Texty: MAZAL, Tomáš: Nymburský pábitel č.0/1998, přetištěno AS 2000, č. 1.

MAZAL, Tomáš: Nymburský pábitel č.0/1998, přetištěno AS 2000, č. 1.


PRSTEN HERECTVÍ
Vztah Maryšky Hrabalové k divadlu měl odraz v literárním díle jejího syna

Předvádění se a herectví spisovatele Bohumila Hrabala má počátky a příčiny u jeho maminky Marie (Maryšky) Hrabalové. Ta s velkou oblibou a chutí hrála ochotnické divadlo.
V jednom rozhovoru o ní Hrabal řekl: „Moje matka byla bohémka. Považoval jsem ji za starší sestru: byla nápadně hezká, hrála divadlo, uměla se předvádět a byla velmi veselá. Otec to neměl rád, ale ani já. Když jsme šli někam na návštěvu, tak ty druhé matky byly jako matky, kdežto ta moje byla jako starší sestra. Zřejmě po ní jsem zdědil zálibu v umění. Ale i zálibu považovat život za umění. Moje matka, dalo by se říct, byla umělkyní života, i když to neměla lehké."
V prvé řadě to však s ní rozhodně neměl lehké Francin, její manžel, neměl to lehké ani malý Bohoušek. Ze záznamů z Polné, kde Hrabalovi bydleli v letech 1915/1920, se dozvídáme, že místní divadelní spolek ochotníků "Jiří Poděbradský" sehrál 16.května 1918 "Vojnarku" Mistra Aloise Jiráska. Dle dochovaného programu zjišťujeme, že v této hrál "Brožka" František Hrabal a "pětiletého syna Vojnarky" ztvárnil Bohoušek Hrabal - čtyřletý. Jistěže to byly role "z donucení", role, které pro ně obstarala jejich hodná maminka Maryška. (Ochotníci z Nymburka později zajížděli do Polné. Tak např. 13. a 14. července 1929 byl dáván Nymburáky v Polné kus "Souboj lásky", kde pochopitelně hráli František Hrabal i Marie Hrabalová. Dobový zápis uvádí, že bylo vybráno 2 214 Kč. "Ježto hostili obědem, večeří a večírkem nymburské hosty, byl deficit 276 Kč.")
„Ale já chtěl mít maminku tak, jako měli ostatní kluci maminku, takovou matku, ale moje maminka byla pořád jako slečna, pořád myslela na divadlo a na legraci, pořád byla neuchopitelná, pořád se mi vyvlíkala, takže jsem se k ní nedovedl přitulit, příliš mi to dalo překonávání, pořád jsem k mamince trpěl červenáním se a ruměnci," stěžuje si jinde Bohumil Hrabal. Snad už odtud pramení i jeho pozdější svérázný vztah k ženám...
Přátelé Maryšky Hrabalové jí říkali "nymburská Andula Sedláčková". A jak podotýká Karel Marysko, měla tu smůlu, že jako dívka neutekla k nějaké divadelní společnosti. Zcela jistě by se vypracovala k protagonistům našeho Národního divadla.
Maryška ale také byla znamenitou kuchařkou, vynikající a pozornou hostitelkou s francouzským espritem a neudolatelným šarmem. Její "salon" v nymburském pivovaře, kde s Francinem bydlela, ale později i v domě na Zálabí, navštěvovali velice rádi mnozí herci z Národního divadla, hostovali-li zrovna v Nymburce, ale i jinak. Četné podobenky herců první scény s věnováním Maryšce (nalezené v pozůstalosti Bohumila Hrabala) svědčí o její lásce - nejen k Thálii.
