Texty: MICHNA: III.část

II. 3. Počátek a vývoj regionálního ochotnického divadelnictví

Počátky ochotnických aktivit v regionu je nutno hledat ve větších sídlech – městech a městysích. Zde byly nejdříve utvořeny příhodné národnostní a kulturní podmínky (viz kapitola II. 2. 1.) Vlna ochotnické činnosti se šířila postupně z Frenštátu p. Radhoštěm (1836 ?, 40. léta 19. století), přes Brušperk (1867), Frýdlant n. O. (1881), Paskov (1884) až do Místku (1890). Výjimku tvoří pouze obec Sviadnov, kde je první zmínka o divadle již z roku 1880. Tehdy zaslal sviadnovský občan Jan Válek na okresní hejtmanství v Místku žádost o povolení otevřít ochotnické divadlo v sále zdejšího hostince č.p. 64 („Na Husinci“).
V ostatních sídlech se statutem obce se počátky ochotnických aktivit projevují až od 90. let 19. století.
Ze zjištěných údajů lze vývoj ochotnických aktivit v regionu rozdělit do dvou fází:
1. fáze
(do 90. let 19. století) - počátky a rozvoj v sídlech se statutem města a městyse, výjimku tvoří Sviadnov
2. fáze
(od 90. let 19. století) - počátky a rozvoj v sídlech se statutem obce

Obě fáze se liší i po stránce realizační. Průkopníky ochotnických snah v městech a městysích byly téměř výhradně zájmové skupiny lidí, scházející se nepravidelně za účelem uspořádání divadelního představení – ochotnická sdružení. Do samostatných ochotnických spolků (úředně schválených na základě stanov) se etablovali ochotníci ve Frenštátě p. Radhoštěm (JDO), Brušperku (JDO), Místku (DDO), později v Bordovicích, Bahně a Fryčovicích. U obou organizačních forem tvoří pořádání divadelních představení a kulturních podniků (zábav apod.) základní náplní jejich existence.
Oproti tomu průkopníky divadelních aktivit v ostatních obcích byly převážně tzv. čtenářské besedy (místně různé variace názvů: např. čtenářsko pěvecký spolek, čtenářsko-ochotnický spolek), případně sbory dobrovolných hasičů apod. U těchto spolků již není pořádání divadelních představení základní náplní jejich existence. Divadlo se stává vhodným doplňkem jejich základního poslání, hlavně jako zdroj peněz. Ty jsou například u čtenářských besed investovány do nákupu knih pro nově tvořící se knihovny, u jiných organizací použity na zabezpečení jejich řádného fungování (nákup hasičského vybavení apod.) Toto tvrzení ovšem nelze zobecňovat na všechny obce regionu – v Bordovicích, Staříči, na Ostravici a v Kozlovicích sehrála prvá představení právě ochotnická sdružení.
Počátkem 20. století výrazně ovlivnily ochotnické divadlo dramatické odbory tělovýchovných jednot. Nejdříve TJ Sokol, po roce 1918 Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ), Jednota čsl. Orla, Jednota proletářské tělovýchovy apod. Zde je divadlo rovněž doplňkem, mnohdy velmi výrazným, jejich hlavního tělovýchovného poslání.
Dobová divadelní kritika místy poukazovala na škodlivost přílišného rozšíření divadelní činnosti. Dramatické odbory ryze neochotnických spolků by měly podle ní pouze vychovávat nové herce pro samostatné ochotnické spolky. Spíše jsou ale jen zbytečnou konkurencí, tříštící divadelní obecenstvo; hrají na malých dostatečně nevybavených jevištích, místo aby se postavilo jedno velké společné. Každý spolek si v § 2 svých stanov přímo nebo nepřímo vyhrazuje právo pořádat divadelní představení.
Aby vynikly různé funkční, organizační, repertoárové aj. odlišnosti, budou nositele ochotnických aktivit v regionu teoreticky rozděleni typově do následujících kapitol:

II. 3. 1. Samostatná ochotnická sdružení a spolky (jednoty)
První typová skupina organizace ochotnických aktivit je v daném regionu nejdůležitější, neboť právě prvá divadelní představení vzešla z činnosti samostatných sdružení či spolků ochotníků. Zároveň je nejbohatší na dochovaný pramenný materiál. Z těchto důvodů bude této skupině věnována větší pozornost.

Frenštát pod Radhoštěm
Jak již vyplývá z předchozích kapitol, nejstarším střediskem ochotnického divadla v regionu je Frenštát pod Radhoštěm. Zde se poprvé hrálo české divadlo údajně roku 1836, jak sděluje ve své monografii o městě (1904) místní badatel Jiří Felix. Ochotníci tehdy sehráli dvě divadelní hry: Klicperovu veselohru „Divotvorný klobouk“ a frašku ze zpěvy od F. E. Hoppeho „Doktora Fausta domácí čepička aneb Loupežnická krčma v lese“. Hrálo se na improvizovaném jevišti na sýpce v prvním poschodí hostince Valentina Ježíška (dům na náměstí č.p. 29). Tato Felixova zpráva k roku 1836 ale není doposud ověřitelná z jiných zdrojů. Přesto lze divadelní činnost ve Frenštátě v první polovině 19. století potvrdit, a to z místopisných poznámek Jana Ladeckého. Tyto příspěvky vzniklé především sběrem autentických zpráv (z dotazníkových akcí) dokládají, že se zde hrávalo již v letech 1845-1846.
Další zprávy se váží k roku 1861, kdy byl v Opavském besedníku otištěn příspěvek „z Frenštátu“. Z něj vyplývá, že místní ochotníci sehráli 25. 8. téhož roku divadelní hru „Volba v Kocourkově“, sepsanou místním rodákem Rudolfem Kallusem . MUDr. Rudolf Kallus (1834-1899) se po svém návratu z lékařských studií roku 1856 zapojil do společenského života města. Stal se vůdčí osobností a ředitelem frenštátských ochotníků, kteří vystupovali pod různými názvy: ochotnické divadlo, společnost ochotnická, ochotnický spolek nebo sbor divadelních ochotníků. K provedení Kallusovy hry se dále poznamenává: „Proti provozování tohoto kusu postavily se mnohé, z části nahodilé, z části úmyslné překážky … Přes to všechno byl kus ten velmi dobře proveden, za což především obezřetné přičinlivosti režiséra, samého to pana spisovatele, a velké horlivosti ochotníků co děkovati máme … Co se týče kusu samého, jestliť tak zdařilý, že by se i na větším divadle s prospěchem potkal. Účastenství obecenstva bylo veliké, zvlášť krásné pohlaví bylo četně zastoupeno…“ Při hodnocení hereckých projevů jsou zaznamenána jména prvních ochotníků: Jan Prachař, František Rozmanit, W. Wiesner, Žák, slečny Julie Kostelníková, Matylda Jandová a Emílie Pelikánová. Představení bylo odehráno v místnosti „Na střelnici“. Tyto prostory patřily místnímu německému střeleckému spolku. Ze strany Němců také došlo při představení k menším incidentům: „Dnes se mohl každý v našem městě přesvědčiti, že se tu přičiněním několika národomilných, obětavých a schopných mužů (hrály i ženy, pozn. autora) národní duch vzmáhá … ač někteří páni měšťané , kteří tak málo šetrnosti k obecenstvu dokázali, že u samého divadla skoro do sedmé hodiny z večera stříleli, jako by se nebyli od poledne až do půl šesté dosti nabouchali.“
Samotné představení předchází vzniku prvního frenštátského českého spolku Občanské besedy v říjnu 1861. Lze tedy předpokládat, že ochotníci netvořili tehdy spolek, nýbrž jen zájmové sdružení. V torzu archívního materiálu k JDO Frenštát se dochoval zápis ze společné porady divadelních ochotníků „dle uspořádání divadelních záležitostí“, jenž se konala 5. 3. 1862. Zde byl mimo jiné podán návrh, aby se volil „ředitel ochotnického divadla a garderobier. Na toto vybídnutí pan Rudolf Kallus jednohlasně a pan Rudolf Lahša většinou hlasů zvoleni byli.“ Zároveň se ochotníci usnesli darovat zisk z předešlých vystoupení na dobročinné účely, a to na knihovnu zdejší hlavní školy. Co se týče plánů budoucích, „pan Rudolf Kallus navrhuje, ať společnost vyřkne, jestli dosavadní společnost ochotnická, pozůstávající z oněch údů, kteří při loňských představeních účinkovali, se rozejíti, nebo dále účinkovati má. Jednohlasně uzavřeno, aby dnešní společnost ochotnická se konštituovala a dále účinkovala.“ Ochotníci též vyslovili přání být členy Občanské besedy. K vyřizování spolkových záležitostí a k jednáním ve jménu společnosti byl zplnomocněn ředitel Rudolf Kallus. Pod zápisem byli podepsaní tito členové: Emil Kostelník, Karel Kallus, František Ant. Ježíšek, Antonín Rudolf Kallus, Josef Žák, Jan Prachař, Rudolf Kallus (ředitel ochotnického divadla), Antonín Parma st., Antonín Parma ml., František Rozmanit, František Bordovský, Josef Viesner, Viliam Viesner, Rudolf Lahša, Rudolf Petter a Josef Kněsek.
Dalším materiálem k činnosti společnosti, který se dochoval, je žaloba zdejších ochotníků (jménem ředitele Rudolfa Kallusa) na Antonína Fojtíka, hostinského „Na střelnici“ „skrz překážky majetnosti divadelního jeviště“, napsána 13. 5. 1862. Hostinský Fojtík půjčil jejich jeviště skupině místních německých ochotníků vedených Aloisem Koniakovským k provedení několika her. C.k. okresní soud ve Frenštátě vydal v této věci 27. 12. 1862 rozsudek, ve kterém nařídil hostinskému Fojtíkovi do tří dnů od obdržení rozsudku jeviště navrátit a do 14 dnů zaplatit soudní výlohy.
Další problémy s německými ochotníky Koniakovského dokládá dopis Rudolfa Kalluse na moravské místodržitelství v Brně z roku 1868. V něm se odvolává proti rozhodnutí frenštátského okresního úřadu z 1. 5., které nepovolilo ochotníkům sehrát tři divadelní hry ve prospěch pomoci na nápravu škod způsobených povodněmi na Moravě. Úřad argumentoval tím, „že již povolení ve stejné záležitosti p. Ant. Koniakovskému uděleno bylo“. Českým ochotníkům bylo doporučeno, aby se s Němci spojili, „neboť druhého divadla není v místě zapotřebí“. Na obhajobu českých ochotníků v dopise Kallus uvádí mnoho cenných informací o jejich činnosti: Čeští ochotníci působí aktivně již od roku 1860, a to buď „Na střelnici“ nebo „ve vlastní Aréně“; některá představení hrají i v němčině (např. 1867); vystupují „sotva jednou měsíčně“ (proto se jim nezdá zbytečná existence dvou divadelních jevišť).
Přímým pokračovatelem Kallusových ochotníků se stala v 70. letech Jednota divadelních ochotníků (JDO). V archívních materiálech se dochoval originál stanov z listopadu 1875, schválený moravským místodržitelstvím v Brně 23. 12. 1875 č. 32 237, který vypovídá: „Účelem jednoty této je pěstováním divadelního umění šlechtiti mravy a podporovati ústavy a spolky dobročinné.“ Prostředky k dosažení tohoto účele: „Jednota dává ročně troje představení ve prospěch svého divadla a odvádí z ostatních představení polovici případně i celý čistý výnos účelům dobročinným. Za představení však, která mimo Frenštát v okolí dává, odvádí pravidelně celý čistý výnos účelům dobročinným, kromě toho pořádá zábavy a koncerty pro své údy a příznivce.“ Pod stanovami bylo podepsáno i celé tehdejší vedení spolku – ředitelem JDO byl František Křenek, pokladníkem A. Parma, režisérem A. F. Fialka. Konkrétní příklady dobročinnosti jsou zaznamenány např. roku 1874, kdy bylo darováno národní škole ve Frenštátě 14 zl. a 26. kr. na nákup školních pomůcek; roku 1876 15 zl. a 1877 5 zl. na Společenskou knihovnu. Ochotníci hráli v I. patře domu č.p. 15.
Podrobnější historii obou ochotnických aktivit ve Frenštátě nelze sestavit z důvodu nedostatku archivních pramenů. Seznam doložitelných představení – viz příloha č. 1. Posledním záznamem o JDO je dopis okresního hejtmanství v Místku z 10. 3. 1890 Robertu Křenkovi, kde se žádá odevzdání originálu stanov, neboť se v roce 1890 „shledalo, že spolek JDO ve Frenštátě se rozešel“.
Poté ve Frenštátě do roku 1945 již žádný samostatně ochotnický spolek nevznikl. To ale neznamenalo pokles divadelní činnosti. Naopak divadlo pravidelně hrály jiné frenštátské spolky – viz další kapitoly.

