Databáze českého amatérského divadla

Texty: DOLEŽAL, Josef: AS 2000, č. 1

Vzácné jubileum Josefa Svobody

Narodil se 2. února 1920 ve vesnici u Hodonína, Moravském Písku. Josef Svoboda se tedy dožívá krásných osmdesáti let. Z toho plných sedmdesát se věnoval ochotnickému divadlu; hrál, režíroval, porotoval a organizoval, je zakládajícím členem SČDO, dlouholetým členem jeho předsednictva, hospodářem, ředitelem režisérské školy SČDO, velmi aktivně působil také v různých štábech národních svazových přehlídek.
Domnívám se, že prostý popis činnosti tohoto divadelníka by byl ochuzením o jeho vlastní pohled a osobité postřehy, a proto jsem se rozhodl ohlásit se u něj k návštěvě a přátelskému zavzpomínání. Přiznám se, že mě k tomu vedly i zištné důvody, neboť paní Svobodová vaří tak dobrou svíčkovou, jakou dělávala moje maminka. Také absolventi prvního běhu režisérské školy dosud vzpomínají na laskominy, jimiž je o víkendových srazech častovala. Svíčková byla opět výborná, a my postupně vpluli do vzpomínek.

Josefe, kdy a kde jsi začínal?
V mém rodišti, Moravském Písku, kde pracoval divadelní soubor TJ Sokol a kde se můj otec, náruživý Sokol, přes protesty maminky, zaručil vlastním domkem za výstavbu sokolovny. Bylo mi tenkrát deset let a pamatuji si, že mou první rolí byl král v jedné pohádce, hrané dětmi. Pak těch rolí přibývalo, postupně jsem se zařadil do souboru dospělých a v devatenácti letech jsem už i režíroval.
Tedy divadelní vědomosti jsi vlastně získával studiem – tenkrát se říkalo nacvičováním – různých rolí…
Zpočátku ano. Ale když tě to, co děláš, zcela zaujme, začneš přemýšlet o tom, jak to dělat líp. A tak jsem postupně přečetl mnoho knih o divadle, zúčastnil se různých školení a kursů, a jak to odpovídalo průbojnosti mládí, začal jsem i různě experimentovat.
Z almanachů, ročenek a archivních materiálů jsem vyrozuměl, že zisky ze vstupného na představeních často sloužily i nedivadelním činnostem. Někdy dokonce nějaký spolek, například hasiči, hrál divadlo, aby si přivydělal na vybavení vlastní zbrojnice. Můžeš to potvrdit?
Jistě. Tak například když jsem si trochu „zamodernizoval„ a nastudoval Wernerovu hru „Právo na hřích„, přišlo na představení velmi málo diváků. Starosta Sokola si mně pak vzal stranou a řekl mi: „Tož Josko, s takovou tu sokolovňu nezaplatíme.„ Pak jsem to napravil nastudováním Lucerny. To už byl, jak se říká, plný dům.
To jsi byl pořád ještě studentem?
Ano. Hned po maturitě jsem se přihlásil na vysokou školu a studoval na Masarykově univerzitě práva. Ale jen chvilku, protože republiku obsadili nacisti a vysoké školy byly uzavřeny. Začal jsem tedy jako „mladý muž„ u Bati ve Zlíně. Tam byl také divadelní soubor, a v něm jsem hrál. Kolem roku 1942 jsem se díky zaměstnání dostal do Prahy. Z té doby vzpomínám zejména na činnost v souboru Havlíček Královské Vinohrady a zvláště na Dykova „Krysaře„, v němž jsem hrál Seppa Jörgena. Potom, v Havlíčkově Brodě od roku 1948, jsem už jenom režíroval – My fair lady, Nebe na zemi atd.
Takže toho stěhování bylo dost.
Firma se všelijak reorganizovala, až v roce 1953 vplynula do Benziny, a já s ní do jihočeského Tábora. Tam už jsem převážně jen režíroval. Za dvaadvacet let bylo těch režií asi šedesát.
Z té doby si Tě už pamatuji. Vždyť jste hráli i na Hronově…
