Texty: RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Opulentní divadelní hody na KDP ve Vysokém nad Jizerou. AS 16.10.2023.

Opulentní divadelní hody na KDP ve Vysokém nad Jizerou

Krakonošův divadelní podzim se jako celostátní přehlídka konal po čtyřiapadesáté ve dnech 6.-14. října 2023 a dosud nikdy nezaznamenal ve Vysokém nad Jizerou tak výživnou náplň. Poprvé v historii začínal soutěžní program již v pátek dopoledne, diváci fandící venkovskému divadlu (tedy tomu pěstovanému v obcích do pěti tisíc obyvatel) viděli deset soutěžních představení, k tomu čtyři inspirativní a jedno vzniklé v průběhu přehlídky.

Činoherní | Hudební | Soubory

Účastníci si užívali jako obvykle množství rituálů – vítání a loučení se soubory, každodenní dopolední debaty s lektorským sborem, zpravodaj Větrník čtený při polední kávě, část přítomných se vzdělávala na odpoledním režijním semináři SČDO a nočním rozborovém semináři „na půdičce“. Také se veselilo v hospůdce Pod hladinou či v Aktivu, besedovalo s hercem Jiřím Štěpničkou, proběhl tajný výlet do Desné a každoroční setkání v Mexiku. Sešel se korupční spolek Vobskočák, který přispěl do kasy sbírky na restaurování opony vysockého loutkového divadla částkou 2.222,22 Kč. (Mimochodem, sbírka stále probíhá a přispět do ní můžete i Vy.)

Vyhlašovatelem Krakonošova divadelního podzimu je SČDO za finančního přispění Ministerstva kultury ČR, Libereckého kraje a Vysokého nad Jizerou, které je zároveň spoluvyhlašovatelem KDP. Pořadatelem je občanské sdružení Větrov, úzce spolupracující s divadelním spolkem Krakonoš, v jehož budově sídlí. A o každodenní, jako vždy výborně organizovaný provoz se staral Dream Team se Svatkou Hejralovou v čele.

Mezi deseti soutěžními soubory se jeden zúčastnil přehlídky poprvé, bezkonkurenční dvacátou účast hlásili Ořechovští. Převažujícím žánrem byly komedie ve všech možných barvách a odstínech včetně černé a tragi-, objevil se dvojí typ dramatu (psychologické a historické), v doplňkovém programu také pohádka, komediální monodrama a stínové představení. Přibylo zástupců hudebního divadla – v soutěžní části jsme viděli tři kusy s živou kapelou. Témata se pohybovala od vyrovnávání se s minulostí přes hledání vlastní životní cesty po letos velmi oblíbené účtování mezi ženami a muži.

K soutěžním představením

Ochotnický soubor Lípa, nováček Krakonošova divadelního podzimu, byl založen v roce 2013. Režisérka Nikola Balajková tentokrát sáhla se svým týmem po dramatizaci novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Kolega Altán Mátl pro zpravodaj Divadelního Kojetína, tzv. Divadelního Koječáka, psal recenzi s příznačným názvem Světlo se dá najít i ve tmě a ocenil „tvůrčí sounáležitost celého týmu, která je na celkovém vyznění znát, a odvaha, se kterou se pustili do nekomediálního žánru, který ve většině venkovských souborů dominuje“. Bohužel inscenace, přes dvojí rozpravy s lektory na krajských přehlídkách, zůstala bližší literatuře než divadlu. Režisérka zvolila nejlepší z možných dramatizací (pořízenou pro Divadlo v Dlouhé Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem), příběh byl převyprávěn čitelně, ale v pomalém tempu a bez gradace. Více než na dramatické situace se režie soustředila na stavění obrazů, u herců chybělo průběžné jednání (jako by začínali v každém výstupu od nuly). Umně postavená scéna Mojmíra Doležela (plynulost a rychlost přestaveb potěšila) by si zasloužila přesnější využití. Nicméně doufejme, že o mladém souboru ještě uslyšíme.

