Texty: GREGAR, Saša. Jednoaktovky v Holicích 2024. Zpráva poroty, 2024

Jednoaktovky v Holicích 2024
Po dvou letech, ve dnech 2. a 3. listopadu 2024, se za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Města Holic opět konala Národní přehlídka jednoaktových her (Memoriál Ládi Lhoty), již jako bienále pořádá Svaz českých divadelních ochotníků. Do Holic, města slavných rodáků, cestovatelem Holubem počínaje, či Janem Kačerem a Václavem Lohniským nebo letos při stém výročí narození vzpomínaným slavným malířem Karlem Malichem konče, se sjelo sedm divadelních souborů, úspěšných na předchozích krajských přehlídkách. A přehlídkový maraton – představení se hrála po celou sobotu od rána do večera – nabídl nejen pestrou, ale i zajímavou divadelní podívanou.
Hned zahajovací představení hry Morell plzeňského Divadla Jakohost zaujalo na mnoho způsobů – i přes dopolední čas (a nemnoho publika) nabídlo skutečný divadelní zážitek. Jednak dramaturgický – autor Jan Sojka napsal sondu na téma odpovědnosti, pravdy a lži, viny a vyrovnání se s minulostí, která i dnes rezonuje aktuálně a naléhavě – a to jednak svým scénickým provedením, ale také režijním a výtvarným konceptem i přesvědčivými hereckými výkony. Dialog dr. Theodora Morella, Hitlerova osobního lékaře v podání Marka Maroviče a Soni Hass jako Neznámé (Vyšetřovatelka, Osud, Smrt?) má v podstatě formu výslechu válečného zločince, který se odehrává v jakési neurčité beztvárné kobce. Výslech postupně nabývá na tvrdosti a stále více odkrývá nejen Morrelovu minulost, ale i další témata v souvislostech historických i morálních, kdy „výslech“ náhle a nenápadně překračuje hranice reality do hrůzného snu... Režisérka Irena Henzl Velichová nalezla řadu adekvátních prostředků ke kompaktní divadelní formě, který základní dialog povyšuje na strhující jevištní metaforu. Ať už temporytmem samotného výslechu, či dikcí protagonistů či téměř choreografickým tvarováním mizanscén – a také přesným zvukovým plánem a využitím polopropustného zrcadla, které (funkčně) ozvláštňuje scénografii, byť v Holicích, podle tvrzení režisérky, jej nemohli zcela využít... Porota udělila hereckou cenu Markovi Marovičovi za roli Dr. Theodora Morella a Soně Hass za výkon v roli Neznámé, cenu za režii inscenace pak Ireně Henzl Velichové, Markovi Marovičovi také cenu za scénografii a konečně – Divadlo JakoHost Plzeň získalo i cenu za inscenaci.
Do programu přehlídky přispěl i domácí soubor: na předscéně divadla nabídl drobničku Romeo a Julie z Čapkových Apokryfů, v níž (v režii Pavla Hladíka) zaujalo porotu i publikum především vystoupení letos dvaadevadesátileté holické herečky Libuše Strakové (čestné uznání za roli Marietty).
Banda Bystřice (Banda: Bystřické Amatérské Nezávislé Divadlo Autorské) přivezla opus z pera svého principála, režiséra, herce a autora Pavla Němce (Amant, Mafie, Klaun ad.), jehož tvorbu zná řada amatérských přehlídek, kde je řada souborů hrála. Komedie – anekdota Rozvod do Holic přibyla z loňského Bechyňského Perlení a letošní Bystřické soutěže aktovek. A jak přiznal autor a režisér, kdysi vznikla jako svatební dar kamarádům – ironie, patrná z názvu, je rovněž součástí hry, již autor v nadsázce koncipuje jako permanentní manželskou hádku v groteskní, až fraškovité formě. Tu v inscenaci podporuje především hudba, která by ovšem mohla nabídnout i tempo hry, méně už „tradiční“ ochotnická scénografie (stůl a židle) či herecké výkony – navíc poměrně nesouměřitelné, z nich ovšem vyniká temperamentní a energická Růžena Dvořáková v roli Jany (čestné uznání za herecký výkon).
DS Jana Lišky při TJ Sokol z Třešti přivezl do Holic další „víceméně“ frašku, navíc s „francouzským espritem“ a pod názvem Boum, Boum Pierre! – Pařížské humoresky, odehrávající se převážně v manželské posteli během bouřlivé noci, v níž hřmí a blesk křižuje blesk. A takový spád a rytmus mohla snad mít i tato bláznivá komedie. Inscenačně však byla založena především (a jen) na slovním humoru, bohužel bez zdůvodněného jednání, pointovaných komediálních situací, či přesného hereckého timingu, které by u publika vyvolal potřebnou (smíchovou) reakci, Různorodé herecké prostředky (od reálného chování až po grotesku) působily chaoticky a očividná snaha mladého hereckého kolektivu proto byla trochu marná. Nevadí – tak příště!
