Texty: RUMLER, Martin. Divadlo obecně je zvláštní profese. Rozhovor s režisérem a uměleckým šéfem Městských divadel pražských Michalem Dočekalem. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 6, s. 1 a 10

DIVADLO OBECNĚ JE ZVLÁŠTNÍ PROFESE
rozhovor s režisérem a uměleckým šéfem Městských divadel pražských Michalem Dočekalem

Máte nějakou zkušenost s amatérským divadlem? Byl jste amatérským divadelníkem, než jste studoval na DAMU a pak se stal profesionálem?
Jasně, mám. Se spolužáky a kamarády jsme založili vlastní divadlo. A paralelně s tím jsme udělali s Davidem Czesanym a Martinem Dostálem v sedmnácti konkurz do amatérského studia Divadla na okraji v Rubínu. To byly moje formativní divadelní začátky. Bylo to pro mě strašně důležité, protože studio vedli Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová a hrozně se tomu věnovali. V té době jim bylo nějakých šestadvacet, sedmadvacet, nám bylo sedmnáct a trávili jsme v Rubínu každý víkend. Bylo to hrozně intenzivní, inspirované divadly, řekněme druhé divadelní formy, a všechna cvičení a celý komunitní život byl velmi, velmi intenzivní. Taky to byla doba na začátku 80. let, kdy kolem moc věcí nebylo. A co bylo, to stálo za velmi málo. V divadle se před člověkem otevíral prostor svobody a kreativity a samozřejmě i prostor vztahů.

A kromě práce v amatérském studiu Divadla na okraji vás formovala nějaká divadla, soubory?
Zažil jsem inscenace Evalda Schorma na Zábradlí, Činoherní klub, z Brna HaDivadlo a Provázek a samozřejmě Divadlo na okraji. Ta na mě měla kulturní i společenský vliv. To se potom v roce 1989 projevilo tak, jak se projevilo.

Jakým způsobem si vybíráte projekty, tituly, to, na čem chcete pracovat?
V roce 1994 jsem udělal konkurz na uměleckého šéfa Divadla Komedie. Bylo mi 29 a najednou jsem si z povahy funkce mohl s nadsázkou řečeno dělat, co jsem chtěl. A je to velká výhoda. Moc si toho vážím. I když někdy samozřejmě není ta svoboda bezezbytku. Někdy musíte z pozice šéfa vybrat titul pro konkrétního herce nebo zacílit na větší masovost, ale to jsou spíše výjimky. Ale taky musíte vědět, co chcete, že? Ale jak říkám, výhody převažují.

Studoval jste i v Anglii, jaký druh divadla je vám nejbližší?
Věnoval jsem se i německé dramatice, třeba nedávno hře Daniel Kehlmanna Soused, ale jsem samozřejmě více orientovaný na anglosaskou dramatiku. I Dan Přibyl, ředitel Městských divadel pražských, který mi před chvílí psal z Oxfordu. Jana Slouková odešla do Národního, tak to teď
máme trochu nevyvážené v neprospěch německé dramatiky. Ztratili jsme někoho, kdo se v ní skvěle orientuje, je jazykově vybavený a německé hry překládá.

A kdybych chtěl přímo nějaké zaměření, které je vám blízké bez ohledu na zemi původu?
To, co mě nejvíc baví, definoval dramaturg a překladatel Karel Kraus jako divadlo dramatu. To znamená divadlo, které je založeno na textu, na dramatickém textu. Není to nic výjimečného. Dělal jsem taky inscenace, které byly, řekněme výrazně stylizované, hudebně stylizované. Dělal jsem je a toho si velmi vážím. I operu na Nové scéně Národního divadla, což pro mě bylo něco úplně jiného, než jsem dělával.

Několik let nyní pracujete v Městských divadlech pražských ve dvojici s ředitele Danielem Přibylem. Ví se o vás, že jste velmi nároční na spolupracovníky a herce. Je taková náročnost i tvrdost dnes nutná?
Městská divadla jsou v současnosti velkou institucí, která má tři scény, takže ta produkce musí být docela velká. A to je jedna věc. Druhá věc je, že jsme přesvědčeni, že divadlo nedefinují premiéry a hraní ve večerním čase. Do té definice patří i speciální projekty, doplňující činnost. Takže jsme si dovolili udělat třeba tři site specific projekty, máme vzdělávací program, ukrajinský program, festival Nová komedie a podobně.

No, to není úplně málo.
A není to všechno, děláme herecké workshopy, dílny, divadelní pedagogiku. Jak říkám, myslím si, že taková instituce, jako je zřizované divadlo, ještě navíc s velkou výbavou tří scén v centru Prahy, to má za povinnost. Ale je to hodně práce.

Kdybyste teď potkal skupinu mladých lidí, kteří by se chtěli věnovat divadlu, herectví profesionálně, co byste jim řekl? Na co se mají připravit?
Určitě bych je varoval, že divadlo obecně je zvláštní profese. Třeba herectví dělají lidé, kteří to milují a zároveň to nedoporučují dělat svým dětem. Proč asi? Ve společnosti existují dynastie lékařů, právníků, ale divadelních je málo. To povolání má řadu nástrah. Je to neuvěřitelně krásná činnost, naplňující, ale i svým způsobem devastující nebo zatěžující psychicky. Neexistuje něco, čemu se v jiných zaměstnáních říká kariérní růst, respektive není to nijak zaručeno. Když dostanete Thálii, tak to vůbec neznamená, že příští rok dostanete nějaké pořádné role. Neříkám, že začínáte znova, ale minulé úspěchy vůbec nezaručují budoucí výsledek. Vaše práce je neustále hodnocena. A celá věc pak skončí s
derniérou. Dočasná trvanlivost.

Navíc asi ve velmi konkurenčním prostředí.
Na DAMU je to ještě fajn, přijímáme odhadem tak sedm, osm procent přihlášených. To je první husté síto, po kterém ještě deset procent z přijatých odpadne. Není zaručeno, že někdo vystuduje takovouto školu a má práci. Anebo ji pár let má a pak se za ním zavře voda.

Martin Rumler

RUMLER, Martin. Divadlo obecně je zvláštní profese. Rozhovor s režisérem a uměleckým šéfem Městských divadel pražských Michalem Dočekalem. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 6, s. 1 a 10. Dostupné z: https://divadelnipiknik.cz/zpravodaj-divadelniho-pikniku-2024-cislo-6/ [cit. 20240707]