Texty: MALOTA Vít: Přehlídka dětského divadla Jablonec nad Nisou, 21.–22. 4. 2023. Deník Dětské scény, č. 0., str. 15-16, 9.6.2023.

Přehlídka dětského divadla
Jablonec nad Nisou, 21.–22. 4. 2023

Pedagogicky od procesu k výsledku
Regionální postupová přehlídka dětského divadla Dětská scéna 2023 v Eurocentru v Jablonci nad Nisou nabídla řadu mimořádně podařených inscenací. Dokázala však zároveň opětovně otevřít diskusi zejména stran pedagogické odpovědnosti a vlivu na utváření dětského
vkusu a uvažování o divadle i jevištní existenci. Lektorský sbor ve složení Kateřina Schwarzová, Michaela Homolová, Peter Varga a Vít Malota
krom řady ocenění doporučila dvě a nominovala jednu inscenaci na celostátní přehlídku dětského divadla ve Svitavách.
Biohoror od souboru NEVA ZUŠ Turnov pod vedením Romany
Zemenové je autorská inscenace zabývající se tématem ekologie. Situace tzv. „hrané“ se střídaly se situacemi loutkovými a zde byl projev
nejjistější. Loutkovým pasážím (krom skvěle zpracovaných loutek jako takových) nechyběla hravost, vtip. Stálo by za to propracovat a organičtěji provázat i situace v nichž měly být představitelky samy za sebe.
Choreografie I slunce je někdy dvojí a ukazuje se tam, kde není od TaPS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou nabídla za doprovodu hudby Miroslava Kabeláče a pod vedením Ludmily Rellichové působivé zpracování pocitu osamocení a nemožnosti komunikace v závalu sociálních sítí v podání jedenáctiletých dívek. Krom silného prožitku traumatu šikany nabízela choreografie i možnost úniku a hledání spřízněné duše ve skutečném světě. Ve spojení s perfektní technickou vybaveností a vědomou existencí na jevišti vznikl pevný tvar, který si doporučení na celostátní přehlídku zcela zasloužil.
Druhou doporučenou inscenací byla Posledního kousne pes od souboru Bezejména Liberec. Podle vlastních slov soubor „velmi volně“ zpracoval několik příběhů z pohádek Hany Doskočilové, přičemž pracoval s rytmickými i melodickými nástroji přímo na jevišti. Souhra,
hudební i herecká, byla největší devízou inscenace na níž se podílel mnohahlavý soubor, který však soustředěně a přesně komunikoval s divákem téma závisti, a skutečnost, jak se právě závist může projevovat ve třech různých kulturách, třech zcela odlišných světech. Za zmínku
stojí i práce s barevným laděním situací a jevištních obrazů.
Další a poslední choreografií přehlídky byla Modlitba srdce opět od TaPS Magdaléna, tentokrát pod vedením Marie Herderové. S využitím hudby Ivana Kurze dívky ve věku 13 let komunikovaly opět vyspěle a vědomě vlastní téma osamocení a netolerance. Sebestřednost a neschopnost podat pomocnou (či říct si o pomoc) ruku se propisovala do obrazů a pohybů divácky poutavých a sugestivních. Jen škoda, že prostory Kina v Eurocentru jsou značně limitující a nebylo možné zhlédnout v takovém prostorovém rozložení, jaké by si zasloužila.
Nominaci s přímým postupem na celostátní přehlídku si odnesla inscenace Linda v podání 5. ročníku divadla Vydýcháno B ZUŠ Liberec, jenž vede Michaela Palaščáková. Autorský příběh o bolestném přechodu z útlého dětství do prvotních fází „dospělosti“ podali představitelé s takovým citem a suverenitou, že nelze prakticky nic vytknout.
Co je ovšem nejcennější na inscenaci není to, co se odehrává na jevišti, ale co všechno mimo něj. Vedoucí souboru přiznala, že se skupinou tři
roky zkoušeli různé náměty a témata, ale až tento se dostal k finálnímu stavu, kdy mohl být „předveden“. A právě ona neuspěchanost je na výsledku mimořádně znát. Mladí aktéři a aktérky zkrátka k celku dospěli skrze citlivý skupinový proces a výsledkem je tvar, na který budou diváci, ale především sami protagonisté jistě s radostí vzpomínat.
Poslední tři inscenace, všechny pod vedením Matyáše Hausera, záměrně nechávám na konec. U všech tří souborů s přibližným věkovým rozpětím od 9 do 13 let jako by začínající pedagog ZUŠ rezignoval na smysluplný pedagogický proces a snažil se za každou cenu stvořit „velkou inscenaci“. Všechna tři představení spojovala výpravná hudební a zvuková složka, pedagogovy hlasové vstupy v různých rolích (ať už
hlas ze záznamu nebo na místě do mikrofonu), nedotaženosti situací, nemotivovanost a délka, již nebyly děti schopny zvládnout, takže se jejich jevištní bytí redukovalo pouze na snahu odříkat kvanta naučeného textu. Je mi líto takových příkrých slov, neboť nevěřím, že na počátku byl zlý úmysl či zanedbání, ale opět vyvstaly otázky po tom, co tvoří dramatickou výchovu a co zase reprezentuje ona. A „výsledek“ to rozhodně
není. Bez procesu, dlouhého, leckdy náročného – kdy se mladý člověk nejprve učí na jevišti pouze existovat, je nemyslitelné začít vytvářet veliké divadelní tvary a snažit se „hrát“. Tyto zásady je nutné zas a znovu připomínat, formovat s citem a nenásilně dětský pohled na divadlo
i svět kolem nás. I to je procesem dlouhodobým, který není možné přeskočit či vyčíst z příruček. To je třeba společně zažít.
Vít Malota