Texty: AS 2004, č. 6, s. 39 - 40, rozhovor připravil M. Karásek.

LUDMILA CÁPKOVÁ
OCENĚNÁ RADOU ZLÍNSKÉHO KRAJE

Za mimořádné umělecké výkony na amatérském jevišti byla dvojnásobná držitelka Zlatého odznaku J.K. Tyla a nositelka Zlatého kroměřížského tolaru Ludmila Cápková oceněna Radou zlínského kraje za významný, dlouholetý, mimořádný a podstatný přínos rozvoji regionu. V reprezentačních prostorách Baťovy vily jí vyznamenání předal radní Zlínského kraje Jiří Severin a náměstek hejtmana Zlínského kraje Libor Lukáš.
Od roku 1953, kdy byl v Kroměříži založen divadelní soubor ZK Pal - Magneton, je Ludmila Cápková činná jako herečka tohoto souboru. Hrála ve 32 činoherních inscenacích, v operách a operetách Hanáckého orchestrálního sdružení, recitovala v Divadle poezie při Domě kultury, zúčastňovala se v soutěžích monologů, režírovala pohádky, hru pro dospělé a spolupracovala s profesionálním divadlem. Zcela mimořádně ojedinělé nadání spolu s tvrdou, poctivou prací dovedly Ludmilu Cápkovou daleko za hranice pouhé ochotnické tvořivosti.
Z velkého množství her, kde zazářil herecký talent Ludmily Cápkové, připomeňme alespoň některé: Molièrův Tartuffe, Čapkova Matka a Věc Makropulos, Ibsenova Nora, Brechtova Matka Kuráž. Nejvyšší ocenění za nejlepší herecký výkon získala na celostátní soutěži amatérských divadelních souborů v Hronově čtyřikrát - za titulní roli v Čapkově Matce, za roli Eržiky v Örkényho Kočičí hře, za roli Strunové v Hrubínově Křišťálové noci a za titulní roli v Brechtově hře Pušky paní Carrarové. Významá ocenění získala i na nejstarším divadelním festivalu na Moravě v Napajedlích. Byla oceněna Zlatým odznakem J.K. Tyla.
Ludmila Cápková dostala i filmové role, kdy v roce 1969 hrála ve filmu Ucho, začátkem sedmdesátých let ve filmu Třicet panen a Pythagoras, v roce 1984 hrála v televizním filmu o České republice, určeném pro Organizaci spojených národů. Natáčela pro brněnský rozhlas. V roce 1991 hrála v Městské divadle ve Zlíně v Mrštíkově Maryše.
I přes svůj věk a zdravotní problémy je Ludmila Cápková stále aktivně zapojena do kulturního a společenského života v Kroměříži. Režírovala Večer francouzské poezie, večer poezie Jana Skácela, osobitě uvádí vernisáže výtvarníků, spolupracuje s pěveckými sbory, s Fonoklubem, Klubem UNESCO Kroměříž, je předsedkyní Sdružení přátel výtvarného umění Kroměřížska, zasedá v odborných divadelních a recitačních porotách. Za ztvárnění postav v divadle jednoho herce a za celoživotní práci pro ochotnické divadlo získala další Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Druhý zlatý odznak v rukou jednoho člověka je událost v dějinách ochotnického divadla zcela ojedinělá.
Sedím naproti energické, úžasné dámě, na níž zaujmou upřímné, živé oči, krásná, usměvavá „maminkovská“ tvář, ale především příjemný, pevný,okouzlující, kultivovaný hlas. Pečlivá výslovnost každého slova dává vyniknout kráse českého jazyka a nutí člověka k přemýšlení nad tím, jak ho někdy svou nedbalostí degradujeme na pouhý slang. Snad ani tak skvělým hlasem nelze vyslovit nic ošklivého. Prostě „paní Herečka“.
Vždyť jsem také měla na jevišti problémy. V jedné hře jsem hrála zlou, nerudnou, zatrpklou až vzteklou matku. Podle pana režiséra, kterým nebyl nikdo jiný než „režisérský virtuos“ Alois Hajda, jsem byla stále málo zlá. Nutil mě do toho, snažil se mě naštvat, byl ironický, ale stále to nebylo ono. Chodila jsem ze zkoušek domů otrávená a s velkým pláčem. Maminka mě litovala, proč to dělám, že si vnitřně ubližuji. Nakonec jsem se do postavy vžila a zvládla jsem to.
Zavzpomínejte na své první setkání s kumštem.
