Texty: ŠVÁCHA, Honza. Udržet letadlo v letu. Rozhovor s lektorem Jankem Jirků. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2024

Rozhovor s lektorem Jankem Jirků.

Janek Jirků vystudoval režii a dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Po dokončení studií se stal uměleckým šéfem a následně kmenovým režisérem divadla Minor, kde v letošním roce nahradil dlouholetého ředitele Zdeňka Pecháčka. Vytvořil desítky činoherních i loutkových inscenací v divadlech po celé České republice, u většiny z nich je autorem textu nebo dramatizace. A k tomu všemu se v letošním roce stal poprvé účastníkem festivalu i lektorem semináře na Jiráskově Hronovu.

Dozvěděl jsem se, že jsi novým ředitelem divadla Minor. Jak k tomu došlo?
Přihlásil jsem se do výběrového řízení a vyhrál jej.

Vždy se po kandidátech na ředitele chce nějaká koncepce. Jaká byla ta tvoje?
Koncepce se jmenovala „Jak udržet letadlo v letu“. V divadle Minor jsem pracoval dvacet let, takže jsem se poměrně dobře orientoval. O koncepci jsme přemýšleli i se stávajícím ředitelem.

Proč vůbec ředitel divadla Minor Zdeněk Pecháček opustil svoji pozici?
Usoudil, že nastal ten správný čas. Je to frajer, spousta lidí mu přičte k dobrému, že s velikou grácií a velkoryse zahlásil, že už to dělat nechce. Předává divadlo, které je ve skvělém stavu. A to je věc, která je mi velmi sympatická. Koneckonců právě on mě vyzval, abych se do výběrového řízení přihlásil. V Minoru jsme začínali spolu, takže předpokládá, že teď investuji do divadla energii já a potáhnu jej dál. Doufám, že Minor časem předám ve stejně skvělém stavu a se stejnou grácií jako Zdeněk.

Málokterému řediteli se podaří skončit na vrcholu…
Existuje spíše spousta špatných příkladů, jak by to být nemělo. Možná spíše trapných než špatných. Ne tak elegantních.

A co na vás říká osazenstvo divadla? Přišel jste zvenčí…
Jsem už šestnáct let na volné noze a vlastně to nebylo tak těžké. Divadlo Minor nemá stálý soubor, všichni herci, co v něm jsou, se scházejí ke konkrétním představením. Hraje a repertoár vytváří dvacet až sedmdesát lidí. Kolem divadla existuje určitá komunita. Jsou zde různé režijní týmy. Soubor mě tedy nemohl přijímat ani odmítat. Část lidí mi říká, že má z mého příchodu radost, jestli existují další, co z toho radost nemají, to se pochopitelně nedozvím. Mám však pocit, že reakce je veskrze pozitivní už proto, že je známé, že chci navázat na to, co v Minoru bylo, a posouvat jej dál. Nechci nic razantně měnit. Navíc koukám po lidech, kteří v našem divadle doposud nebyli, po studentech a mladé generaci. Hledám spolutvůrce, režiséry, scénografy, kteří ještě Minorem neprošli a mohli by být přínosem.

Máš vedle Minoru ještě další osobní projekty?
Směřuji dlouhodobě k divadlu, které se vyjadřuje výtvarnými prostředky. Na příští rok chystáme například spolupráci s Azylem 78, Martinem Formanem a Štěpánem Pecharem z DEKKADANCERS. Bude se jednat o výsostně výtvarnou věc. V první řadě se budu samozřejmě věnovat Minoru, ale doufám, že mi zbyde i čas na nějakou spolupráci s televizí.

V České televizi působíš zhruba deset let. Jak došlo k této spolupráci?
Před lety jsem zjistil, že nedokážu dělat divadlo v takové rychlosti a intenzitě. Že nedokážu dělat tři skvělé inscenace ročně, a navíc se tím ani nedokážu uživit. A jednou se mi jedna inscenace nepodařila, byl jsem z toho nešťastný, a tak jsem se vážně zamyslel, zda skutečně dělám to, co chci. Jestli si něco nenalhávám.

A jak to dopadlo?
Jednoho dne jsem jel v tramvaji, visel jsem za houpající se madlo a došlo mi, že mi je třicet pět let a vždycky jsem chtěl dělat něco s kamerou. Nezbylo mi nic jiného než zavolat nějakému kontaktu, který by mě zkontaktoval s nějakým producentem. Známý mi řekl první jméno a to byl Ondra Zima. Na žádné další jsem nečekal a hned jsem se k němu objednal. Představil jsem se mu, že jsem divadelní režisér a chci dělat něco s kamerou. On si myslel, že jsem se zbláznil. Pak se mi půl roku neozval, a když jsem ho po té době potkal a znovu mu řekl, že jsem ten režisér, co chce něco točit s kamerou, pomyslel si, že jsem blázen, a ještě k tomu intenzivní.

Ale nakonec ses do televize dostal…
V České televizi založili Déčko, kanál pro děti, a najednou sháněli každého, kdo má ruce a nohy, aby mohl vzniknout nějaký program. V té chvíli mi Ondra Zima zavolal, jestli bych třeba s něčím nepřišel. Přišel jsem s nápadem, který se posléze sedm let natáčel. Bylo to TvMiniUni. Tím vše začalo. Přišly další pořady a zatím jako poslední jsem teď na podzim točil šestidílný dokument o rodinách s onkologicky nemocnými dětmi. To je zatím nejzásadnější věc, která se mi v televizi podařila. Vedle mého divadelního světa tak vznikl i můj svět filmový.

