Texty: AS 2000, č. 2. Kodeš, Jaroslav: Jizerská oblast amatérského divadla potřetí v Lomnici nad Popelkou

Tylovo divadlo Lomnice nad Popelkou 25.-27.února a 3.-5.března 2000 3. přehlídka ochotnického divadla jizerské oblasti s postupem na Divadelní Třebíč. Sedm soutěžních představení a jedna pohádka mimo soutěž. Pořadatelé, Divadelní spolek J.K.Tyl v Lomnici n.P. spolu s jizerskou oblastí Svazu českých divadelních ochotníků. Tolik heslovitě základní údaje o jedné regionální přehlídce a dále už podrobněji.
Ve velkém, ale příjemném místním divadle zahájil celou přehlídku domácí spolek Tyl. Veselé paničky Windsorské W. Shakespeara ve výtečném Saudkově překladu, jsou bezesporu vynikající komedií pro soubor, který má tolik zajímavých hereckých typů a zkušeností. Nicméně je to mimořádně těžké sousto vyžadující nejen dobré herecké obsazení, což se lomnickým podařilo, ale i režiséra, který má s takto obtížnými komediemi zkušenost, vládnoucího schopností stavět dramatické situace, tvořit mizanscény a dát představení jednotný styl.
Soutěžní představení se rozebíhalo značně rozpačitě. Herecké aranžmá bylo příliš obecné a málo vypovídalo o vztahu a motivech jednání jednotlivých osob hry. Herci se soustředili na slovní sdělení, ale to nebylo podpořeno dostatečně vizuálně tak, abychom se více dozvěděli s jakým úkolem postavy na scénu přicházejí, o co jim hlavně jde a čeho chtějí dosáhnout. Více se hrála slova než se zviditelňovaly myšlenky a podtexty replik. A to je velmi důležité, zvláště v expozicích Shakespeárových komedií, kdy autor děj rozjíždí v několika dějových rovinách a zároveň představuje velmi mnoho postav. Proto onen požadavek na co nejkonkrétnější jednání herců, jinak se divák špatně orientuje, přehlédne některé motivy a dlouho mu pak trvá než se plně vžije do děje. A to se stalo i lomnickým. Teprve s příchodem paní Hoškové a Vodičkové, které začaly na jevišti skutečně jednat, začalo představení výrazněji dýchat. Podobně se tak děje i ve scénách s pannou Čipernou, panem Vodičkou a samozřejmě s Falstaffem. Nicméně i dále se v představení více mluví než skutečně jedná. Dramatickému jednání příliš nepomáhá ani scénografie, která má sice jednotný výtvarný ráz, což je hodno pochvaly, ale na druhou stranu hercům k jejich hře moc nepomáhá. Ovšem velmi hezky vyzněla hudební čísla při přestavbách. Aby ne vždyť autorem a interpretem je Jaroslav Krček.
Druhé soutěžní představení na sobotní dopoledne přivezl do Lomnice Ochotnický spolek z Jilemnice. Nastudoval jednu z nejznámějších komedií klasického repertoáru Lakomce od J.B.Poquelina alias Moliéra.
Scéna velmi jednoduchá, tvořená jen několika šedivě pojednanými krychlemi, které herci různě přeskupují, sice nenabízí mnoho nápadů k hereckému jednání, nicméně až na několik formálních akcí také nebrání samotné hře. Působí velmi neutrálně. Režie si je vědoma toho, že má před sebou komedii, která vyžaduje umění jednat slovem v jisté míře nadsázky. Tady se však projevuje nesoulad a stylová čistota. Někteří herci se uchylují až ke karikatuře svých postav, jiní příliš užívají postupů psychologicko-realistických. Také umění dobré artikulace na mnoha místech skřípe. Nejlépe se se svými úkoly a mírou nadsázky vypořádali Valér, Frosin a Harpagon, u kterého by však neškodilo být větším tzv. motorem inscenace a přesněji odlišovat kdy jedná s partnerem, a kdy se jedná o komentář k tomuto jednání. Nevyváženost v herectví a nejednotnost stylu celé inscenace bohužel nepomohly zastřít velmi pěkné kostýmy. I u nich se projevuje stylová nečistota, kdy vidíme jak dobový kostým tak i kostým podobný tomu co se dnes nosí. Ale to je výtka spíše na okraj, neboť z vlastní zkušenosti vím jak je obtížné v amatérských podmínkách dát dohromady právě stylově jednotnou výpravu.