Brušperk
V chronologickém pořadí druhým městem (městysem) regionu s bohatou ochotnickou minulostí je Brušperk. Přímé podněty k založení ochotnického sdružení (později jednoty) byly pospány v kapitole II. 2. 2. Prameny k počátkům těchto divadelních aktivit jsou oproti Frenštátu bohaté. Jedná se o přímé či zprostředkované zprávy samotných ochotníků. Nejcennějším pramenem je Památník ochotnického divadla a Jednoty divadelních ochotníků v Brušperku sepsaný a vydaný roku 1897 Josefem a Františkem Špačkovými. Dalšími prameny jsou vzpomínky dvou hlavních organizátorů prvního představení: Františka Poláška (1848-1925, učitel, národní buditel) a Františka Pinkavy (1845-1907, kněz, vlastenecký pracovník a moravský buditel), jenž ve své monografii obce sepsané roku 1869 k 600. výročí jejího založení věnoval kapitolu i ochotnickému divadlu.
Návštěvy pěveckých jednot z Příbora a Moravské Ostravy podnítily Poláška v březnu 1867 k sestavení místního pěveckého sdružení, skládajícího se z 20 mladíků. Pěvci cvičili ve škole v budově radnice a poprvé vystoupili na veřejnosti 5. července 1867 s pěvecko-deklamatorní a taneční zábavou. Několik mladíků přislíbilo účinkovat i na divadle, které tehdy Polášek s Pinkavou připravovali. Koncem června přivezl student F. Pinkava ze svých studií v Praze již rozepsané úlohy hry „Petr Čapek“. Její realizace se neobešla bez problémů. První nastal při obsazování ženských rolí, neboť v té době panovaly u žen velké předsudky vůči divadlu. Když se jej podařilo částečně vyřešit, uskutečnila se první čtená zkouška v bytě učitele Poláška. Tady vyvstal problém další, a to nečeský přízvuk. Ochotníci proto museli svou jevištní mluvu pilně nazkoušet.
Složitou otázkou bylo i hmotné zabezpečení prvního představení. Jako finanční základ posloužila vydlužená částka 15 zl. Podle vzpomínek stolaře F. Jurka dřevo na jeviště z části zapůjčilo, z části darovalo obecní představenstvo. Veškerou práci obstarávali členové ochotnického sdružení ve vlastní režii. Pod vedením stolaře Jurka zbudovali nové jeviště; F. Polášek, F. Tobola a F. Frýdecký malovali dekorace a oponu, na kterou namalovali pohled na Brušperk z jihozápadní strany.
První ochotnické představení v Brušperku je datováno k 28. 7. 1867 – hra „Petr Čapek“ pod režijním vedením Fr. Poláška. Místo jeho konání je sporné. R. Hill tvrdí, že bylo odehráno v místnosti „U Nováka“ (č.p. 36), jakož i následující ochotnická představení, a shlédla je necelá stovka lidí. Pinkava naproti tomu uvádí, že se ochotníci přestěhovali k Novákovi až po prvním představení. Nesporná jsou jména prvních účinkujících: Josef Viteker (v titulní roli), Vilém Kánský, Fr. Tobola, Lud. Seltenreich, Anna Winklerová, Marie Dvorská, Fr. Jurek a Fr. Pinkava.
Tím bylo v Brušperku odstartováno období bohaté divadelní činnosti. Do konce roku 1867 byla odehrána ještě dvě představení. Pří prvním si publikum vyžádalo přídavek ve formě reprízy hry „Petr Čapek“. Vedle mravních předsudků místních mravokárců a „neuvědomělých“ lidí (odpor vůči „jakýmkoli novotám“) museli ochotníci překonávat i finanční těžkosti. Příjem všech tří představení nepokryl výdaje, neboť se značná část zisku dávala na dobročinné účely (na školní potřeby, na sirotky zasypaných ostravských horníků apod.) V důsledku osobních sporů a nesvárů uvnitř souboru činnost v druhé polovině roku 1867 stagnovala, ale ne na dlouho. 20. 1. 1868 bylo uvedeno další představení.
Neustále se objevovaly nepříznivé ohlasy na divadelní činnost. Osobní řevnivost dospěla tak daleko, že mnozí přispěvatelé na jeviště si začali své příspěvky vynucovat zpět, až musela zakročit městská rada.
Nepříznivá situace se změnila po příchodu kooperátora Františka Viceníka v srpnu 1868. Tento uvědomělý kněz chápal význam ochotnického divadla v obrozovacím procesu. Sám se stal horlivým podporovatelem místních ochotníků a tím výrazně pomohl odstranit nelibost některých kruhů vůči divadlu. Koncem roku 1868 následovala další menší přestávka v činnosti zapříčiněna stavbou nového jeviště, neboť dosavadní bylo stavěno dosti improvizovaně a na uvedení větších divadelních kusů nepostačovalo.
Nové jeviště bylo slavnostně otevřeno 29. 3. 1869 hrou „Doktora Fausta domácí čepička“. V následujícím období ochotníci hrávali často společně se studenty. Vůdčí osobností souboru se stal mladík František Tobola. Rudolf Hill jej charakterizuje jako „všeuměla, který dělal vše: režíroval, hrál hlavní úlohy, zpíval, deklamoval, maloval dekorace a kulisy, skládal verše a divadelní kuplety“. Napsal i divadelní hru „Chtěl být poslancem“, kterou brušperští ochotníci sehráli roku 1870. Při oslavách 600 let založení městečka byl slavnostně uveden 19. 9. 1869 R. Kneisla „Chudý písničkář“.
Krátce poté bylo město postiženo ničivým požárem. Rovněž ochotníci chtěli přispět na náhradu škod, a to výtěžkem ze dvou představení ve Staré Bělé v únoru 1870. Při prvním představení došlo k zajímavé události, již zaznamenal Josef Vantuch: „Tenkráte v Běle panovala roztržka mezi kněžími, i mnohými sedláky, a bohatým rolníkem Rokytou, který pro své děti vydržoval zvláštního učitele, žida a Němce, a taktéž jiné děti byly k Rokytovi posílány. Tu záležitost uslyšel Tobola, rýmy a nápěvem opatřil a hned v prvním jednání na jevišti zazpíval … Seděl jsem u pokladny a pozoroval účinek zpěvu na obecenstvo. Rokyta měnil barvu, protirokytovci tleskali. Rokyta se zvedl a z hlediště zavolal: ,Za čtrnáct dnů se uvidíme u soudu v Ostravě´ a u veliké zlosti vyšel ke dveřím.“ Ze strachu před trestním řízením byly zničeny veškeré zápisy v zápisních knihách od konce listopadu 1868.
Za celé období působení ochotnického sdružení (1867-1871) bylo odehráno celkem 23 představení. Jednalo se především o hry lehčího rázu – frašky, veselohry, sólové výstupy a dramatické žerty.
Dosavadní ochotnicí tvořili pouze volné sdružení, které nemělo žádné úřední oprávnění. Rudolf Hill ve svých vzpomínkách mluví o „padoušství okresního hejtmana Czibulky (protikladný názor k názoru J. L. Turnovského, viz kapitola II. 2. 2.) a šikany ze strany jeho orgánů a četníků“. Hill společně s Tobolou a dalšími nadšenými ochotníky se rozhodl, že vytvoří samostatný ochotnický spolek na základě stanov. K tomuto rozhodnutí výrazně přispěla i návštěva divadelní společnosti bratří Muškových. Místní divadelní nadšenci se od profesionálních herců lecčemus přiučili a od herce J. L. Turnovského získali cenné rady k vypracování stanov a k dalším úředním náležitostem. 8. 4. 1872 byla finální podoba stanov zaslána na moravské místodržitelství do Brna ke schválení. Ale již před tím, 10. 3., nově seskupeni ochotníci sehráli svou první hru – Raupachovu frašku „Duch času“ a 1. 4. Benedixovu činohru „Patriarcha Jakub“. V nově tvořícím se spolku pokračovala ve své ochotnické činnosti řada členů dřívějšího divadelního sdružení: F. Tobola, F. Cigánek, R. Hill, V. Kánský, sl. Dvorská (provdaná Vašicová) aj. Mezi nimi se ale objevila i nová jména: R. Doležil, E. Kánský, sl. F. Štalmachová aj.
Při třetím představení – Tylův „Strakonický dudák“ – F. Tobola a Josef Dvorský zpívali extemporované politické vložky v některých písních, sepsané F. Tobolou. Na základě udání četníků bylo proti souboru zahájeno trestní líčení. Všech 30 účinkujících se muselo dostavit k výslechu na okresní soud do Místku. Obviněni byli oba zpěváci. J. Dvorský ovšem během vleklého soudního líčení zemřel, čehož Tobolův obhájce využil a svedl veškerou zodpovědnost na něho. F. Tobola byl poté u hlavního přelíčení u c. k. krajského soudu v Novém Jičíně zproštěn viny, avšak od té doby rezignoval na další ochotnickou činnost a odešel do ústraní.
Mezitím byly stanovy kvůli formálním chybám navráceny zpět a dle výnosu moravského místodržitelství z 12. 4. 1872 č. 7033 byla další činnost spolku zakázána. Členové z obavy před dalším soudním líčením svou činnost načas zastavili. Obnovena byla teprve představením 11. 5. 1873. Nadále však pokračovaly problémy s úřady a místními odpůrci divadla, o kterých vypráví herečka Marie Vašicová (roz. Dvorská): „Vzpomínám na doby, kdy neuvědomělí lidé proti nám vystupovali a kdy jsme od nich zakoušeli mnoho úštěpků. V roce 1873 ,německá´ strana podnikla kroky k zmaření divadla. Na ruku jí šel místecký hejtman Cibulka. A tak se stalo, že v sobotu před představením došel poštou zákaz. Pro nás to byla rána a straně nepřátelské voda na mlýn. Než se zákaz po městě rozhlásil, sešel se kroužek ochotníků s lékařem Dr. Plotěným a radili se, co dělat. Usnesli se, že někdo musí onemocnět, aby představení mohlo být odloženo pro nemoc. Los padl na mne. Hrála jsem hlavní úlohu a nebylo ji možné svěřit ji v poslední chvíli někomu jinému … Radost ,Němců´ byla zmařena. Nemohli rozhlašovat: ,Divadlo je špatné, páni je zakázali´.“
Opravené znění stanov bylo konečně schváleno na základě výnosu z 6. 11. 1873 č. 24491. Spolek měl oficiální název – Jednota divadelních ochotníků THALIE. Na ustavující valné hromadě bylo zvoleno jeho první vedení: protektorem Jan Plotěný (městský lékař), ředitelem Josef Pavlický, náměstkem, jednatelem a režisérem Rudolf Hill, pokladníkem Efrém Vašica. Jednota měla na začátku 29 mužských členů, neboť ženy podle stanov nebyly přijímány za členky, pouze jako „spoluúčinkující dámy“. K rovnoprávnému postavení žen ke spolku došlo až po změně stanov roku 1892.
Hned následující rok 1874 vytvořil rekord v odehraných představeních za jeden kalendářní rok v celé historii jednoty. Bylo sehráno celkem 10 představení. Připravované jedenácté představení „Zakletého prince“ v Moravské Ostravě ve prospěch pěveckého spolku „Lumír“ bylo na poslední chvíli zakázáno okresním hejtmanstvím Místek, neboť „vzdálenost neodpovídá původnímu rozsahu působení“ a jednota by se tak „podobala kočovným společnostem“. Roku 1875 provázely soubor finanční neúspěchy z většiny akcí. Starší a zkušenější herci jednotu postupně opouštěli jednak kvůli sporům s mladší generací, jednak též z osobních důvodů (1876 R. Hill, M. Vašicová (provd. Dvorská), F. Štalmachová (provd. Vantuchová); 1879 E. Kanský aj.). Mimo šíření divadelní kultury jednota zpřístupnila široké veřejnosti svou knihovnu.
Doposud se hrála všechna představení jednoty ve dvoraně Národního domu (zadaptován 1871). Roku 1880 došlo k roztržce mezi JDO na jedné straně a bývalým protektorem M. Bebárem a Katolicko-politickou jednotou (bývalý Čtenářsko-pěvecký spolek „Bruno“). Jednota byla vypovězena z prostor ND, ačkoli byla spolumajitelkou malého podílu na ND, a musela hledat nové útočiště. Našla je v domě Jana Balcara. Zde pořádná představení se ale netěšila příliš velké přízni publika. V „Památníku“ se vina svaluje na intriky a osočování tzv. Bebárovci. Někteří členové jednoty bez svolení výboru vyjednávali se správou ND a vedením besedy, načež jim bylo dovoleno opětovně využívat sál ND (představení 26. 12.). Na valné hromadě 29. 12. se jednalo o tom, zda-li se má spolek rozpustit či nadále existovat, „jelikož členstvo na úkor jednoty za zády vyjednává z úhlavními nepřátely“. Většina se vyjádřila pro další trvání.
16. 5. 1886 se na jevišti naposledy objevil dlouholetý ochotník a jedna z vůdčích osobností brušperkého divadla Adolf Sander. Na začátku roku 1889 přestala JDO odvádět nečinné a v podstatě neexistující Matici Národního domu část výtěžku z představení. Tímto činem opět proti sobě popudila své dřívější nepřátele sdružené především v Katolicko-politické besedě a Tovaryšském spolku katolickém, ačkoli často hrávala představení na rozloučenou či uvítanou zdejších farářů nebo ve prospěch Jednoty pro vystavění kostela Panny Marie. Spolek se přestěhoval znovu do domu Jana Balcara, kde ale odehrál pouze jedno představení, neboť zde v krátkém čase byla zřízena filiálka punčochárny p. Reisselra z Příbora. Jelikož se nenašly žádné jiné provizorní prostory, musela se jednota v roce 1889 spokojit pouze s jedním představením.
Následující rok začalo vedení jednoty vyjednávat se správou ND, bylo však odkázáno na předsedu katolicko tovaryšského spolku F. Grydila. Tovaryšský spolek (zal. 1870) si postupně budoval vlastní divadelní soubor („trucdivadlo“) a snažil se jednotu vyřadit z konkurenčního boje. F. Grydil vybídl JDO, aby prodala „tovaryšům“ jeviště, knihovnu a rekvizity a v případě nutnosti jim při představeních vypomáhala. Tato nabídka byla pro vedení jednoty neakceptovatelná. Členové přestali usilovat o návrat do ND a získali pro své další působení sál Sýkorově domě č.p. 25, kde v dubnu přemístili i své jeviště a na štít pověsili ceduli „Jednota divadelních ochotníků“. Zde JDO hrála až do poloviny roku 1892, kdy se přestěhovala do zrenovovaných místností domu Marie Hladné. Téhož roku došlo i ke změně stanov. Od té doby měly ženy stejná práva a povinnosti jako muži; v případě rozpadnutí jednoty budou spravovat pozůstalý spolkový majetek společně ředitel, jednatel a pokladník, jejichž povinností zároveň bude v brzké době zřídit nový český divadelní spolek, kterému pak celé jmění odevzdají; z oficiálního názvu spolku bylo vynecháno slovo „Thalie“.
28. 8. 1892 proběhly oslavy 20. letého trvání jednoty. Ráno se členové zúčastnili slavnostní korporativní mše svaté, odpoledne následovala slavnostní valná hromada, na které byly přítomni čestní členové, zástupci TJ Sokol a Sboru dobrovolných hasičů a „vlastenecké dámy“, jenž darovaly jednotě výletní prapor v národních barvách. Poté se zúčastnění přemístili na zahradu pí. Marie Chalupové, kde pokračovali v zábavě. Večer bylo sehráno slavnostní představení „Z Kolína do Prahy“.
V únoru 1893 bylo pořízeno nové jeviště. Za účelem získaní peněz na jeho stavbu jednota vydávala akcie (úpisy) v hodnotě 5 zl s úrokem 5 % a dobou splatnosti 6 let. O rok později přistoupila JDO za člena ÚMDOČ v Praze. Roku 1897 končí zápisy v „Památníku“ – jednota slaví 25. leté výročí svého trvání. Za tuto dobu sehrála 205 divadelních her, z nichž některé byly reprízovány. Největší podíl tvořily frašky (63), veselohry (54) a obrazy ze života (28). Dále bylo odehráno 18 činoher, 11 národních báchorek, 11 žertů, 7 dramat, 4 truchlohry, 3 operety aj. Z celého repertoáru tvořila původní česká tvorba 115 her (nejvýznamnější J. K. Tyl, V. K. Klicpera, J. Štolba, L. Stroupežnický, F. F. Šamberk, M. Balucký aj.), překladů, převážně z němčiny, bylo 90.
Další vývoj JDO lze sledovat pouze z torzovitého spisového materiálu. Ten dokládá četné spory uvnitř jednoty. Např. v dopise Č. Kováře z roku 1892 pisatel předkládá důvody, kvůli kterým ze spolku vystoupil: „… některé funkce jako jednatelství a pokladnictví aj. jsou v tak pochybných rukou, právě v době, kdy o řízení spolku všeliké ,pěkné písničky´ se zpívají a mezi obecenstvem kolují … Obecenstvo přetřepává různé historky a znamenitém hospodářství jmění spolkového u kasy a jinde“. V jednatelské zprávě za rok 1906 se uvádí, že „během doby poslední však mizí láska a nadšení mladistvé ku krásné věci, ku vznešenému cíli jež Jednotě vytčen jest a jen malá hrstka, jen několik z nás starších harcovníků Jednoty jedné z nejstarších a věhlasu u okolí požívající zůstalo věrno jejím zásadám“.
Od poloviny roku 1897 do konce svého samostatného působení kolem roku 1919 sehrála jednota pravděpodobně dalších 60 představení (viz příloha č. 2). Poté spolek slynul s dramatickým odborem TJ Sokol, který od ochotníků převzal celý inventář – knihovnu, jeviště i kostýmy. TJ Sokol se tak stala přímým pokračovatelem JDO v Brušperku. Zpočátku hrála společně se členy ochotnické jednoty, později již samostatně.

