Texty: VORLÍČKOVÁ, Tereza. Mladé divadlo vykvetlo spolu se zahradou Chtění. Online. Taneční zóna 2. 7. 2024

Oblečeny/i jako květiny vítal* organizátorky/organizátoři návštěvníky/návštěvnice třetího ročníku divadelního festivalu Plácek v areálu brněnské Káznice. A nebyly to květiny ledajaké. Vyrostly totiž na zahradě jménem Chtění. Takové bylo téma letošního ročníku festivalu mladého divadla v Brně, který se odehrál ve dnech 9. až 11. května. Prostory Káznice se tak druhý týden v květnu staly zázemím festivalu, který se soustředí na vytváření prostoru pro tvorbu, vzdělávání, mezigenerační dialog a komunitu studujících středních škol.

Oficiální zahájení festivalu, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

„Moje chtění je po partě lidí, co má ráda divadlo,“ zaznělo na plénu, kde se sešl* studující s organizátorkami/organizátory festivalu, aby mluvil* nejen o festivalu a svých dílčích projektech, ale především o chtění, které bylo podhoubím letošního ročníku Plácku. Proč chtění, mohl by se jeden ptát. To, co jeden ze studentů popsal jako partu, co má ráda divadlo, o tom Jakub Štrba, hlavní koordinátor organizačního týmu a zakladatel Plácku, mluvil jako o pospolitosti, a to radikální. Z potřeby vytvářet pospolitost vyrašila první chtění, a jak se píše v editorialu festivalu, bujela a pučela, až bylo třeba celé Káznice, aby se někam tahle barevná roztoužená zahrada vešla. Chtění po důstojně ohodnocené práci, zázemí, po společném vzděláváním, se tak ukázala být nejen sdílenou zkušeností, ale také motivací organizátorů a organizátorek vytvářet takový festival, který bude jedním z prvních kroků k jejich naplnění. Nebo alespoň tematizaci.

Do brněnské Káznice se od čtvrtečního odpoledne sjíždělo studendstvo středních škol nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Mezi nimi i uskupení Dramaswag z Kroměříže, které hned po plénu představilo svou adaptaci Lakomé Barky od Wericha. Byla to jak derniéra představení, tak podle slov Karolíny K. Krepčíkové, zakládající členky Dramaswagu, kvůli organizačním změnám ve struktuře i uskupení samotného. Mrtvé tělo Barky, v šatech oblečená figurína, se nosilo v pytli na odpadky tam a zpátky. Od pana učitele, co se zrovna pomodlil za Barku, kterou okradl o prase, k panu faráři, co si právě nalíval další sklenku, a že Barka, jeho kuchařka, zmizela, si sotva povšimnul. Diváctvo se smálo, a dokonce lapalo po dechu, a není divu, když paní starostová nakonec schytala vědro ledové vody, přesně jak se píše v pohádce.

Představení Barka od Dramaswagu, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

Po dobu festivalu mohl* návštěvníc* na zahradě Plácku, tedy v areálu brněnské Káznice, zhlédnout výstavu dvanácti umělců a umělkyň, jejichž projekty se zabývaly možnostmi přístupu ke chtění na poli vizuálního umění. „Přijde nám důležité vytvářet mosty mezi divadelním a vizuálním uměním“, řekl mi David Mišťúrik, který byl společně s Jiřím Kolářem kurátorem výstavy.

Postupně přicházel* další návštěvníc*, kteří/které se přišl* podívat na performance Ateliéru Citlivosti, ve kterém tvůr* tematizoval* svá chtění, ať už po větší lidskosti, přijetí, či jahodách a čokoládové fontáně. V rámci performance umělci* nakonec fontánu i s jahodami přinesl* a přizval* obecenstvo, aby si toto chtění, které označil* za ultimátní, spolu s nimi naplnilo.

Performance Ateliéru Citlivosti, foto: J. Fuchs, 9. 5. 2024

Ruce ulepené od čokolády a smích tak provázeli první z večerů festivalu. Nad Káznicí se pomalu stmívalo a za doprovodu hudby ze syntetizátorů berlínského umělce Stephena Paula Taylora se ve vzduchu vznášela radost a očekávání toho, co přinesou další dny Plácku.

Na Plácku, foto: J. Fuchs, 10. 5. 2024

Páteční dopoledne probíhalo ve jménu workshopů. Zatímco Lucie Rossi účastníkům představovala Maisnerovu hereckou techniku, Anna Chrtková a Matyáš Grimmich spolu se studenty/studentkami skrze pohyb i slova zkoumal*, kde končí já a začíná my na tréninku (sebe)expanzivní péče. Na oběd tak studenti/studentky odcházel* sice s trochou únavy, ale také v zamyšlení nad tím, kým jsou ochotn* být a co všechno je má v moci. Akreditační stánek, u kterého mohlo návštěvnictvo nakoupit trička či plátěnky Plácku, otevřel hned po obědě, a tak čas rychle ubíhal do představení No Tears for Queers, se kterým přijel soubor Pod Svíčkou.

