Texty: AS 2000, č.2. Císař Jan:Hlášení o Červeném Kostelci

Ve dnech 16.-19. března se konala v Červeném Kostelci východočeská přehlídka amatérského činoherního divadla. Její úroveň byla průměrná, neobjevily se na ní žádné inscenační výsledky, které by výrazně překročily svou podobou průměr a představovaly buď dotvořený jevištní tvar nebo silný inspirační podnět. Tím nechci dělat jakékoliv obecné závěry o stavu východočeského amatérského činoherního divadla. Bývají léta úrodná a méně úrodná, tentokrát se prostě ve východních Čechách urodilo méně. A tak i tento článek nemůže být ničím více než pouhým hlášením o těch devíti představeních, které jsme v té polovině března v Červeném Kostelci viděli.
Moliére. Dva soubory přijely do Červeného Kostelce s inscenacemi klasika evropské komedie, jenž ovšem přes tuto "klasickou" kvalitu není svými texty pro inscenace zaručenou oporou a vyžaduje notné, velice nápadité současné jevištní řešení. Náchodská divadelní scéna se rozhodla pro Tartuffa. Náchodští se zřejmě hodně poučili o konvencích Moliérovy doby a pokusili se v jejich duchu o divadlo "velkého stylu". Leč - v tom úsilí dát Moliérovi co jeho jest, jako by zcela ztratili síly na to, aby text vyložili tak, že by odstranili ony konvence divadelního klasicismu a dospěli k aktuálnímu současnému výkladu... Ta inscenace je svým způsobem v amatérských podmínkách neobvyklá. Nejenom tím, že je v ní uloženo velké množství soustředěné a poučené práce, ale především v tom úsilí o "velký styl". Je pozoruhodně důsledná, cílevědomě zaměřená. Ale co je to všechno platné, když se na konec pouze převypráví základní příběh hry, který vzhledem k tomu, jak Moliére dodržoval konvence své komedie typů není ničím jiným než schématem odhalování svatouškovského pokrytce. A vzhledem k tomu, že my diváci víme o něm své velice brzo, tak co máme dělat a o čem se dovídat po zbytek času? Divadelní soubor Vicena z Ústí nad Orlicí se rozhodl pro Lakomce. Soubor odehrál už řadu představení po různých zámcích a v jiných podobných prostředích východních Čech. Proto zvolil úpravu textu i inscenační způsob, jež těmto potřebám vyhovuje: hraje potulná herecká skupina (mladá) "divadlo na divadle". V první polovině inscenace tento přístup Moliérovi svědčí. Představení je dravé, nachází řadu příležitostí rozehrát konfrontaci těch dvou "jevišť" situace, nevěnuje se tolik "typu lakomce", ale snaží se budovat košatější pohled na další postavy vyrůstající z inscenačního řešení, o němž je řeč. V druhé polovině už inscenace nemá tolik nápadů, umdlévá, ztrácí spád, dravost, švih. Ale i tak přesvědčuje o tom, že na Moliéra se asi dnes musí jít odjinud než postupy, které ctí klasicistické konvence a zachovávají styl, jenž z nich roste.
Klicpera. Český Klicpera má svým způsobem stejný divadelní osud jako francouzský a evropský či dokonce světový Moliére. Je klasikem nejvyššího řádu, ale hrát jej tak, aby se potkal s dnešním obecenstvem, je oříšek nad míru těžko rozlousknutelný. Pokusily se o to dva soubory - úpický a červenokostelecký.
Jirásek (a také Jednota divadelních ochotníků) z Úpice sáhl po Ženském boji. A potkal se samozřejmě s problémem, s nímž se setkají - mohou-li se odvolat na své letité zkušenosti s inscenacemi tohoto Klicperova textu - s problémem jak ty postavy z bájného smyšleného světa slovansko-klicperovské mytologie učinit divadelně přitažlivými, korespondující s dneškem. Někde se to nepodařilo vůbec. Bořena na příklad zůstala recitující hlasatelkou ušlechtilých idejí, jindy se to povedlo více či méně, leč že to je jediná možná cesta k tomu, jak tento text učinit živou divadelní kvalitou, ukázal Pavel Švorčík ve svém Storohovi, kterého - i díky anachronickému kostýmu, jenž mísí řadu prvků - zahrál jako trochu byrokratického, trochu autokratického ale především alibistického a oportunistického strejce, jenž si hraje na velkou autoritu a mudrce. Ale i tak: to představení bylo příjemné svou atmosférou, sympatické svou snahou o svižný spád. Divadelní soubor při Městském kulturním středisku z Červeného Kostelce sáhl po Hadriánu z Římsu. Je to soubor zkušený, disponující řadou herců, kteří se bezpečně pohybují ve sféře tradičního realistického herectví, jež vytváří bohatě prokreslené charaktery. O to se inscenace opřela i tentokrát. Jenže Klicperův text je z jiného rodu; ne nadarmo jej kdysi Jindřich Honzl dělal jako komedii dell arte. Takže tento "domácí" Klicpera byl zajisté velmi poctivou, důkladnou inscenací, leč z příběhu o klicperovském! "kuklení" udělal - i díky výpravným středověkým kostýmům - téměř historickou hru, z níž se vymkl Srpoš Pavla Labíka, jenž ke kresbě charakteru přidal patřičnou dávku komediálnosti.