Pocházím z Chropyně. Dostala jsem se do učení do Baťových závodů v Borovině u Třebíče. Sice jsem ráda četla a přednášela poezii, ale daleko větší potěšení mi přinášelo výtvarné umění. Dokonce jsem se přihlásila ke studiu umělecké průmyslové školy ve Zlíně. Předložila jsem nějaké výtvarné práce a pozvali mě k přijímacím zkouškám. Jenže ten den, kdy se zkoušky měly konat, přišlo bombardování Zlína. Považovala jsem to za varování osudu, takže od dalšího rozvíjení výtvarného nadání jsem upustila. Ale pro sebe a pro přátele jsem vždy nějaký obrázek namalovala. Jednou jsem dokonce uspěla - už jako patnáctiletá - v soutěži na grafický návrh firemního loga na punčochy. Zvolila jsem si ústřední motiv typickou cívku a získala jsem třetí cenu. Ale kromě toho mě přitahovala celá řada výtvarných oborů.
Toužila jste v mládí být herečkou? Co vás přivedlo k divadlu?
Po učení jsem se vrátila do Chropyně, kde existoval ochotnický divadelní soubor. Naše vzájemné cesty se střetly a stanula jsem ve hře Sluneční paseka na prknech, která znamenají svět. Ale v té době už známý divadelní soubor v Kroměříži zkoušel hru Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Jedna z hereček jim onemocněla. Hledali náhradu a kdosi řekl - v Chropyni je jedna mladá a dobře hraje, zkusme to s ní. A už to bylo. Při první zkoušce se mi klepala kolena, protože na scéně hráli herci tehdy velmi vážení - Janíček, Horák. Měla jsem veliké obavy, jak mě přijmou. Byl to úplně jiný přístup, než v Chropyni. Tam všichni dělali všechno. Režisér na žebříku reguloval světla, opravoval kulisy, řídil herce a ještě měl roli.
Pocházíte z herecké rodiny?
Po mamince jsem zdědila velikou pokoru, lásku a cit k divadlu. Byla obrovskou ctitelkou Národního divadla. Dokonce mi dala i jméno, které slyšela z divadelního pódia. Po tatínkovi jsem zdědila odvahu postavit se před množství lidí a promluvit. V mém případě pouze tlumočit to, co napsali jiní, moudří.
Které role patří k těm nejoblíbenějším?
Jsou role těžké, životní, milované, role, které odmítáte, až posléze do nich vpadnete. Nejtěžší byla Valuchová ve hře Kristýna, kde jsem měla být proti své přirozené povaze mimořádně zlá. Doslova jsem ji vydřela. Mezi milované role řadím Dorinu v Molièrovi, Matku od Karla Čapka a Eržiku v Kočičí hře.
Později jste se soustředila na ztvárnění postav v divadle jednoho herce.
Člověk není závislý na jiných - jestli přijdou na zkoušku, jestli znají roli nebo hrají s prožitkem. Je to náročná disciplína, ale pro herce osvobozující. Je sám svým pánem.
Je až neuvěřitelné, co všechno může zvládnout jeden člověk za svůj život, a vždy s plným nasazením. Co považujete za určující pro tak bohatý život spjatý s divadlem?
To, že jsem se před půlstoletím ocitla ve společenství lidí, nazvaném Divadelní soubor závodního klubu PAL - Magneton Kroměříž. Bylo to dílo toho nejvyššího Režiséra. Stejně jako to, že hned na počátku naší činnosti přišel za svými kamarády do zákulisí tehdy novopečený, nadaný, profesionální režisér Alois Hajda. Kamarádi ho přemluvili, aby s námi nastudoval divadelní hru. On souhlasil a nezůstalo u jedné.
Pan režisér mi snad z mladické nerozvážnosti nebo malé zkušenosti svěřoval, zcela bez záruky, veliké a krásné role a mně pak nezbývalo, než hrát jako o život, protože režisér byl přísný a nesmlouvavý. Počáteční dost tvrdá výchova se však vyplatila. On nás první přivedl na toto jeviště, kde hrát bylo pro mne přímo bohoslužbou. Kdy diváci tak marnotratně rozdávali potlesk a já ho tak nezřízeně ráda poslouchala. Za ten děkuji milovanému divadelní publiku. Kroměřížským ochotníkům pak za to, že jsem s nimi mohla hrát a v současné době, kdy už jim tak nepomůžu, za to, že mě nevyškrtli ze seznamu svých členů. Děkuji i režiséru prof. Aloisi Hajdovi za všechno, co mě v oboru herectví naučil, abych mohla chodit se ctí po jevišti.
Pro Kroměřížský zpravodaj č. 11/2004 rozhovor připravil M. Karásek
(redakčně upraveno)