Texty: Divadelní tradice Pohoří a Štipoklas, citace z textu Ludvíka Pouzy

Divadelní představení různých souborů, které do Pohoří a okolí na konci 19. a na začátku 20. století zajížděly, utkvěla v tamních obyvatelích natolik, že sami začali z nedostatku kultury divadlo hrát. Mezi poslední z těch, co se divadlu tehdy věnovali, patří dnes už osmdesátiletá Věra Šebestová ze Štipoklas.
„U nás divadlo hráli jak obyvatelé Štipoklas, tak Pohoří. Hrálo se ale i v Myslívě a na dalších místech. Divadlo jsem hrála v době, kdy mi bylo patnáct až dvacet pět let. To už ale mělo u nás velkou tradici. Vždycky na zimu se dala dohromady parta nadšenců, co měli nějakou divadelní zkušenost z dřívějška, plus někdo mladší. Zkoušeli jsme především komedie. Vzpomínám si například na kusy Z našich mlýnů, Pantofel a kord, Třetí zvonění, Jedenácté přikázání, Vojnarka a další.
Byla nás parta – já a můj manžel, pan Havlík, Hruška, Stupka, Karel Hanzlík, Vojtěch Tyml z Pohoří a další. Divadla režíroval Oldřich Ptáček a učitelka Marie Hrušková, která také ráda malovala a psala,“ vzpomíná Šebestová. Zkoušelo se například v hospodě ve Štipoklasech nebo v Pohoří. Čtené zkoušky se dělaly i po domácnostech herců. „To víte, tehdy nebyla televize a divadlo bylo pro nás zábavou,“ pokračuje herečka, která prý často hrávala i první milovnice.

Kulisy si tenkrát herci vyráběli sami. „Vždycky se něco přetřelo, přestavělo a hrálo se dál. Kostýmy se sbíraly po celé vesnici. Moc ráda na to vzpomínám. Vše skončilo příchodem televize a založením zemědělského družstva. Myslím, že divadelní tradice tady skončila někdy kolem 60. let 20. století."
Nápovědou byl Marcel Janko.
"V souboru byl i holič Karel Hanzlík. Ten nás líčil a pomáhal splétat ženám copy a česat je. Byla to prostě jiná doba. Dnes už jen málokdo z těch mladých ví, co všechno se dříve ve Štipoklasech a Pohoří dělo. Divadlo k naší kultuře prostě patřilo,“ dodala Šebestová.