace jejich zadání a organizační struktury. Ty změny byly obvykle výrazem neúspěchu opatření předcházejících a měly přinést zlepšení stavu. Což se pravidelně nesetkalo s požadovanými výsledky a tak se podle přísloví „opakování je matka moudrosti“ celý postup opakoval v nějaké variantě. Ale opět bez požadovaných ideologických výsledků.

(6)

Podle prezidentského dekretu byl stále ještě spolkový Masarykův lidovýchovný ústav (s obnoveným názvem) Ministerstvem školství a osvěty v prosinci 1946 pověřen, aby do doby než bude zřízen (dekretem předpokládaný) státní výzkumný a technický ústav pro osvětovou péči, vykonával MLÚ pro potřeby „státní péče osvětové - tj. lidové výchovy a lidového knihovnictví - vědecké, badatelské a odborně pomocné funkce“. Po únorovém převratu 1948 byl MLÚ převeden z resortu školství a osvěty do resortu nově zřízeného ministerstva informací a osvěty. To sice ještě v prosinci 1948 uvažovalo o názvu „Masarykův státní osvětový ústav“, avšak brzy došlo k závěru, že se ústav „nedovedl výrazně včlenit do nového pořádku“ a přistoupilo k jeho „reorganizaci“. To jest k postátnění dekretem ministra Kopeckého (v prosinci 1951) na resortní výzkumný ústav MIO - „Výzkumný lidovýchovný ústav“. Do vedení ústavu bylo dosazeno několik pracovníků MIO. Ale již v roce 1953 byla osvěta zpátky u školství a VLÚ byl přejmenován na „Výzkumný osvětový ústav“. Tento název vydržel do roku 1957, kdy byl VOÚ na základě vládního usnesení č.217 / 57 instrukcí ministra školství a kultury Kahudy zrušen a na jeho místě zřízen „Osvětový ústav“.

Nesnadná byla cesta k současnosti. Zmínili jsme se již o tom, že kulturní spolky považovaly svoji činnost za činnost kulturně osvětovou. Proto se také řada z nich přihlásila ke spolupráci již se Svazem osvětovým a spolupráce pokračovala i po jeho transformaci na Masarykův lidovýchovný ústav. Tak např. ve dvacátých létech se kolem MLÚ soustřeďovaly tři tisíce loutkářských souborů a MLÚ byl jedním ze čtyř zakládajících subjektů mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Schůze loutkářského odboru MLÚ v prosinci 1945 byla po druhé světové válce jednou z prvních zaznamenaných veřejných aktivit obnovovaného MLÚ