Velmi příjemným překvapením se stalo představení souboru E.F.Buriana z Tanvaldu, který nastudoval hru anglického autora Patricka Hamiltona Plynové lampy.
V komorním příběhu s detektivní zápletkou se souboru podařilo vystihnout atmosféru starého Londýna 19. století, skličující pozdní odpoledne u krbu kde skomírá oheň, poblikávají plynové lampy, a kde se dějí poněkud zvláštní věci...
Divák je, jak má ve správné detektivce být, napjat od začátku až do konce a to díky velmi vyrovnaným a výborným hereckým výkonům všech šesti protagonistů a schopností režie budovat přesně situace, hledat významové mizascény, pointovat výstupy a navodit shora naznačenou tajemnou atmosféru. Také scéna zastavěná vhodným nábytkem působí dobově a umožňuje různé aranžmá. K diskusi se však nabízí výtvarné řešení okna. Při besedě se souborem po představení jsme zauvažovali nad temporytmem celé inscenace, který byl sice při soutěžním představení vpořádku, ale dle našeho soudu na hraně mezi volným a už pomalým. Zřejmě by zajímavějšímu temporytmu pomohly výraznější herecké reakce a souhra ve vypjatějších místech příběhu.
Z uvedeného snad vyplývá, že se jednalo o velmi zdařilé představení, kdy v diskusi se nemuselo hovořit o základních dramaturgických a hereckých postupech, ale mohly se nastolovat otázky k úvaze nad víceméně kosmetickými "vadami" inscenace. Myslím, že i právem získal soubor touto inscenací nominaci na letošní divadelní Třebíč.
Divadelní spolek Vojan z Hrádku nad Nisou zahájil druhý víkend přehlídky inscenací hry Eugena Labiche Slaměný klobouk v úpravě Miroslava Horníčka.
Hned úvodem je třeba poznamenat, že zvolená Horníčkova úprava posunuje Labichovu frašku do žánru konverzační komedie. Oslabuje tak původní autorem danou základní dramatickou situaci: "čas je mým nepřítelem, nestíhám napravovat věci, které páchám" tím, že ji rozmělňuje četným slovním balastem. Soubor si je sice vědom, jaký žánr komedie před sebou má, snaží se moře slov svižně umluvit, ale artikulační schopnosti většiny protagonistů to zatím neumožňují. Se stručnějším a jednodušším dialogem by verbálních problémů určitě ubylo, ovšem chce to ostrou tužku nebo raději zvolit originální hru - Labichovu frašku.
Vzhledem k tomu, že soubor zatím bojuje především s textem hry, jsou ostatní stavební kameny inscenace (jako je významové aranžmá nebo temporytmus) jenom nahozeny, a tudíž zůstávají v obecné rovině. Představení, tak jak jsme ho viděli v Lomnici nad Popelkou proto přináší zatím více otázek než jasné vedení diváka v komických situacích.
Hovořit k inscenaci hry Karla Čapka Loupežník v podání Turnovského divadelního studia je velmi obtížné, neboť se vlastně o Loupežníka jedná příliš volně. S motivy jednání postav se zde nakládá velmi obecně, upřednostňují se spíše momentální nápady upravovatele, režiséra nebo herců. Aranžmá je nahodilé, nectí vztahy postav ani situace. Můj dojem z představení je proto spíše o tom, že soubor se hledá v umění, než aby hledal umění v sobě. Škoda. Tolik talentovaných mladých lidí snad neměl žádný jiný soubor na přehlídce.
Vytvořit iluzi měšťanského pokoje dnešní střední vrstvy někde v italském městě není v amatérských podmínkách jednoduché.
DS Tyl ze Železného Brodu tento požadavek pro svoji inscenaci hry Nikola Manzariho Partie ve čtyřech šikovně obešel a jednoduchým znakem ji současně splnil.
Tato konverzační komedie k nám přišla s vlnou komerčního zábavného repertoáru asi v 70. letech a je postaven na dobře řemeslně zvládnutém dialogu a velmi jednoduchém příběhu - anekdotě. Jedná se o takzvaný slušný bulvár, postrádající však zajímavější téma. Soubor ze Železného Brodu se ukázal jako vyrovnaný a zkušený kolektiv. Herci drží stylovou jednotu žánru, charaktery postav, dobře mluví. I režie je poučená a dobře zaplňuje jevištní prostor. Takže vlastně jediná výtka, bohužel ale podstatná pro tento žánr komedie, padá společně na hlavu režie i herců a spočívá v samotném hereckém řemesle. Herci velmi často pro diváka nezviditelňují své postoje k tomu, co slyší nebo vidí. Prostě zapomínají na tak zvanou fázi hodnocení. S tím vzniká nechtěný jevištní stereotyp, a to i přesto, že se dobře a svižně mluví. Podaří-li se odstranit tento problém, komedie nabídne pro diváka daleko více humoru a zábavy.
Závěr přehlídky v Lomnici nad Popelkou patřil Divadlu Ivana Olbrachta ze Semil a jeho jevištní adaptaci básnického díla Fr. Hrubína Romance pro křídlovku.
Poetické představení plné baladické hudby, písniček a niterných myšlenek jistě nenechalo nikoho v publiku lhostejným. Scénu tvoří stůl, několik židlí a plachta v pozadí, na kterou se promítá decentní iluze kolotoče a venkovské pouti. Adaptace i režie, která je dílem Zdeňka Lindnera, spočívá v skládání krátkých dialogů nebo monologů, a to především mladého Františka a Viktora, sestavených chronologicky podle děje předlohy do víceméně epických výstupů.. Jednotlivé výstupy předělují písničky nebo podmalovává působivý hudební doprovod muzikantů, kteří jsou během celého představení na předsceně a z nichž se občas vydělí epizodní postavy. Režie vede hlavní osoby k co nejpřirozenějšímu a nejintimnějšímu sdělování myšlenek. Pracuje citlivě s pauzou, zámlkami, mizanscénou. Výkon herců má patřičnou přesvědčivost i suverenitu a především oba dva hlavní představitelé dobře tlumočí autorovy myšlenky o proměně chlapce v muže a jeho vzpomínky na období prvních doteků lásky, tužeb a zklamání, radosti ze života i tíhu ze setkání se smrtí.
Představení není postaveno na výrazném dramatickém jednání, blíží se spíše k divadlu poezie, nicméně nepotlačuje příběh, toho se drží dost přesně. Divák je proto svědkem sice méně vzrušivého díla, ale zato více prostého a poetického. Proto i tato čistota a upřímnost představení nás vedla k tomu doporučit ochotníky ze Semil do Širšího výběru na Divadelní Třebíč.
Co říci na závěr. Přehlídka byla připravena domácím souborem pečlivě. Vlastně nic nezaskřípalo, aspoň jsem nic takového nepostřehl. Za to ovšem patří poděkovat všem, kteří přiložili ruku ke společnému dílu. A jaké to bylo z té odborné stránky? Dramaturgie dobrá až na dvě výjimky, to z hlediska výběru, jinak je to s tím, jak se daří propátrávat text tak, aby se odhalily jeho klady i zápory, a tak, aby se mohla pro herce připravit poučená dramaturgicko-režijní koncepce. Ta je totiž základem všeho. Potom třeba i méně poučená režie dokáže hru inscenovat snadněji a hlavně s lepším výsledkem.
Jaroslav Kodeš