Texty: AS 2004, č. 6, s. 8 - 9, Jan Šotkovský.

POPELKA OČIMA MLADÉHO ROZHNĚVANÉHO MUŽE

Věnováno v hluboké úctě mému velkému učiteli, umělci vpravdě galaktického rozměru, Jiřímu Portugalu Sukovi, bez nějž bych byl lecčím, rozhodně však ne porotcem.
Proč právě já
Důvody k tomu, že jsem byl vyzván Milanem Strotzerem k sepsání svého pohledu na letošní ročník rakovnické Popelky, shledávám v zásadě dva. Za prvé jsem ve funkci „píšícího porotce“ musel „těžit z matérie viděného“ (abych užil oblíbeného termínu slečny Bezouškové) písemnou formou již v průběhu přehlídky v podobě recenzí pro festivalový zpravodaj. Za druhé se ode mě pravděpodobně, coby benjamínka poroty, který absolvoval Popelku v celém rozsahu poprvé, očekává nový, neřku-li neotřelý pohled na problematiku této přehlídky, nezatížený srovnáváním s lety minulými a předminulými. Pokusím se tedy o několik postřehů „čerstvýma očima“.

Prolog vcelku pesimistický
Nutno říci, že úroveň většiny soutěžních představení se mi jevila jako problematická, a to zejména v rovině inscenační. Faktem zůstává, že se na přehlídce objevila jediná inscenace, u níž se dalo hovořit o skutečné režijní práci ve smyslu promyšleného budování výsledného tvaru a přesvědčivého vedení herců skrze důsledně vyložené dramatické situace (Princ a chuďas rakovnického souboru). Jinak, bohužel, bezpečně vítězí bezkoncepčnost, nahodilost, mnohokrát vymýtaná stylová klišé, nedůslednost při rozvíjení zvoleného stylového klíče atd.

Několik poznámek, tvořících jádro úvahy
Co se týče dramaturgie, kvituji s povděkem, že se na Popelce neobjevil žádný text z kategorie „Proboha, tohle dneska ještě někdo hraje!“, a že nadto třetina uvedených textů (Kouzelný štětec, Král k sežrání, O krásné Vasilise) vzešla z vlastní autorské dílny souborů. Jedním dechem však musím dodat, že ani jeden z nich nebude zřejmě patřit ke klenotům české dramatické tvorby pro děti. Nejkonzistentnější z nich, Kouzelný štětec, trpí přílišnou umluveností a postrádá lehkost při rozvíjení zápletky. Král k sežrání po slibném úvodu už není schopen nastolený parodický klíč dál rozvíjet a text O krásné Vasilise spojuje jednotlivé motivy ruských pohádek způsobem, jejž ve výsledku nelze označit než jako „dějový guláš“.
Za příznačné také považuji, že celkem u tří z devíti inscenací byly vzneseny vcelku oprávněné pochyby o tom, zda se na Popelce ocitly správně. Inscenace O krásné Vasilise krom své problematické úrovně je opravňovala především výrazným zapojením malých dětí do jevištního dění. Kladla otázku, zda neměla být směřována spíše na přehlídky jiné. Naplno pak tyto pochyby zazněly u inscenace Dudáci a vlčí hlavy, která těmito prostředky (na bázi jevištního rozehrávání literárního textu, aniž je tento transformován v plnohodnotný dramatický tvar) pracuje zcela přiznaně. V kontextu např. náchodské Prima sezóny by se vyjímala mnohem patřičněji. (Subjektivně ovšem zároveň přiznávám, že tato inscenace na mě přes mnohé problémy, silně zapůsobila zejména až nakažlivou energií mladých aktérů, jejichž mluvní i pohybová zdatnost, společně s promyšleným pedagogickým vedením, které je z inscenace zřejmé, pro mě představovala z celé Popelky jeden z největších příslibů do budoucnosti.) Konečně Král k sežrání už zvoleným žánrem parodie, ironicky konfrontující tradiční pohádkové rekvizity s naší současností, svou účast na festivalu divadla pro děti zpochybňoval, neboť tento žánr mívá zpravidla u dětského publika pramalý ohlas (což reflexe obou dětských skupin v Rakovníku jen potvrdily).
Zásadním dramaturgickým postřehem, který jsem si z přehlídky odnesl, byla u dětského publika nepříliš velká obliba tzv. pohádkových pásem (tj. tři či čtyři krátké pohádkové příběhy, spojené vnějším vypravěčským rámcem, využívající namnoze prvků přímého oslovování publika či zapojování dětí do hry). Na přehlídce přitomžánrově výrazně převažovala (Písničky z pošťákovy mošničky, Tulácké pohádky, Pohádky pro myšky, v zásadě i Dudáci a vlčí hlavy). Způsobem, kterým lze dětského diváka oslovit nejúčinněji, zůstává zřejmě jasný a ucelený příběh, odehrávající se zřetelně za „čtvrtou stěnou“ (a nenutící tím děti k otevřenému projevení se) a umožňující mu emoční identifikaci s postavami a jejich problémy. (V hodnocení dětských rozborových seminářů také výrazně nejlépe „dopadly“ ty inscenace, které bez ohledu na své problémy tato kritéria splňovaly – Kouzelný štětec a oba Princové a chuďasové.)

