Texty: Amaterská Scéna: Z trafiky pod světla ramp. AS 21.10.2023.

Z trafiky pod světla ramp

foto
DSC-6789a-xi9zk
Alena Mutínská Autor: Ivo Mičkal

Pokud se v Rakovníku budete shánět po někom, kdo toho ví hodně o divadle, každý druhý, kterého se zeptáte, vám odpoví, ať zajdete do Kulturního centra za Alenou Mutinskou.

Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Rozhovory | Soubory

Nejenže připravuje pro občany města Rakovníka jako dramaturg divadelní předplatné, které je pravidelně vyprodané a sedadla v divadle se dědí z otce na syna… Nejenže je dlouholetou ředitelkou Divadelního spolku Tyl… Vedle toho všeho v průběhu let dokázala odehrát řadu rolí v úspěšných představeních a další hojně reprízované divadelní kusy sama režírovala. Následující rozhovor je pokusem o krátké shrnutí kariéry jedné z nejvýznačnějších osobností rakovnického divadla.

Trocha historie

Marcela ve Výtečnících, Panna Čiperná ve Veselých paničkách Windsorských, Rita Osjaninová v Jitrech, Eva ve Veselohře na mostě, Tornádo Lou v Limonádovém Joe, Madlena Vojnarová ve Vojnarce, Fanka v Loupežníkovi či Mlynářka Jahelková v Tvrdohlavé ženě. To jsou pouze ty nejznámější role Aleny Mutinské. Celkem jich za svoji kariéru nastudovala více než třicet…

Jak ses vlastně dostala na prkna rakovnického divadla?

V té době byla v rakovnickém divadle ještě stará garda. Tehdejší předseda divadelního souboru Josef Gebert se rozhodl, že bude dělat Výtečníky. Tenkrát jsem prodávala v cukrárně. On za mnou chodil a přemlouval mě, abych se přidala k souboru. Nakonec jsem na nabídku kývla. Na první zkoušku se mi ale vůbec nechtělo jít a možná bych raději zůstala doma, ale máma mě vyhodila s tím, že když jsem to slíbila, tak tam prostě musím. S malou dušičkou jsem tenkrát přišla do Tyláku. Vzpomínám si ještě, že to bylo po těch starých schodech. A představte si, řekli mi: Copak tady chceš? Odpověděla jsem, že jsem přišla na zkoušku. Na to mi odpověděli, že dnes se ale zkouší Marila. Byla jsem za to úplně šťastná. Měla jsem radost, že jsem se tomu vyhnula. Rychle jsem se otočila a šla domů s tím, že divadlo nikdy hrát nebudu. Nakonec mě to stejně neminulo. Na příští zkoušku už jsem dorazila správně. A právě na té zkoušce Výtečníků pak Zdeňka Karnoldová, poté, co mě viděla, řekla svému manželovi a zároveň zásadní postavě rakovnického Tylu Vaškovi Karnoldovi: Z téhle holky nikdy nic nebude. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, že jsem tu tak pevně zakotvila a už zůstala.

Jak vzpomínáš na tu první partu, se kterou jsi dělala Výtečníky, a kdo je tehdy režíroval?

Byla to skvělá parta. Na Jiráskův Hronov jsme se tenkrát s Výtečníky ještě nedostali, přestože ta inscenace byla velmi dobrá. Nehráli jsme tam, ale hra se opravdu povedla. Odjeli jsme s ní hodně představení. I tenkrát se totiž hrálo často na zájezdech, stejně jako dnes.

Co všechno jsi vlastně dělala předtím, než jsi začala pracovat v Kulturním centru?

Pět let jsem prodávala v cukrárně, dalších pět v tabáku na rakovnickém náměstí.

Z té doby si tě pamatuji.

No jo. Studenti gymnázia si tam často chodívali pro cigarety.

A jak ses dostala z trafiky do městského kulturního střediska?

Vašek Karnold, o kterém jsem již mluvila, se mě zeptal, jestli bych nechtěla jít pracovat do kulturního střediska, že tam někoho shánějí. Setkala jsem se s tehdejším ředitelem střediska Jaroslavem Mokrejšem a ten mi nabídl práci. Řekla jsem, že ji beru a od té doby pracuji jako dramaturg.

Vedení divadla bylo tehdy za pana Karnolda hodně přísné, že?

Díky Vaškovi Karnoldovi jsem se tehdy dostala do výboru. To byla legrace. Vašek Karnold a Pepík Gebhart někdy šli proti sobě. Když měli jiné názory, nebrali si servítky. Musím říct, že rodina Karnoldova byla pro rakovnické divadlo zcela zásadní. Vašek nás pak také dostal do povědomí s inscenací A jitra jsou zde tichá… Jeli jsme s ní i na Hronov. Mělo to tenkrát obrovský úspěch. Dramatizace nám byla ušita od Jarmilky Černíkové-Drobné na tělo, znala nás. Na režii s Pepíčkem Kettnerem vzpomínáme všichni rádi a dodnes.

Jak se soubor v průběhu let proměňoval?

V podstatě se hodně proměnil a promíchal pokaždé, když se začala dělat další inscenace s novými mladými lidmi. Jeho fungování jeden čas vrzalo a stagnovalo, protože mladí najednou nebyli a zbyli jen staří. Velikou zásluhu na tom, že se to změnilo, má Jarda Kodeš, který do divadla přivedl bandu z gymnázia. To pro mě byla moc krásná doba.

V čem bylo tehdy divadlo jiné?

Teď je rychlejší a akčnější. Vyhovuje mi to ale víc, než tenkrát.

A další zásadní inscenace tvého divadelního života?

K dalším, myslím si, že úspěšným inscenacím našeho spolku, patří Šrámkovo Léto v režii Josefa Kettnera, Vojnarka v režii Zdeňka Pošívala, Umřít smíchy v režii Jardy Kodeše, Profesionální žena v režii Milana Schejbala, Loupežník opět v režii Josefa Kettnera a určitě nesmím zapomenout ani na Tvrdohlavou ženu v režii Jardy Kodeše. Ráda vzpomínám i na divadlo pro děti Z deníku Kocoura Modroočka v mé v režii a třeba na úspěšnou inscenaci Jirotkova Saturnina v režii Jiřího Suka. Většina těchto her byla provedena ve spolupráci s profesionály, a bylo to vidět i na přesvědčivých hereckých výkonech i na inscenacích samotných. Pro mne to byla ta nejcennější zkušenost, taková divadelní škola v praxi. A když nad tím tak přemýšlím, čerpám z těchto zkušeností dodnes.

Kterou hru jsi režírovala jako první ty?

Velmi talentovaný Pavel Kubla se mnou tehdy dělal Pohádku o líných strašidlech. Jenomže pak začal pít víc, než bylo zdrávo, a nechoval se moc hezky k hercům. Dost hrozně nadával. Chytla jsem ho tedy za rukáv a vyhodila před divadlo. Tu hru jsem pak nějak dotáhla sama. Asi to nedopadlo špatně, když jsme se s ní dostali i na přehlídku do Ostravy. K tomu se pojí ještě jedna příhoda. Herečka, která hrála Vodnici, se do někoho zaláskovala a odešla. Takže jsem tu postavu jako z nouze ctnost hrála já. Tehdy mi porota vytýkala, že představení padalo nebo něco takového. Asi to bylo tím, že jsem sama sebe neviděla, takže jsem to nemohla lépe podchytit.

Bilance

Alena Mutinská se do rakovnického kulturního života zapsala nejen jako herečka, ale také jako režisérka. Na svém kontě má řadu hojně reprízovaných inscenací. Za všechny lze jmenovat Z deníku kocoura Modroočka, Princ a chuďas nebo Šakalí léta. Všechna tato představení mají vyšší reprízovost než je v ochotnickém divadle zvykem.

Na jakou inscenaci nejraději vzpomínáš jako herečka?

Líbilo se mi Umřít smíchy s Jardou Kodešem. A jitra jsou zde tichá… byla také krásná inscenace. Bavila mě i Profesionální žena, nádherný byl Loupežník, Tři rubíny, Vojnarka, Tvrdohlavá žena nebo Slepičí intermezzo. Svého času získala každá inscenace, kterou jsme dělali, účast na Hronovském festivalu.

A na jakou inscenaci nejraději vzpomínáš jako režisérka?

Líbila se mi hodně práce na představení Z deníku Kocoura Modroočka. To mělo také spoustu repríz. Vzpomínám ráda i na hru Princ a chuďas, kterou jsme dělali s mlaďochy, a samozřejmě na zatím mou poslední inscenaci Šakalí léta.

Které období během tvé éry bylo pro DS Tyl nejzásadnější?

Asi to s Vaškem a Zdeňkou Karnoldovými. Moc se o naše divadlo zasadili. Dali našemu souboru tak pevné základy, že z nich můžeme čerpat dodnes. Bylo jednoduché to po nich převzít.

Středočeská konzervatoř

V rakovnickém divadelním spolku se vždy dbalo a dbá na vzdělávání souboru. Dodnes se rakovničtí ochotníci účastní například seminářů Jiráskova Hronova. Ještě dříve než semináře podobného typu vůbec vznikly, existovala při Středočeském krajském kulturním středisku (SKKS) Lidová konzervatoř, která poskytovala svým frekventantům v té době nepříliš dostupné informace mimo jiné i o fungování divadla.

Svého času jsi získávala vzdělání na lidové konzervatoři SKKS. Věnovali jste se tam režii, nebo herectví?

Bylo to rozdělené na hereckou a režijní část. První rok jsme se učili společně s herci a pak jsme každý měl svoji skupinu. Každý víkend jsme jezdili za lektory na konzervatoř do Sedlčan.

Kdo vás tam vedl?

Lektorů bylo hodně. Vzpomínám si, že na psychologii jsme měli pana doktora Doležala, pohybovou výchovu nás učila Lea Janečková. Byli jsme ve skupinách, někdo měl Jarouška Vágnera, mě učil pan Horňák. Cvičili jsme třeba s holemi. Dostali jsme do hereckého a pohybového rejstříku všechny ty věci, které se při hraní mohou hodit. Absolvovali jsme také různé psycho hrátky, ale ty jsme s postupem času nějak začali bojkotovat. Pamatuji se, jak jsme dostali děsný úkol. Tomu, koho máme rádi, jsme měli dát srdíčko. A tomu, koho ne, čtvereček. Chtěli jsme dát každému srdíčko, ale ta už nám došla. Tak jsme řekli, že na to nebudeme chodit. Často si také vzpomenu na výborného Boříka Procházku. Ten nás skutečně naučil o divadle mnoho zásadního.

Jak dlouho konzervatoř trvala?

Dva a půl roku jsme dojížděli každý víkend do Sedlčan.

Závěr

Alena Mutinská oslavila v letošním roce kulaté jubileum, jehož výši nebudeme z pochopitelných důvodů zveřejňovat. Ono se vlastně stejně jedná pouze o číslo, které ani zdaleka neodpovídá tomu, co v případě setkání s Alenou člověk vidí. Přesto je na místě dramaturgyni Kulturního centra Rakovník a zároveň ředitelce Divadelního spolku Tyl poblahopřát hodně zdraví a štěstí do dalších let. Už proto, že bez ní by to měli ochotníci v Rakovníku a okolí daleko složitější.

Jsi zároveň dramaturgyní Kulturního centra i ředitelkou divadelního spolku. To je pro spolek velice výhodná kombinace. Bude možné tuto kombinaci nahradit někým jiným? Uvažuješ již o svém nástupci?

Věřím, že to půjde. Musí se na to ovšem najít nějaký bláznivý Janek. O nástupci pochopitelně uvažuji. Napadá mě například Jirka Suk, který v současné době chystá další rakovnickou premiéru. Líbila by se mi i Hedvika Zavadilová, která mi dnes pomáhá s Popelkou, ubytovává soubory a tak. Je velmi schopná. Nemusím jí nic vysvětlovat padesátkrát. Na scénu se jí nechce, ale to nemusí být zásadní. Je velmi šikovná mimo ni.

Dokázala bys nějak zhodnotit svoji dosavadní divadelní kariéru?

Divadlo se stalo smyslem mého života. Dostalo mě z ošklivých věcí. Svého času jsem byla hodně nemocná a divadlo mě ze všech průšvihů dostalo. Nemám díky zmíněným zdravotním problémům jinou vlastní rodinu kromě společenství, které se s postupem času vytvořilo okolo mě. Divadlo a divadelní spolek jsou celý můj život.

Na přání Amatérské scény rozhovor připravili Honza Švácha a Jirka Štraub

Autor: Amaterská Scéna
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543