Texty: TATRMANI Sudoměřice u Bechyně / Bechyně - Luděk Richter in 50 LCH, s. 120.

Tatrmani Sudoměřice u Bechyně / Bechyně

Soubor byl založen r. 1982 Josefem Brůčkem, jenž je dodnes jeho vedoucím a určující postavou. Pod názvem TATRMAN a od 1987 TATRMANI, se postupně a střídavě skrýval soubor rodinný (J. Brůček sám, či se syny Petrem a Janem), soubor dětský a soubor studentů Střední průmyslové školy keramické v Bechyni.
Za dobu své činnosti vytvořil soubor 25 inscenací od minutových drobniček (Čára aj.) až po samostatné pořady. Hrávají převážně pro starší děti a hlavně mládež a dospělé, druhdy kolem 30, dnes zhruba 10 představení ročně. Na LCH hráli 8x v hlavním a 2x v inspirativním programu. Úspěchem byla už prvá desetiminutovka Příběh (1983), podobně jako parodie na netvořivé loutkářství Poslední Kašpárkova šance (1986), dětské A když je někdy všecko na draka (1987) či rodinné O hadu a Šivarovi (1989) a Útržky a trhance (1991). Tatrmani středoškolští vystoupili na LCH 4x: Pět variací na další pohádku pro Františku (1994), Sežrané spisy (1995), Ondřej Coffey (1998) a Zachraňte vojína Kuřátko (2000). 2001 očekáváme Pohádky. Hráli též ve Francii, Itálii, Německu, Rakousku, v Rusku, na Slovensku, ve Španělsku a Švýcarsku.
Přestože se pod etiketou Tatrmanů vystřídalo mnoho lidí, jde vlastně vždy o Brůčkův pohled - a mluvíme-li o Tatrmanech, máme na mysli Josefa Brůčka a naopak. V drtivé většině případů šlo o experimentální autorské hledání odpovědí na otázky vlastního bytí, přičemž hlavním vyjadřovacím prostředkem bylo dynamizované výtvarno. J. Brůček se vždy pohyboval po obou stranách pomyslné hranice LD - to jest někdy materiál, předměty, případně loutky (různých druhů, volené dle potřeb sdělení) vytvářely jednající subjekty, jindy byly jen nástrojem hercova jednání (tedy rekvizitou) či dynamizovaným výtvarným znakem v jeho rukách, který se však jednající jevištní postavou nestává.
Tatrmani se stali snad nejvýraznějším zástupcem proudu absurdní grotesky v LD, vzniklé v souvislosti s nesnadností nalézat odpovědi na kladené otázky. Podstatu Brůčkova typu absurdity tvoří na jedné straně zdánlivá směšnost k nesmyslnosti dovedené nadsázky, na druhé hluboce tragický motiv hledání místa člověka ve světě, končící až anarchistickou vzpourou jejímž výrazem je i častá destrukce hmoty - papíru, či celé jevištní stavby muchláním, trháním, pálením, pocákáním barvami či "katastrofickým" zřícením všeho.