Texty: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava: AS 2000, č. 1.

Zapamatujte si to jméno: Petr Lébl

Mám před sebou tři fotografie - na té první - na obálce knihy Vlasty Smolákové a Egona L. Tobiáše Fenomén Lébl z roku 1996 - je muž či spíš ještě chlapec otevřeného pohledu a pouze rty naznačují lehkou plachost. Na druhé, z prvního čísla Divadelních novin tohoto roku, která doprovází článek Věry Ptáčkové výstižně nazvaný Tragické tíhnutí k absolutnu, je mladý muž, jehož tvář je poznamenána stíny utrpení. Třetí, momentka z divadelního zákulisí na obálce měsíčního programu Divadla Na zábradlí na únor 2000, je pohledem na zemdleného člověka, unaveného na smrt. A pod ní: ”... Já jsem taky jenom člověk”. Ecce homo. Nevím, zda i ta poslední fotografie v programu byla Petrovým přáním. Svůj dobrovolný odchod ze života v milovaném divadle připravil pečlivě, zrežíroval ho promyšleně. A podobně jako u jeho inscenací tušíme za každou jeho jednotlivostí mnohost dalších skrytých významů, které nedohlédnem. Jen úsměv a smích z nás tentokrát nevyloudí. Spíš ustrnutí, smutek a pocit ztráty, které mrazí.
Petr Lébl se narodil 16.5.1965, zemřel 12.12.1999.
Anglický divadelní kritik Ian Herbert ve svém článku o festivalu Divadlo 94 v Plzni, kde byla uvedena Petrova inscenace Racka (v anketě Divadelních novin i Světa a divadla za rok 1994 poprvé získala titul Inscenace roku, i když v české divadelně kritické obci vzbudila nebývalé rozpory a bouře vášní), vyzval čtenáře časopisu Lighting and Sound International: ”...zapamatujte si to jméno: Petr Lébl” a označil ho za skutečný objev festivalu, nebezpečný a velmi vzácný režijní talent. Německá kritička psala o představení jako o oživujícím šoku. Jako oživující šok zapůsobil o devět let dříve dvacetiletý Petr Lébl i v amatérském divadle, když se svými přáteli a souborem Doprapo uvedl Vonnegutovu Grotesku. Provokovala nezávazností, sebevědomím, opojnou barevností, sarkasmem i netajenou touhou vše nezměnitelné zničit. Nešlo o chudé divadlo, o sdělení témat a názoru jako v dosavadním autorském divadle. I ta hýřivá hra s mnohovýznamostí byla nesnesitelně provokující.
I když s počtem inscenací a cen rostl počet těch, kteří obdivovali jeho divadlo především pro jeho hravost a imaginaci - asi skutečným vrcholem jeho tvorby byla inscenace Čechovova Ivanova -, stále mu mnozí upírali, že jeho tvorba je obrazem soudobého života, že jeho extrémně stylizované postavy jsou pevně ukotvené nejen v tématu hry, ale jsou i v obrazivém slova smyslu našimi současníky. Nedělal si iluze - ani o postavách ani o současnících; ale měl je rád. Byl přesvědčen, že v divadle netřeba opakovat objevené a za každým obrazem, situací, hledal další význam, obraz, smysl. Znovu a znovu. A my jsme radostně, s nadšením a nedostatečně klopýtali za jeho fantazií. Platí to i o poslední - opět šokující a rozporně přijaté - inscenaci Čechovova Strýčka Váni.
Toužil po dokonalosti a tíhnul k absolutnu. A to je zničující.
V Petru Léblovi amatérské divadlo ztratilo upřímného obdivovatele a láskyplného přítele. V českém divadle konce dvacátého století se stal tvůrcem epochy.
Vítězslava Šrámková