Texty: MICHNA: V.část

II. 5. Pozadí fungování ochotnických souborů

Dochovaná pramenná základna nedovoluje všeobecný pohled na tuto problematiku. Proto je nutné vycházet obzvláště z pramenů samostatných ochotnických spolků, které toto poměrně dobře zobrazují, a z dobových metodických příruček určených ochotnickým spolkům.

II. 5. 1. Základní právní předpoklady pořádání divadelních představení a cenzura

Základní právní směrnicí byl Řád divadelní, vydaný 25. 11. 1850 ministerstvem vnitra rakouské monarchie č. 452/1850 ř. z. na základě nejvyššího rozhodnutí ze dne 14. 11. 1850 (Přepis divadelního řádu – viz příloha č. 13). Toto nařízení přejala i nově utvořená Československá republika a platilo i v období Protektorátu Čechy a Morava. Spolky jež byly na základě stanov oprávněny pořádat divadelní představení musely žádat o povolení ke každému jednotlivému představení okresní správu politickou (okresní hejtmanství, poté okresní úřad), v místech, kde byl státní úřad policejní, povolení tohoto úřadu. Stanovená minimální lhůta mezi podáním žádostí a dnem pořádání akce se různila (většinou od 8 do 14 dnů), žádost musela byt řádně okolkována (přiloženy stejné kolky na úřední odpověď), musela obsahovat titul, autora, místo konání, začátek, zda-li se vybírá vstupné - účel zisku. V praxi se všechny tyto položky mnohdy nedodržovaly. Udělené povolení platilo pouze pro konkrétní hru a konkrétní datum. Jinak podléhaly spolky všem dalším nařízením divadelního řádu. Před rokem 1918 platilo, že u divadelních her, které nebyly doposud hrány na jevištích stálého divadla v hlavním městě příslušné korunní země, se musí žádat o povolení nejdříve u zemského místodržitelství. Příslušné úřady musely dohlížet na to, aby „způsob provozování neobsahoval v sobě ničehož, co by dávalo pohoršení a uráželo veřejnou slušnost“. K tomu sloužily hlídky četnictva na představeních.
Z oficiálních instrukcí (vydané společně s divadelním řádem) pro úřednictvo ohledně divadelního řádu vyplývá i přítomnost preventivní cenzury. Ze začátku se sice píše: „Divadlu, jakožto platnému prostředku ku vzdělávání lidu, nesmí se, co se týče vyšších jeho účelů, totiž pěstování a zdokonalení činných na divadle umění, nejen nižádné překážky činiti, anóbrž musí se mu co nejplatněji pomáhati.“; o pár řádků níže je ale již uvedeno: „… máte před očima míti povinnost správy státní, zabraňovati přestoupení zákonů trestních, chrániti náboženství před útoky a ostříhati pokoj a pořádek od rušení. Podle toho jest od představování na divadle bez výmínky vyloučeno: 1) vše to, čímžby se představující dopustil skutku, kterýž dle obecných zákonů trestních se pokutuje; 2) co se nesrovnává s city loajálnosti k hlavě státu, k nejvyššímu panujícímu dvoru císařskému, a k ústavě státní, nebo co by bylo takového způsobu, že by tím láska občanů k vlasti mohla se přerušiti; 3) což dle okolností jedné každé osoby jest proti veřejnému pokoji a pořádku; nebo co by bylo takové, že by z toho nenávist mezi národnostmi, třídami společnosti a společnostmi náboženskými nebo shluknutí a nedovolené demonstrace při provozování povstati mohly; 4) co jest na urážku veřejné slušnosti, stydlivosti, mravopočestnosti a nebo náboženství, pročež se nemá zvláště dovolovati představování na divadle církevních obyčejů a bohoslužebních jednání uznaných náboženských společností, ani užívaní ornátů služebníkům jich vlastně příslušejícím. Taktéž se nesmí na divadle užívati rakouských úředních oděvů nebo uniforem; 5) Také není dovoleno, voliti osoby, které jsou ještě na živě, a známé vůbec poměry života soukromého za předmět divadelního představování.“
V celém období platnosti divadelního řádu existovaly neustále snahy o jeho změnu. Roku 1909 byl o to zájem i v parlamentních kruzích, chystala se všeobecná diskuse s divadelní anketou, byla však svolána až o dva roky později. Konečně roku 1913 byla poslaneckou sněmovnou předložena osnova nového divadelního zákona. Navrhovala zřízení zemské divadelní rady v místě zemských úřadů a zakazovala hraní dětem mladším 14 let. Vše nakonec zhatila I. světová válka. Po roce 1918 byla diskuse o změnách divadelního řádu obnovena. Měly se k tomu vyjádřit i odborné divadelní organizace. ÚMDOČ obdržela výzvu 26. 5. 1919, porady však měly začít již 1. 6. Přes tuto krátkou dobu se ÚMDOČ spojila s Maticí divadelní a se Svazem DDOČ a společně předložily své návrhy ministerstvu školství a národní osvěty 12. 7. 1919. Dlouhou dobu se ve věci nic nedělo, až na jaře 1921 přišla opětovná výzva, aby organizace vyslaly své zástupce do dalších jednání. Stále se však nic nedělo. Roku 1923 ÚMDOČ vypracovala vlastní návrh osnovy divadelního zákona – opět bezvýsledně. Ministerstvo národní osvěty mezitím sbíralo informace v cizině. Mnohá další jednání o změně zákona skončila nezdarem, a proto divadelní řád z roku 1850 platil ještě v letech okupace.
Kromě úpravy divadelního zákona usilovala ÚMDOČ i o jiné právní úlevy ochotníků. Např. roku 1922 společně se Svazem DDOČ, Sdružením republikánského dorostu, Ústřední maticí školskou, ČOS aj. podala protest proti zákazu zájezdů ochotnických spolků mimo jejich sídlo, načež ministerstvo vnitra zájezdy povolilo, pokud šlo o umělecké podniky výchovné. O rok později spolu s Klubem sólistů Národního divadla a Organizaci čsl. herectva vystoupila úspěšně proti pokynu úřadům zakazovat ochotnická představení při němž hostují herci z povolání. Velmi prospěšné byly intervence ÚMDOČ při projednávání dávky ze zábav. 3. 12. 1920 vyšlo vládní nařízení č. 637/20, kterým se zaváděla na Moravě a v moravských obvodech ve Slezsku dávka ze zábav. V původním návrhu měla být takto zdaněna i divadelní ochotnická představení. Na protest ÚMDOČ bylo od tohoto požadavku upuštěno, pokud nebyla při představení provozována hudba v meziaktí, před a po představení.
Dalším právním předpisem, který musel spolek provozující divadelní představení respektovat, byl autorský zákon ze dne 26. 12. 1895 č. 197 ř. z. : „Při neoprávněném provozování divadelní hry (když nebylo dáno povolení před představením) má právo žádati autor, překladatel i zpracovatel celý hrubý výtěžek představení bez srážek hotových (režijních, běžných a denních útrat), ba po případě i ještě více.“ Výše autorských poplatků se pohybovala okolo 10% hrubého příjmu – ale praxe byla rozdílná podle okolností. Většina českých autorů byla sdružena v nakladatelském družstvu „Máj“, které je zastupovalo i v otázkách autorských poplatků. Podobná sdružení měli i autoři cizí. Některá autorská práva odkoupila od autorů ÚMDOČ - její členové pak mohli tyto hry provozovat zdarma.

