Texty: JURÁŠOVÁ, Johana. Děkovačka v režii dětí. Recenze na inscenaci Otto. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2024

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Otto.

Následující stať je rozdělena do dvou částí podle mentálního nastavení čtenářstva. Do jaké kategorie se řadíte, nechávám na vás.*

Pro děti:
Inscenace o životě Otty Wichterleho představuje hravé a vzdělávací okénko pro lidi, kteří mají rádi hezké věci (a kdo by neměl). Bylo potěšením se koukat, jak si herecký soubor performance užíval. Precizní a energické herectví udržovalo svižné tempo. Jako pozvánku ke společné hře jsem pochopila i neplánovaný potlesk pro strýce k svátku na konci představení, který se zvrhnul v sadu potlesků na různá témata. Poměrně mě zaujal přízvuk některých účinkujících v anglických replikách, obzvlášť ve slově „society“. Jsou dnes děti s angličtinou tak sžité, že automaticky vyslovují mnohem lépe než my, nebo se v souboru vyskytuje zvýšený počet jazykově nadaných jedinců? Že to herce baví, bylo z jejich výkonu zřejmé, ale myslím, že by je to mohlo bavit ještě víc. Dost se těším, až je v budoucnu potkám na přehlídce s něčím dalším. Se stejným souborem (nebo s úplně jiným), jak budou něco doopravdy vytvářet.

Pro dospělé:
Jsem toho názoru, že bychom se klidně mohli v dětském divadle oprostit od toho, co je „pěkné“ a „milé“, ve prospěch toho, co je (i když to bude znít jako klišé) „zajímavé“.

Abych citovala publikum: Ti jsou šikovní, a to jsou teprve na základce! Prostřihy epizod z Wichterleho života představují vzpomínky jeho ženy vyprávěné dětem. Oceňuji zaměření na Lindu Wichterlovou, i když asi šlo spíš o vypravěčskou situaci než o pokus rozmělnit historiografický monumentalismus**. (Zas tolik o Lindě to nebylo.) Podívaná si žádá o přízeň dospělých – odkazy na historii, politiku, filmy, které toho pravděpodobně dětem moc neříkají. Nutno přiznat, že i tak se podařilo najít prostor pro hravost (např. scéna se silonkami nebo telefonování z Ameriky). Z nadšení účinkujících bylo zřejmé, že si vystupování užívají. Je ale potřeba, aby se děti učily repliky, které se líbí dospělým?

Po děkovačce jedna z hereček vyprosila speciální potlesk pro strýce – nejprve k svátku, pak k narozeninám, čímž zjevně inspirovala své kolegy a kolegyně a nevědomky tak spustila sérii potlesků pod různými záminkami. Celou dobu si říkám – Wichterle, komunismus, kapitalismus, super, ale co by tak upřímně bavilo ty děti, kdyby to bylo na nich? Evidentně je dost baví říkat bandě dospělých, kdy a čemu mají tleskat. A mě to baví s nimi.

* Uvědomuji si, že dělení lidských bytostí na děti a dospělé je krátkozraké a pouze polarizuje společnost, ale odkazuji zde k určitému typu estetických preferencí, které lze stereotypně přiřadit „dětem“ či „dospělým“.

** Kdyby vás zajímalo, co tím myslim, tak myslím to pojetí dějepisu, kde píšeš jen o těch důležitejch lidech, co něco vymysleli (ideálně chlápcích), ale ne o těch, na který to mělo dopad. (Pozn. red.: tato poznámka pod čarou měla původně charakter interního sdělení editorům, ti vás o ni ale nedokázali ochudit.)

JURÁŠOVÁ, Johana. Děkovačka v režii dětí. Recenze na inscenaci Otto. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/dekovacka-v-rezii-deti [cit. 2024-08-17]