Texty: AS 2000, č.2. Šrámková, Vítězslava: ref.

Na východočeské regionální přehlídce divadla poezie se tentokrát představilo osm opusů. Pět z domácí dílny Divadla ZUŠ Na Střezině, v jejíchž prostorách se už tradičně poetické setkání odehrávalo. Tři soubory byly “přespolní”, což je ovšem nepřesné označení přinejmenším pro Studentské hudební divadlo Dobrmani z královéhradeckého gymnázia J.K.Tyla, dále Fakariáti ze ZUŠ ve Vysokém Mýtě a Studio Šrámkova domu ze Sobotky. Shodou okolností šlo většinou o soubory školní, mezi nimiž nejméně závislí na výukových či výchovných záměrech byli Dobrmani s vůdčími postavami pánů Sedláčka (přes hudbu a zpěv) a Šimůnka (přes slovo a divadlo). Když “po zkušenostech z Prodané nevěsty opustili operní tvorbu”, jak prozradili v programu, rozhodli se uzpůsobit si děj a formu Werichova Fimfára a přetvořit ho na naivistický kvazimuzikál. Šlo o předváděné divadlo, v němž neskrývaně neumělé jednání ilustrovalo řečené, a svou samozřejmostí bylo docela příjemné a úsměvné. Činili, kolik uměli, a protože jim při tom bylo dobře, neošívali se ani diváci.
Vlastně trochu opakem Dobrmanů byli vysokomýtští Fakariáti, vedení Ivanou Truhlářovou. Uvedli převážně vlastní texty, místy rapově rytmizované, a styl rapu mohla napomínat i scéna s ústřední popelnicí. Jako v dramatickovýchovných cvičeních popelnice skrývala tradiční rekvizitu - sadu omšelých klobouků. Hra s nimi měla napomáhat akcentaci slov a pocitů, výměně provokací a názorů. Jenže to byla taková trochu uměle nahozená fasáda na chatrný základ upovídaných textů, v němž z balastu slov jen sem tam vykoukl nápadíček. Bylo to prostě školní představení pro fandící kamarády, jen nevím, zda používání silnějších slov bylo tím pravým odvazem.
Trojici přespolních uzavírá sobotecké Studio a jeho a Hrabalův Můj portrét vystřižený z Postřižin. Docela svižně sestavený. To, s jakým gustem měl a mohl být zahraný, bylo zjevné z výkonu vedoucí a scénáristky Lady Bechyňové, která je taky nejostřílenější interpretkou (o režii a výtvarném zpracování to už tak zcela neplatilo) dívčího ansámblu, který si společně pohrával s rolí Hrabalovy maminky. Pro začínající soubor to bylo sice nadmíru lákavé a chutné, nicméně poněkud velké sousto.
Z “jesličkové” dílny ambice ozkoušet a otrkat své ovečky naštěstí neopouští Emu Zámečníkovou. Kontroval jí pouze spolupedagog Josef Tejkl Hodinkou pravdy v ústavu occidentálních literatur, jevištní adaptací úryvku z prózy Radoslava Nenadála. Úvodní hudba jako k velkofilmu a opona nasvícená jako v Národním vtipně předznamenaly drobnou anekdotku, parodické cvičení předvádějící několik charakterů vědeckých pracovnic literárního ústavu. Snad by prospělo ještě rytmické zpřesnění, která by pomohlo gradaci celku. Vystoupení získalo čestné uznání.
Ema Zámečníková představila čtyři dramaturgicky značně rozdílné práce svých svěřenců. Jejich spojnicí byla slušná kultivovanost jednotlivých výkonů a cílevědomost, nenáhodnost pracovních postupů. Jedna ze dvou dívčích dvojic nastudovala prózu R. Fulghama Sousedka a pavouk. V drobné hříčce šlo o záměrné rozdělení jednání a vyprávění - komentáře. Obojí stylizované a pointované v propojení vytvářelo novou rovinu humoru. Další dvojice interpretovala kompozici tří básní Jiřího Suchého O nesmíření, a rozehraná situace k nim přidávala další významy. Drobný rozpor byl v tom, že suverénní a kultivované vystupování obou dívek postrádalo jistou dávku bezprostřednosti, samozřejmosti, kterou Suchého poetika potřebuje.
Nizámího Příběh panice byl jediným skutečně souborovým vystoupením z této “jesličkovské” čtveřice. V poeticky jemně erotickém indickém textu se představila skupina dívek a dva chlapci. Příběh se vyloupl z úvodního velmi ladného a barevně zajímavého obrazu a jeho rytmus udávalo střídání lyrických a humorných poloh interpretace. Trochu problematické bylo uzavírání a pointování jednotlivých dějových dílů epické skladby, takže v druhé půli se celek poněkud rozpadal. Porota přiřkla příběhu panice další čestné uznání. Na Wolkrův Prostějov pak zdánlivě trochu paradoxně mezi divadla poezie nominovala sólový scénický přednes Německé básně Ernsta Jandla, v němž projev recitátorky na sugestivně nasvícené scéně provázela sólová trubka. Jedinou “rekvizitou” byl starý kožený kabát vojenského střihu, který spoluvytvářel proměny lyrického hrdiny a napomáhal významovému členění textu (když si ho interpretka navlékla např. mezi pasáží o Židovce a výpovědí mladého fašisty apod.). I když by celkovému vyznění ještě pomohlo výraznější odlišení jednotlivých částí ve slovním projevu, sugestivní Jandlova báseň bezesporu byla vrcholem královéhradecké přehlídky.
Vítězslava Šrámková