II. 5. 2. Ústřední ochotnické organizace

Roku 1880 byl svolán ochotnickým spolkem „Pokrok“ v Karlíně již druhý sjezd divadelního ochotnictva do Prahy. Na něm byla po nefungující Jednotě divadelní (zal. 1868) založena druhá, nadějnější organizace – Matice divadelní, jenž měla podporovat původní českou dramatickou tvorbu a umění, podporovat nadějné dramatiky apod. Tato organizace nebyla ještě ryze ochotnická. Až teprve po přechodu profesionálních herců k nově založené Ústřední jednotě českého herectva roku 1885 se musela Matice divadelní změnou stanov dne 19. 9. 1886 přeměnit na ryze ochotnickou organizaci pod jménem Ústřední matice divadelních ochotníků v Praze (od roku 1892 do 1920 pod názvem Ústřední matice divadelního ochotnictva českoslovanského, po roce 1920 ...československého (ÚMDOČ)). Úkolem této organizace bylo šířit a zaštiťovat ideu ochotnictví ve společnosti, plnit poslání vzdělávací (pořádání divadelních a režisérských kursů, vydávaní metodických příruček aj.), intervenovat ve prospěch ochotnické činnosti (úpravy právních předpisů – viz výše), podporovat původní dramatickou tvorbu (založen Tylův fond roku 1892 – z něj financovány odměny za hry vhodné pro ochotnický repertoár), napomáhat ochotnickým spolkům (soupisy vhodného repertoáru, tiskopisy doporučených stanov aj.), pořádat divadelní festivaly a soutěže (Jiráskův Hronov) apod.
Počet členů ÚMDOČ (samostatné ochotnické spolky a dramatické odbory jiných spolků) značně kolísal:
1890 1892 1898 1904 1913 1917 1918 1919 1920 1922 1923 1924 1925 1926
100 48 100 168 370 756 459 526 841 1031 1223 1421 1411 1538
Pramen: HERMAN, F.: ÚMDOČ 1886-1926. Praha 1926, s. 70

