Texty: RYCHECKÝ, Saša: AS 2000, č. 1.

Setkání divadel a lidí v Ostravě - již po patnácté...!

DIVIDLO - divadelní studio Dramacentra při DDM v Ostravě - Mariánských Horách si opět, tentokrát na 10.-14. listopadu 1999 pozvalo přátele, kamarády i hosty z celé ČR - a nejen! Přijeli i Litvani z Vilniusu se dvěma představeními, taneční divadlo Cie'n ze Sejny v Polsku a Rafal Kol'sut z RK Radom - Polska. Nechyběl ani soubor Doubleface z Bojnice - Slovensko, a z téhož zahraničí Vlado Sadílek z Bratislavy. Přijel Luděk Richter z Prahy se svou dvoučlennou skupinou Kejklíř, Brnkadla z Brna hned se třemi oddíly, ale i brněnské Kšandy, Divadelní škola Kolín, Žďárští s Janou Křenkovou, soubor z DDM Kopřivnice a Jitřenka Poruba.
Tradičně se zapojil Danek Skála se svým cimbálem, netradičně (a snad je to začátek nové tradice) i činohra Národního divadla Moravskoslezského. Na jeden večer pak své prostory zapůjčila i Janáčkova konzervatoř Ostrava a Klub ATLANTIK Ostrava. DIVIDLO poslalo na přehlídku jednu etudu, hromádku poezie, dvě představení, ale hlavně spousty pořadatelů, redaktorů UCHA (časopisu Setkání), organizátorů, vařičů, ubytovatelů a uklizečů. Také - a hlavně - díky nim bylo 15. Setkání divadel a lidí plné pohody a potěšení...
Úroveň jednotlivých představení byla nad obvyklým průměrem toho,
co lze vidět v českých divadlech, ať amatérských, či profesionálních. Mezi nejsilnější zážitky patří Verše v podání souboru Modrý pták ZUŠ Žďár nad Sázavou. Tak uvolněné, technicky dokonale vybavené děti, které navíc přesně ví co a proč, jak říkají, sdělují, tak prokomponovaný a skloubený text - to jsem už dlouho neměl možnost vidět! O nic horší nebyl ani Rafal Kolšut s představením jednoho herce Serce jak zloty golab. Ten devítiletý kluk nás celých 45 minut držel v napětí, ve hře, a nakonec mnoho z nás dostal tak, že jsme před sebou tajně stírali slzy a polykali knedlíky v krku. Taneční divadlo "Cieň" - Sejny, Polsko, vedoucí Piotr Witaszczyk a jejich představení Každemu volno kochač jsme moc chtěli prezentovat v kavárně Elektra, kam by patřilo nejvíce. Ale odradila nás cena nájmu. Jak je možné, že profesionální zvukař neví, co a jak zmáčknout, aby to bylo včas - a čistě? Ono tohle divadlo nemá skoro příběh, ono je to jen o té radosti ze hry a zpívání - ale to není málo! Musím vždycky dlouho dumat, o čem a proč? Není divadlo i radost a potěšení...? Obě slovenská představení souboru Doubleface z Bojnice, jak Na teba, tak i Alica v krajine zázrakov byla autorskou výpovědí Táni Macákové o dnešním světě, o tom, jak jej její soubor vidí - prostřednictví divadelní metafory, znaku... Právě tak litevský soubor se svým Ikarem nás všechny dost poznamenal. Boj o svobodu myšlení, o možnost projevit svůj názor - ten zažíváme celý život. Jejich druhé představení Řeka na asfaltu bylo sice divadelně skvělé, ale tématicky hodně drastické, až naturalistické vyjádřením některých názorů dnešní mládeže. Jejich vztahu k drogám, sexu, netoleranci... Chyběla katarze. Přes neznalost litevštiny ovšem nikdo ze sálu neodešel, všichni - a to v obou představeních - seděli jak přikováni.
V protipólu výše uvedených představení byla ta, která měla svou diváckou adresu opravdu k dětem. DS DDM Kopřivnice se pokusil o hru Sergeje Michalkova V království zakázaného smíchu. S tím textem moc dělat nejde, byť jsou hrající sebe sympatičtější, mají skvělé kostýmy, zajímavou výpravu... A ještě se trápit skoro celou hodinu, to asi opravdu nejde. Ale - byl to prvý pokus, nesmírně sympatický poctivostí, snahou. Teď vědět toho hodně o divadle, jeho zákonitostech, které nejdou porušit - a oni se chtějí učit, a vědět, a znát, dělat! DS Jitřenka z Poruby se pokusil - s větším úspěchem - o Zlobidýlko. Malí diváci se bavili sice něčím jiným než ti velcí, ale bavili se skoro všichni. Alence Pončové je třeba říct, že to co dělá, je už zase dál - a že se lepší! Z úplně jiného kadlubu byl Luděk s Věrou (Richterovi Kejklíři) se Třemi zlatými vlasy děda Vševěda, které zahráli bez nároků na honorář pro nemocné děti v Krajské nemocnici v Ostravě-Porubě. Těch snad 100 dětí aplaudovalo možná ještě i ve spaní. "Můj medvěd Flóra" nebyl překvapením, mnozí jsme ho už viděli... Ovšem hrát to pro děti od šesti do padesáti let, na závěr celé přehlídky, kdy už skoro nikdo nemůže, a tak, že všichni chceme, aby to trvalo ještě aspoň chvilku - to už je kumšt. A že kumšt Luděk s Věrou umí - to se ví! Jen to vždycky znovu a znovu potěší!
