Texty: JURÁŠOVÁ, Johana. Jsem strašně rád, že můžu být u toho. Rozhovor s režisérem Jiřím Ondrou, novým porotcem letošní přehlídky. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 2, s. 1 a 12

JSEM STRAŠNĚ RÁD, ŽE MŮŽU BÝT U TOHO
rozhovor s režisérem Jiřím Ondrou, novým porotcem letošní přehlídky

Jak ses dostal k letošnímu lektorování na Volyni?
Nevím, kdo mě nominoval. Myslím, že to byla Kateřina Baranowská, se kterou se známe z divadelního prostředí. Asi někdo vypadl a já jsem náhradník. Ale jsem moc rád, že jsem tady.

Takže porotuješ poprvé?
Ano.

Jak moc sleduješ amatérskou scénu?
Amatérské divadlo sleduji cíleně. Posledních pár let se mu nevěnuji moc, ale vždycky mě bavilo. Dost lidí z profesionálního divadla začínalo na amatérské úrovni a má k tomu blízko. Vím o lidech, kteří porotují a kteří se amatérskému divadlu věnují. Hodně lidí, co začínali v Divadle RADAR
nebo v Jesličkách v Hradci Králové, se dnes pohybuje v profesionálním divadle. To jsou soubory, ze kterých se často rekrutují lidi, kteří se pak začnou pohybovat v profesionálním prostředí. Spíš bych řekl, že vznikají takové propojováky mezi amatéry a profesionály, co se kolem divadla pohybují, než že bych sledoval všechny soubory. Líbí se mi podstata toho slova – ochotnické divadlo – z té ochoty. Můj sen je dělat amatérské divadlo. Chtěl bych mít hodně peněz a dotovat lidi, kteří nemůžou hrát profesionálně. Jako třeba to, co teď dělá v Olomouci Miroslav Krobot. Má svůj soubor amatérských herců, na který dělal konkurz, byl to jeho sen. To se mi strašně líbí.

Režíroval jsi někdy amatérský soubor?
Pohybuji se kolem amatérů-teenagerů. S kamarádkou máme v Praze dlouhodobý projekt při Vzletu, což je kulturní křižovatka ve Vršovicích. Máme tam studio – tři skupiny teenagerů, kteří dělají své autorské věci. Je to docela specifické – sami si ty věci píšou, sami se podílejí na vzniku. Ani bych neřekl, že to režíruju, spíš jim pomáhám dávat to dohromady. Je skvělé, když to někoho zajímá v tomhle věku. To je amatérské divadlo s přidanou hodnotou. Jsou to lidi, kterým je patnáct až osmnáct, což je věk, kdy se formuje divadelní myšlení. Jsem rád, že můžu být u toho, a zároveň jsou to pro mě rovnocenní partneři.

Pracoval jsi s dětmi s výchovnými problémy. Věnuješ se ale i dramaterapii a teatroterapii. Jaký je mezi tím rozdíl?
Jemné terminologické odstíny tam jsou. Dramaterapie spočívá v tom, že se dramatickými postupy, cvičeními, improvizacemi a předváděním paradivadelních tvarů zpracovávají různá témata. Není tam ambice vytvářet výsledek. Teatroterapie se zase blíží k tomu, že se tvoří nějaký tvar. A pak je takzvané psychodrama, kdy se cíleně pracuje s psychickými problémy a z nich se tvoří inscenace.
Měl jsem dvě fáze. Jednu dobu, kdy mě moc nebavilo dělat divadlo, jsem se čirou náhodou ocitl v prostředí diagnostického ústavu v Dobřichovicích. Objevil jsem v sobě schopnost se přiblížit lidem, puberťákům, kteří navíc mají za sebou příšerný život. Působil jsem tam asi šest nebo sedm let, a potom ještě v jiných dětských domovech.
Druhé období, kdy jsem se věnoval dramaterapii, bylo paradoxně za covidu, kdy se žádné divadlo nedělo. V období největší covidové vlny, kdy bylo nevímkolik tisíc nakažených denně, jsem jezdil do diagnosťáku a dělali jsme tam divadelní experimenty. To bylo docela fajn. Loni na jaře jsem musel říct, že už to nebudu dělat. Natolik se mi teď rozšířila práce v divadle, že už na to nemám z časových důvodů kapacitu. Strašně mě to bavilo a jsem nerad, že už to nedělám. Ale nechtěl jsem slibovat něco, co nemůžu dodržet. Teď se pohybuji spíš třeba okolo A studia Rubín a věnuju se víc autorství.

Měli jste i nějaké výstupy?
S kamarádkou, která dělala v Dobřichovicích psycholožku, jsme tam měli před deseti lety divadelní soubor. Ten vznikl spontánně z iniciativy dětí. V jeden moment jsme měli stálou skupinu, která spolu neuvěřitelně vydržela čtyři roky. Jeden kluk, kterého mezitím přidělili někam jinam, pak dokonce kvůli tomu dojížděl z Prahy.
Udělali jsme spolu dvě nebo tři představení. První bylo nejlepší, tam bylo nejvíc energie, pak už to nějak přirozeně uvadalo vzhledem k tomu, jak děcka stárla. To první představení jsme ale jednou hráli v Divadle Na zábradlí. Měli jsme domluveno, že musí přijít 130 diváků, jinak to budeme muset zaplatit. To bylo docela riziko. Ale fakt přišlo 130 lidí a ta děcka hrála tohle svoje představení, které bylo o nich a šlo z nich. Jmenovalo se to Pasažéři. Mělo to krutou nadsázku a velký nadhled. Byla tam tenkrát jedna holka z FAMU, Jana Boršková, která pak na základě toho natočila sběrný dokument.
Normálně jsme přišli na jednu hodinu dramaterapie a děcka tam stála a koukala na nás nějak vážně. Já jsem si v tu chvíli říkal, ty jo, co se stalo, a oni vybalili, že by chtěli dělat představení. A pak se to povedlo zrealizovat. Přišlo mi dobré, že to byla jejich iniciativa. Jako největší průser vidím, když je to ambice vedoucích. Možná je škoda, že se to neocitlo na nějaké přehlídce. Ale zase si myslím, že to je v pořádku, protože tam bylo i velké riziko. Protože na jiné repríze se nám třeba stalo, že nám ještě půl hodiny před začátkem chyběla jedna holka a s vychovateli jsme řešili, jestli se to vůbec má nebo nemá odehrát. Skvělý adrenalin. Pro mě to byla po divadelní škole asi nejlepší další škola. Teď, když se v divadle
řeší nějaké stresy, tak já si říkám hahaha. Protože tam se mohlo stát opravdu cokoliv.
Johana Jurášová

JURÁŠOVÁ, Johana. Jsem strašně rád, že můžu být u toho. Rozhovor s režisérem Jiřím Ondrou, novým porotcem letošní přehlídky. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 2, s. 1 a 12. Dostupné z: https://divadelnipiknik.cz/wp-content/uploads/2024/06/DPV-2024-zpravodaj-02.pdf [cit. 20240707]