Všehochuť - ale především Zábava. Divadelní soubor Kolár do této kategorie červenokostelecké přehlídky přispěl inscenací Gogolovy Ženitby. Zahrál ji tradičně - jako anekdotu o muži, jenž utekl těsně před svatbou oknem. Je to soubor vyrovnaný, má řadu dobrých herců, kteří dokážou na úrovni vykreslit základní charakter svých postav. Což se stalo i tentokrát - a Jiří Trnovský v roli Podkolatova svému "smutnému hrdinovi" vtiskl navíc několik zajímavých a neopakovatelných rysů. Jenže - už dobře víme, že Ženitba je více než jen anekdotou, že nabízí i vyžaduje hlubší uchopení. A když zůstane právě jen u anekdoty, pak by to musela být vskutku plejáda vynikajících hereckých mistrů, aby inscenaci dodala slušnou dávku trvale zajímavě řešených situací a tím i sugestivních postav. Takto přes onu vyrovnanost politických je to představení trochu studené, trochu akademické a trochu stereotypní. Léčba neklidem divadelního souboru Heřman jsou čtyři etudy na námět Sakiho povídek. Říkám záměrně etudy, protože o nic jiného než o drobné útvary řazené v cyklus, který posléze vytvoří délku představení a spojené kromě autora literární předlohy i velice zvláštním druhem humoru, nešlo. Tam, kde se podařilo najít pro onen druh humoru patřičný způsob jednání postav, tam se situace na jevišti blížila kvalitě textu, kde se to nepodařilo, byl jak divadelní účinek tak i kvalita humoru daná literární předlohou podstatně slabší. Za turnovské divadelní studio, které nemohlo přijet, zaskočil Divadelní spolek J.N.Štěpánka z Chrudimi - a překvapil. Přijel s inscenací pokleslé zábavné předlohy F.R.Čecha Dívčí válka, kterou ovšem realizoval s řadou výborných jevištních vtipů a gagů i se smyslem pro určitý řád celku. Logicky a zákonitě vyrostlo z této půdy i několik slušných hereckých výkonů, z nich Častava Ireny Brané prokázala smysl jak pro drsnost (najmě v oblasti eroticko-sexuální) humoru Čechovy předlohy, tak i pro vyklenutí jistého "povahopisného" oblouku, které se promítlo do osobité podoby postavy. Divadelní východočeský fenomén Jesličky z Hradce Králové samozřejmě nemohl v Červeném Kostelci chybět. Tentokrát přijel s inscenací Vančurova Rozmarného léta. Režisér a autor scénáře Jan Dvořák se důsledně držel svého hesla "zbytečně Vančurův text nedramatizovat". A tak zejména ve třech hlavních mužských postavách - plavčík, abé a major - ponechával na jevišti důsledně znít Vančurův text, zachovával maximální prostor pro slovo - a nechtěl ani hereckými výkony ani realizací charakterů postav vytvářet svébytnou divadelnost. Tu ponechal na postavách dalších, které částečně vzal z Vančurova textu, částečně připsal, dotvořil. V Dvořákově inscenaci daleko více ožívají Krokovy Vary než nabízí jak Vančurova novela, tak než to činí jiná divadelní provedení tohoto textu. Je to pokus zajímavý, v lecčem inspirativní, osobitý. Ale v tom je i problém inscenace. Přece jen divadlo je spojení zrakových i sluchových vjemů, verbality a nonverbality a přílišné zdůraznění toho sluchového, verbálního posouvá celou inscenaci k literárnímu tvaru více než by bylo záhodno.
Jesličky ještě jednou. Jesličky - ostatně to bývá jejich zvykem - se v Červeném Kostelci představily ještě jednou. Tentokrát souborem Senior club, jenž zahrál známou a populární hru Aldo Nicolaje, která se u nás hrála pod několika tituly a nejvíce ji známe jako Tři na lavičce. Dostala název Podzimní koncert. Režisér Alexandr Gregar, jenž hraje také jednu z mužských rolí, hru vydatně seškrtal a spolu se svými dvěma spoluhráči jí dal věcný, nesentimentální ladění, v němž nechybí nemilosrdné otevřené reflektování chyb a omylů stáří. Takže tato inscenace je vlastně sondou do stáří se všemi jeho bolestmi, slabostmi a starostmi. Všichni tři herci se v této poloze cítí znamenitě, dovedou si ji vychutnat a najít si v ní své postoje, aniž by cokoliv ubírali na podobě charakterů a situací, které napsal autor. Zejména herectví Rudolfa Faltejska si tu přijde, jak možností kreslit charakter, tak příležitostí k předvedení svého stanoviska na své. Byla to nejvyzrálejší a nejucelenější inscenace červenokostelecké přehlídky, jež navíc ukázala živý současný výklad známého textu, a proto ji porota nominovala na Divadelní Třebíč 2000.
Tím je možné hlášení o divadle v Červeném Kostelci skončit. Přidat je nutné jedno jediné: Jako vždy bylo v Červeném Kostelci skvěle díky pořadatelům a místním ochotníkům, jako vždy tu bylo vynikající prostředí pro divadlo. Takže snad za rok do tohoto prostředí přijde bohatější úroda.
Jan Císař