Místek
Divadelní aktivity v Místku musely dlouhou dobu suplovat hostující divadelní společnosti. Ty ovšem nemohly zdaleka plně pokrýt „lačnost“ obyvatel Místku po divadle. V té době byly velice oblíbené tzv. divadelní vlaky. Jednalo se o speciálně vypravené vlaky, které měly zprostředkovávat hromadnou návštěvu divadelních představení ve větších kulturních centrech. Například po znovuotevření Národního divadla v Praze cestovalo v únoru 1884 šestnáct místeckých občanů přes Ostravu do Prahy na představení „Sen noci svatojánské“. 19. dubna 1886 vypravila zvláštní divadelní vlak místecká Občanská beseda do Moravské Ostravy, kde hostovala divadelní společnost Pokorného. 150 cestujících-diváků z Místku, Frýdku a okolí bylo na nádraží v Ostravě slavnostně uvítáno místními českými spolky, poté navštívilo operu „Zakletý princ“ od Hřímaleho. O dva roky později, 3. července 1888, byl vypraven další divadelní vlak (140 lidí) do Moravské Ostravy, tentokrát na Bizetovu operu „Carmen“ v podání divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic. Tento vlak pomáhala zajistit Občanské besedě i TJ Sokol.
K roku 1879 se dochovala žádost, ve které „údové občanské besedy Místek zastoupeni p. Františkem Lacinou“ žádali o povolení sehrát 6. 4. hru „Katovo poslední dílo“ v režii Fr. Rundta ve prospěch „zaplaveného Segedína“. Tato hra patřila k dalším 10, o jejichž povolení občanská beseda žádala. Všech 11 představení z roku 1879 je jedinou indicií, která by mohla doložit divadelní aktivitu občanské besedy, přesto se jeví pravděpodobnější varianta, že tato představení (11 během 4 měsíců!) byla odehrána některou z kočovných divadelních společností. I přes svou veškerou obětavou organizační činnost nemohla Občanská beseda nahradit samostatný divadelní spolek, který v 80. letech stále v Místku chyběl. Podle zápisu ze sokolské kroniky bylo v městě několik čilých ochotníků - „hlavně Vichnar, Kotrupčík aj., kteří často s pomocí německých ochotníků znajících česky hráli nějaké divadlo.“ K roku 1885 se rovněž váže úřední povolení studentům sdruženým do místní kurie Akademického feriálního spolku severovýchodní Moravy (předsedou F. Pěčka, místopředsedou R. Pokluda) k sehráni Baluckého veselohry „Těžké ryby“.
K prvním snahám o utvoření stálého ochotnického sdružení v Místku došlo až roku 1890. 7. března bylo na výborové schůzi TJ Sokol usneseno zřídit divadelní družstvo a dát mu zálohu 60 zlatých na postavení jeviště. Jednalo se o volné divadelní sdružení pod názvem Družstvo českých divadelních ochotníků (DDO) v Místku. V prvních měsících jeho fungování nebyl zcela vyjasněn poměr k zakládající TJ Sokol. Podle kronikáře jednoty byl údajně ustanoven zvláštní řád pro poměr Sokola a DDO. Tento řád ale kronikář ve spolkových spisech nenašel. Na výborové schůzi 7. listopadu bylo DDO usnesením opět sloučeno se Sokolem, aby jednota sama pořádala divadelní hry, jelikož „družstvo se skládá z členů jednoty“. Na další výborové schůzi byla o slučovacím kroku vedena dlouhá polemika – DDO se opět osamostatňuje a do stanov TJ Sokol je vložena věta: „V jednotě divadelní představení se pěstují“. DDO poté vystupuje pod záštitou Občanské besedy až do roku 1905, kdy je přetvořeno na samostatný spolek na základě stanov (viz dále).
Před veřejností se ochotníci DDO poprvé představili o velikonočním pondělí 7. dubna 1890 na nově vybudovaném jevišti v hostinci M. Deutschera v Ostravské ulici (dnes již zbourán). O tomto představení se dochovaly podrobné zprávy v Opavském týdeníku. Byl to velký svátek, sál byl přeplněn diváky – přišla „všecka vzdělanější společnost z Místku a vážení hosté z okolí“. Po recitaci básní Boleslava Jablonského „nadšené publikum“ shlédlo dvě jednoaktovky – první od A. C. Paula „Francinovy námluvy“, druhou od P. Jankeho „Půl hodiny knížetem“. Prvním režisérem spolku byl Rudolf Vichnar. Mezi prvními ochotnickými herci se objevují jména: Marie Pěčková, Vítězslava Luštinská, M. Lašková, Běla Blaščíková, sl. Mojžíšková, Valentin Kotrupčík, Alfréd Halla, Alois Střelka, František Motalík, Jičínský, Ladislav Dobrzanski, Ludvík Mácha, Pokluda. V dalších letech k nim přibyli: Marie Hartmanová, Vlasta Luštinská, Olga Saforková, Hendrychová, Rašková, Emil Šlapeta, Šubert, Žáček aj.
Kromě seznamu odehraných představení se k prvním patnácti letům činnosti DDO významnější materiál nedochoval. Repertoár prvních desíti let byl poměrně kvalitní. Často se mezi autory objevoval F. F. Šamberk (veselohry Kulatý svět, Éra Kubánkova, Jedenácté přikázání, Palackého třída č. 27) , J. Štolba (Vodní družstvo, Na letním bytě), L. Stroupežnický (Naši furianti), V. Štech, F.X. Svoboda aj. Hrály se i hry slabších kvalit v zájmu vyšších návštěv. Celkem bylo v I. desetiletí sehráno 36 celovečerních děl a uspořádáno 10 večerů s aktovkami. Jelikož DDO bylo součástí Občanské besedy, výtěžek představení šel často na jiné účely než pro potřeby divadla. Přispívali například na stavbu české matiční mateřské školy, na stavbu matičního gymnázia, na stavbu Národního domu a na jiné vlastenecké účely.
Zvláště do stavby Národního domu (ND) vkládala česká kulturní veřejnost velké naděje. Doposud chyběla městu reprezentační budova pro českou spolkovou činnost se stálým divadelním jevištěm. V březnu 1895 bylo zřízeno Družstvo pro vystavění národního domu v Místku. Mezi zakládající členy patřilo kolektivně i DDO. 12. května 1896 došlo k slavnostnímu položení základního kamene a započetí stavby. Do října téhož roku byl postaven celý přední trakt ND. V roce 1899 byla zahájena stavba dnešního zadního traktu ND včetně velkého sálu.
4. července 1900 proběhlo slavnostní otevření ND, u kterého nesměli ochotníci chybět. DDO zde sehrálo aktovku V. K. Klicpery „Veselohra na mostě“ v režii MUDr. Antonína Dostála. Od toho dne hráli místečtí ochotníci na prostornějším jevišti Národního domu nepřetržitě více než třicet let.
Mezi členy DDO postupně rostla touha založit samostatný spolek, který by měl vlastní majetek, vlastní finance a tím mohl hrát divákům kvalitnější hry s lepší výpravou. Zároveň by umožnil svým členům vzdělávat se v oblasti divadelního umění.
5. března 1905 bylo na členské schůzi DDO usneseno zahájit přípravy na utvoření samostatného divadelního spolku. Přípravný výbor sestavil stanovy spolku, které byly po menších nesrovnalostech konečně 12. 6. schváleny Moravským místodržitelstvím v Brně (číslo jednací 26 925). Spolek si ponechal původní název: Družstvo divadelních ochotníků v Místku. V bodě 2 spolkových stanov je uveden účel spolku: „A) Pěstování dramatického umění: a) četbou divadelních spisů; b) provozováním divadelních her; c) přednáškami vzdělávacími; d) zábavami; B) Podporování dobročinných účelů.“
Ustavující valná hromada se konala 17. 8. 1905 za účasti 18 členů. U zrodu samostatného spolku stáli tři zakládající členové - JUDr. Josef Kvíčala, JUDr. František Křenovský a Antonín Blahušek (účetní místecké záložny), dále pak 29 činných členů - 22 mužů a 7 žen. Jednalo se převážně o příslušníky střední třídy – právníky, učitele, úředníky, živnostníky apod. Prvním starostou byl zvolen JUDr. Josef Kvíčala, místostarostou MUDr. R. Vlček, jednatelem Fr. Fidler (obchodní vedoucí), hospodářem MUDr. Antonín Dostál, pokladníkem S. Bouček (poštovní úředník) a režisérem středoškolský profesor Augustin Stýblo. Počet činných členů se záhy rozrostl, objevili se i první přispívající členové. Na valné hromadě byla zhodnocena i dosavadní činnost od roku 1890: ochotníci sehráli 67 představení a 2000 korun ze zisku odevzdali na dobročinné účely.
Dochované knihy zápisů ze zasedání správního výboru a valných hromad dovolují poměrně podrobně sledovat nepřetržitě činnost spolku až do roku 1952.
Nejdříve musel spolek stanovit nový poměr k Družstvu Národního domu (DND), jehož bylo původní sdružení zakládajícím členem. Podle sdělení předsedy DND Vincence Procházky (rovněž přispívajícím členem DDO) bylo na nový spolek přeneseno i zakládající členství. Tento fakt byl pro DDO velmi důležitý, neboť výrazně snižoval jeho nájemné v Národním domě. Dále byla založena divadelní šatna a divadelní knihovna. 7. 3. 1906 se správní výbor usnesl na členství DDO v Ústřední matici československého ochotnictva v Praze za roční příspěvek 10 korun. O dva rok později se aktivně podílel na ustavení Moravskoslezské župy divadelních ochotníků (viz kapitola II. 5. 2.).
Vedle divadelních představení pořádalo DDO zahradní slavnosti, večírky a jiné společenské akce. Oblíbené a pravidelné byly obzvláště Mikulášské, Silvestrovské a zpočátku i Josefské zábavy. Interně podnikali členové v letních měsících výlety do okolí. Postupně narůstala členská základna. Občas se objevily problémy nebo spory mezi členy a ve vedení spolku.
V záři 1907 byl v Ostravském deníku otištěn kritický článek, osočující režiséra spolku Františka Slabáka, napsaný patrně některými nespokojenými členy. V článku se píše, že Slabák „trpí poslední dobou povážlivou chorobou mozkovou … Tahá do divadla celou rodinu (již hrál jeho syn, novou hru rovněž zkoušela jeho manželka – pozn. autora), v připravovaných Bodrých venkovanech má nad vystoupit i jeho dědeček a babička … Horečné přípravy na Jiný vzduch (hra – pozn. autora) přivádějí jej do takového rozčílení, že při zkoušce nerozeznával herce od obecenstva, a z dvorany Národního domu vyhazoval i členy družstva.“ Slabák chtěl v důsledku tohoto rezignovat na svou funkci. Článek byl správním výborem odsouzen a v Ostravském deníku a Těšínských novinách vyšlo dementi o dobré práci režiséra Slabáka. Teprve poté Slabák na žádost výboru svou rezignaci odvolal. K další problematické situaci došlo roku 1908. Tehdejší jednatel a současně správce jmění spolku František Fidler odcestoval do Ameriky a vzal s sebou celou pokladní hotovost, která činila 193 korun. Ihned byla svolána mimořádná valná hromada, na níž byli členové upozornění, aby se o této záležitosti nezmiňovali na veřejnosti. Zde se přesto rozšířila zpráva, že Fidler zpronevěřil 800 korun z národní slavnosti. Tuto fámu vedení spolku rezolutně popřelo, avšak spolek musel postupně splácet některé Fidlerovy pohledávky. Na řádné valné hromadě v lednu 1909 byl proto předchozí rok označen za „kritický“.