Z regionálních ochotnických spolků je členství v ÚMDOČ v Praze doloženo u JDO Brušperk od roku 1894 a DDO Místek od roku 1906.
Od roku 1902 dochází v rámci ÚMDOČ k zřizování žup. Zprvu se tvořily samostatně a nebyly organizační složkou ÚMDOČ. Roku 1910 se začaly postupně přetvářet v okrsky již z jistou vázaností na ústředí. K definitivnímu urovnání organizační struktury došlo změnou stanov ÚMDOČ v roce 1925. Všechny župy byly posléze přeměněny na okrsky, které tvořily organizační mezičlánek mezi ústředím a jednotlivými spolky.
V říjnu 1908 byla ustavena v Moravské Ostravě Divadelní župa Moravsko-slezská (později pod názvem Župa divadelních ochotníků východní Moravy a Slezska). Zakladatelem byl František Eliáš, řídící učitel z Frenštátu p. R. Ustavující valné hromady se účastnili z regionálních ochotnických spolků zástupci JDO z Brušperku, DDO z Místku a Čtenářsko-pěveckého spolku „Lidumil“ z Palkovic. Kromě nich se mezi první členy zařadila i TJ Sokol Frenštát p. R.
Úkolem župy bylo pečovat o zakládání a řízení divadelních jednot a odborů na území širšího Ostravska, o zvyšování jejich úrovně po všech stránkách - po stránce výběru repertoáru, vzdělání herců aj. Fr. Sokol-Tůma, člen župního výboru, zorganizoval roku 1909 první jednodenní divadelní kurs v Moravské Ostravě. Podobné kurzy a přednášky byly poté pořádány pravidelně každým rokem. Župa organizovala rovněž divadelní soutěže – první v roce 1911 v rámci krajinské výstavy v Příboře (účast DDO Místek, Besedy z Čeladné, TJ Sokol Frenštát p. R. a TJ Sokol Stará Ves n. O.). Župa měla hned od počátku také svou divadelní knihovnu, z níž si mohly půjčovat členské spolky. Některé požadavky župy vůči svým členům se setkávaly s rozporuplnými reakcemi. Např. ze zápisních knih DDO Místek vyplývá určitá nechuť jeho členů angažovat se v činnostech župy, neboť „ta žádá spojení šatny a knihovny s jednotnou knihovnou a šatnou župní“. K tomu přispěla i počáteční neurčitá částka ročního členského příspěvku.
K dalším aktivitám patřilo i pořádání župních představení od roku 1909; v roce 1927 byl založen i putovní divadelní soubor, jenž vystoupil za celou dobu svého desetiletého trvání 165 krát a nacvičil 18 celovečerních her a 16 aktovek. Od roku 1927 vydávala župa Zpravodaj s řadou organizačních pokynů, metodických a režisérských návodů, jenž byl později nahrazen župními oběžníky.
V roce 1926 byla župa připojena k ÚMDOČ a dostala oficiální název Župa divadelních ochotníků jako okrsek F. Sokola-Tůmy při ÚMDOČ v Moravské Ostravě. Od svého založení roku 1908 do roku 1946 župa uspořádala 8 divadelních soutěží, tři recitační soutěže, 7 exkurzí do stálého divadla, 72 divadelních kursů a škol, řadu přednášek, dvě samostatné výstavy apod.
Částečný vývoj počtu členů (jednot a dram. odborů) župy ukazuje následující tabulka:
Rok 1908 1932 1937 1938 1938 * 1943
Počet členů 171 1351 1912 2013 1343 344
*) údaje z období po Mnichovské dohodě, kdy župa ztratila 67 členů v rámci zabraných území
Pramen:1) Památník Župy, s. 9; 2) Zpráva o činnosti ÚMDOČ za rok 1937. Praha 1938, s. 18; 3) Totéž za rok 1938. Praha 1939, s. 12; 4) HUDEČEK, cit. stať – zprávy o činnosti okrsků ÚMDOČ, s. 35