Adaptace hry švédského dramatika Mattiase Brunna překvapila mnohé divačky/diváky odvážným zpracováním příběhů obětí homofobně motivovaného násilí. Když režisér hry Michal Vrubel na zahajovacím plénu zmínil lidskost jako své chtění, málokdo mohl tušit, s jakou silou se propíše do představení, které Sebiňová, Bednář, Curylo a Jati ztvárnil* v kapli, a to i navzdory nepříznivým akustickým podmínkám prostoru. Postavy se prolínaly a formy měnily. Dívka předčítala z pohádkové knížky o násilí spáchaném na členech LGBTQ komunity. Děti jí naslouchaly a vzrušeně a s čím dál větší intenzitou toužebně vzdychaly. Jen co k divákům* doputovala tíživá atmosféra momentu, střídal ji smích. To absurdní postava kněze mezi diváky* rozdávala letáky s nápisem: A proto je tady AIDS!

No Tears for Queers, foto: V. Šoula, 10. 5. 2024

Z kaple zamířil* diváci/divačky plní dojmů rovnou do autobusu, a z autobusu rovnou ke dveřím Industry, kde už se chystalo představení Rauschen německého kolektivu Fau. „Rauschen znamená hluk,“ pověděl* mi členové* kolektivu, „představení je však o tichu.“ Diváci* se usadil* do ztemnělého sálu a pozoroval* postavu, jak se probírá bílými kameny, postupně mezi nimi nachází své místo, až se v nich ztrácí. Na plátně nad scénou poutala pozornost animace a všude kolem se rozléhal hlas, který vystřídal intenzivní zvuk odlétající helikoptéry, a když měl svět vybuchnout, zůstal sál v tichu. Toto ticho se však stalo zdrojem něhy a něčeho, co se blížilo dříve zmiňovanému pocitu pospolitosti.

Představení Rauschen, foto: V. Šoula, 10. 5. 2024

Takto naladěné diváky* autobus zavezl nazpět do Káznice, kde začínalo další představení z řady mladého divadla, tentokrát od tvůrců* ateliéru Národního divadla moravskoslezského, Černá voda. Studenti* střední školy společně s profesionálními herci* moravskoslezského divadla přenesli* na Plácek příběh začínající o jedné letní noci, za které se dvě skupiny přátel z odlišně situovaných rodin setkávají u černé vody bazénu. Mnohovrstevnaté dramatické básně Rolanda Schimmelpfenniga, kde je minulost konfrontována s budoucností a ponechána přítomnosti, se herci* zhostili* s umem. Večer Káznici rozezněly tóny atmosférických koncertů lokálních umělců* a zakončily tak druhý den festivalu.

Performance energie⚜, foto: V. Jelínek, 10. 5. 2024

Sobotní dopoledne posledního dne Plácku se neslo opět v duchu workshopů. V kavárně Květ vonělo vykuřovadlo a po zemi ležela spousta drátů a součástek, ze kterých si účastníci* pod vedením Ondřeje Merty a Kryštofa Pátry vytvářeli* hudební nástroje. Mezitím v kapli na workshopu Nely H. Kornetové pracovali* účastníci* se svými těly, ohmatávajíce skrze dotek a hlas koncept radikální péče.

Vnitroblok Káznice se postupně plnil diváky*, kteří/které přišl* na představení Dokedy studentů soukromé konzervatoře v Nitre tematizující fast fashion. Herci/herečky využil* prostor představení, aby divákovi* poskytli* dostatek informací o problematice tématu pro následnou debatu, která se odehrála za moderování Petra Doubravského pod širým nebem. Následně se návštěvníc* mohl* zapojit do debaty pedagožek a umělkyň o transformaci vztahů na půdě uměleckých škol.

Debata o vztazích na půdě uměleckých škol, foto: V. Šoula, 11. 5. 2024

Po debatách už diváky a divačky čekalo poslední představení letošního ročníku festivalu. Organizátoři/organizátorky Plácek zakončil* vzpomínkou, jak se festival transformoval, a zdůraznil* roli péče, na které chtějí zakládat transformace budoucí. Pak už jen jedno velké objetí a performance Adama Draguna, ve kterém skrze dialogy zachycené na video vypráví příběh o dramaturgovi známým pod pracovním jménem Alex, který je na cestě znovuobjevit své nadšení pro svět divadla a své místo v něm. Představení vystřídalo těšení na pizzu pop-up stánku Vidličky a nože a na koncerty, na kterých se návštěvníc* měl* možnost vytančit dosytosti.

Zakončení festivalu, foto: V. Šoula, 11. 5. 2024

Letošní ročník Plácku sice skončil společně s posledním DJ setem, ale zahrada Chtění festivalu se nejen rozrůstá, ale také koření stále dál. Tento ročník zdůraznil společná chtění mladého divadla a zůstává otázkou, zda se právě ona stanou zdrojem soudržnosti, motivace a vděčnosti i v následujících letech. „Je to radost, kterou student* mají ze zázemí pro společnou tvorbu a vzdělávání, co mi dává energii a chuť na Plácku pracovat,“ řekl mi Jiří Kolář, dramaturg festivalu, a poukázal tak na rozrůstající se zahradu Plácku, o kterou má smysl pečovat. Chtění je totiž mnoho. Chtění po prostředcích a podpoře. Chtění po festivalu a pospolitosti, ale hlavně po partě, co má ráda divadlo.

VORLÍČKOVÁ, Tereza. Mladé divadlo vykvetlo spolu se zahradou Chtění. Online. Taneční zóna 2. 7. 2024 [cit. 2024-10-08]. Dostupné z: https://www.tanecnizona.cz/aktuality/2024/mlade-divadlo-vykvetlo-spolu-se-zahradou-chteni/