V II. desetiletí (1900-1910, tedy i 5 let před osamostatněním) bylo sehráno celkově 44 celovečerních her a 2 večery s 2 aktovkami. Nové období samostatnosti spolku bylo ve znamení zkvalitňování repertoáru. Režiséři A. Stýblo, F. Slabák, F. Lakomý a Sachsl nastudovali některé hry předních českých autorů – J. K. Tyla (Paní Marjánka, matka pluku; Strakonický dudák; Nalezenec; Paličova dcera aj.), F. A. Šubrta (Jan Výrava 2x; Pan Měsíček obchodník; Drama čtyř chudých stěn aj.), M. A. Šimáčka (Jiný vzduch), J. Vrchlického (Noc na Karlštejně – jako slavnostní sté představení), L. Stroupežnického, V. Štecha a dalších. V roce 1903 odehráli ochotníci za spoluúčasti školních dětí pohádku V. Baldessari-Plumlovské „Sůl nad zlato“ pro místní dívčí měšťanskou školu. Výběr her ochotníky (všeobecně) byl tehdy hodně ovlivňován repertoárem Národního divadla v Praze a hostujících divadelních společností.
K roku 1913 je v zápisných knihách zaznamenán zajímavý konflikt, poukazující na dobovou konkurenci divadla a kina. Tehdy muselo DDO řešit rozpory z Družstvem Národního domu (DND), které odmítlo jakékoli dispoziční práva ochotníků na dolní šatnu pod jevištěm, ačkoli ji na vlastní náklady vystavěli. V červnu byla svolána mimořádná valná hromada, na které starosta DDO JUDr. Šmolka navrhoval rozpustit spolek nebo změnit stanovy, neboť doposud veškeré jeho jmění náleží DND a DDO je povinno na základě stanov hráti ve prospěch Národního domu. Podle starostových slov „stojíme si tedy tak, že vlastně nic nemáme a dle jednání DND ani nic neznamenáme.“ Vůči starostovu radikálnímu návrhu se objevili v řadách členstva námitky, které poukazovaly na skutečnost, že v krátkém čase zahájí svou činnost české kinematografické družstvo, jehož je Šmolka rovněž předsedou, a tudíž nechce, aby mu české divadlo konkurovalo. Šmolka se proti tomuto nařknutí ze střetu zájmu ohradil. České kino údajně nevzniklo proto, aby si konkurovalo s českým divadlem, ale z vlasteneckých důvodů, aby konkurovalo kinu německému v Německém domě, „aby mu ubralo klientů a aby se pak Německý dům zavřel“. V podobném duchu žádal starosta ještě v říjnu téhož roku správní výbor, aby se nehrálo o vánocích, neboť „české kino svádí tuhý boj s kinem německým a další konkurenci neunese“. Těmito lobystickými postoji ztratil JUDr. Šmolka podporu členstva, příštím starostou byl zvolen B. David.
Období III. desetiletí činnosti ovlivnila I. světová válka. Před válkou se repertoár ochotníků výrazně nezměnil. Za zmínku stojí účast na divadelní přehlídce pořádané Župou divadelních ochotníků v Moravské Ostravě (okrsek ÚMDOČ) v rámci krajinské výstavy severovýchodní Moravy v Příboře roku 1911. Družstvo zde předvedlo Legerovu veselohru „V zakletém zámku“. Jednalo se již o druhou takovouto akci - první v roce 1903 v Moravské Ostravě, kdy místečtí ochotníci odehráli veselohru V. Štecha „Maloměstské tradice“.
V době války došlo k útlumu činnosti, neboť většina mužů – ochotníků musela nastoupit vojenskou službu. Vlastní nečinnost řešil zbytek souboru tím, že zval do Místku cizí divadla (celkem 9 představení). V posledních válečných měsících se původní divadelní činnost obnovuje. V rámci oslav 50. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu sehrálo družstvo slavnostní představení Jiráskových „Psohlavců“. Při spontánních oslavách vzniku ČSR ochotníci předvedli za velkého nadšení publika právě nastudovanou Koubkovu „Viktorku“. Následující rok 1919 byl ve znamení konjunktury ochotnického divadla. Zájem publika byl natolik velký, že se většina her musela jednou reprizovat, což tehdy nebylo běžným jevem. Poprvé se ve vedení spolku objevují noví činovníci - Karel Procházka, Emil Diringer, který později založil první loutkářský soubor v Místku, dále pak Emil Šlapeta, poslední starosta družstva.
IV. desetiletí (od roku 1920) bylo ve znamení změny skladby repertoáru. Doposud se hrávaly většinou pouze hry českých autorů, nyní se začínají na jevišti objevovat častěji i hry autorů zahraničních. Pod režijním vedením R. Kučery (pouze 1920) a posléze hlavně E. Diringera to byla z české dramatické literatury díla např. A. Jiráska (Kolébka, Emigrant a Lucerna), B. Vikové-Kunětické (Přítěž a Representantka domu), V. Dyka (Posel), J. Kvapila (Princezna Pampeliška), G. Preissové (Gazdina roba a Její pastorkyňa), F. Langra (Velbloud uchem jehly a Grandhotel Nevada), L. Stroupežnického (Naši furianti), J. K. Tyla (Jiříkovo vidění), F. V. Krejčího aj.
Z děl cizojazyčných dramatiků ruské drama reprezentovali Krylova „Divoška“, Merežkovského „Makový květ“ a Arcybaševova „Vášeň“; anglické drama Mayovo „Jeho miminko“, Sommerset-Maughamova „Paní Dot“ a Mannersův „Peg mého srdce“; francouzské drama Savoirova „Švadlenka z Lunevillu“, Rostandovi „Romantikové“, Paileronova „Myška“ a Sardouovi „Bodří venkované“ a „Paragrafy na střeše“; německé drama Schnitzlerův „Anatol“ aj.
Nemalé finanční částky se vynakládaly po celou dobu činnosti na renovace Národního domu. Na výborové schůzi v lednu 1922 byla zadána firmě Křižík z Olomouce zakázka na elektrizaci jeviště, která byla dokončena v roce 1923. Družstvu nastaly problémy ze zaplacením elektrizace. Pohledávka firmy Křížík 12 189 K se mu zdála přemrštěna. Firma nakonec pohrozila DDO soudním přelíčením, načež si družstvo zřídilo půjčku 10 000 K a po dohodě z firmou zaplatilo sníženou cenu 7 000 K.
I přes poměrně kvalitní výběr některých her se začaly od roku 1923 objevovat první známky budoucí stagnace. V zápise z valné hromady 8. 3. 1923 se píše o poklesu hodnoty her a jejich provedení v důsledku odchodu zdatných členů, o„nechutí a nepochopením vážné práce ze strany členstva“, zároveň byl soubor donucen hrát i hry lehčí (kvůli většímu zisku) – „musily tudíž ideály ustoupit materialismu“. O rok později je na další valné hromadě kritizován pokles počtu nastudovaných her, liknavost členů a jejich časté vystupování ze souboru. Jako jedna z hlavních příčin malého počtu her bylo zdůrazněno neustále pronajímaní jeviště Národního domu divadelním společnostem a jiným spolkům.
U příležitosti krajinské výstavy v Místku v létě 1926 zamýšlelo družstvo uspořádat cyklus divadelních her předvedený ochotníky z širšího okolí – konkrétně dramatickým odborem strany nár. socialistické ze Sviadnova (hra F. Sokola-Tůmy „Pasekáři“), Brušperskou TJ Sokol („Periferie“), Rožnovskými ochotníky („Pasekáři“), dále ochotníky z Příbora a Valašského Meziříčí a domácím DDO. K soutěži nakonec nedošlo pro malou účast diváků, většina lidí byla na výstavišti. Svá představení odehrály pouze první tři soubory. Nejlépe byla ohodnocena TJ Sokol Brušperk.
Nezadržitelnou krizi družstva koncem 20. let dokládá i periodický pokles představení v jednotlivých letech: 1924 – 6, 1925 – 4, 1926 – 2, 1927 – 1, 1928 – 3 a 1929 – 2. Následující tři roky (1930 - 1933) družstvo vůbec nehrálo ani nebyla nacvičena žádná hra. Fungovala pouze půjčovna kostýmů.
Řada mladých nadšenců pro ochotnické divadlo chtěla opět hrát. Vedení družstva se však stále nemohlo zaktivizovat, a tak vznikl nový spolek Sdružení divadelních ochotníků pro Místek, Frýdek a okolí (SDO). Ustavující schůze nového spolku se konala 13. 12. 1933 a zúčastnilo se jí 27 členů. Účelem spolku, jak zaznamenávají stanovy schválené 9. 11. 1923, jest „pěstovati dramatické umění a dramatickou literaturu československou, buditi zájem o české umění divadelní v nejširších kruzích lidových, pracovati ke zvýšení mravní a kulturní úrovně duševního a společenského života, podporovati podniky veřejně prospěšné a pracovati o uskutečnění snah a cílů ÚMDOČ v Praze“. Předsedou spolku byl po celou dobu jeho trvání Josef Kotrupčík (obchodník), prvními režiséry Zdeněk Hapala (úředník) a Josef Holuša (důchodce). Jak již název napovídá, netvořili členskou základnu výhradně občané Místku, šlo o spolek s širší působností. V druhém roce počet členů narostl dokonce na 46, poté se držel na průměru kolem 30 osob.
Hlavním útočištěm SDO se stal Lidový dům. Pod režijním vedením Zdeňka Hapaly, pozdějšího zakladatele a prvního ředitele ostravského profesionálního loutkového divadla, hrálo sdružení hlavně pro děti původní loutkové pohádky s Kašpárkem v činoherním provedení, pro dospělé kabarety a divadlo v přírodě. Celková bilance za léta 1933-1938 činí: 8 činoher (Lucerna, Salcamt, Ondráš a Juráš, Pražský žid aj), 10 operet (Slovácká princezna, U bílého koníčka aj.), 9 dětských představení, 8 kabaretů - celkem 35 premiérových akcí (z toho 2 při spolupráci s jinými spolky).
V srpnu 1938 jednají oba spolky (DDO a SDO) o vzájemném sloučení. Došlo k tomu oficiálně 27. 6. 1939. Poté vyvíjel činnost již jen jeden spolek - Družstvo divadelních ochotníků (DDO). Starostou byl zvolen Emil Šlapeta, který stál v čele DDO až do jeho zrušení v roce 1952. Ochotníci se přestěhovali zpět do Národního domu, kde proběhly mezitím rozsáhlé rekonstrukce. V roce 1930 byla zbudována kulisárna, o čtyři roky později bylo prohloubeno jeviště o 9,7 metrů, přistavěna další šatna, vybudováno topení aj. Na celou rekonstrukci přispělo DDO částkou 15 000 K, tím si zajistilo bezplatný nájem.
Činnost družstva za okupace zaznamenala výrazné změny, jejichž hlavním znakem bylo velké množství repríz. Nacvičené hry se poprvé v tak velké míře využívaly k zájezdům do okolí a k představením pro školní mládež. Tím rostl i počet představení v jednotlivých kalendářních rocích. Roku 1940 bylo odehráno rekordních 19 představení – nejvíce v celé historii DDO. Okupační repertoár byl tvořen převážně hrami starších českých dramatiků: A. Jiráska (Vojnarka a Lucerna), V. K. Klicpery (Divotvorný klobouk) a K. Fořta (Z českých mlýnů). Režii měli střídavě Gregar, K. Dittler a Kotrupčík. V roce 1941 se družstvo zúčastnilo krajské divadelní soutěže pořádané Ústředím osvětových sborů a Župou divadelních ochotníků v Moravské Ostravě. Členové nacvičili jednu ze tří určených her, Stroupežnického činohru „Na Valdštejnské šachtě“, za kterou obdrželi od poroty 85 z možných 100 bodů a tím se dělili o první místo s dramatickým odborem Mládeže Národního souručenství Přívoz. Téhož roku umírá i nejstarší místecký ochotník Valentin Kotrupčík. Podrobněji o konjunktuře ochotnického divadla za okupace blíže viz kapitola xxxx.
Dvacetičlennému spolku se podařilo aktivně působit v atmosféře protektorátu až do dubna 1942. Poslední hrou do roku 1945 byla Zeyerova „Stará historie“ v režii Karla Dittlera. Příčinou nedobrovolného zastavení činnosti byl zábor Národního domu německými úřady v roce 1942. Většina kulis byla odvezena do Landsbergerovy továrny, kde však při osvobozovacích bojích shořela. Po válce obnovuje DDO svou činnost až do roku 1952, kdy přechází pod správu Závodního klubu při OKD v Místku.
Úplný soupis repertoáru DDO a SDO v chronologickém pořadí – viz příloha č. 3.
***

