Texty: KUČEROVÁ, Anna - gratulace k šedesátinám, HROMADA 2012-léto, č. 65-příloha, s. 66

Anna KUČEROVÁ, *9. 7. 1952
Nejprve ale toto: Milej Honzo (Dvořáku) a Sašo (Gregare), moc hezky jste to o mně do té Hromady naposledy napsali a sehnali, až jsem se chvílemi červenal, ba přímo rděl. Ale co si budem na druhé straně povídat, čte se to příjemně, to zas jó! V takovém případě se ovšem sluší poděkovat, což tímto činím, protože navíc vím, že kdybyste to nemysleli upřímně, napsali byste to jinak, pokud vůbec.
Jenže já bych chtěl přidat ještě jedno poděkování, a to ne snad proto, že se to tak dělá při Oskarech, Lvech a jiných TýTý. Sami jste si jistě všimli, že i někteří z gratulantů velmi správně vnímali, že jubilant v tom jaksi není zcela sám. Ostatně i na pozvánce přátelům bylo těch čísel nějak víc: 70-60-35. To první samozřejmě patřilo mně. K tomu druhému hned něco povím. A to třetí má samozřejmě souvislost s oběma dohromady. Ona to už ve svém dovětku v minulém čísle naznačila AK – před čtyřiceti lety jsme si na Sobotce vzájemně popletli hlavy a o pět let později si na pardubické radnici řekli „ano“. Od té doby spolu trpělivě snášíme dobré i zlé…
No a co, řekl by si možná někdo. Jenže zasvěcenci vědí své. Co by mi byly platné všechny moje normální i bláznivé nápady, kdybych si o nich neměl hned v zárodku s kým popovídat. Kdybych neměl někoho, kdo by mi je pomáhal rozvíjet a realizovat. Kdyby vedle mne nestál člověk, který mi včas, nejlépe sekundu napřed naznačí, že bych se měl trochu víc ovládat a kontrolovat. A kdybych neměl partnera, který mne zbaví banálních všedních starostí o vyprané a vyžehlené košile, o kravaty, sladěné s barvou těch košilí, prostě o to, čemu se říká „domácí zázemí“.
Andulka tohle všechno dokázala a umí to dodnes. Vedle toho je skvělou mámou dvou docela talentovaných synků. Jenže se taky čtyři desítky let věnuje i druhým dětem, ať už na základních školách uměleckých nebo těch normálních, ba dokonce i středních a vysokých. Jako správná „ámoska“ ovšem nejen učí, ale vede „dramaťák“, hraje divadlo školní i loutkové, recituje, zasvěcuje do základních tajů rétoriky, maluje kulisy, vybírá kostýmy a bůhví co ještě.
Když přišla v roce 1972 do Studia uměleckého přednesu, stala se záhy pro celou partu nepostradatelným tahounem a to nejen interpretačním. Ostatně nebylo by těžké vyčíslit, kolik individuálních cen získala za dvacet let v krajském i celostátním měřítku a na kolika vrcholných úspěších SUPu se podílela rovněž. V Divadélku v Cihelně se rychle začala učit i základům režijního řemesla a nakonec to byla ona, kdo mi pomohla splnit dávný sen a přivedla na svět Exupéryho Malého prince, kterým jsme na Šrámkově Sobotce v roce 1995 po více než dvaceti letech činnost tohoto souboru slavnostně ukončili. Po absolvování Pedagogické fakulty v Hradci Králové učila v „rodné“ Chotěboři a založila si tam dětský soubor „Klíč“. Když v Pardubicích přešla z polabinské ZUŠ na ZŠ Závodu míru, obnovila si soubor téhož jména i tam a vede si ho dodnes, byť nemá za cíl jezdit s ním na přehlídky a festivaly. Na pardubické Konzervatoři mi pomohla s karnevalovým pojetím Lazebníka sevillského a vytvořila takřka z ničeho nádherně barevné dekorace. Pedagogicky se podílela na hledání a pozdějším růstu mnoha talentovaných a úspěšných herců nebo moderátorů z naší pardubické líhně. Před několika lety vymyslela na své škole soutěž pro dětské „mistry slov“ - a jeden z jejích svěřenců byl už letos mezi vítězi celostátní soutěže „Mladý Demosthénes“.
Že při tom všem ještě aktivně zvládá komunální a krajskou politiku především v oblasti kultury, školství a volného času, považuje za něco, co k tomu předešlému jaksi samozřejmě patří. Mohla by klidně těžit z popularity svého partnera, ale to neměla nikdy v povaze. Patrně si pamatuje z povinné školní četby, že „kdo chceš ctěn být, dobuď si cti sám…“ Takže mohu čekat, že až si toto moje poděkování přečte, dostanu patrně pěkně vynadáno. Ale nešť, já to vydržím. Kdybych si nemyslel, že si to ke svému kulatému jubileu zaslouží, určitě bych o tom nepsal.
Míla Kučera, spolupracovník a manžel

Milý Mílo – a Andulko!
Tak a je to venku. Dámám se sice věk nepřipomíná, ale jsou data již nepřehlédnutelná, dokonce ozdobná, protože šlechtí. Zvlášť u žen okouzlujících, půvabných a bystrých. Což Andulka je, byla a jistě ještě drahně let bude. A když umí o své ženě tak krásně sepsat vše podstatné a krásné milující manžel, pak třikrát Hosana!
Andulku všichni vnímáme jako ozdobu Mílova šarmu. Přesto, že i ona je jím nadána, i pracovitostí a umem. A právě proto ji za východočeské divadelníky posílám na dálku imaginární kytici desítek růží, virtuální políbení (aby Kučera nežárlil) a vzkaz od přátel: Buď Andulko stále jako vichr, ať se ti zlé vyhýbá a radost ze života nevysychá.
Saša Gregar