Z dosti nesystematicky vedené členské matriky a knihy příspěvků lze sestavit i seznam spolků z regionu, které byly členy župy:
Zakládající členové: DDO Místek, JDO Bušperk, Čtenářsko-pěvecký spolek „Lidumil“ Palkovice, posléze TJ Sokol Frenštát p. R.; dále k roku 1912 jsou zapsáni: Vzdělávací a zábavní spolek „Beseda“ Čeladná , TJ Sokol Krmelín (vstup 18. 3. 1913) , Paskov, Stará Ves n. O. a Brušperk; k roku 1919: Odbor Národní jednoty Kozlovice; k letům 1928-1930: TJ Sokol Proskovice, Hukvaldy, Rychaltice, Sviadnov , Metylovice, Staříč a Fryčovice, DTJ Kunčičky u Bašky, Tichá a Stará Ves n. O., Pol. organizace strany soc. dem. Myslík, SDO Místek, SDH Paskov; k roku 1935: DTJ Sklenov, Jednota rep. dorostu Krmelín; v době okupace přistoupily nové spolky a organizace: Spolek divadelních ochotníků Fryčovice, dram. odbory NS Frenštát p. R., Mládeže NS Kozlovice, Metylovice, Ostravice, Proskovice, Rychaltice, Sviadnov a Pstruží, odbor Národní matice Metylovice, Včelařský spolek Měrkovice aj.

Výčet nezaznamenává všechny členské spolky z regionu – jejich počet byl pravděpodobně mnohem vyšší.
Další ústřední ochotnickou organizací byl Svaz dělnického divadelního ochotnictva československého (zal. 1911), po roce 1921 rozdělený na Svaz DDOČ v Praze a Ústřední jednotu DDOČ v Plzni. O těchto organizacích, které sdružovaly dělnické ochotnické spolky a odbory – viz kapitola II. 3. 4.

II. 5. 3. Divadelní periodika

První specializovaný divadelní časopis u nás, Česká Thalia, začal vycházet roku 1867. Redigoval jej J. M. Boleslavský. Předtím se o divadle psalo pouze v denních listech a periodických beletristických časopisech (Květy apod.). Česká Thalia se stala orgánem Jednoty divadelní a vycházela až do roku 1871. Poté následovaly krátké pokusy o vydávání Besedníku (1872-1874, red. J. M. Boleslavský), Divadelních listů (1880-1884, red. F. L. Hovorka, orgán Matice divadelní), Jeviště (1885-1904, red. J. V. Frič, „list pro zájmy divadla ochotnického“) aj.
Významnější úlohu měl až čtrnáctidenník Česká Thalie, vycházející v letech 1887-1892 pod vedením J. Ladeckého. Stal se orgánem Ústřední jednoty českého herectva a ÚMDO. V letech 1896-1900 vycházel jako orgán ÚMDOČ časopis Thalie (red. V. Trousil, posléze J. Ladecký). Roku 1899 začaly ve vydavatelství Knapp vycházet Divadelní listy (čtrnáctidenník, vycházel do 1904, red. O. Faster), od třetího ročníku s přílohou České ochotnictvo (jako orgán ÚMDOČ). V roce 1901 byly v Brně uskutečněny neúspěšné pokusy o vydávání časopisu Ochotník, jako orgánu moravsko-slezského ochotnictva. K něčemu podobnému došlo i v Praze o dva roky později.
Poměrně dlouhou dobu (1903-1914) vycházel čtrnáctidenník Divadlo (red. B. Kavka), doprovázený skandálním financováním. I zde byly přílohy věnované ochotnictvu (od r. 1911 Ochotnické divadlo – orgán ÚMDOČ).
V letech 1915-1917 pokračovalo vydávání organizačního věstníku ÚMDOČ v podobě samostatného Ochotnického divadla (Praha, red. B. Ludvík). Na něj navázalo v letech 1917-1919 a 1921-1922 České divadlo (Praha, 10 x ročně, red. V. Trousil, poté K. Engelmüller, Č. Klír, J. Rydvan, V. Sommer), které vycházelo v období 1923-1938 pod názvem Československé divadlo (Praha, do r. 1935 20 x ročně, poté měsíčník, red. J. Rydvan). V letech 1939-1941 se tento orgán ÚMDOČ vrátil k původnímu názvu České divadlo. Vnitřní struktura těchto časopisu byla velice podobná – v přední části byly otiskovány články s všeobecnou divadelní tématikou, druhá část se již věnovala výhradně ochotnickému divadlu (zprávy ÚMDOČ a jejích okrsků, metodické návody, repertoár některých jednot aj.)
Také dělnické ochotnické divadlo mělo svá divadelní periodika. V letech 1920-1937 vycházelo Dělnické divadlo (Praha, do 1936/37 jako měsíčník, poté čtrnáctidenník, red. postupně K. Lörsch, F. Kocourek, J. Pichl, J. Fučík a F. Němec), jakožto orgán Svazu DDOČ v Praze. Rovněž Ústřední jednoty DDOČ v Plzni měla svůj ústřední věstník. Byl jim v letech 1924-1933 Divadelní ochotník (Plzeň, měsíčník, red. kruh: J. Čechura, F. Hein, O. Burian a J. Schmidt), pokračující v letech 1934-1938 pod názvem Dělnické divadlo.
Významným pomocníkem ve výběru vhodného repertoáru se ochotníkům stal časopis Ochotnický repertoir (Praha 1935-1936, 8 x ročně, red. A. Chaloupka) a jeho pokračovatel Divadelní repertoir (Praha 1937-1949, taktéž).
Výčet periodik neobsahuje veškeré divadelní časopisy, pouze ty nejdůležitější, které měly vazbu na ústřední ochotnické organizace.