Ale maminka Maryška nejen že svoji roli odehrála na prknech nymburského divadla ochotnického spolku Hálek (založen již v roce 1860 a od roku 1877 nese jméno Vítězslava Hálka), svoji roli hrála ještě daleko dříve, než začaly zkoušky. Hrabal to popisuje ve "Krasosmutnění" takto: "Matka...dávno před zkouškou si oblékla kostým a vzala pod paži svoji úlohu a někdy pěšky, někdy na bicyklu vyjela do městečka. Ale to už nebyla maminka, ale ta ženská, kterou bude hrát v příštím představení. A tak maminka každý večer před zkouškou chodila v modrém kostýmu náměstím, pod paží rolovanou úlohu, lidé ji zdravili, zastavovali se, tvořily se kolem maminky hloučky a matka se usmívala a vykládala o tom,co se bude hrát a kdo v té hře bude hrát."
Už od malička, ještě v Polné se malý Bohoušek Hrabal rád toulal městečkem a bavil náhodné posluchače. V jednom rozhovoru na to Hrabal vzpomíná: "V Polné jsem dostal krásný červený kabátek se zlatými knoflíky, našel jsem si k tomu policejní klobouk s kohoutím peřím a tak jsem chodil po městečku. Byl jsem něco jako obecní dítě, jedničkou, a domů jsem chodil jen spát. Beze mne se neobešly ano pohřby, ani svatby, všude jsem musel být, všude poslouchal a hovořil."
V Polné Bohumil Hrabal již nasával ono člověčenství, spektákl života obyčejných lidí, u kterých nacházel svým "diamantovým očkem" perličku na dně. Všechny ty příběhy se v něm kulminovaly,propojovaly a vrstvily.
Předvádět se začal i v obecné škole, komediantství se mu stalo formou i pozdější. "Jsem tak trochu herec a trochu šmírák lidského hovoru..." řekl jindy Hrabal. Jak píše F.Nietzsche: Zur Kunst gehört ja auch Schmierenkomödiantentum..." A to byla přesná poloha Hrabalova "komediantství" a předvádění sebe sama v pozdním věku. Schmierenkomödiantentum... Jeho vnitřní svět, jak ho často měli možnost poznávat návštěvníci Hrabalova stolu v pražské pivnici U zlatého tygra, ale i jinde, byl zakryt ironií a komediální maskou, ve společnosti se stával Gargantuou, hrál podivuhodné divadlo, kterým se předváděl nejen sám sobě, ale i těm druhým, A bavil tím ty druhé, ale i sebe. Často své herectví podtrhnul i oblečením - ruskou papachou, kostkovaným baretem s červenou bambulí...
V Hrabalově knize "Harlekýnovy milióny" Maryška, již v důchodu, své herectví sumarizuje: "A tak já, ta, která dovedla prožívat tolik typů ženy, někdy s velkou námahou dovedla rozeznat a oddělit od toho, co jsem hrála, to, co jsem žila." Ani Hrabal na tom nebyl lépe - příběhy a události, které se staly jemu, vkládal literárně do úst jiným a události i příběhy jiných nechával prožívat sám sebe.
"Víc než čtvrt století jsem hrála v divadelním spolku ochotníků divadlo," pokračuje stárnoucí Marie Hrabalová, "za to, že jsem sehrála více než šest set představení, jsem dostala diplom a velký prsten, do kterého bylo vyryto poděkování."
Bohumil Hrabal byl poctěn zástupy čtenářů, vydáním jeho knih téměř po celém světě a převážně v zahraničí nejvyššími literárními cenami. Z jeho polabské trilogie "Městečko u vody" jako by byla magnetickou silou Země zpět vtažena z Nebes přímo na jevištní prkna i maminka Bohumila Hrabala Marie Hrabalová, tentokráte v rozličných divadelních adaptacích Postřižin, Harlekýnových miliónů, Krasosmutnění... Maryška, dopřávající si tohoto nadpozemského luxusu, kterak z duhových výšin může pohlédnout sama sobě do pozemské tváře, kterak ty jiné ochotnice, ty jiné herečky, kterak ji to ztvárňují. A prsten, do kterého bylo vyryto dávné poděkování, se pootočil a zaleskl v jiném úhlu...
Tomáš Mazal