Texty: LAURIN, František. Osobnost. K 80. výročí narození F. Laurina. Divadelní HROMADA, 2014, podzim-zima, s.44-46

František Laurin *12. 11. 1934

Když jsme před pěti léty v podzimním čísle Divadelní hromady přáli panu prof. Laurinovi k pětasedmdesátinám, jako vinš mu napsal další náš milý pan profesor, Císař, že František je člověkem řádu – „divadelního řádu, který se trvale snaží realizovat svou divadelní posedlostí“. A že ten divadelní řád v životě uplatňoval nejen ve své profesi na nejrůznějších postech od režiséra Realistického divadla Zdeňka Nejedlého přes Národní divadlo a šéfování Divadlu na Vinohradech či Východočeského divadla v Pardubicích, ale také mezi amatéry, s nimiž spojil svůj život nejen jako mladý divadelník ještě před studiem na DAMU, ale také později jako už zkušený umělec, pedagog a lektor.
Před pěti lety mu přála řada jeho studentů z divadelních kurzů a také já připsal pár řádek: připomenul jsem jeho skvělé pražské inscenace z dob, kdy se to ještě moc nenosilo a on už dláždil cestu modernímu činohernímu divadlu. Také jeho práci skvělého pedagoga herectví a také to, že mě vždy okouzloval precizností, s jakou volí slovo, svým gentlemanstvím a šarmem, a jak mě také zahanboval svou úžasnou pamětí. Jeho vyprávění jsem vždycky nadšeně poslouchal při posezení po jednáních porot, ve chvílích volna. František se často a rád rozpovídal o zážitcích, které provázely jeho profesionální život.
Když mu byla na Jiráskově Hronovu 2012 předávána Cena ministra kultury, měl jsem čest představit jeho práci zaplněnému sálu Jiráskova divadla. Jen vešel, publikum povstalo a uspořádalo mu ovace ve stoje. A při té slavnosti jsem si postesknul, že ho už léta vybízím, aby napsal knížku vzpomínek na svá divadelní dobrodružství, na osobnosti, s nimiž se setkal – většinu z nich známe už jen z filmů pro pamětníky. František se naštěstí nechal přesvědčit a na stránkách Divadelní hromady jsme v minulých letech pár vzpomínek vydali na pokračování. A nakonec z toho vznikla knížka s názvem Divadlo mého života, kterou jsme pokřtili na Cenění 2014 v Divadle Drak. František Laurin si tak sám – a nám – nachystal dárek ke svým osmdesátinám. Rádi bychom mu popřáli, aby i za hranicí osmdesátky na něj čekaly jen dobré věci, netrápilo ho zdraví a aby měl pořád dostatek sil rozdávat radost a krásu. A stále kultivovat i ten řád, který si sám nastavil svou posedlostí divadlem. Neopustila ho ani v tomto věku. A my mu za mnohé vděčíme.
Všechno nejlepší, Františku, ti přejí Naďa a Saša Gregarovi a s nimi určitě i celé VSVD.