Mimo měst Frenštát p. Radhoštěm, Brušperk a Místek započala divadelní činnost prostřednictvím samostatných ochotnických sdružení také ve Frýdlantě nad Ostravicí (1881), v Paskově (1884), ve Staříči (1898), v Bordovicích (1902), na Ostravici (1902) a v Kozlovicích (1903). V žádné z uvedených lokalit však tato sdružení nepřerostla do samostatné organizované spolkové formy. Šlo většinou jen o příležitostně utvořené skupiny nadšenců, jejichž představení vykazovala menší pravidelnost. Mnohé tyto skupinky se posléze etablovaly do nově vzniklých spolků s širším polem působnosti – např. ochotníci z Frýdlantu n. O. přešli roku 1885 pod hlavičku Řemeslnické besedy.
K založení samostatného divadelního spolku došlo na roku 1909 v Bahně (místní část Místku) pod jménem Spolek divadelních ochotníků "Tyl" Bahno. Jeho činnost je doložitelná k létům 1921-1935, kdy jeho členové odehráli přes 20 představení v hostinci „U Kubaly“. Repertoár tvořily převážně hry lehčího rázu – frašky a veselohry.
V Bordovicích vyvíjel ochotnickou činnost dramatický kroužek Odboru Národní jednoty (zal. 1912). Při zániku Národní jednoty roku 1922 se kroužek osamostatnil pod názvem Kroužek divadelních ochotníků. Do roku 1925 působil jako samostatné sdružení, poté na základě stanov jako spolek (slovo Kroužek v názvu nahrazeno slovem Spolek) až do roku 1951. Hrával průměrně kolem 3 představení ročně, celkem odehrál 68 divadelních her s řadou repríz. Nejvýznamnějším režisérem byl učitel Karel Žluna.
Ve Fryčovicích došlo roku 1943 k sloučení 6 pravidelně hrajících div. odborů ve Spolek div. ochotníků (21. 3. 1943). Zakladatelem a předsedou souboru byl učitel František Štefek, později Ladislav Kuběna. Režiséry byli : František Dotisk, Jaroslav Židek, po roce 1945 Josef Lanča, Alois Gřes a další. Hudbu k hrám skládal Otakar Schindler. Jako herec zde působil též pozdější sólista opery Národního divadla v Praze Lubomír Havlák. Při založení spolek sdružoval 49 členů a do roku 1945 odehrál přes 11 představení v sále „U Chamradů“.
II. 3. 2. Čtenářské besedy a Odbory Národních jednot