A co divadlo?
Zjistil jsem, že je úplně skvělé, že jsem čtyři roky nerežíroval divadlo! Potom jsem začal znovu režírovat, ale už to vycházelo tak, že jsem dělal jednu nebo dvě věci za sezónu. To se najednou zvládat dalo. Všechno najednou sedělo.

Teď jsi ale ředitelem Minoru!
Asi se to trochu víc změní, ale televizi bych si nechal vzít nerad. Nejde jen o to, že mě baví práce s kamerou. Tím, že se dostávám k zábavně-publicistickým pořadům, přicházím do obýváků různých lidí. Na divadle přicházejí diváci přímo do hlediště a já o nich pořádně nic nevím. S kamerou jsem u nich v obýváku u vánočního stromku, u jejich jídelního stolu, zouvám se v jejich předsíni. Navštěvuji řadu domácností a moc mě baví sledovat, jak lidé žijí. Natáčím v různých rodinách a to průzkumnictví mě zajímá.

Takže budeš vědět, pro koho hraješ divadlo? Poznáváš své diváky osobně…
Pro divadlo je to úplně skvělé, protože tím získávám materiál, vjemy, které se na jevišti mohou určitým způsobem promítat nebo projektovat. Měl jsem na škole pana profesora Bornu. Kdysi mi říkal, že není schopný být režisérem pro anonymní publikum. Že potřebuje znát své lidi a potřebuje, aby diváci znali jeho. Tahle informace okolo mě tehdy vlastně jen tak prošuměla. Ale časem jsem právě díky Minoru zjistil, že je to důležité. Že se mění generace, ale diváci si k nám našli vztah a děti se staly rodiči a vodí na nás svoje potomky. Moc pěkný vztah máme například i s učitelkami. Kolikrát si už u mě nebo dramaturgie objednávaly zpracování nějakého tématu. Tak, aby se jim to hodilo do osnovy. Existuje interakce tam a zpět. Přesně, jak to říkal pan Borna! Člověk má pocit, že jde o místní čtvrť, místní partu – a všechno funguje, jak má.

Teď vedeš seminář na Jiráskově Hronovu. Jaké to pro tebe je?
Jsem zde úplně poprvé. V devadesátkách, když jsem studoval, měl jsem hodně rád Petra Lébla. Rád jsem četl jeho texty. On o Hronově psal nebo mluvil dost často. Hronov byl pro něho velmi určující a formující. A pak mi Hana Burešová říkala: „Jeď na Hronov, najdeš si tam holku!“ Ale já už holku měl, takže jsem vlastně na Hronov nepotřeboval jet. Vlastně jsem až do letošního roku neřešil, jestli mám jet celý natěšený na dovolenou na divadelní festival.

Ale teď tu jsi.
Časem jsem zapomněl vnímat, že nějaký Jiráskův Hronov existuje. A najednou přišla nabídka od Terezky. A vlastně mi přišlo úplně přirozené a fajn na Hronov jet. Také vymýšlím pravidelně jeden týden prázdnin pro svoji dceru, které je patnáct, a festival ji zajímal. A teď si moc užívám, že jsme tady spolu. Nemůžu na ni moc machrovat, protože jsem tu poprvé stejně jako ona. Je to pro nás společné dobrodružství. Když řeknu, že je to moc fajn zážitek, tak tím myslím, že je to fakt strašně super zážitek!

A co seminář a seminaristé?
Něco podobného jsem již dělal kdysi dávno v Chrudimi a také jsem vedl čtrnáctidenní seminář pro chorvatské maminky ve Splitu. Měly volný čas, a tak se učily loutkové divadlo. Tady je to úplně něco jiného. Je mi tady s lidmi dobře, jsou strašně fajn. Přemýšlel jsem ještě před Hronovem, co bych mohl seminaristům předat ze svých inscenací. Po dlouhé době jsem se podíval za sebe, co jsem vytvořil. Zjistil jsem, že moje divadlo je skutečně obrazové, namalované. Z toho vzniklo téma „Divadlo jako obraz“.

A zvolené téma funguje?
Je otázkou, jestli se snažím sám sobě dokázat, že jsem vytvořil perfektní téma, anebo předávám obohacující a inspirující informace svým seminaristům. Osobně bych byl rád, aby si odsud odvezli něco, co by jim pomohlo v přemýšlení při složitém procesu vymýšlení inscenace. Budu rád, když se mi tato skutečnost potvrdí, ale jsem si téměř jistý, že to není naposledy, co se tímto tématem zabývám. Rozhodně to bude něco, co si budu zkoumat dál, a až bude příležitost, zase se k tomu vrátím. Zajímá mě to pro moji práci, v tom je Hronov skvělý a funguje, ale na konečný výsledek bude zapotřebí se zeptat seminaristů.

Ptal se Honza Švácha

ŠVÁCHA, Honza. Udržet letadlo v letu. Rozhovor s lektorem Jankem Jirků. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/udrzet-letadlo-v-letu [cit. 2024-08-22]