Texty: FEKAR, Vladimír: Studio SEN Olomouc / Petr Erbes, Boris Jedinák: Vichřice v domě č. 11, recenze, Divadelní Kojetín 2024

Babičky zabíjejí přesně. Ranou do týla, spálí v bečce, uřežou hlavu… Krutosti se nevyhýbají. Možná, že původně trochu až recesistický nápad Petra Erbese a Borise Jedináka, kterak na divadle ukázat, jakým způsobem vraždí seniorky ve 21. století, se rozrostl v kolážovou kompozici, v níž ve střípcích sledujeme fragmenty z vražedných činů žen.

Profesionální tvůrci vzešlí z alternativní větve pražské DAMU Petr Erbes a Boris Jedinák byli vyzváni ke spolupráci s pozoruhodným sdružením Studia Sen z Olomouce. To se utvořilo z původního složení Dramatického kurzu SENior, který v roce 2016 vznikl jako rozšířená aktivita Divadla na cucky. Každoročně pak tato parta vytvoří jednu inscenaci. Autorskou, performativní, v níž více než o rozvíjení hereckých dovedností jde o společné tvůrčí a autorské hledání výsledného tvaru. Zkrátka komplexní, chcete-li alternativní divadelní hledání, snaha o divadlo, jehož smyslem není sebeprezentace, ale rozkrytí pozoruhodných témat.

Tuto starou dobrou partu s mladým divadelním myšlením tvoří v současnosti osm dam a jeden muž. Téma, jak se to stane, že ženy v důchodovém věku vraždí, bylo tedy šité především dámám na míru. Dámy jsou to ovšem sympatické, bez vražedných pohledů, přemýšlivé, citlivé, ale i s příznačným smyslem pro humor a ironii. Role vražedkyň je tedy pro ně spíše protiúkolem. Také jediný muž v jejich řadách má zejména role těch, kteří jsou násilníky ve vztahu, vysloveně jako herecký protiúkol. Podle diskuse po představení zvolené téma celý autorský kolektiv zaujalo a přijal ho za své, přestože ambiciózní režijní forma (s využitím hudby, snímáním detailních záběrů, stylizovaných gest) i zvolený styl herectví poněkud překryly autorské zaujetí celého kolektivu a vznikl tvar, který může částečně působit tak, že členové divadla Sen byli poněkud sešněrováni autorským záměrem profesionálních tvůrců.

Co vzniklo? Jakým způsobem téma vražd soubor společně s tvůrci tematizoval? Toť otázka? Chronologicky řazeno je pět případů žen s jednou vložkou takřka pohádkového popisu místa činu a monologu muže, který podle toho, co říká, je skutečně na zabití. Takřka důsledně vidíme jeden případ po druhém. Ženu-oběť domácího násilí, která vraždí, aby tak konečně vyšla z pekla manželského vztahu, ženu, která chce vysát majetek z mužů a vraždí, aby dědila, ženu, která vraždí kamarádku snad z žárlivosti na její úspěšný život, ženu, která se pokouší z nějakých nevysvětlitelných příčin o pojistný podvod, že nechá dům shořet, i s uspaným vnukem v posteli, vidíme ženu, která je vystavena spíše psychickému týraní svým mužem.

Vidíme vždy jen kusé fragmenty činů, ale i jejich příčin a následků, nevidíme a nesledujeme psychologické dešifrování zákrutů činu (přesněji členky a členové souboru nás svým nepsychologickým herectvím do psychologie postav v zásadě nepouštějí), ani se nepokoušíme vykreslit dané okolnosti a prostředí, v nichž ženy žijí, nejdeme vůbec do hloubky činů samotných. Příčiny a následky jsou předkládány v hudební hororové atmosféře. Na scéně jsou taktéž pouhopouhé fragmenty související s jejich činy – míchačka, sud, tyč, kolečka… Pohybujeme se jen na povrchu zobrazených činů, možná díky snímání kamery pouhého mediálního povrchu činů.
Protože je v souboru pouhopouhý jeden muž, stává se Zdeněk Rajtr jakýmsi archetypálním mužem pro všechny případy vražd, archetypální obětí, ve stejném odění, s podobnými hereckými prostředky pro všechny muže.

Jsou předkládána spíše fakta, jen na povrchu otevřená novinová stránka oněch případů. Případy jsou sledovány kamerou a promítány na televizi; řekněme metaforicky – tvůrci mají zaostřeno na případy žen a chtějí je do jisté míry medializovat jako případy v pořadu na Stopě.

Forma inscenace nás vede spíše k tomu, abychom mozaiku-koláž vnímali především racionálně, s odstupem se dívali na případy žen-vražedkyň, fragmentární forma nás vede k tomu, abychom si dotvářeli v hlavě jejich příběh a příčiny, které jsou jen načrtnuty. Divadlo, které může mít kořeny v dokudramatu, jeví se mi jako skica, náčrt. Nejsilnější jsou pro mne momenty, kdy se ve zvolené formě vyjeví jednání postav jaksi mimoděk. V prvním případu ženy-Růženy zaujme, jak seniorka ležící zmlácená na kolečkách (samotné mlácení není ukazováno) s křehkou naléhavostí prosí manžela, jenž ji zbil, aby k ní přisunul hrneček s vodou. Intonace replik má v sobě věcnost, ale i mrazivou zraněnost, zatímco se manžel dívá na televizi, kde v detailu vidí ruku své ženy, která se nemůže dostat k hrnečku. Jednání herečky nepůsobí psychologicky, přesto vypovídá o bolesti, kterou si žena prochází. Čin spálení manžela v sudu je pak ukázán opět s mrazivou věcností, ale emoce se přes „chlad“ zvolených prostředků dostaví a racionální vnímání případů se v těchto okamžicích stává zároveň i emocionální.

Inscenace působí poněkud nesourodě a nevyrovnaně, nejsme si přesně jisti, zda nám jde o odkrytí činů, zda se zamýšlíme nad psychologií postav, nebo zda stavíme jenom takové stylizované, často na kameru zaznamenávané výjevy s lehce groteskní nadsázkou. Nejsme si jisti stylem herectví, každý z členů souboru ke své roli přistupuje trochu jinak. Někdo s ryzí věcností a odosobněním, někteří se pokoušejí o rozehrání postavy. Jistá nesourodost má však možná za následek, že tvar stále drží naši pozornost.

Proč inscenace nese název Vichřice v domě č. 11, je mi záhadou. Možná proto, že Divadlo Sen zkouší v domě č. 11 a Petr Erbes s Borisem Jedinákem vtrhli do toho domu jako vichřice? Anebo je to další autorská hra s diváky? Zachovat inscenaci i postavám tajemství, protože smyslem divadla je, jak se často říká, nedávat odpovědi, ale klást otázky? Kdo ví?

Každopádně lze jednoznačně říci, že v oblasti seniorského divadla vznikla pozoruhodná inscenace, s aktuálním tématem, s překvapivou formou, která je inspirativním podnětem k diskusi a otázky skutečně klade. O čemž svědčilo i dlouhé a zajímavé povídání po představení.

Vladimír Fekar


Zveřejněno ve zpravodaji Divadelní Koječák.