Jak již bylo předznamenáno, průkopníky divadelních aktivit ve většině ostatních obcích regionu byly převážně tzv. čtenářské besedy (místně různé variace názvů: např. Beseda, čtenářsko-pěvecký spolek, čtenářsko-ochotnický spolek aj.). Zisk z divadelních představení sloužil na nákup nových knih do spolkových knihoven, které tvořily základ pozdějších knihoven obecních. Repertoár čtenářských spolků tvořily z větší části frašky a lehčí veselohry, příležitostně operety; najdou se ale i hry hodnotnější, např. Beseda na Čeladné hrála často hry českých autorů F. F. Šamberka, J. Štolby, A. Jiráska, F. X. Svobody, bří Mrštíků aj., Čtenářsko-pěvecký spolek na Hukvaldech Štolbovy „Peníze“ a „Staré blázny“, Šamberkovo „Jedenácté přikázání“ a „Palackého třídu č. 27“, „Kříž u potoka“ od E. Peškové apod.
V červnu 1885 byla v Olomouci založena Národní jednota východomoravská – lidovýchovná organizace. Mezi prostředky, kterými mělo být burcováno národní uvědomění a které měly mít výchovnou funkci, bylo rovněž „divadlo a živé slovo“. V obcích začaly vznikat odbory NJ, jenž na mnoha místech přejímaly členstvo a agendu čtenářských besed. V regionu se to týkalo obcí Krmelín (1910), Lichnov, Palkovice (1911), Metylovice (1912), Myslík (1914), Pstruží (1919) a Čeladná. Ve Staré Vsi (1906), Sviadnově (1909), Kozlovicích (1911), Bordovicích (1912) a na Ostravici vznikly odbory NJ jako samostatné nové organizace. Ustředí NJ pořizovalo pro své ochotníky seznamy vhodných divadelních představení, mnohdy poskytlo i finanční podporu na zřízení jeviště. Divadelní činnost rozvíjely v rámci odborů převážně osoby z řad učitelstva.
Následující tabulka prezentuje vývoj divadelní činnosti u odborů NJ v celé východomoravské oblasti. Zvlášť patrný je nárůst počtu představení v roce 1908 a po něm:
Rok 1905 1906 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913
Počet představení 50 65 85 381 396 402 403 452 513
Pramen: ZBAVITEL, A.: Národní jednota východomoravská ve službách lidovýchovných. Opava 1938, s. 24.
Z obcí regionu byly v prvním desetiletí 20. století divadelně nejčinnější odbory NJ ve Lhotce a Trojanovicích. Odbor v Trojanovicích vyvíjel významnou činnost i v 30. letech, kdy již odbory v jiných obcích stagnovaly nebo neexistovaly. Mezi léty 1932-1937 odehrál celkem 15 představení.

