Texty: AS 2004, č. 6, s. 25, Kateřina Rathouská.

Jak se vlní příští vlna...

...příští vlna/next wave... je příkladem akce, která je zavedená, ale přesto dokáže každý rok něčím překvapit. Často se o ní mluví jako o festivalu alternativních divadel. Zejména díky neuvěřitelné otevřenosti projektům všeho druhu je takové označení nepřesné. Škatulka, do které bychom mohli festival zařadit, totiž zřejmě neexistuje. Navzdory tomu se „příští vlna“ letos zavlnila už pojedenácté (od 7. do 10. října 2004) a nutno říct, že řada účinkujících opět prorazila vody poklidného českého kulturního světa.
Jedním z momentů, které jsou na „setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy“ (takto festival nazývají organizátoři) nejzajímavější a možná i nejvíc vzrušující, je očekávání. Divák může být během pár hodin šokován, mile překvapen nebo zcela zklamán. V případě večera s názvem Noví kouzelníci, který proběhl 8. října v Divadle Na zábradlí a v rámci kterého byly uděleny Pocty festivalu, se pocity radosti a zklamání mohly střídat dokonce v několikaminutových intervalech. Jednotlivá čísla velmi různorodé kvality šla za sebou v rychlém sledu. Všehochuť programu tak na jednu stranu vytvářela nezaměnitelnou atmosféru, na druhou stranu některá vystoupení připomínala nepovedenou školní vánoční besídku. Komponovaný večer vlastně ve zhuštěné podobě předvedl, jaké nejrůznější vlnky může „příští vlna“ zahrnovat.
Pomineme-li občasnou problematičnost dramaturgie, je ale třeba říct, že předávání cen letos i loni festival výrazně oživilo, a to zejména zásluhou moderátorského výkonu divadla Vosto5. V letošním roce chlapci pojali své průvodní slovo jako rozhlasové vysílání. Díky tomu si mohli pohrávat s rozporem audio sdělení v rádiu a bytí na jevišti. Po rovněž zdařilém uvádění loňského slavnostního večera Vosto5ka zaslouženě obdržela Poctu za Projekt roku. Hlavní cenu s názvem Živoucí poklad letos získal prof. Bořivoj Srba. Z dalších oceněných jmenujme alespoň principála divadla DNO Jiřího Jelínka (Osobnost roku) nebo zpěvačku Ridinu Ahmedovou (Objev roku), která ve svém Hlasokraji experimentuje nejen s vlastními hlasovými možnostmi.
Během nabitého večera se objevilo i několik hvězdných jmen. Písničky ze svého repertoáru zahráli Jiří Schmitzer nebo Jan Budař a Eliščin band. Obě čísla odlehčila dlouhý program a byla příjemným zpestřením mnoha divadelních výstupů. Ze zavedených souborů předvedli ukázky z tvorby KDS Puchmajer, ÚstaF Brno nebo Teatr Novogo Fronta. Ze zatím nepříliš známých subjektů stojí za zmínku duo Děvčátka, které se zabývá interpretací písní Pavla Bobka.
Jedno z Děvčátek (Johanka Švarcová) se společně s hercem Josefem Rosenem představilo i v sobotním Kaleidoskopu. Teatro plyšolíno si oba performeři založili teprve nedávno a jejich vystoupení patřilo ke světlým bodům dne. V Řetízku na pražské DAMU předvedly pozoruhodné, z velké části improvizované představení s názvem Plyšový zajíc do lesa nepatří. Nejprve odehráli autorský experiment, ve kterém coby loutky použili plyšové hračky. V následující části pak předvedli tragikomickou etudu z manželského života; jedinou obživou chudého páru je plný pytel hraček a otravná vystoupení pro školy. Existenční závislost na pravidelném vystupování dohání oba partnery do stavu, ve kterém už mnohdy nejsou schopni rozlišit, zda jsou plyšáci jen vycpanými předměty, nebo živými bytostmi. V rámci sobotního odpoledne představovala „plyšová“ improvizace osvěžující prvek, který přinesl nový impuls nejen loutkářskému světu.
Z dalších akcí v Řetízku stojí určitě za zmínku autorské čtení Jaroslava Rudiše z knihy Nebe pod Berlínem. Kromě nezaměnitelné interpretace se spisovatel představil i jako zpěvák (svou nejúspěšnější skladbu Ich bin Berlin hrál dokonce dvakrát). Spojení literatury s rockem představuje typ pozoruhodných setkávání, jakých by měl festival přinášet co nejvíce.
Prvním vrcholem sobotního večera i celého festivalu bylo v Disku uvedené představení Společnosti Dr. Krásy. Režisér souboru Petr Lanta patří v současnosti k nejzajímavějším představitelům amatérského divadla, přičemž v jeho případě není vyloučeno, že se stane profesionálem. Jeho divadlo připomíná tvorbu Petra Lébla v 80. letech. Poslední inscenaci s názvem Blíží se den, kdy Vás budu milovat vytvořil na motivy románu Julese Verna Paříž ve 20. století. Sirotek Michel putuje životem jako outsider s velmi omezenou schopností zapojit se do fungování společnosti. Hrdina ale nejde hlavou proti zdi. Inscenace naopak přináší velmi intimní zpověď plnou fantaskních a snových scén. Atmosféra díla je nezaměnitelná zejména díky principu vytváření scénických obrazů, které přicházejí jeden za druhým, vstupují do sebe a mohou se i navzájem prolínat.
Druhým „velkým“ představením v Disku byl projekt Ultimatum, který jeho tvůrci – soubor Nejhodnější medvídci - označili jako sociální muzikál. Děj se odehrává na opuštěné rybářské lodi v Hamburku roku 1976. Členové rockové kapely si zde chtějí založit zkušebnu. Na místě ale shodou náhod potkají country zpěváka, policistu, námořníky a tři členky levicového komanda, které ostatní postavy zajmou coby rukojmí. Tato rozmanitá skupina osob pak čeká na splnění požadavků. O chatrný příběh ale v tomto případě nejde. Inscenace především obsahuje množství hudebních čísel, která s dějem mnohdy vůbec nesouvisí, takže se spíše jedná o divadlem motivovaný koncert než muzikál.
Poslední den Next wave bývá zpravidla nejexperimentálnějším. Letos nesl název Laptopová scéna – Generovaná/generace a proběhl v galerii NoD. Umělci se zabývali možnostmi využívání technologií v divadle. Rizikovost takového programu je mnohem vyšší než v případě předchozích dnů, na druhou stranu právě závěr festivalu každoročně dokazuje, že se i v budoucnu budou alternativní vlny a vlnky zřejmě pořádně vlnit.
Kateřina Rathouská
Převzato z divadelních novin č. 19 z 16.11.2004.