Skeptické shrnutí
Ze vzorku shlédnutých představení a z jeho konfrontace s tím, co mohu každoročně vidět např. na Jiráskově Hronově, mi oblast divadla pro děti hraného dospělými vychází jako bezkonkurenčně nejkonzervativnější část českého amatérského divadla, Nejméně se v něm projevuje to, co by mělo být jádrem činnosti špičkových amatérských souborů – hledání nezvyklého a osobitého postoje ke skutečnosti i k divadlu, který není svázán omezeními profesionálního provozu a není jen navyklou řemeslnou machou. Na letošní Popelce jsem se ovšem ke své lítosti často setkával spíše s množstvím přejatých klišé a vyprázdněných konvencí – snůška rutinních postupů „velkého muzikálu“ v přerovském Princi a chuďasovi, recyklace poetiky televizních Zpívánek v Písničkách z pošťákovy mošničky, styl „výpravné kostýmní pohádky z 19. století“ v Kouzelném štětci atd. Jako by byla oblast divadla pro děti považována za místo, kde svébytné, nekopírující tvořivosti není zapotřebí a kde ji ani dětské publikum nevyžaduje, neboť mu stačí „tak nějak“ odvyprávět pohádku. Vynikající představení plzeňské Alfy Jeminkote, psohlavci dokazovalo svou mimořádnou invenčností ve všech složkách inscenace od textu po herecké výkony, že pravý opak je pravdou.

Rozmlžený výhled do budoucna s lehce optimistickým přídechem
Chápu všechny, kteří by v předchozích řádcích nacházeli až apokalyptický tón. Nechci se hájit tím, že jako mladý rozhněvaný porotce na něj mám právo. Je pravda, že má pozornost byla upřena především k jevům negativním a neuspokojujícím. Spěchám však dodat, že rakovnická Popelka je dle mého soudu výtečně zorganizovanou, v příjemném prostředí se odehrávající přehlídkou, s promyšleným systémem hodnocení inscenací. Každý rok přitahuje velké množství divadelně poučeného publika, které má zájem divadlo pro děti reflektovat a diskutovat o něm (v tomto smyslu mě naplnila optimismem zejména závěrečná diskuze o představení Hamlet divadla Drak). Přehlídkou, která má všechny předpoklady být exkluzivní výkladní skříní amatérského divadla pro děti v Čechách. Myslím si, že jí i dokonce je. Řada jejích letošních představení, navozující menší či větší pochyby o tom, zda jsou kvalitativně skutečně na úrovni národní přehlídky, vzbuzuje ovšem otázku, zda je do ní co dát.
Jan Šotkovský