* * *

Vzpomínková knížka Františka Laurina Divadlo mého života aneb Sklíčka z krasohledu vychází v nákladu 500 ks. Nakonec se rozrostla na více než 150 stránek, najdete v ní i padesátku fotografií a pokud o ní projevíte zájem, ozvěte se Nadě Gregarové. Byl jsem u jejího zrodu od počátku, scházeli jsme se s Františkem na nejroztodivnějších místech, na přehlídkách v Miletíně a Červeném Kostelci, v kavárně pražského Rudolfina i naproti v baru Uměleckoprůmyslového muzea, v hospodě pod Kunětickou horou, u kávy v Lázních Bělohrad, u nás doma... Trpělivě mi do magnetofónku své vzpomínky namlouval, já je pak upravoval a kladl písmenko po písmenku do počítače, spolu jsme je potom soustružili – dokud nebyl František spokojený.
V Divadelní hromadě jsme od léta 2012 do podzimu 2013 otiskli několik kapitol, především o jeho divadelních začátcích. Knížka Divadlo mého života však mapuje celou jeho životní pouť až do současnosti, byť se samozřejmě do formátu nevešlo všechno. Najdete v ní i kapitolu o amatérském divadle, z níž jsme několik pasáží vybrali:
„Spolupráce s amatérským divadlem mě provázela po celý život a stala se jeho nedílnou součástí. Vzpomínám, že někdy v sedmdesátých letech dnes už minulého století, jsem několikrát dělal jakýsi kurs pro amatérské režiséry. Bylo to v Karlíně, moc jsem se trápil, jak to udělat, aby to mé činění mělo nějaký smysl. Větší takovou akcí byl potom asi čtyřdílný herecký kurs v Národním domě na Vinohradech, pořádal ho Václav Vaniš z Pražského kulturního střediska. K mému překvapení tam bylo asi čtyřicet lidí z pražských souborů a všichni to vydrželi a nakonec dostali diplom! Před nedávnem jsem na jedné besedě potkal dámu, která ten diplom vytáhla z kabelky a ukázala mi ho. Téměř mě to dojalo...
...V létě roku 1989 už byly i v Hronově cítit nadcházející politické změny. Krajský tajemník KSČ dokonce demonstrativně opustil představení Majakovského Příliš horké lázně, že jde o protistátní provokaci. Jako předsedovi poroty mě volali z Brna, co se to prý děje – hrál to totiž soubor z jejich kraje, z Blanska. Vysvětlil jsem jim, že nic. Dokonce jakási poslankyně přišla s tím, že na dveře hronovské radnice někdo pověsil obrázek Masaryka, že se to musí okamžitě řešit, že je to provokace.
A přišel listopad 1989, který i následující Hronovy poněkud poznamenal. Zdálo se, že amatérské divadlo čeká těžké období, mnoho divadelníků přeneslo své aktivity do politiky, do správy obcí nebo do podnikání. Lidé si našli nové podněty pro seberealizaci jinde. V případě hronovské přehlídky byly cítit i jisté rozpaky – bude Hronov dál? A v jaké podobě? - Hronovským starostou se stal Ing. Houštěk, znamenitý divadelník. A situace se zklidnila. Změna společenských poměrů však zasáhla mnohé vztahy mezi lidmi. Někteří přestali na Hronov jezdit, neměli čas, někteří přestali dělat divadlo, některá přátelství, často z osobních důvodů, se zpřetrhala. Ale Jiráskův Hronov neumřel. Dr. Milan Strotzer měl spolu s Lenkou Lázňovskou skvělý nápad – pořádat spolu s hronovskou přehlídkou kluby mladých divadelníků, s různými tématy, a najednou Hronov ožil spoustou mladých lidí. Bylo jich i několik set, někteří se zájmem o divadlo, jiní s touhou prožít pár krásných dnů nebo získat nějaké společenské sebevědomí.
Mnoho let jsem pak v těchto klubech lektoroval o základech divadelní práce. Většina frekventantů měla vždy o práci zájem a těšila se na další setkávání. Ale pak se Hronov stal i jakousi mezidruhovou žatvou, nesoutěžní přehlídkou, nesmírně zajímavou, protože repertoár zahrnoval výběr z různých přehlídek. Přesto mě je líto, že už Jiráskův Hronov není vrcholnou přehlídkou činoherního divadla. Zasloužil by si to. Třeba i v kombinaci s jinými žánry. A také proto, že soutěž, a koneckonců jakékoliv ocenění, bývá kořením každé přehlídky...
Zcela zvláštní kapitolou mého soužití s amatérskými divadelníky je Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Nádherná přehlídka s padesátiletou tradicí. Musím připomenout, že z okolí toho podkrkonošského městečka pochází i část mého rodu, po otci. V porotě vysocké přehlídky jsem se ocitl už někdy v polovině sedmdesátých let. A první, kde mě tam uvítal, byla paní Marie Hejralová a její rozsáhlá rodina. Mařenka, jak se jí říkalo, právě pořádala oběd pro své přátele, v malém sálku, kde se hrává i loutkové divadlo a kde se v průběhu přehlídky schází porota se soubory. Bylo tam snad na čtyřicet lidí. Paní Hejralová mi hrdě ukazovala desítky let staré oblečky pro loutky, všechny dokonale srovnané, upravené a vyžehlené...
Rodina Hejralova se rozrostla, snad každý její člen má s přehlídkou něco do činění. Samozřejmě i s dalšími vysočáky, ať v zákulisí nebo v kuchyni. Vzpomínám na dvě milé dámy, které tráví čas prodejem suvenýrů, divadelních zpravodajů a pamlsků v chodbě divadla. Jedna z nich si pamatovala moji pratetu z Návarova a návarovský taneční sál, dávno už zbouraný, kam chodívala tančit. Vlastně všichni ti milí vysočtí lidé jsou pokračovatelé dob, kdy se v místních chalupách zakládalo české lidové divadlo – tady přece vznikly Vodseďálkovy hry, třeba Komedie o umučení či komedie o „židoj Šilokoj“... Jsou – li někde vnímány začátky českého divadla jako základ kulturní existence našeho národa, pak je to právě tady, v tomto městě, na vysocku. Při jedné besedě se studenty z Jilemnice mě bylo trochu líto, že o tomto fenoménu, dokonce tak blízkém jejich městu, nevědí téměř nic....
V porotách divadelních přehlídek mě vždycky těšilo být ve společnosti lidí, kteří nacházeli společný postoj k inscenaci. Byť se jejich názor různil a měl jiný odstín. Souboru se vždycky „nastavovalo zrcadlo“ - jakási odrazová deska. Vždy se vycházelo z toho, co jsme viděli, popsali to a především se snažili naznačit nebo doporučit další možnosti inscenace. Nerad jsem se ocital v situaci, kdy někdo z poroty měl dojem, že se musí výrazně odlišit, že musí za každou cenu vystoupit s jiným názorem, jako bychom před tím připomínky neprodiskutovali. Ale vždycky mě zaujal odlišný názor prof. Jana Císaře, mého spolupracovníka na DAMU i v Národním divadle. Vždycky mě udivovala jeho schopnost přesné analýzy a dokonalých formulací, kterými dokázal inscenaci rozebrat na kousky a pak ji zase obdivuhodně složit dohromady...
Často je mi líto, že většina profesionálních umělců nemá o tomto celonárodním divadelním podhoubí ani potuchy. A pokud o amatérském divadle hovoří, chápou ho buď jako osobní exhibici nebo práci hodnou obrozenců devatenáctého století. Ke své škodě přicházejí o zajímavé inspirace a postupy, které si profesionální divadlo často dovolit nemůže. Z toho vycházel i můj vztah k amatérskému divadlu, úcta k obrovské lidské tvořivosti. Umožnilo mi to poznat mnoho zajímavých osobností rozdílných profesí a sdílet s nimi radost z divadla.“