Sympatický byl pokus karlovarského divadla D3 o kritický náhled na české dějiny, anoncovaný jako „historická meditace o legendárním 28. říjnu“. Hříčka překvapivě nabízí jistý motiv z Havlovy jednoaktovky Zítra to spustíme (kdysi rok před listopadem 1989 inscenované Divadlem na provázku v legendárním scénickém časopisu Rozrazil – O demokracii), ale také téma čecháčkovství v odkazech na Čapkovu pohádku o pejskovi a kočičce. Z ní však, kromě dramaturgického směřování, je nejčitelnější forma groteskního pohledu na českou povahu. Odkazy historické či literární, ale i scénografické řešení (mj. vlajky, pivo...) není v kontextu inscenace zcela snadné dešifrovat – především kvůli nejistému hereckému výkonu protagonistů (snad záměrně naivistickému?), a proto vtip i pointa situací často uniká: bez ohledu na upřímnou snahu o jistý groteskní nadhled kulhá herecký projev za jinak čitelnými autorskými i režijními záměry, které proto porota ocenila čestným uznáním Lucii Veličkové za dramaturgii, scénografii a režii. A také čestným uznáním Radkovi Exnerovi za hudbu, která rovněž byla výrazným prvkem inscenace Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října.
Stejně jako karlovarští postoupil do Holic ze západočeské přehlídky v Horšovském Týně i divadelní soubor při tamním MKZ – s Medvědem, legendární aktovkou A. P. Čechova, kterou mnozí máme ještě v paměti z legendárního televizního zpracování s Janem Werichem a Stellou Zázvorkovou. V citlivé režii Hany Žákové nezůstali Andrea Dufková v roli statkářky Popovové a Michal Pivoňka v roli Smirnova svým postavám nic dlužni. Žádná třeskutá komedie, ale poctivé plnokrevné realistické herectví se smyslem pro souhru bez předstírání, citlivé – a cituplné. Uvěřitelné a zábavné dialogické jednání i jednoduchá režijní koncepce na maximálně oproštěné scéně diváka vtáhne svou upřímností, která stojí především na herecké disciplíně. Škoda, že jistá herecká indispozice Václava Mariana v roli Luky nepřidala inscenaci další potřebný rozměr. Porota ocenila cenami herecký výkon Andrei Dufkové v roli Popovové a Michala Pivoňky v roli Smirnova, Hanu Žákovou pak za režii inscenace.
Posledním soutěžním představením holické přehlídky byl Kohoutův Kyanid o páté v provedení Divadelního spolku Vojan Desná-Mladá haluz. Inscenace byla uvedena již na loňském Krakonošově podzimu ve Vysokém nad Jizerou a za dva roky po své premiéře jistě dozrála. Především díky výraznému herectví obou protagonistek, Vlaďky Koďouskové a Ivy Halamové. Kyanid o páté je komorní drama s mimořádným společenským étosem – dialog dvou žen, jejichž osudové setkání obnažuje viny minulosti ve formě až jakéhosi téměř investigativního odhalování pravdy a nepostrádá téměř detektivní akcenty. Kohoutův text je mimořádnou příležitostí pro hereckou tvorbu, jejímž předpokladem je schopnost uvěřitelného hledání pravdivého výrazu a logického jednání, navíc se smyslem pro dramatický účin – což se i v režii Lukáše Frydrycha s podporou hudební složky (Jiří Markalous) poměrně daří. Porota proto ocenila čestným uznáním za herecký výkon Ivu Halamovou v roli Iréne, Jiřího Markalouse za hudbu i Lukáše Frydrycha za režii hry. Cenou pak Vlaďku Koďouskovou za herecký výkon v roli Zofii.

Pod dohledem Hanky Šikové (SČDO) sledovala – a s potěšením – holická vystoupení sedmi divadelních souborů porota ve složení: scénografka Jana Stejskalová a režiséři Ladislav Valeš a Saša Gregar. Výraz „s potěšením“ není pouze zdvořilostní. Přehlídka bez ohledu na malou diváckou účast (o publikum se postaraly především samy soubory, z nichž většina zůstala po celou dobu až do závěrečného nedělního hodnocení), měla velmi slušnou úroveň, včetně kvalitní péče místních pořadatelů. Kromě udělených cen porota doporučila programové radě Krakonošova divadelního podzimu 2025 a Jiráskova Hronova 2025 inscenaci Jana Sojky Morell Divadla JakoHost Plzeň.

Saša Gregar