Texty: Gottwald, J.T.: Hrátky s čertem 2000. AS 2000, č. 2.

Není to apríl!
Šumperské hrátky zastupitelů.
Velký rozhodčí už se pomalu chystá odpískat konec druhého tisíciletí po Kristu. A divadlo už zažilo a přežilo leccos, tohle ale ještě ne! Hrálo se divadlo kočovné i divadlo vodní, divadlo výhradně mužské, ženské i dětské, divadlo krysí, bleší i divadlo prasat, divadlo profesionální i amatérské, divadlo v přírodě, bytové, sklepní i zámecké, divadlo červené, žluté i puntíčkované, voňavé chuťové i hmatové. A ti, kdo si pletou hraní s přetvářkou, si snad dokonce myslí, že existuje i divadlo parlamentní. Není však zřejmě ještě skutečně zaznamenán případ, aby se hrálo divadlo zastupitelské.
I to se nakonec stalo. Je velice potěšitelné a svědčí o jejich toleranci, vstřícnosti a schopnosti týmové práce, že se zastupitelé města Šumperka dokázali bez ohledu na stranickou příslušnost a osobní sympatie a antipatie sjednotit na nečekaném společném cíli a rozhodli se nastudovat Drdovy Hrátky s čertem, jejichž režie se ujal jediný profesionální divadelník v řadách zastupitelů, ředitel Severomoravského divadla Petr Král.
Je pochopitelné, že když informace o přípravách této inscenace pronikly na podzim 1999 na veřejnost, pokládala je polovina obyvatel města za mystifikaci, zatímco druhá polovina tvrdila, že je takový nesmyslný projekt předem odsouzen ke krachu.
Skutečnost ale leckdy bývá překvapivá. Téměř všichni vydrželi a v sobotu 1. dubna 2000 se v sále D 123 šumperského Domu kultury uskutečnila beznadějně vyprodaná premiéra. A mimo dvou vyprodaných domácích se už ohlašují zájemci o představení pohostinská (první jsou prý zastupitelé z Olomouce) a navíc je v plánu i říjnová repríza v rámci slavnostního znovuotevření budovy šumperského divadla.
Vzhledem k okolnostem vzniku je logické, že se Králova režie nesnažila o žádný postmodernisticky objevný přístup, inscenace se striktně řídí pravidly divadla „sousedského„, kteréžto žádná striktní pravidla nemá. Vědomě počítá s osobnostním vkladem a přístupem jednotlivých představitelů, herecká extempore a aktualizace (druhdy nazývané lacinými a zakázané) jsou zde vítané a žádoucí, pochopitelně u vědomí toho, že časem je (k lítosti mnohých zúčastněných) nutno vrátit se zpět do Drdova příběhu. Jediným pravidlem, které nesmí býti porušeno, zůstává, že na jevišti se s výjimkou rolí dětských skutečně smí objevit výhradně volení členové městského zastupitelstva. A tak pouze scénu (Ilja Hylas) a hudební složku (Darek Král) dostali do spárů „profíci„ (nepočítáme-li pracovníky umělecko-technického provozu Severomoravského divadla a sólistku činohry Bohdanu Pavlíkovou trpělivě trpící v nápovědní boudě).
Vysokou devizou inscenace jsou skvělé herecké výkony. (A nepochybně bych tak soudil, i kdyby město Šumperk nebylo zřizovatelem mé domovské scény a zastupitelé nestanovili její rozpočet.) Tím, na kterém spočívá tíha představení je ovšem Zdeněk Přikryl (Martin Kabát), na jehož bedrech spočívá největší tíha úkolu hrát občas i Drdovu hru. Kabátova sebejistota převyšuje i jistotu textovou a jeho spravedlivé rozhořčení nad zlořády světa dokonce nabízí otázku, zda snad interpret nebyl třeba zvolen za některou z levicových stran.
Pokud snad Přikryl v inscenaci dominuje kvantitou textu, opticky představení vládne nepřehlédnutelný František Merta (Školastykus), vybavený mohutným orgánem (řekl bych baryton) a značnou dávkou půvabné sebeironie.
Nepřehlédnutelným hereckým výkonem se prezentuje Zdeněk Zerzáň (Sarka Farka, mordýř, loupežník a letecký instruktor), proslýchá se dokonce, že jako prvnímu z tohoto ansámblu mu byla nabídnuta role na profesionální scéně.
Jakmile vešlo ve známost, že role Káči jest rolí charakterní, nebylo pochyb o tom, že bude svěřena Mileně Kratochvílové a jest obdivuhodným, jak dokáže uhrát hubatost při své holubiččí povaze.
Absolutně a naprosto typovým se ovšem stalo obsazení role anděla Teofila mužem andělských očí a andělské povahy Vítem Rozehnalem (že by KDU-ČSL?), oproti tomu čerta Luciuse ztvárnil neuvěřitelně uvěřitelně místostarosta Ivo Vykydal, který šel dokonce až tak daleko, že pro inscenaci připravil skvostné představitele čírťat (a dokonce i pro alternaci).
Čerti a čertovské scény byli koneckonců vesměs divadelními lahůdkami. Petr Král (Karborund) podal zajisté výkon očekávaně skvělý (podtržený árií „Věrné milování„), Václav Gerstner (Omnimor) se mu ovšem stal důstojným partnerem a populární karbanická scéna byla jedním z vrcholů představení. Když se pak rozehrála pekelná scéna s moudrými rádci - rtuťovitým Janem Přichystalem (Solfernus) a hravým Milanem Pavlasem (Belial) – v hledišti to určitě muselo naviklat i nejednoho praktikujícího katolíka. A jakmile se (za frenetických aplausů na otevřené scéně) objevil vládce pekel Belzebub (starosta města), měl jsem jasno. Okamžitě začnu vehementně hřešit (nejraději proti přikázáním šestému a devátému - dokud ještě trochu mohu), protože jinde skončit nechci.
Ne, nezapomněl jsem. Samozřejmě princezna Dišperanda! O obsazení také bylo poměrně jasno už předem; v zastupitelstvu jsou ostatně ženy pouze dvě. Poté, co jsem však na jevišti viděl Alenu Šmotkovou, nedovedu si v této roli místo ní představit nikoho jiného, aniž mistry nejmistrovatější. Takhle by mi to nezahrál ani Jean Gabin. I pravil jsem, že byla nejlepší a že to nesmlčím, což tímto činím.
Byl to prostě obrovský sukces a báječný večer. Ne, nemyslím, že by snad chtěli zastupitelé zrušit šumperský soubor a zaujmout jeho místo, neočekávám ani jejich postup na Jiráskův Hronov. Hřeje mě ale u srdce to, že bez ohledu na to, jsou-li tihle radní z ODS, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a bůhvíjak se všechny ty partaje jmenují, svedou navzdory zaběhlým představám vytvořit tým, že v sobě navzájem už určitě nevidí soupeřící straníky, ale spolupráceschopné lidi a že jsou schopni nebrat sami sebe přespříliš vážně. A že se snad nemusíme bát o Šumperk ani o jeho divadlo, protože naši radní vědí, že dávat si navzájem radost je radost. A to nejdůležitější na světě.
Vladimír T. Gottwald