Texty: ZEMAN, Josef. Gregar, Alexandr: Za starostou Humpálem..., Divadelní Hromada 2013, podzim-zima, s.61-62

Za starostou Humpálem...

Sice jsem divadelní Českou Třebovou opustil už před cca třiceti lety, ale vzpomínky na přátele z divadelního spolku Hýbl či ze Studia 02 mám stále živé. Prožil jsem s nimi své mládí nevybouřené... Ale čas letí, stárneme, a potkávají nás chvíle nejen radostné, bohužel i definitivní odchody někoho z blízkých – letos koncem srpna zemřel Josef Zeman, Pepa, Pepík, Jožka, báječný kamarád a skvělý divadelník, odvažuji se napsat i jedna z opor mého „režírování“ v českotřebovském Hýblu.

Nikdy nezklamal, líbilo se mu v malých rolích, nebyl totiž histriónem s talentem na Hamlety a Richardy. Liboval si např. jako kostelník Pyškytle v Drdových Dalskabátech, mnohokrát o tom svém kousku vypravoval. Vždycky byl plný šprýmů a dobré nálady, byť si po roce 1968 zažil politickou šikanu - své a vychovatelské řemeslo ne českotřebovském železničním učilišti, které mu tak svědčilo, musel opustit. A tak, železničář tělem a duší, jezdil jako průvodčí vlaků, kterážto profese se s ochotničením často prala. Zkoušelo se totiž často, v pondělí, ve středu a pátek...

Myslím, že mohu citovat z nekrologu Luboše Hýbla z Českotřebovského zpravodaje několik vět, které Pepíka připomenou komplexně, nejen jako divadelníka, ale i jako uznávaného místního sportsmana: „už v padesátých letech Pepík úspěšně působil ve všech mládežnických oddílech třebovského fotbalového klubu, a pak stanul na beku ve výborném A týmu. Pustil se do boje s nadšením, bez respektu k soupeři, chybějící zkušenosti nahradil rychlostí a obětavostí. Při jedné nebezpečné akci brankař Pepíkova týmu riskantně vyběhl z branky a Pepík, jako vždy ve svém životě, stanul na správném místě, totiž na brankové čáře, aby svého brankaře jistil. Jenže útočící hráč tvrdou ranou vyběhnuvšího brankaře prostřelil a míč směřoval do sítě zdánlivě opuštěné branky - Pepa ale před ranami neuhýbal, proti polovysoké střele vyskočil a míč vyrazil hlavou. Pak, ač otřesen, se ocitl v objetí svých spoluhráčů, kdykoliv jsme mu jeho zákrok připomínali, říkával, se skromností sobě vlastní, že o nic nešlo, protože ten „střílející trouba“ ho prostě náhodou do hlavy trefil...“.

Pepa byl za mlada nejen nadšeným fotbalistou, patřil také k pravověrným skautům, statně přezdívka „Švýcar“ ho provázela po celý život. Ale nejvíc si ho v posledních desetiletích českotřebováci pamatovali z divadelních prken Národního domu. I taky si dovolím ocitovat z textu Luboše Hýbla, napsal to moc hezky: „Josef Zeman byl specialistou na malé role. Hrát je, není nic ponižujícího, a Pepa je vytvářel bravurně. Nicméně chci důrazně připomenout, že i Pepa byl hercem rolí velkých, a to nejen komických, ale i vážných. Byl totiž komediant na slovo vzatý. Na divadelní prkna, jako mladíka, ho přivedl nezapomenutelný českotřebovský režisér Olda Bittl a Pepík se rázem stal výraznou a populární osobností třebovského divadla. Bezprostředností, humorem a vždy s dobrou náladou snadno navázal přátelství se všemi váženými, o desítky let staršími divadelníky. Stal se kamarádem svých vrstevníků Oty Dobrovského, Luboše Hýbla, Jiřího Štyrského, postupně i mladíků Jiřího Jireše, Mirka Maršála či Jiřího Musílka, nejužší vztah se vytvořil mezi ním a Alexandrem Gregarem, který vyplynul z Pepíkova respektu k Sašově talentu. Po několik let pak pracovali na celé řadě inscenací režírovaných Sašou, Pepa Zeman byl jeho dvorním hercem. Jejich spolupráci ukončil odchod Saši Gregara z našeho souboru za žánrově zcela jiným divadlem, Pepa zůstal věrný divadlu klasickému“.

V mých inscenacích začínal jako Gils Ralston v detektivce Agathy Christie Past na myši, mé zcela první režii (1966), kterou jsme v České Třebové „spískali“ první divadelní revoluci: jednak s Pepíkem, ale také právě s Lubošem Hýblem a Otou Dobrovským jsme se v právě otevřené budově Malé scény pokusili o „obrodu“ klasického souboru Hýbal. Pepík pak se mnou hrál i ve Hře o lásce a smrti Romaina Rollanda, kterou jsme nastudovali, jak to v Čechách bývá, jako „protest“ proti sovětské okupaci v roce 1968. Hrál skvěle komické role, třeba Bouzina v Takové ženské na krku, Ceremoniář Tse v Dobývání princezny Turandot , Dvacetiletého v Blažkově Příliš štědrém večeru, ale také role vážných, zralých charakterů, např. majora Swindona v Shawově Pekelníkovi, v mých inscenacich třeba Otce v Čapkově Matce nebo zbabělého Mariana v Karvašově Půlnoční mši. Ale nejzářivějším byl v roli Starosty Humpála v inscenaci Jak se stal Rumcajs loupežníkem, v níž vytvořil skvělé duo s Olinkou Markovou, která neodolatelně hrála Knížepaní...

Kdybychom si vzpomněli, já nebo někdo jiný z českotřebováků, dříve, než nás Pepík Zeman opustil napořád, mohl být zcela po právu nositelem Zlatého odznaku J.K. Tyla. Ten se dává lidem, jejichž láska k divadlu (a její plody) je nepopsatelná, nesmírná, nepřehlédnutelná. Škoda, že to nelze in memoriam...
Saša Gregar