II. 3. 3. Tělovýchovné spolky

Roku 1872 vznikla v Brně sokolská župa brněnská pro Moravu. V roce 1890 byla rozdělena do pěti okrsků – centrum okrsku východního ve Frenštátě p. R. O dva roky později byly okrsky přejmenovány na župy – ve Frenštátě župa Palackého. Další župa vznikla roku 1897 v Moravské Ostravě – župa Moravskoslezská. K ní se přiřadili jednoty na Místecku, Paskovsku a Brušpersku. V roce 1904 došlo ke sloučení moravského a českého Sokola v jednotnou Českou obec Sokolskou (ČOS).
Na přelomu 19. a 20. století byly v obcích regionu houfně zakládány tělovýchovné jednoty Sokola. Mezi nejstarší patřily jednoty v Místku (1887), Paskově (1889), Frenštátě p. R. (1890, určité snahy již 1872), Brušperku (1891) a Frýdlantě n. O. (1898). Z těchto center se šířily sokolské myšlenky do dalších obcí. Kromě péče o tělesnou stránku jedince se zajímaly i o stránku duševní v duchu národně-výchovných tradic. K tomto účelu měla sloužit celá škála výchovných podniků, jedním z nich bylo divadlo.
Dramatické odbory sokolských jednot hrávaly od svého založení velmi často a pravidelně, v mnoha místech suplovaly samostatný ochotnický spolek, nebo byly jeho nástupci (viz Brušperk).

Osvětová činnost TJ Sokol a jejich poboček sdružených v ČOS v 20. a 30. letech v celé Čsl. republice:
Rok 1921 1922 1923 1927 1928 1929 1930
Představení 9 179 9 288 10 049 8 826 8 906 8 955 9 226
Celkem akcí 108 745 122 443 135 844 124 770 126 128 119 884 133 140
Rok 1931 1932 1933 1934 1935 1936
Představení 9 085 8 978 9 377 9 129 8 933 9 345
Celkem akcí 139 344 146 193 144 963 157 475 154 900 157 537
Pramen: Statistická příručka republiky Čsl., II, Praha 1925, s. 559; Statistické výkazy o pořádaných osvětových podnicích zaslalo k roku 1921 2 521 jednot a poboček, k roku 1922 2 742 a k 1923 3 097; Statistická ročenka republiky Čsl. - 1934. Praha 1934, s. 204; - 1938, Praha 1938, s. 263.

Ze všech 30 obcí regionu byly sokolské jednoty a jejich pobočky divadelně činné v 20 obcích (v rámci Ostravice dvě – viz jednota ve Starých Hamrech). Údaje o přibližném počtu jimi odehraných divadelních představení v letech 1932-1936 prezentuje následující tabulka:
Rok 1932 1933 1934 1935 1936 Celkem
Představení 43 45 39 41 64 232
Průměr představení na 1 jednotu či pobočku
2,15 2,25 1,95 2,05 3,2 2,32
Pozn.: Zjištěné údaje nemusí vyjadřovat skutečný početní stav odehraných představení, neboť jsou získány z žádostí o povolení představení, která se z různých důvodů nemusela poté uskutečnit. Pouze u tří obcí (Brušperk, Frenštát p. R. a Místek) jsou tyto údaje následně doplněny.
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, OÚ Místek, i.č. 823, k. 717-723 (Povolování divadelních představení); SOkA Frýdek-Místek, AM Brušperk, i.č. 485 (Povolování kulturních akcí); Seznam div. představení. In: Historie a současnost ochotnického divadla ve Frenštátě pod Radhoštěm. Frenštát p. R. 1986; SOkA Frýdek-Místek, AM Místek, i.č. 423, k. 100 (Pořádání kulturních akcí).


Mezi nejčinnější patřily v tomto období jednoty z Paskova (30 představení), Frýdlantu, Staříče (obě 19), z Hukvald (17), Čeladné (15) a z Fryčovic (9).
Repertoár sokolských divadel tvořily hry rozličných žánrů. U příležitostí významných státních svátku byly vybírány většinou hry národní a hry klasických českých dramatiků. Celkově lze říci, že se jejich repertoár postupem času výrazně zkvalitňoval. Jednoty často využívaly velkého počtu svých členů k pořádání výpravných her v přírodě.
Konjunktura sokolského divadla skončila v roce 1941, kdy byla okupačními úřady zakázána jakákoli další činnost celé organizace.
Další tělovýchovnou organizací z bohatou ochotnickou činností byla TJ Orel. První její jednoty začaly vznikat v 90. letech 19. století jako tělocvičné kroužky katolického obyvatelstva. S rozvojem činnosti křesťansko-sociální strany se roku 1909 sloučily v Jednotu Orel. Od listopadu 1919 existovala tato organizace již jako samostatná Jednota čsl. Orla, dělící se na župy. Jednoty Orla v obcích regionu kromě Frenštátu p. R., Lichnova a Tiché náležely k Lašské župě Kadlčákově se sídlem v Moravské Ostravě. Ta zahrnovala k roku 1931 v 9 okrscích 71 jednot, z nichž 63 pořádalo divadelní představení. Nejstarší orelské jednoty v regionu se ustavily v Paskově, Staré Vsi n. O (obě 1908), ve Frenštátě p. R. (1910) a Tiché (1919). Ostatní vznikly mezi léty 1921-1923.
Orel sdružoval katolické obyvatelstvo. Jeho účelem bylo „povznesení duševních schopností a tělesných sil v duchu křesťanském a národním a v duchu křesťanské solidarity a demokracie“. Tyto zásady částečně ovlivňovaly i složení repertoáru orelských divadel. Jeho základ byl stejný jako u všech ostatních ochotnických spolků – tvořily jej tradiční veselohry, činohry, frašky, operety aj. Výjimku tvořily náboženské hry, které orelští ochotníci hrávali pravidelně u příležitosti církevních svátků, a větší zastoupení lidových her se sociální tématikou a her pro děti.

Osvětová činnost Československého Orelstva v 20. a 30. letech v celé Čsl. republice:
Roky 1921 1922 1923 1927 1928 1929 1930
Představení 1 915 2 805 3 895 2 707 2 890 2 757 2 726
Celkem akcí . . . 32 182 32 097 27 131 27 186
Rok 1931 1932 1933 1934 1935 1936
Představení 2 734 2 837 2 903 3 024 3 527 3 541
Celkem akcí 25 270 34 348 34 003 34 183 37 714 38 275
Pramen: Statistická příručka republiky Čsl., II, Praha 1925, s. 559; Statistické výkazy o pořádaných osvětových podnicích zaslalo k roku 1921 2 521 jednot a poboček, k roku 1922 2 742 a k 1923 3 097; Statistická ročenka republiky Čsl. - 1934. Praha 1934, s. 204; - 1938, Praha 1938, s. 263.

Ze všech 30 obcí regionu byly orelské jednoty divadelně činné v 16. Údaje o přibližném počtu jimi odehraných divadelních představení v letech 1932-1936 prezentuje následující tabulka:
Rok 1932 1933 1934 1935 1936 Celkem
Představení 35 38 35 44 45 197
Průměr představení na 1 jednotu či pobočku
2,19 2,38 2,19 2,75 2,81 2,46
Pozn.: Zjištěné údaje nemusí vyjadřovat skutečný početní stav odehraných představení, neboť jsou získány z žádostí o povolení představení, která se z různých důvodů nemusela poté uskutečnit. Pouze u tří obcí (Brušperk, Frenštát p. R. a Místek) jsou tyto údaje následně doplněny.
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, OÚ Místek, i.č. 823, k. 717-723 (Povolování divadelních představení); SOkA Frýdek-Místek, AM Brušperk, i.č. 485 (Povolování kulturních akcí); Seznam div. představení. In: Historie a současnost ochotnického divadla ve Frenštátě pod Radhoštěm. Frenštát p. R. 1986; SOkA Frýdek-Místek, AM Místek, i.č. 423, k. 100 (Pořádání kulturních akcí).


