Texty: AS 2004, č. 6, s. 37, rozhovor připravila Simona Bezoušková.

PRVOTNÍ JE PRO MĚ FORMA

Divadlo Kámen a jeho osobitá poetika je spojena především s jeho autorem, režisérem a šéfem souboru, Petrem Macháčkem. Divadlo Kámen za šest let své existence vytvořilo šest celovečerních programů. S inscenacemi Karkulka a Rakvičky se představilo i na Jiráskově Hronově. S Petrem Macháčkem jsem se potkala ve Vysokém nad Jizerou na Kurzu praktické režie, který pořádá NIPOS-ARTAMA, a při té příležitosti mu položila několik otázek.

Jsi jedním z frekventantů KPR. Můžeš mi prozradit, co tě k tomu jako poměrně zkušeného režiséra vedlo?
Je to banální - i když člověk má nějaké praktické zkušenosti (a mé nejsou zas tak velké, režíruji asi 6 let) a třeba i nějaký vlastní styl práce, je dobré získat širší pohled na věc. Zjistit, jak se to dělá jinde, a především obstarat si základní vzdělání. Důležitý je i kontakt (a ne povrchní, nýbrž kontakt při práci) na ostatní režiséry. KPR dělal kromě toho velkou reklamu Honza Strejcovský. Tak jsem si řekl, že za to skoro nic nedám, když to zkusím.
Máš za sebou už tři soustředění. Jak bys je zhodnotil? Co ti dala?
Nečekal jsem něco tak produktivního, užitečného, a dokonce i příjemného. Nedovedu si představit, že by nějaký kurz mohl být lepší. Zatím jsem dostal přesně nadávkované a perfektně strukturované základy dramaturgie, o jakých se mi nesnilo. Desetidenní kurz je také příjemným vytržením z každodenních stresů, jakousi ozdravovnou. Do podobných akcí vstupuji vždy s určitou počáteční nedůvěrou nebo aspoň ostražitostí, ale v tomto případě jsem Honzovi totálně vděčný za to, že mě k účasti v KPR... no, skoro dokopal.
Divadlo Kámen uvádí především tvé texty. Můžeš objasnit, jakým způsobem tvoříš, co tě inspiruje a kam směřuješ, co se snažíš sdělit?
Ano, ačkoli to není nějaký náš program, zjistili jsme, že vlastní texty se nám hrají nejlépe. Hry píšu téměř vždy na nějaký „externí“ námět, který často vykrystalizuje uvnitř Kamene. Někdo s ním přijde a třeba někdo další ho rozvine. Kompletní hry píšu, když mám čas (tedy skoro výhradně o divadelních prázdninách), náměty si poznamenávám, kdykoli přijdou, nejčastěji cestou v metru. Nové zkušenosti mi stále potvrzují, že neumím solidně psát bez momentální inspirace a takového toho intenzivního zaujetí, kdy člověk najednou ví, že takhle to musí být, určité slovo tam být nemůže a takhle to musí pokračovat, i kdyby to z hlediska rozumu vypadalo nelogicky. Ohledně sdělení: každý námět obsahuje a generuje nějaká témata a motivy, řekněme okruh otázek, které se ve hře zkoumají. O toto se pokouším, ale tím to pro mě z obsahového hlediska také končí - nesnažím se sdělovat ani vyjadřovat nějaké své názory nebo teorie. Přestože uznávám, že zkoumání otázek je v divadle důležité, dívám se na inscenaci hlavně jako na estetický celek. Tedy rozhodně ne jako na filozofickou studii. Zatím to neumím formulovat lépe než tak, že prvotní je pro mě forma - estetická stránka - inscenace. A k inscenaci samozřejmě směřuji už při psaní hry, i při něm je tedy forma prvotní. Věřím, že je možné, aby vnímavý divák odcházel z divadla s estetickým zážitkem překrývajícím přemýšlení o tom, jaká byla pointa nebo kdo byl vrah.
Rakvičky jsou asi jediné, které jsi nenapsal sám. Pocházejí z pera Lotte Ingrisch. Jak se ti režíruje cizí text? Je to pro tebe snadnější, nebo složitější než u textů vlastních?
Cizí text, byť myslím s našimi dost spřízněný, se mi režíroval těžko. Vznikla několikrát předělávaná inscenace, která je stále problematická a divácky hrozně náročná. Problémem je například plasticita vztahů a temporytmu v návaznosti na motivy, výsledek je neúderný a pro většinu diváků příliš jemný. Protože hra není moje, jsem se asi také nechal svést z původní vize (která ovšem, pravda, fungovala také problematicky) a původně odlehčený horůrek se stal těžkým psychoanalytickým hororem. Cizí hra je pro mě prostě těžká.
Novinkou na vašem repertoáru je inscenace Mlejnek. Můžeš prozradit něco bližšího?
Je to první naše celovečerní hra (100 min), která je propracovaností a dotažeností srovnatelná s Karkulkou nebo Rakvičkami (40 min). Podobně jako Karkulka má několik vrstev, takže je - pro nás netradičně - určena jak náročným a nám blízkým divákům, kteří přijdou pro estetický zážitek (a vnímají hlavně červenou helmu, koženou bundu a zářivě bílé sametové šaty), tak těm, kteří se chtějí pobavit. Podle dosavadních reakcí se zdá, že se povedla - snad se nám postupně nějak nerozpadne.
Na čem momentálně Divadlo Kámen pracuje?
Mlejnek nás navnadil na další inscenace a ověřili jsme si jím, že je už můžeme nějak zvládnout. Nová hra se bude jmenovat Marmeláda, pojednává o těžkých časech marmeládového průmyslu a pro nás je nová tím, že je v ní neobvykle hodně textu (zatím jsme známí spíše pauzami, že).
Koncem minulé sezóny jste opustili vaši domovskou scénu Karlínské Spektrum. Co se stalo?
Stalo se především to, že máme možnost hrát pravidelně 1x za měsíc v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Ve Spektru, které není „oficiálním“, zavedeným divadlem, bylo problémem naplnit sál se 40 místy, na Žižkov zatím chodí 200 lidí a nový hrací prostor je také dobrý. Hrajeme tedy hlavně v Žižkovském divadle, ve Spektru nicméně dál zkoušíme a hrajeme menší představení.
Karlínské Spektrum bylo za minulého vedení centrem amatérského divadla, řekl bych s nejlepšími podmínkami v Praze. Nové vedení nepovažuje divadlo za svou prioritu, takže změnilo podmínky na podle mého názoru standardní. Jedná s námi ovšem naprosto otevřeně a seriózně. Chceme-li si zajistit výhodnější podmínky, musíme si to zařídit sami, od Spektra máme přislíbenu „pasivní“ podporu. Před touto sezónou jsme ovšem neměli na experimenty s novým typem grantů dost energie, nebyla to priorita ani pro nás, třeba to zkusíme jindy.
A kde mohou diváci vidět vaše inscenace?
Nyní tedy každý měsíc v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, Mlejnka například 27. ledna a 3. března, Karkulku a Levou ruku 8. února. Další program je v kulturních přehledech a na www.divadlo.cz/kamen, kde je také možné objednat vstupenky.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková