Texty: ČIVRNÝ, Tomáš. Pro naše ryby chci Zlatý odznak J. K Tyla - říká v rozhovoru Josef J. Kopecký. Online. Divadelník.cz 27. 6. 2023

Pro naše ryby chci Zlatý odznak J. K. Tyla – říká v rozhovoru Josef J. Kopecký
Tomáš Čivrný, 27 června, 2023

akvárium,Fernando Krapp,Filip Nuckolls,josef jan kopecký,rybičky,Tankred Dorst,Triarius,Veronika Samuelová

Fernando Krapp mi napsal dopis – nejnovější inscenace českotřebovského souboru Triarius měla premiéru ve čtvrtek 27. dubna 2023. O tom, jak inscenace vznikala a proč jsou na jevišti zvířata, jsem si povídal s režisérem, hercem a autorem úpravy textu – Josefem Janem Kopeckým.

Josefe, na úvod čtenářům prosím nastiň, oč vlastně jde. Kdo je Fernando Krapp? Komu napsal dopis?
JJK: Tome, hned na úvod těžká otázka. Jak popsat, nalákat – a přitom neprozradit… Fernando Krapp je úspěšný člověk. „Je všeobecně známo, že Fernando Krapp dosáhne všeho, co si zamane,“ říká sám o sobě Julii. Té, které napsal dopis, v němž jí oznámil, že se s ní ožení. Je to člověk, který o sobě nepochybuje. Je to člověk, který nepodléhá emocím… A nebo možná přece jenom cítí?

Hru „Fernando Krapp mi napsal dopis“ napsal Tankred Dorst spolu se svou životní partnerkou Ursulou Ehlerovou podle povídky Miguela de Unamuna „Celý muž“ z roku 1916.

O čem „Krappa" hrajete?
JJK: Fernanda hrajeme s podtitulem „Pokus o pravdu“, což vystihuje to, co jsme se v ději snažili akcentovat. I jaký přístup jsme k inscenování zvolili. Vše se před diváky vynořuje pozvolna – a co si z jednotlivých situací odnesou, jak je pochopí, to je na každém z nich… Hledání pravdy není snadné. Pro postavy naší hry – a možná ani pro diváky.

Na tomto místě si s dovolením pomohu naší anotací, ve které je snad řečeno vše zásadní.

Anotace hry Fernando Krapp mi napsal dopis
„Německý autor Tankred Dorst ve své hře z roku 1992 na vzorovém milostném trojúhelníku zkoumá a analyzuje samu podstatu lásky – kde se bere? Čím se živí? Dá se jí vůbec věřit? Není láska spíš nemoc? Milujeme opravdu druhého nebo svou představu o něm?
Hra o lásce, nebo hra o manipulaci? Příběh o potřebě vlastnit, nebo příběh o touze být milován?
Česká, resp. ještě československá premiéra proběhla v listopadu 1992 v Labyrintu – uměleckém centru na levém břehu vltavském v Praze, obnovená premiéra pak v Divadle na Zábradlí v režii Petra Lébla v září 1993.“

Viděl jsi zpracování Klicperova divadla z roku 2019 (režie Jana Holce)? Nebojíš se, že diváci budou porovnávat? Přeci jen z Hradce do České Třebové, kde Triarius primárně působí, je to co by kamenem dohodil...

JJK: Viděl jsem – a nebojím. Porovnání je samozřejmě možné, ale náš přístup k textu i tématu byl odlišný. Nejsem si vědom ničeho, co by mohlo (i zdálky) hradeckou inscenaci jakkoli připomínat. Vybavuji si z ní úžasnou Sáru Venclovskou i Fernanda Honzy Sklenáře a Juana Jakuba Tvrdíka, scénografii s padajícím stropem. Pamatuju si i na diskusi, kterou jsem po premiéře vedl s Honzou Holcem. Jsou to ale dvě naprosto odlišná zpracování stejného textu. Myslím, že Jana Slouková, coby dramaturgyně, s Honzou také sledovali trochu jinou pointu.

Jak se dostal českotřebovský Krapp ze šuplíku
Prozraď, jak to u vás celé vzniklo. Kdy a kde jsi „Krapp“a objevil?
JJK: Jak už to u mě bývá, pár let mi ležel v šuplíku, snažil jsem se pro něj najít ideální obsazení. Ale všechno chtělo čas. A potom přišla náhoda – moje herecká partnerka Veronika Samuelová Stasiowská mi vloni řekla, že by si se mnou ráda zahrála něco, jako bylo Ucho nebo Kočka na kolejích.

Podnět ze souboru. Řekni nám o Veronice více.
JJK: Veronika je členkou TRIARIA od počátku, kdy jsme si ji našli v dramaťáku českotřebovské ZUŠky. Má ale takové své „pětiletky“, jak tomu říkám. Hrála s námi na počátku milénia (čtenáři, kteří jezdí na Hronov, si ji mohou spojit např. s našimi Vánoci u Ivanovových), potom na pět let zmizela do Prahy na VOŠ Hereckou, aby se vrátila, nazkoušela několik inscenací – včetně zmíněného Ucha či Kočky. A opět nám na pět let zmizela – do angažmá pražského divadla Aha! A teď je zase zpět, v plné síle. Fernando její desátou inscenací s TRIARIEM.

„Dobrovolný„ Triarius
Kolik členů Triarius vlastně má?
JJK: Odpovím jinak: v současnosti s námi hraje zhruba dvacítka herců. S tím členstvím je to u nás ale komplikované, my už ze stanov vyškrtli i členské příspěvky. Jsme dobrovolným společenstvím lidí, nespojuje nás nutně papírové členství.
TRIARIUS navíc provozuje také klub nemainstreamové kultury Modrý trpaslík, který kolem sebe opět tvoří komunitu lidí, jež se stará o jeho chod. A jsou to (až na dvě výjimky) úplně jiní lidé, než kteří s námi dělají divadlo.

Od dopisů Magora k dopisu „Krapp“a
Vraťme se k tomu loňskému roku, kdy tě Veronika oslovila.
JJK: Vloni chtěla zkoušet něco velmi sevřeného, psychologického, činoherního – jenomže já byl plný četby dopisů Ivana Martina Jirouse jeho ženě Juliáně. Když jsem Veronice líčil, že mám koncept nové inscenace složené z citací střípků z těchto dopisů, kývla, že se do toho se mnou pustí. Vznikla inscenace Ahoj můj miláčku – divadlo poezie pro dva diváky, se kterým jsme se účastnili Šrámkova Písku, získali doporučení na Hronov, účastnili se REGIONů – a vydali se s ním i do rumunského Banátu.
To už jsem ale věděl, že hned potom se spolu pustíme do Fernanda. Výsledný text vznikal zhruba rok, dost razantním způsobem jsem do něho zasáhl, redukoval všechny postavy až na ústřední trojici.

Jaký další vývoj to mělo?
JJK: Upravený text jsem představil Veronice počátkem letošního roku – a začalo hledání představitele Juana. Na papír jsem si vypsal několik jmen. A jak už to v mém životě bývá, opět zasáhla náhoda – jedním z nich bylo i jméno Filipa Nuckollse (prof. režisér, pozn. redakce), se kterým jsem na Gymnáziu Česká Třebová zakládal studentské umělecké sdružení Mrva aneb Mochomůrka roste v kompostu, a který si počátkem milénia s TRIARIEM, tehdy už jako absolvent DAMU, zahrál v oněch zmíněných Vánocích. Napsal jsem mu – a trefil se do správného období, kdy měl dva měsíce zkoušet v Pardubicích ve VČD. A tak na nabídku kývl. Jelikož je to ale člověk vytížený, měli jsme na zkoušení Fernanda šest týdnů.

To není zrovna moc.
JJK: V tomto případě bylo oněch 6 týdnů šibeničních také kvůli výrobě scény, kterou jsem nechal udělat na klíč – a sehnat takhle narychlo šikovného sklenáře, zámečníka, truhláře a čalouníka… Zrovna tak šibeniční to byl termín pro našeho dvorního skladatele hudby. Fernando byl adrenalinovým ve všech ohledech – i v produkční práci.

Jak se režíruje profesionální režisér
Inscenaci režíruješ, jaké to pro tebe bylo, vést profesionálního režiséra – toho času herce? Je to pro tebe první podobná zkušenost?

JJK: S Filipem se známe od roku 1991 a nejde o první spolupráci s ním. Právě proto padla volba na něho. Přestože je to v jeho případě návrat k TRIARIU po patnácti letech. Nicméně jsem úplně nevěděl, jak bude s mou vizí souznít. Zaplaťpánbůh ale souzněl. Ti, co si ho pamatují např. z potřetí již zmiňovaných Vánoc u Ivanovových, mi rozumí.

Filip je svým hereckým projevem jedinečný. Postavu Juana modeloval celé zkoušení v mnoha valérech, nabízel různé polohy. Je třeba říct, že jsme ušli kus cesty, oba jsme svůj primární pohled na Juana přehodnotili – a nakonec vytvořili figuru, která vychází z našeho společného dialogu.

Pokud jde o tvou poslední podotázku – ano, bylo to poprvé, co jsem režíroval profesionálního režiséra, ale ne poprvé, co jsem režíroval režiséra amatérského. A zdaleka ne poprvé, co jsem režíroval profesionálního herce.

V inscenaci i zároveň hraješ. Nemůžeš bez toho být nebo jsi v souboru neměl potřebný typ?

JJK: Jak jsem již napsal jinde v tomto rozhovoru, primárně nám šlo o to, abychom vedle sebe stáli my dva s Veronikou. Všechny moje herecké zážitky s ní patří k těm nejlepším. V posledních činohrách s námi nehrála (Absolvent, Leni), Fernando tak byl naplněním našeho společného přání zahrát si spolu. Není to poprvé, co jsem v takto komorní inscenaci byl zároveň i jejím režisérem.

Zvířata na jevišti!
Pojďme ke scénografii. Velké akvárko a v něm živé ryby. Koho to napadlo a můžeš odhalit proč jste zvolili právě tuto cestu?

JJK: Akvárko je můj nápad. Původně pro jinou hru. Režisér ho ale tehdy nechtěl. A tak ten nápad zůstal v šuplíku s těmi dalšími, co se mi rodí v hlavě. Pro Fernanda jsem jej vytáhl – a nejdřív zjišťoval, jestli ho vůbec stihneme udělat. Když jsem přišel za naším sklenářem, řekl mi, že jsem se zbláznil, že to vyrobit nejde. Pokud se s ním má permanentně manipulovat, že není ochoten ručit za to, že po čase lepidlo nepovolí a akvárium nebude téct. Spočítal mi, kolik to bude vážit. A kolik to bude stát. Svou původní představu jsem musel redukovat, abychom se dostali na přijatelnější šířku skla, větší odolnost atp. Ve finální verzi má akvárium na šířku 1,6 metru, i s vodou váží 350 kg, má objem 200 litrů.

Minimalistická redukce ryb
Smysl oněch dvou objektů nechám na divácích. Moje inscenace jsou známé minimalistickou scénografií. I tato je vlastně minimalistická. Jedno akvárium. Jedno křeslo. Prázdná scéna. Přesto pro vnitřní logiku a řád inscenace naprosto dostačující.

A proč ryby. To má spoustu důvodů. Souvisí to i s již zmíněnou redukcí postav. Vše vyprávíme krystalicky čistě. Je tu Fernando; je tu Julie – ano, její jméno není náhodné; je tu „don“ Juan. A dva objekty, které postavám dávají vnitřní klid – vytvářejí zázemí. Které jsou jejich výkladní skříní; které mohou být zlatou klecí; které mohou být vězením. Krásným – chladným. Prázdným. Sterilním. Pro naše ryby bych chtěl Zlatý odznak J. K. Tyla. Za celou tuto složku patří můj velký díl akvaristovi Jiřímu Holému, který se o ně stará, když je zrovna nelovíme na jevišti. On vyřešil všechny problémy s jejich převozem, s chlorem ve vodě, její teplotou atp. Není to jednoduchý koníček. Vše ale vyřešil – a tak s rybami můžeme hrát. Jak s nimi nakládáme, je myslím čitelné, v tom se divák neztratí. Významotvorné to ale samozřejmě je.

Co termíny repríz? Ať už doma nebo i zájezdy? A máte nějaké přehlídkové – postupové ambice? Jaké?

JJK: Reprízy plánujeme s ohledem na Filipovo vytížení, víme, že budeme v červnu hrát v Pardubicích, Ústí nad Orlicí, na REGIONECH v Hradci. Pokud se naskytne ještě další možnost, rádi přijdeme. Ale zároveň se nám vrací také Ahoj můj miláčku, takže musíme plánovat s rozmyslem.

Po prázdninách bychom rádi vyjeli i mimo východní Čechy, to uvidíme. A přehlídky? Ano, na Červený Kostelec (krajská postupová přehlídka činohry a hudebního divadla) bychom se s Fernandem chtěli vydat. Jak dopadneme, uvidíme.

ČIVRNÝ, Tomáš. Pro naše ryby chci Zlatý odznak J. K Tyla - říká v rozhovoru Josef J. Kopecký. Online. In: Divadelník.cz 27. 6. 2023. Dostupné z: https://divadelnik.cz/pro-nase-ryby-chci-zlaty-odznak/ [cit. 2024-02-13].