II. 5. 4. Divadelní příručky a tvorba představení

Kromě divadelních periodik vycházely i samostatné divadelní příručky, které napomáhaly ochotníkům jak po stránce organizační (vzory stanov, řádů, úředních žádostí, citace právních nařízení apod.), tak i metodické (režie, scéna apod.). Tyto příručky jsou rovněž cenným pramenem k poznání vnitřního chodu ochotnických spolků a tvorbě představení, suplují tak málo dochované přímé prameny konkrétních spolků.
Některá nakladatelství vydávala tyto příručky v tématických řadách, např. Knappovo nakladatelství v Praze ve 20. letech 20. století tzv. Divadelní katechismy, podobně i Neubertovo nakladatelství v Praze nebo Nakladatelské družstvo „Máje“. Většina příruček měla podobný obsah a vycházela ze soudobých poznatků divadelní vědy.
U organizačních návodů se otiskovaly mnohdy přesné formuláře na žádosti o povolení div. představení u okr. hejtmanství (úřadů), na schválení spolkových stanov, na odvolání v příčině zakázané div. hry apod. Byly rovněž charakterizovány úkoly hlavních funkcionářů: režiséra (nejdůležitější postava – „duše spolku“, nutná teoretická i praktická úroveň, schopnost kolektivní práce, neměl by v daném kusu účinkovat jako herec apod.), předsedy či ředitele (reprezentuje spolek navenek, dohlíží na administrativu, měl by mít i dostatečné znalosti div. umění) a dramaturga.
Úlohu dramaturga v ochotnických souborech začal svými příručkami výrazněji vysvětlovat až A. Chaloupka ve 20. letech. Dramaturgie by měla být samostatnou složkou, neměla by být spojena s režisérstvím. Správný dramaturg by neměl mít jen znalosti o divadelních hrách, ale též o jednotlivých hercích souboru (kvůli vhodným typovým rolím) a o obecenstvu. „Zájmy hlediště však nesmí být nikdy nadřazeny zájmům jeviště“. Ve všech příručkách se neustále zdůrazňuje výchovná funkce divadla, hry by neměly být voleny jen za účelem zisku a zalíbení se publiku. V této souvislosti mnoho soudobých divadelních kritiků brojilo proti operetám. Praktiky byly u konkrétních souborů různé. Např. u DDO v Místku původně hru vybírala dramatická komise, od srpna 1908 režisér (nechal výběr schválit výborem), od ledna 1909 cestou dohody mezi režisérem, starostou a jednatelem. U JDO v Brušperku existovala od roku 1890 samostatná funkce dramaturga, která byla ale mnohdy spojena s funkcí režisérskou.
Důležitou složkou tvorby představení byla jeho výprava. Dobová ochotnická praxe si potrpěla na precizně zpracované ztvárnění scény a kostýmování, o čemž svědčí i dochovaný fotografický materiál (realisticky malované kulisy, bohatě zdobené a nákladné kostýmy a rekvizity) – viz příloha. Inventární kniha DDO v Místku čítá k roku 1907 celkem 182 inventárních jednotek o více kusech v celkové hodnotě 481 korun. Inventář tvořilo vše od kulis (pokoj, náves, les aj.), nábytku, kostýmů, klobouků, imitací zbraní, obrazů až po proutěné koště. Téhož roku nechalo družstvo vytisknout oběžník pro veřejnost na sbírku divadelních rekvizit. Následující rok již mělo 469 kusů hmotného inventáře v hodnotě 507 korun. V roce 1925 vlastnilo družstvo mimo jiné 63 inventárních čísel o více kusech pouze nábytku a jeho dekoračních doplňků v hodnotě 15 653 korun. Z inventární knihy DDO vyplývají i ztráty na inventáři způsobené obsazením ND vojskem za I. světové války: „… zkrátka vyrabovali co se dalo. Dokonce i plátno z kulis odřezali a železné schody odnesli a prodali …“.
Kulisy se nechávaly zpravidla malovat u malířských firem. Roku 1923 mělo DDO k dispozicí 5 pokojových kulis (např. od firmy Kusák a Pištěk). Majetnější spolky půjčovaly za menší úplatu kulisy těm méně majetným a spolkům, které pořádaly divadla jen příležitostně. Podobná praxe byla i u kostýmu. Ve větších divadelních centrech existovaly specializované půjčovny kostýmů. Např. JDO v Brušperku měla půjčeny některé historické kostýmy k hrám „Krásna Sidonie“ a „V ochraně Napoleona“ (1893) z Prahy. Taktéž i DDO Místek při slavnostním představení „Noci na Karlštejně“ 18. 12. 1910.
Velká pozornost se v divadelním tisku a metodických příručkách věnovala líčení. Každý ochotník by měl mít svůj kufřík z líčidly, který měl obsahovat soubor základních tělových a barevných líčidel, pudr, odličovadlo (vazelína nebo též obyčejné vepřové sádlo) aj.
Rovněž zkoušky měly mít svůj daný pořádek – zkouška informační, čtená, postavná (v naznačené scéně odchody a příchody), zkoušky cvičné a nakonec zkouška hlavní. Zajímavé jsou i doby nácviku jednotlivých her. Konkrétní příklady lze uvést u DDO v Místku, které nacvičovalo ročně 6 až 8 her. Průměrná doba od zadání hry správním výborem do její premiéry se pohybuje mezi 18 až 22 dny. Např. 15. 3. 1920 byla na výborové schůzi navržena hra „Representantka domu“, zároveň stanovil režisér první zkoušku na 20. 3. Premiéra se konala 4. 4. Celou hru se podařilo nacvičit za 15 dní. V dalším případě z téhož roku byla 10. 6. schválena hra „Naši bodří venkované“, teprve poté byly odeslány objednávky na scénáře. Hra měla premiéru 10. 7. Podobný plán zkoušek a přípravy představení lze předpokládat i u mnoha jiných ochotnických souborů s velkým ročním počtem představení. V té době hrála velkou roli rovněž funkce nápovědy, která pomáhala hercům retušovat paměťové nedostatky, vznikající v důsledku krátké doby na nastudování textu.
Zajímavou kapitolu přípravy představení tvořily návody na různé zvukové efekty. Např. Déšť se tvořil tak, že se zmačkanými novinami třelo po zdi; Liják – do většího síta se nasypal hrách a poté se sítem kolébalo; Krupobití – sypal se hrách na buben; Hrom – koulení dvěma kuželkovými koulemi proti sobě po hrbolaté podlaze; Vítr – třením proutěného koštěte o podlahu a současně zmačkaným papírem o zeď; aj.
Nedílnou součástí ochotnických představení v 19. století a první polovině století 20. byla hudba, která vyhrávala v sále před představením, o přestávkách a po představení. Teprve zavedením daně ze zábav ve 20. letech se od tohoto zvyku začalo upouštět, aby se rozpočet zbytečně nezatěžoval další daní.
U dobrého ochotnického souboru se předpokládala i existence divadelní knihovny. Takováto specializovaná knihovna je doložena např. u JDO v Brušperku: k roku 1893 čítala 242 svazků (v nich obsaženo 522 her a 178 zábavních titulů), o rok později již měla 260 svazků (s 593 kusy div. her a 205 zábavnými tituly). Kromě knih shromažďovala knihovna i periodika s divadelní a nedivadelní tématikou. Podobnou knihovnu mělo i DDO Místek: k roku 1907 – 511 svazků div. her (v celkové hodnotě 202, 33 K), roku 1911 – 749 svazků a 5 ročníků časopisu Divadlo. Tyto knihovny nesloužily pouze vlastníkům, jejich fond byl půjčován za stanovené poplatky okolním spolkům.

II. 5. 5. Finanční stránka ochotnických představení

Mnohé ochotnické soubory se musely na počátku své existence dostávat přes řadu finančních těžkostí. Brušperským ochotníkům v roce 1867 posloužila jako finanční základ prvního představení vydlužená částka 15 zl. Nejvíce peněz pohltila stavba jeviště. Podle vzpomínek stolaře F. Jurka dřevo na jeviště z části zapůjčilo, z části darovalo obecní představenstvo. Veškerou práci obstarávali členové ochotnického sdružení ve vlastní režii. Zároveň příjem prvních tří představení nepokryl výdaje, neboť se značná část zisku dávala na dobročinné účely (na školní potřeby, na sirotky zasypaných ostravských horníků apod.) Rovněž při ustavení DDO v Místku poskytla TJ Sokol družstvu částku 60 zl. na postavení jeviště a nastudování prvního kusu.
Postupem času si již tyto samostatné divadelní spolky vydělávaly na zabezpečení své činnosti samy:

• Finanční obraz představení JDO Brušperk za léta 1872-1896:
Počet představení Příjem (zl.) Vydání (zl.) Zisk (zl.)
celkem
135 2 743 1 926,47 816,53
průměr na 1 představení
průměr na 1 20,32 14,27 6,05
Pramen: Památník ochotnického divadla; SOkA Frýdek-Místek, JDO Brušperk, i.č. 7 (Pokladní kniha).