To byla Konrádova hra „Skřivan a smršť„ v roce 1969. V ní jsem si i zahrál roli hajného. Z táborského působení pak vzpomínám zejména na Tylova „Jan Husa„ a Čapkovu „Matku„. I v nich jsem si kromě režie také zahrál.
To bylo dost plodné údobí v Tvém divadelničení. Vzpomínám, že Tě u příležitosti výročí divadelního souboru v Táboře v městském divadle velmi vřele vítal celý sál.
Stalo se tak při oslavách 100. výročí divadla v Táboře, ale to už jsem bydlel v Praze. My jsme jako soubor iniciovali přístavbu táborského divadla, a ta se pak podle projektu architekta Hnízda provedla. Vše financovalo město a stavěl městský stavební podnik. V novém divadle jsme zahajovali 3. 7. 1965 právě Husem. To víš, ta spousta představení za dvaadvacet let vytvoří i mnoho nových přátelských vztahů, zvláště když se daří. Pak je dobře i ochotníkům. Navázali jsme také styky s belgickými divadelníky, a tak vznikla výměnná představení – Skřivan, Caesar. To přátelství trvá dodnes a v Praze nás se ženou navštěvují vlastně už děti belgických ochotníků. Mimochodem – v Táboře u ochotníků začínal také můj syn Petr. Pak vystudoval DAMU a dostal se až do Národního divadla. I to jsem považoval za naplnění svých divadelních snů.
Někdy v roce 1975 ses tedy přistěhoval do Prahy…
Ano, dostal jsem zaměstnání v Československé televizi a upravil si starší domek v Horních Měcholupech.
Ten baráček důvěrně známe. Přespávali tu i mnozí frekventanti režisérské školy, u příležitostí schůzí i členové svazových orgánů, koneckonců mnozí tuto parádní noclehárnu „zneužíváme„ dodnes.
Vždyť je to dobře. Alespoň si o divadle trochu pokecáme.
Tvé pražské působení už bylo převážně funkcionářské, ale neméně plodné. Byl jsi při všech projektech svazových národních přehlídek (monology a dialogy, jednoaktové hry, divadlo jednoho herce, tématická přehlídka ve Štramberku), zakládal jsi klub režisérů SČDO v roce 1984 ve Vysokém a první léta mu předsedal, vedl jsi školu režisérů a jsi dosud stálým návštěvníkem Jiráskových Hronovů. A přesto Ti to nedalo a pro štramberskou přehlídku jsi v branickém souboru pohostinsky nastudoval Čapkova „Loupežníka„.
To víš, když člověk celý život zasvětil divadlu, chce své zkušenosti uplatnit tam, kde je třeba. A to funkcionaření je zase pohledem na divadlo z jiné strany. Je také potřebné; škoda, že mnoho mladších, kteří už také mají zkušenosti, své síly pro celek tak nezištně nenabízí.
A kdybych se Tě na závěr zeptal: „Co Ti dalo divadlo?„
Smysluplnou náplň života. Při zpětném pohledu nelituji ani okamžik. Na ohlas diváků a pozdější rozhovory s nimi, na překonávání různých překážek při realizaci představení, společnou radost z odvedeného díla, utužování starých a navázání nových přátelství, z nichž chci podtrhnout hlavně to se Zdeňkem Koktou, se nezapomíná. Když si uvědomím, že jsem zažil dvě okupace a období totality, které vždy souvisely s proměnou způsobu, jak si vydělávat na živobytí – to divadlo pomáhalo člověku žít.
Tak Ti, Josefe, za sebe i za svaz a vůbec všechny ochotníky, kteří Tě znají, přeji ve zdraví a dobré mysli alespoň do stovky, děkuji za odvedené dílo a těším se na další setkání.
P. S. - Při rozhovoru poslouchala a občas nás opravila i živá rodinná kronika, paní Svobodová. Také jí patří dík za dotvoření těchto vzpomínkových řádků. I za to „pošušňáníčko„.
Připravil Josef Doležal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':