DS teaTrum patří naopak mezi soubory déle fungující, v loňském roce oslavil 130 let divadelní činnosti ve Velkých Opatovicích. Uvádí jednu z verzí letošního evergreenu Balada pro banditu, která byla na letošním Divadelním Pikniku Volyně příjemným pendantem Nikoločavy VAD Kladno. Režisér Pavel Petrželka zvolil předlohu autora Milana Uhdeho a skladatele Miloše Štědroně, napsanou původně pro Divadlo Na provázku, která – cituji volyňskou recenzi Adama Doležela z července t. r. – „nabízí možnost rozehrát na jevišti jakýsi akční eastern plný romantiky, krásné hudby a okořeněný značnou dávkou mystiky, humoru i možného politického přesahu“. Inscenace má zřetelně vystavěné situace, čitelný názor a s vyrovnané herecké a pěvecké výkony (o velmi dobré úrovni Koločava Bandu nemluvě). Od volyňského uvedení ušel soubor velký kus cesty směrem k tvaru a výrazně se zlepšil v souhře. Najednou získal opodstatnění i formát divadla na divadle, který působí přirozeně a dává prostor pro ironický komentář určitých prezentovaných skutečností.

Soubor nikoli z Kouřimi, ale z Kouřimska, jak zdůrazňuje jeho lídr Martin Drahovzal, je stálicí KDP, ať už vystupuje pod názvem Mrsťa Prsťa, Junior´s, Mrsťa Prsťa Dram či, jako letos, Malá Divadlení Kumpanie. V Případu Baskerville aneb Rapsodii na blatech Martin Drahovzal za autorské a inscenační spoluúčasti všech účinkujících stvořil poctu žánru detektivní komedie obecně a té se Sherlockem Holmesem v hlavní roli obzvláště. O vysockém představení, které vyšlo nepoměrně hůře než na KP Sněhový Brněnec, kolega Saša Gregar napsal: „… ne úplně vědomé a přesvědčivé režijní i herecké zpracování, které (především snad usilovnou snahou o komický efekt) často ztratilo načasování, ten kýžený „úder na komoru“. A proto mnohé vtipné (a dobře napsané) pointy nezabraly, jak by mohly a měly, zůstávalo často jen u interpretace textu – a bohužel nikoliv v existenci a fungování situací…“ A v následujícím odstavci: „Možná, že autor Drahovzal už neměl tolik energie, aby i jako režisér představení dohlédl na ono jasnější a přesnější řešení situací, na míru a způsob hereckého zpracování, na souhru…“ K tomu dodávám – aby soubor po dlouhotrvající pauze předstoupil před diváka bez zkoušky, je, odborně řečeno, prasárna. A nejen na vrcholné přehlídce.

Soubor divadla Kolár z Police nad Metují shromážděný kolem režiséra Jaroslava Součka jsme viděli na KDP v posledních patnácti letech, po Ptačí kleci a Kdo je tady ředitel, potřetí. Letošní Mrzák inishmaanský byl východočeskýn příspěvkem k letošním bohatým žním inscenací Martina McDonagha. O vysockém představení napsal předseda lektorského sboru Jarda Kodeš: „Režisér Jaroslav Souček dobře obsadil postavy hry odpovídajícími hereckými typy, zvolil interpretační postup iluzivního, psychologicky-realistického divadla, vyřešil několik prostředí hry celkem jednoduchým mobiliářem a zorganizoval dění na jevišti v celku přehledně tak, že divák se až na drobné výjimky v ději dobře orientuje. To není málo, ale je to nedostačující vzhledem k plnému zážitku z divadla.“ Ve Vysokém obzvláště drhla technická stránka (světla, zvuk, přestavby), soubor se ne zcela vyrovnal s prostorovými dispozicemi a příliš vynikl fakt, že postavy mají zvládnuté základní charakteristiky, ale už méně jednání v situacích. Téma, které poličtí (alespoň podle programu) chtěli akcentovat – že mezi námi možná žije daleko víc a větších duševních mrzáků, než ten jeden viditelně handicapovaný a tolik vysmívaný – bohužel zůstalo pouze ve slovech.

Štítinská akademie múzických umění vznikla v roce 2001 v malé severomoravské obci a od té doby se stala stálicí KDP. Letos přijela ŠAMU do Vysokého po jedenácté, a to s hojně reprízovanou hudební revue Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Je dramatizací bestselleru Allana a Barbary Peasových, instantní humoristické příručky o partnerských vztazích, a štítinští se poprvé za dobu své existence pokusili o divadlo, které hraje, zpívá a tančí. Při sledování vysockého představení jsme byli svědky divadelní události v pravém slova smyslu – přinejmenším v kontextu amatérského divadla. Štítinští si vybrali předlohu, v níž dramatizátor Miroslav Hanuš nabídl pro zdánlivě nehratelný materiál dobrý inscenační klíč a vtipnou základní situaci, pro hudební revue jako stvořenou. Předloze beze zbytku uvěřili, téměř ji neupravovali, zachovali i předepsané písně, ty převzaté (Dynamit, Prázdná rána, píseň z Osobního strážce…) i ty přetextované (Kde je máslo). Obsazeny byly přesné typy, mezi představiteli rolí nejsou žádní profesionálové, naopak čtyři ženy a dva muži stáli vedle zkušenějších kolegů na jevišti poprvé; přitom souhra je přesná, také schopnost být stále při věci, reagovat i mimoslovně, pointovat. Přičítám dlouholeté zkušenosti, vůli a pedagogickým schopnostem týmu režiséra Ondřeje Bendy (který se také podílel na výpravě a hraje jednu ze stěžejních rolí, Testosterona), že dokázal vystavět situace tak, že v nich všichni působí autenticky, naplňují je jednáním fyzickým i slovním, a to SPOLEČNĚ. Kapela Denyho parťáci byla vytvořena ze spřátelených muzikantů pro potřeby inscenace. A množství investované energie do zkoušení a následně do každého uvedení, a to od všech bez výjimky, je dechberoucí. (Ve Vysokém hráli tuto tříhodinovou inscenaci dvakrát…) Samozřejmě podmínkou je, že jako divák přistoupím na fakt, že jde o lehký žánr, rezignuje na výpovědní hodnotu a mezi plejádou skečů, gagů a nadstandardně interpretovaných písní si vybere to své. Osobně jsem ocenila duet Co nám zbývá, situaci „Svačina“, doktorovo houslové číslo, jímž jsme vstupovali do druhé poloviny, pěvecko-taneční číslo Sex Bomb se splašeným Estrogenem, etudu „Stržený závit“ a hlavně – MÁSLO!!!

Soubor Mladá haluz desenského Vojanu je spojen se jménem režisérky Vlaďky Koďouskové. Ta si tentokrát vyměnila roli se svým dvorním hercem Lukášem Frydrychem a pod Lukášovou režijní taktovkou jsme ji sledovali jako představitelku autorky jediného románu Zosie, kterou v Kyanidu o páté Pavla Kohouta navštíví Iréne, dcera její nejlepší přítelkyně, jež zahynula za Varšavského povstání a jejíž dědictví (památka na matku? její finanční ohodnocení? schopnost vyrovnat se s minulostí? odvaha žít vlastní život, případně život jako takový?) bylo, zdá se, ukradeno. Desenští se zúčastnili zápasu s nelehkou předlohou se ctí, nutno vyzdvihnout jejich rozhodnutí věnovat se důležitému tématu a žánru venkovskými soubory obvykle nevyhledávanému, také herecký potenciál obou protagonistek (vedle Vlaďky také Ivy Halamové) a stylovou čistotu (scénografie, prostor, hudba…). Další fází práce na této dobrodružné cestě je snad další naplňování situací zevnitř vycházejícím hereckým jednáním, s vědomím toho, že tragické téma netřeba hrát tragicky od začátku do konce.

Třeskutě zábavný tvar zkusil nabídnout AMADIS z Popůvek, jehož Plný kapsy šutrů potěšily na KDP před dvěma lety. Tentokrát si skupina z Popůvek ve složení režisér Tomáš Hradil a účinkující Josef Širhal, Tibor Bíbel, Jana Lautrbachová a Radka Schardová vybrala komedii Od Silvestra do Silvestra Jakuba Zindulky. Lehce buranská komedie je známá pod názvem Manželský čtyřúhelník. Dvě manželské dvojice se rozhodnou, že se kvůli zásadním rozporům vymění, muži budou žít spolu, ženy taktéž – a že to vydrží právě „od Silvestra do Silvestra“. Inscenace na několika přehlídkách, včetně Boleradického divadelního jara, sbírala především herecké ceny. O vysockém představení napsal kolega Petr Svoboda: „Velmi podobné téma (samozřejmě v naprosto odlišném divadelním žánru) jsme měli možnost vidět o den dříve v inscenaci Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Nechci srovnávat nesrovnatelné (co se týče použitých prostředků), ale právě ta souhra, secvičenost a fixace gagů je to, co mi u AMADIS trochu chybělo. Ke konverzačce patří tempo a často až ekvilibristické schopnosti jednoho každého představitele, a to jak v mluvě, tak i v naaranžovaných pohybových sekvencích.“ A dodává: „Dialogy manželek vycházely o něco lépe než u jejich protějšků, ale měl jsem někdy dojem, že by celá čtveřice potřebovala „oprášit“ nejen text, … ale zejména vzájemné reakce a pointy jednotlivých gagů.“ Zkrátka, od boleradického uvedení se vytratila nezbytná přesnost a tu a tam i energie. Nicméně diváci se vesměs bavili.

Inscenace na pomezí historického dramatu a konverzační komedie Lev v zimě autora Jamese Goldmana a režiséra Marka Šudomy, rámované konfliktem Jindřicha II. Plantageneta a jeho manželky Eleonory, jsme viděli na loňském poděbradském FEMAD. (Odtamtud si představitel francouzského krále Filip Fajt odnesl cenu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky – vysocká repríza mi připomněla, že právem.) Z Třešťského divadelního jara se Lev v zimě letos probojoval na KDP, podle Ladislava Vrchovského jde o „příležitost vidět skutečnou velkou činohru, historické drama v dobové výpravě“. Za sebe dodávám, že inscenace divadla Stodola je silně nadprůměrným zástupcem tohoto typu divadla, Sivičtí se s předlohou náročnou i pro profesionály vyrovnali se ctí. Inscenace disponuje zřetelným konceptem a je stylově čistá (scéna, historizující kostýmy, nadstandardně zvládnutá světla, hudba…). Konverzačně zdatní účinkující se snaží zvolený koncept naplnit a kde se to dosud nedaří, je naděje, že se tak v budoucnu stane (např. představitel Richarda František Kašpárek ušel od loňska pěkný kus cesty). Dva z hereckých výkonů jsou doslova dechberoucí, kromě Filipa Fajta zejména Klára Havránková coby Eleonora (jejíž výkon je reprízu od reprízy barevnější), Martin Hanák se vyrovnává s rolí jejího manžela a protivníka velmi dobře. Ne vše bylo v celku ideální, ale v rámci debaty se dalo mluvit o dalších možnostech – nebát se mlčení, přiznat v dialozích a situacích místo humoru, zachovat ambivalenci závěru atd.

Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, morytát o ženě, jež se stane útěchou poslední noci usvědčeného vraha, poprvé zachytil Egon Erwin Kisch. Dramatizaci pořídil jako první Emil Artur Longen pro kabaret Revoluční divadlo, existuje verze Olgy Walterové (uváděná pod názvem Tonka Šibenice), Miloše Macourka (Racajda) nebo ta, kterou si vybral DS Na štaci Němčice – Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem z pera Ludvíka Aškenazyho. DS Na štaci se rozrostl o nové členy, má nového režiséra Jaroslava Lejnara a ambici a vůli dělat emocionálně působivé divadlo s výpovědní hodnotou. Patrová scéna inscenace s dobovým zařízením včetně křišťálových lustrů je impozantní. Obsazeny byly přesné typy – Petra Konečná skutečně disponuje tím, co kolega Kodeš nazývá „decentní smyslností“ a Miluše Poláčková v roli Blaženy Peterkové alespoň naznačuje smysl pro nadsázku. Bohužel rezignací na ironickou stránku předlohy a poněkud obecným způsobem hraní se němčickým podařilo udělat z Pravdivého příběhu sentimentální historku bez přesahu – která nicméně určitý typ diváků dojímá.

Ořechovské divadlo se poprvé zúčastnilo KDP v roce 1978, od té doby se s nimi vysočtí diváci setkávají pravidelně. Letos Ořechovští postoupili přes Třešť na Divadelní Piknik Volyně, jehož se nakonec nezúčastnili, a přes Mrštíkovo divadelní jaro v Boleradicích na KDP s Goldoniho Popraskem na laguně aneb Bláznivou komedií, kterou upravil, obdařil hudbou a výpravou a samozřejmě režíroval šéf souboru Vlastimil Peška. Klopotné, strhujícím způsobem provedené spění ke třem (až čtyřem) svatbám, na něž jsou navlečena parádní hudební a taneční čísla, alespoň na večerním představení trpěla nepřesností a uspěchaností, mnohé slovní gagy nevycházely kvůli nesrozumitelnosti. Přesto – Ořechovské divadlo bylo a zůstává fenoménem.

Doprovodný program

Mladá haluz desenského Vojanu uvedla v pondělí dopoledne pohádku na motivy Hanse Christiana Andersena Sněhová královna. Středeční poobědí patřilo představení semináře KDP mladým, jehož vedoucími byli Petr Theodor Pidrman a Marcela Plíhalová; tzv. (Vy)školení přineslo hravou zprávu o tom, co si studenti myslí o ambicích svých rodičů, potažmo dospělých obecně, kteří se pokoušejí určovat jejich život… Režisérka Bety Minářů a účinkující Monika Nováková, tvůrčí duo sdružené ve spolku MonAMOUR, pozvaly na Dokud se randí, vítěznou inscenaci kaznějovskou NP Divadla jednoho herce. Ve čtvrtek na malém sále před rudou oponou zavřeštěl Černý kocour, protagonista povídky Edgara Allana Poa a meotarové inscenace ponikelského Tomáše Hájka. A v sobotu uvedlo Rádobydivadlo Klapý jako inspirativní představení komedii jedné tragédie Franze Werfela Jacobowski a Stjerbinski.

Tvůrčí tým posledně jmenované inscenace – režisér Jaroslav Kodeš a dramaturgyně Petra Richter Kohutová – byl letos součástí lektorského sboru, v němž zasedli také herec a režisér Saša Gregar, scénograf Petr Kolínský a herec Petr Jan Svoboda; tajemníkem (a následně veřejníkem) byl Ondřej Benda. Režijní seminář SČDO vedl poprvé režisér Petr Štindl, „půdičku“ poněkolikáté scénograf Miroslav Král. O náplň zpravodaje s tradičním názvem Větrník pečovala Jana Fričová s Lukášem Frydrychem, fotografie dodával Ivo Mičkal, o technickou stránku věci se staral Josef Hejral.

Divácké hlasování vyhrála inscenace DS teaTrum Velké Opatovice Balada pro banditu. Také získala od lektorského sboru doporučení do programu Jiráskova Hronova na druhém místě.

Doporučení do programu Jiráskova Hronova na prvním místě získala inscenace Ořechovského divadla Poprask na laguně aneb Bláznivá komedie.

Nominaci do programu Jiráskova Hronova získala inscenace Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách souboru ŠAMU Štítina.

Návštěva letošního Krakonošova divadelního podzimu byla větší dietní chybou než jindy. KDP se sice nestalo smrtící „Velkou žranicí“, ale strava byla pestrá a jeho výživová hodnota značná. Díky a těšme se, až se za rok vyhládlí vrátíme a znovu si popřejeme „Dobrou chuť!“

V příloze fotografie Ivo Mičkala z představení Ořechovského divadla Poprask na laguně aneb Bláznivá komedie (2×) a DS teaTrum Velké Opatovice Balada pro banditu (2×) a Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách souboru ŠAMU Štítina (2×) – pozn. red.

Autor: Petra Richter Kohutová
Přílohy:
DSC-8983-wh5d7 DSC-9011-45nv8 DSC-1380-116nb DSC-1653a-wi6un
DSC-7533-wfd09 DSC-7771-uobw4
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543