• Finanční obraz představení DDO Místek za léta 1890-1900*:
Počet představení Příjem (zl.) Vydání (zl.)
celkem
* 2 308,31 934,74
průměr na 1 představení
průměr na 1 47,11 34,62
*) Pozn.: Údaje k položce příjem vycházejí z počtu 49 představení, k položce vydání z 27 představení.
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, DDO Místek, i.č. 1 a 2 (Zápisní knihy ze schůzí).

• Finanční obraz představení DDO Místek za léta 1906-1915:
Počet představení Příjem (korun rakouské měny) Vydání (korun rakouské měny) Zisk (korun rakouské měny)
celkem
43 6 736,51 4 817,74 1 918,77
průměr na 1 představení
průměr na 1 156,66 112,04 44,62
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, DDO Místek, i.č. 1 a 2 (Zápisní knihy ze schůzí).

• Finanční obraz představení DDO Místek za léta 1918-1929:
Počet představení Příjem
(korun čsl.) Vydání
(korun čsl.) Zisk
(korun čsl.)
celkem
54 82 254,31 38 414,87 43 839,5
průměr na 1 představení
průměr na 1 1 523,22 711,39 811,84
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, DDO Místek, i.č. 1 a 2 (Zápisní knihy ze schůzí).

Všechna představení nebyla vždy zisková, zisk závisel na počtu obecenstva. Když se představení odehrávalo v nevhodnou dobu, např. při sezónních pracích, v době konání konkurenční akce (představení jiných spolků) aj., byla návštěva zpravidla nízká. K zisku z představení je nutno připočíst i zisky z dalších kulturních akcí – koncertů, zábav apod. Tyto vydělané peníze nebyly požity jen na fungování spolku. Přijaté stanovy zavazovaly samostatné ochotnické jednoty k podpoře dobročinných podniků. Zpravidla větší část celkového zisku byla takto darována. Např. DDO Místek za celou dobu svého trvání odevzdalo na darech 39 110 korun čsl. Jednotlivé dary se dávaly hlavně k podpoře školství (na stavbu místeckého gymnázia, na školní pomůcky, na mateřské školky apod.), na regionální osvětové instituce (Matice místecká, Družstvo ND) a na podporu českých spolků.
Podobná situace byla i u ryze neochotnických spolků. Pro ně bylo divadlo jedním z mála zdrojů příjmu. Ale i zde byla velká část zisku věnována dobročinným účelům.
***
Podrobnější rozpis nákladů na jednotlivá představení podávají jejich finanční uzávěrky. V torzovitém materiálu k ochotnickému sdružení ve Frenštátě p. R. se dochovalo vyúčtování hry „Čech a Němec“ odehrané v prosinci 1865 :
zl. kr.
Příjem 52 12
Vydání 27 39
Položky
Poslovi do Lichnova 20
Opět 15
Kolky k žádosti 1 30
Poslovi do Lichnova 20
Opět 15
Poštovné k pozvání 45
Poštovné k odvolání 30
Poštovné k druhému pozvání 35
Poštovné na zaslání úlohy R. Šumbalovi 25
Panu Ant. Kallusovi za petrolej k představení a ke zkouškám; pí. Milové za svíčky na dějiště a ke zkouškám; otop; za převezení a pomoc při sestavení dějiště; za 20 holb piva hudebníkům a policajtům; za útratu p. Obrátila 9 68
Za hudbu 8 hudebníkům po 50 kr. 4
Panu J. Viesnerovi za vydané poštovné 48
Truhláři Filipovi (?) za 3 ? a okno 1 30
Panu Kopcovi za paruku a vousy 60
J. Křenkovi za posluhování 50
Panu Parmovi za potřeby všeliké 80
Pro truhláře p. Filipa za sestavení jeviště, za budku atd. 5
Pro J. Ježíška za natírání a malování pak za papír atd. 1 20
Za notový papír 8
Policajtům 40
Zisk 24 73
Položky
Panu V. Kostelnikovi na dluh za mušelín 10
Za 12 páru vysokých botků pro školní mládež 10 80
V hotovosti 3 93