Brnkadla z Brna přivezla hned tři představení. Petra Rychecká se podepsala především na jednom z nich, ale myslím si, že by se její dlouhé prsty daly vystopovat i na těch dalších. Je prostě vedoucí souboru! Tajemné přátelství oddílu Maxíci bylo předem inzerováno jako nedodělané divadlo - takže jsem na to šel s vědomím, že to nemám brát vážně. Jenže jsem se bavil tím, jak ti "prostřední" se baví, chtějí, a hlavně - jak se rychle učí. Ano, je to nedodělané - ale kdy je představení dětského divadla (snad mimo Hudradla, a to taky ne vždycky) dokončeno? Každá další repríza je premiérou, hledáním... Je-li ono hledání poctivým (a tohle opravdu je), pak je to potěšení! Že tam je toho ještě moc co dělat? Že toho ještě moc neumí? Oni se to naučí daleko rychleji, než my, dědci, kteří si - nevím proč - osobují právo je hodnotit. Brigitina svatba oddílu "Mladíci" Brnkadel je postaveno a vymyšleno skoro jako excelentní divadlo. Až se naučí základní věci, například mluvit čelem - ne zadkem - k divákům, mluvit tak, aby jim bylo vše rozuměno, až budu rozumět všemu, co řeknou, pak se budu bavit tak, jako na konci představení. Každý v sále věděl, o co jde, když z jeviště zazněla poslední věta"...hmmm, no tak...mic, no...". Stala se heslem dalších hodin Setkání. Poslední představení Brnkadel, oddílu Staříci, hra Josefa Kajetána Tyla pod názvem Švanda, byla očekávána velmi napjatě. Už jsme o ní všichni moc a moc slyšeli. Písničky z ní někteří z nás znali, protože si je v Brně nechali natočit (tajně ovšem!). Začala krásně, pokračovala zmateně, končila dojetím a slzami diváků. Pan Tyl nenapsal frašku, napsal hru o citech, hru "na city" diváků. Pokud úplně nezlomíme a neznásilníme text, nemůže to dopadnout jinak! A Brnkadla nic neznásilnila. Jen se bála ty city, které všichni v sobě máme, a které jsou tak "banální", přiznat nahlas... Ale pak vznikl rozpor. Je to fraška, nebo je to obraz toho, jací jsme? Bez ohledu na století - my, lidi? To vadilo. Taky špatná nahrávka, kterou by ani sebelepší zvukař, sebedokonalejší aparatura neopravili. Ale ty technické věci byly dost nepodstatné. Nasazení, herecká technika, sdělení Brnkadel...! Moc bych si přál, aby od toho ještě neodešli. Naopak, aby dělali na téhle hře - a tím i na sobě - dál a dál. Byli vždycky dobří, teď navíc dozráli. A ty drobnosti (jenže pro pochopení a pro ztotožnění se s představením velmi podstatné) by se daly dodělat...! Tak proč končit? Chytrá scéna, nádherné a nadčasové (tématu odpovídající) kostýmy, písničky, které mám chuť si zpívat. Skvělá Dorotka, Vocílka, Kalafuna - ale i další. Umí skoro všichni, ví, co chtějí sdělit, tak proč od toho jít? Vždyť tolik lidí to ještě nemohlo vidět... A těch je mi líto!
Kšandy z Brna, pod vedením Tomáše Doležala, to bylo jiné kafe! Macourkovy Makarony jsou sice zajímavým textem - na čtení, ale jak to, probůh, hrát? (Je to problém mnoha Macourkových textů, které lákají zdánlivou jednoduchostí, jenže...). Vysvětlení, že "...je to jen cvičení, které vzniklo jako výsledek dvoudenní dílny" trochu kulhá. Šli s tím před diváky - neboli: chtěli něco říct! Je ale třeba přiznat, že tato skupina, ze všech Tomášových, které jsem zatím poznal, to brala nejpoctivěji a velice upřímně se snažili o sdělení nesdělitelného.
Divadelní škola Kolín pod vedením Zdenka Jecelína také nebyla na Setkání poprvé. Letos přivezli autorské divadlo Takové jsou slečny s výbornými hereckými výkony, které ale nestačily samy o sobě naplnit řídký příběh o naddimenzovanou délku. Ale - ty holky jsou rok od roku lepší! Až se potkají s textem, který bude skutečně dobrý...
Danek Skála tradičně zahrál na cimbál, tentokrát s Lukášem Červenkou a jeho kytarou. Dva konzervatoristé, každý z jiné školy a vyznávající jiný nástroj, leč - zase to bylo velezajímavé, mnozí viděli cimbál poprvé nejen jako plnohodnotný koncertní nástroj s kytarou nejen rovnoprávný. A Dankovy písničky jsou fenoménem!
Poprvé bylo součástí Ostravského Setkání i představení činoherního souboru Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě Romance pro křídlovku. Vykoupili jsme je dvakrát, dvakrát byl aplaus, dvakrát jsme dokázali svým hostům, jak skvělé divadlo lze vidět i mimo Prahu. Byla to radost, vidět rozněžnělé a zcitlivělé lidi odcházet z divadla!
No a DIVIDLO? Hráli jsme v premiéře Klicperovu Veselohru na mostě, pak Jeptišky na námět povídky z Dekameronu a Drobnůstky - což bylo šest etud... Jsme rádi, že jsme mohli, leč hodnotit musí jiní.
Celkově to bylo Setkání patnácté a velepovedené. Děkujeme všem - a už chystáme to šestnácté, od 14. do 17. listopadu roku 2000.
Saša Rychecký