Mezi nejaktivnější patřily v tomto období jednoty v Lichnově (23 představení), Paskově (22), Místku (21), Brušperku (19) a Frýdlantu n. O (16).
Za okupace postihl orelskou organizaci stejný osud jako TJ Sokol. V roce 1941 byla její činnost násilně zastavena.
Příležitostně hrávali ochotnická představení i členové Klubu českých turistů v Kunčicích p. O. a na Ostravici.
Po zrušení sokolské organizace za okupace hrávali členové paskovské jednoty pod hlavičkou Klubu českých cyklistů.
Dalšími tělovýchovnými organizacemi s divadelní činnosti byla Dělnická tělocvičná jednota a Jednota proletářské tělovýchovy. O jejich působení podrobněji viz následující kapitola.
II. 3. 4. Profesní a dělnické spolky a organizace

Dělnické divadelní spolky a odbory vznikaly v místech s větší koncentrací dělnictva – v průmyslových oblastech, ke kterým patřilo i širší Ostravsko.
K předchůdcům dělnických spolků lze zařadit Spolky katolických tovaryšů, jenž patřily k jedněm z nejstarších spolků provozujících ochotnictví. V regionu byly založeny v Místku a Brušperku. Oba začaly vyvíjet divadelní činnost od roku 1892. Repertoárově se nijak výrazně neodlišovaly od ostatních spolků. Dalšími předchůdci byly Řemeslnické besedy ve Frenštátě p. R. (zal. 1882, od roku 1898 jako Živnostensko-dělnická beseda) a Frýdlantě n. O. (zal. 1885). Od roku 1900 vyvíjel nepatrnou divadelní činnost Dělnický vzdělávací a podporovací spolek v Brušperku. Jeho aktivity se ale omezovaly jen na sólové výstupy a kuplety při silvestrovských zábavách.
Funkcionáři dělnických divadel žádali počátkem 20. století vyčlenění z ÚMDOČ a vytvoření vlastního ústředí při sociálně demokratické straně a nebo včlenění do osvětové organizace této strany - Dělnické akademie. Pod záštitou této organizace hrávala od počátku 20. let skupina ochotníků z Frenštátu p. R. Vedle zábavných titulů hrála hry s převážně sociálním zaměřením.
Roku 1911 byl vytvořen Svaz dělnického divadelního ochotnictva československého, sdružující dělnické spolky a odbory, jež se hlásily k politice strany sociálně demokratické. Po vzniku KSČ roku 1921 se Svaz DDOČ rozdělil na nově organizovaný Svaz DDOČ v Praze, sdružující spolky a odbory hlásící se k politice KSČ a podřízený kulturně výchovné organizaci Proletkultu, a na Ústřední jednotu DDOČ v Plzni sympatizující se stranou sociálně demokratickou.
Ústředními časopisy dělnického divadelnictví se staly Dělnické divadlo (vycházelo od roku 1920) a Proletkult. J. Honzl viděl hlavní úkol dělnického divadla v tom, aby se zbavilo „vlivu měšťáctví, a to ve všem“. Probíhaly neustálé snahy o sjednocení dělnického divadla pod hlavičku Proletkultu.
Divadelně nejaktivnější ochotníci z řad dělnictva v regionu byli z divadelních odborů Dělnických tělocvičných jednot,které byly sdruženy do Federace DTJ. DTJ spolu se Sokolem a Orlem tvořila trojici nejvýznamnějších a nejrozšířenějších tělovýchovných organizací. Řady členů DTJ tvořili převážně osoby z řad dělnictva. Na Ostravsku začaly první jednoty vznikat koncem 90. let 19. století. V regionu byla jako první založena DTJ ve Frenštátě p. R. (1910), v Brušperku, Frýdlantě n. O. (obě 1912) a v Místku (1914). Další markantní rozvoj nastává počátkem 20. let.
Stejně jako Sokol a Orel se DTJ zaměřoval i na osvětovou činnost. Pohled na divadelní repertoár jednot ukazuje na přítomnost her tří kategorií. Byly to především hry sociální, hrané při významných příležitostech (hlavně 1. máj, státní svátky), poté hry klasických autorů a nemohly chybět ani oblíbené frašky a veselohry.

Osvětová činnost DTJ v 20. a 30. letech v celé Čsl. republice:
Roky 1923 1927 1928 1929 1930 1931
Představení 3 061 2 626 2 831 3 010 3 487 3 878
Celkem akcí . 24 040 22 024 23 690 28 970 29 887
Rok 1932 1933 1934 1935 1936
Představení 3 859 3 734 3 876 3 828 3 706
Celkem akcí 29 102 29 008 30 300 29 949 28 129
Pramen: Statistická příručka republiky Čsl., II, Praha 1925, s. 559; Statistické výkazy o pořádaných osvětových podnicích zaslalo k roku 1921 2 521 jednot a poboček, k roku 1922 2 742 a k 1923 3 097; Statistická ročenka republiky Čsl. - 1934. Praha 1934, s. 204; - 1938, Praha 1938, s. 263.

Ze všech 30 obcí regionu byly DTJ divadelně činné v 21 obcích. Údaje o přibližném počtu jimi odehraných divadelních představení v letech 1932-1936 prezentuje následující tabulka:
Rok 1932 1933 1934 1935 1936 Celkem
Představení 53 51 55 52 52 263
Průměr představení na 1 jednotu:
2,52 2,43 2,62 2,48 2,48 2,5
Pozn.: Zjištěné údaje nemusí vyjadřovat skutečný početní stav odehraných představení, neboť jsou získány z žádostí o povolení představení, která se z různých důvodů nemusela poté uskutečnit. Pouze u dvou obcí (Brušperk, Frenštát p. R.) jsou tyto údaje následně doplněny.
Pramen: SOkA Frýdek-Místek, OÚ Místek, i.č. 823, k. 717-723 (Povolování divadelních představení); SOkA Frýdek-Místek, AM Brušperk, i.č. 485 (Povolování kulturních akcí); Seznam div. představení. In: Historie a současnost ochotnického divadla ve Frenštátě pod Radhoštěm. Frenštát p. R. 1986.

Mezi nejčinnější patřily v tomto období jednoty na Čeladné (27 představení), v Brušperku (26), Paskově (22), Fryčovicích a Tiché (obě 16). Divadelní činnost DTJ v regionu v 30. letech byla natolik silná, že odsunula TJ Sokol na druhé místo ve statistickém přehledu představení. Přitom v celorepublikovém součtu TJ Sokol hrávala průměrně dvakrát tolik představení než DTJ.
V období okupace její divadelní činnost nadále pokračovala. Dělnické těl. jednoty byly jedny z mála spolků, které hrály za okupace v mezích možnosti poměrně pravidelně.
V třicátých letech se začali na divadelních jevištích prezentovat členové další tělovýchovné dělnické jednoty – Jednoty proletářské tělovýchovy. Z obcí regionu hrály tyto jednoty v Brušperku, Místku, Chlebovicích, Myslíku a Staříči. Četnost jejich představení nebyla příliš velká, repertoárovým složením se podobaly nejvíce DTJ.
Vedle výše jmenovaných spolků hrály nepravidelně i následující dělnické a profesní spolky či sdružení: Svaz kovodělníků ve Frýdlantě n. O., Brušperku a Sviadnově, Dram. kroužek dělnictva fi. Postelberg ve Frýdlantě n. O., Odborové sdružení křesť.-soc. v Kozlovicích a Místku aj.
II. 3. 5. Ostatní spolky a organizace

V 70. a 80. letech začínají vznikat první Sbory dobrovolných hasičů. Jejich divadelní činnost před rokem 1918 nebyla příliš významná. Předpokládá se pouze ve Fryčovicích, Sviadnově a Frýdlantě n. O. Po vzniku ČSR byla hasičská představení již častější. Hasiči hráli hlavně u příležitosti významných svátků a na korporativních slavnostech. Výtěžky z představení šly převážně na doplnění hasičské výzbroje. Z 29 obcí regionu byla divadelní činnost SDH doložena v 21. Nejaktivnější sbory byly v Palkovicích, Lichnově, Brušperku, Paskově a ve Lhotce.
Také v době okupace tvořili ochotníci z řad hasičů významnou složku amatérského divadla.
Divadelní představení pořádaly i organizace politických stran – převážně strany sociálně demokratické, národně socialistické, komunistické a lidové (v rámci Lidové jednoty).
Zvláštní pozornost je nutno věnovat školnímu a studentskému divadlu. V Tiché sehráli roku 1899 děti obecné školy pod vedením učitele Emila Bordovského vůbec první divadelní představení v obci – hra „Mladí pastýři betlemští“. Stejný primát měla i skupinka studentů v Kozlovicích roku 1903. Školní divadla režírovali učitelé a profesoři na obecných, měšťanských školách a gymnáziích. Školní představení se připravovala převážně u příležitosti státních svátků a jubileí významných osobností. V letních měsících hrávali hlavně starší studenti vracející se domu na prázdniny. Vznikala různá studentská sdružení – např. Akademický feriální spolek pro severovýchodní Moravu, Akademické sociální sdružení apod. Na přelomu 19. a 20. století pořádali představení studenti ve Frenštátě p. R., Místku, Frýdlantě n. O., Staříči, v Palkovicích, Kozlovicích a Brušperku. V období I. republiky byli velmi aktivní studenti českého reálného gymnázia v Místku (hry „Strakonický dudák“, „Radúz a Mahulena“ aj.)
K dalším spolkům a organizacím s méně pravidelnou ochotnickou činností patřily jmenovitě pobočky Svazu katolických žen a dívek, Sdružení katolické omladiny, sdružení v rámci katolické církve a církve čsl., Ústřední a konzumní družstvo Budoucnost a jiné.
Mnohá divadelní představení byla pořádaná péčí místních osvětových komisí, jenž podléhaly okresním osvětovým sborům v Místku a Frenštátě p. R.. Členy těchto komisí tvořili zástupci nejaktivnějších spolků v dané obci. Komise tudíž pouze zajišťovaly vlastní realizaci akce – hráli často korporativně členové zastoupených spolků. Činnost komisí je obzvláště patrná při oslavách státních výročí či jubileí významných osobností.
Podrobnější a konkrétnější poznatky o těchto a výše jmenovaných spolcích společně s pramennou základnou – viz kapitola III.