(Podle položek tykajících se výdajů na posla do Lichnova, přemístění a sestavování jeviště se dá usuzovat, že tato hra mohla být hrána na hostování v Lichnově.)
Další příklady vyúčtování her se týkají již DDO Místek. 4. 5. 1890 sehrálo družstvo představení skládající se ze 3 jednoaktových her :
zl. kr.
Příjem 56
Vydání 15 45
Položky
Panu Lacinovi za 1 balík svíček 40
Panu A. Volnému za hudbu a dopravu basy 4 50
Panu L. Machovi za hřebíky, papír a nitě 54
Panu Raškovi za posluhu 30
Panu Lacinovi za roznášení divadelních cedul a za posluhu 30
Panu A. Heblingovi za tiskopisy 3 60
Panu J. Latinákovi za kolky 1 45
Panu J. Latinákovi za známky 0 20
Panu Proskovi za lepení plakátů 0 26
Výlohy za občerstvení p. Deutscherovi 1 10
Panu K. Honsovi za kytici 50
Zisk 40 55

8. 4. 1901 DDO sehrálo Kühnlovu veselohru „Následky dostaveníčka“ :
Kor. hal.
Příjem 92 25
Vydání 105 46
Položky (výběr)
J. Novosadovi za div. cedule a lepení 9 80
Družstvu ND za sál 20
Za kolky k žádosti porto 6 2
Za knihy (scénáře) nakl. Knapp v Praze 6
V. J. Jarošovi za líčení 3
Za plyn (do osvětlení) 13 40
Hudebník na piáno 7
P. Vráblovi za obsluhu a roznášení cedulí 6
Lepení plakátů 1
. . . atd. 33 24

Zisk -13 21

DDO platilo i za pronájem sálu – nejdříve U Deutscherů 2 až 3 zl. , poté v ND Družstvu ND 10 zl. a po přechodu na korunovou měnu 20 korun. Zajímavou položku tvořily útraty za občerstvení dam (hereček) při zkouškách a za svíčky (viz kapitola II. 5. 6.). Téměř třetinu výdajů stávala doprovodná hudba.
***
Ceny vstupného byly odstupňovány podle kvality místa. Na prvním představení brušperských ochotníků roku 1867 činilo vstupné 20 a 10 krejcarů. V 90. letech 19. století se již ceny lístků pohybovaly v rozmezí 40 nebo 30 krejcarů (křeslo nebo I. místo), 20 (II. místo) až 10 (k stání) krejcarů. V prvních dvou desetiletích 20. století se platilo 1,30 korun za křeslo, 1 korunu za I. místo a 60 až 70 haléřů k stání. Poloviční slevy měli zpravidla studenti a dělníci. V období první republiky se ceny vstupného pohybovaly v rozmezí od 6 do 2 korun čsl.

II. 5. 6. Divadelní sály a jejich vybavení

Divadelní představení v regionu se konala v provizorních divadelních sálech. Samostatná divadelní budova se speciálně upraveným jevištěm i hledištěm chyběla. Prvá představení druhé poloviny 19. století se odehrávala na provizorně postavených jevištích v rozlehlejších místnostech, zpravidla hostincích. Základnu provizorního jeviště tvořily sudy od piva nebo dřevěné kozelce, na kterých byla položena dřevěná prkna. Postupem času si majetnější a pravidelně hrající spolky pořizovaly stálá či skládací dřevěná jeviště. Podrobnější soupis a popis divadelních sálů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku provedl A. Javorin v knize „Divadla a div. sály v českých krajích“ v roce 1949. Opis hesel týkajících se obcí regionu – viz příloha č. 14. Konfrontace s působením konkrétních spolků – viz kapitola III. Místopis českého ochotnického divadla v regionu.
Před začátkem všeobecného využívání elektrického proudu se na osvětlení jeviště používaly zprvu petrolejové lampy a svíčky jakožto spodní rampa, posléze plynové lampy. Např. roku 1906 muselo DDO Místek řešit problém nedostatečného plynového osvětlení. Z dalších poznámek v zápisní knize vyplývá, že do roku 1909 se svítilo na jevišti ND 12 starými plynovými lampami, do kterých byl plyn přiváděn ve zdech zabudovanými kaučukovými trubicemi. Ty se ale postupem času ukázaly jako příliš úzké. Proto byl vznesen požadavek nahradit je širšími kovovými trubicemi a zároveň 12 starých lamp nahradit 4-6 novými a výkonnějšími s reflektorem. Teprve po elektrizaci divadelních místností se začaly používat spolehlivější elektrické reflektory.
Ze světelných efektů byl nejpoužívanější blesk, jenž se tvořil tak, že se do plamene svíčky lehce foukal přes delší trubici magnesiový prášek.