Texty: AS 2004, č. 6, s. 41, DS Kolár Police nad Metují.

IVANKA SLAVÍ VÝZNAMNÉ ŽIVOTNÍ JUBILEUM
Jak to jen napsat a jak to jen říci. Je to těžké, protože to je k neuvěření. Naše drahá kolegyně, naše chůva, která polovinu současného souboru DS Kolár Police nad Metují vozila v kočárku a hlídala nás, se dožívá 60 let. Ano, jubilea se dožívá ta Ivana, která jako jedna z mála starších ochotníků v Polici nad Metují se nebála a po roce 1989 pomohla tehdy mladým nadšencům, kteří se pokusili obnovit činnost divadelního souboru DS Kolár Police nad Metují. Pomohla nejen radou, ale hlavně tím, že svým elánem a výborným hereckým projevem pomohla na svět Revizorovi. Tehdy většina začínajících ochotníků opravdu nevěděla, co obnáší divadlo. Jen měla ohromnou chuť to zkusit. No a tito elévové věděli, že Ivanka, která si zahrála Hejtmanku, poradí, vynadá, ale hlavně vždy pomůže. Nakonec se dočkala velké odměny. Revizor se dostal až na Národní divadelní přehlídku do Třebíče, kde Ivanka obdržela ocenění za svůj skvělý herecký výkon. Hejtmanku prostě zahrála parádně.
Tento skvělý začátek naštěstí neznamenal konec spolupráce. Následovaly Hrátky s čertem. V této hře si Ivana zahrála čerta. Byla opět báječná. Nevadila jí ani menší role komorné v Mnoho povyku pro nic. Zážitek pro diváky připravila ve hře Ženitba, ve které si zahrála dohazovačku Teklu. Za tuto roli získala ocenění na Krajské divadelní přehlídce v Červeném Kostelci. Snad právě tam poprvé zaznělo z úst prof. Císaře: „… porota uděluje cenu za krásné brutální herectví Ivaně Richterové…“ Jo, jo. Je to tak. Ivana je svá, pravdivá, nejen na jevišti, ale i v opravdovém životě. To nakonec potvrdila i v roli Sandry v Truchlících pozůstalých. Asi už nikoho nepřekvapí, když se napíše, že i za tuto roli převzala do svých rukou další ocenění.
Víte, o Ivance by se toho dalo napsat hodně. Například, že divadlu propadla již jako malé robě. Vždyť ona na jevišti vlastně vyrůstala. Její rodiče měli hospodu s divadelním sálem. Dodnes ráda vzpomíná na herecké celebrity, které tehdy v „rodném“ divadle hrály. Bohužel, osud tomu chtěl, že Richterovo divadlo pohltili komunisti. Nebo to, že má ráda klasické ruské kusy. Asi nebudeme daleko od pravdy, když ji nazveme „rusofilkou“. Je to zážitek, když v divadelním klubu u vínečka recituje a zpívá v ruském jazyce. To si člověk díky neustálému smíchu krásně upevňuje své zdraví. Ivanka má jeden krásný dar, který jí někdy asi komplikuje život, ale nám tím hrozně pomáhá. Neumí říci ne! A tak když ji náš režisér Jára Souček (kterého k herectví přivedla a vychovala) poprosí, zda by nesledovala text v Námluvách, neodmítne. Stejné a nebo podobné zkušenosti mají další členové souboru, kteří se pokusili o své pojetí divadla. Pomohla, poradila, zorganizovala. Ivana prostě divadlem a kulturou žije. Zapomenout se nesmí ani na skutečnost, že se věnovala dětem. Z této práce vyrostlo několik velmi dobrých herců a hereček. Věříme, že podobně Ivanu znají nejen naši poličtí ochotničtí předchůdci (sehrála s nimi výborná představení), ale i divadelníci z Hronova (s kterými hrála a hraje) a celá ochotnická divadelní společnost. Kdo z nás se s ní nesetkal na Jiráskově Hronově jako s hlavní organizátorskou duší celé přehlídky? Takových se najde asi málo.
Pravda je taková, že se s ní život moc nemazlil a nemazlí. Ovšem Ivanka naplňuje slogan „mám se blbě, ale snáším to dobře“ na sto procent. Dá se říci, že žije stále naplno a přitom je úžasně skromná. Její duševní svěžest, mladost a odhodlanost je obdivuhodná.
Proto, Ivanko, do dalších let Tvého smysluplného života, zlom vaz.
DS Kolár Police nad Metují