Texty: AS 2004, č. 6, s. 38, Jaroslav Kodeš.

TEN, KTERÝ VYPRÁVĚL DIVADLEM
O SVĚTĚ KOLEM NÁS
aneb JUBILUJÍCÍ REŽISÉR Z PODĚBRAD
čili SEDMDESÁTINY ing. arch. JANA PAVLÍČKA

Zavzpomínáte-li si na své mládí, určitě se vám vybaví pár osob, které vás ovlivnily nejvíce. Vedle rodičů to můžou být i naprosto cizí osoby. A možná je tam ve vzpomínkách i člověk, který svojí odborností, životními názory, zkušenostmi, dal vašim dospívajícím krokům takový impuls, že nechtěně rozhodl i o vaší profesní kariéře. U divadla tomu bývá dosti často. A u mě tomu bylo podobně.
Mojí divadelní sudičkou je ing.arch. Jan Pavlíček. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vůdčí osobnost DS Jiří z Poděbrad a přední amatérský režisér. Architekt z profese, režisér nejen ze záliby. Amatérské divadlo dělal pro radost, ale také ho bral jako prostředek pro pojmenovávání problémů světa kolem nás. Snad i proto se stal zakladatelem a organizátorem věhlasného FEMADu – přehlídky, která byla v určitém období neoficiální tribunou inscenací odmítaných z různých důvodů na Jiráskově Hronově.
V Pavlíčkově režii tehdy vznikla řada výborných inscenací. L. Andrejev – Ten, který dostává políčky, A.S. Puškin – Evžen Oněgin, A. Makajonak – Tribunál, H. Fielding – Přeukrutná tragédie o životě a smrti Palečka Velikého, Fr. Šrámek – Zvony, Fr. Hrubín – Oldřich a Božena, D. Fišerová – Báj. Měl jsem štěstí, že jsem v některých inscenacích hrál a mohl sledovat Honzu při práci.
Odpusťte mi proto následující osobní vyznání. Když mi moje maminka vyřizovala Pavlíčkův vzkaz, zda bych si nechtěl zahrát s místními ochotníky v nově studované inscenaci (Ten, který dostává políčky), nečekala, že zajásám. A vidíš, Honzo, stačila taková nezávazná nabídka a už se kandrdas chytil. Vím, nejdříve jsi naříkal, koho žes to oslovil, vždyť já nevěděl co s rukama, kam se podívat, jak přirozeně promluvit. Zkoušeli jsme pořád dokola a asi proto, že jsi měl se mnou trpělivost, ale hlavně, že jsi při zkouškách dokázal navodit tvůrčí chuť něco zajímavého udělat, dokázal jsi zdánlivě nemožné - mě to najednou šlo. Byl jsem lapen, a nejen na jednu inscenaci. Ale to by asi nestačilo pro můj celoživotní zájem o divadlo a o profesi s ním hodně podobnou. Ty jsi při zkouškách a také po nich přidával ještě něco navíc. Dokázal jsi hovořit o tom, proč divadlo děláš a jaké divadlo má smysl dělat. Přemýšlel jsi o divadle v souvislostech, a nejen o divadle. Pojmenovával jsi věci pro mě dosud nepojmenované, dával jsi do vztahu skutečnosti pro mě tehdy jen tušené, odkrýval jsi mě, kandrdasovi, že divadlo je život a jde zase do života. Dodnes rád vzpomínám na naše společné cesty ze zkoušek. Poděbradská lázeňská kolonáda, která se dá v pohodě přejít za pět minut, nám tehdy trvala hodiny. Ty jsi vyprávěl a my ostatní, kteří šli stejným směrem, naslouchali.
Dnes, Honzo, už aktivně divadlo neděláš, ale vím, že se o ně pořád zajímáš. A také vím, že na Tvůj divadelní názor stále mnoho lidí dá. A nejen v Poděbradech. Konec konců i já jsem toho důkazem. A proto mi dovol, abych Ti u příležitosti Tvé sedmdesátky (20.12. – pozn. red.) popřál nejen sám za sebe, ale za celou řadu divadelníků dobré zdraví a ještě mnoho dnů Tvého tvořivého života.
Jaroslav Kodeš