Texty: SLOUKOVÁ Jana: Osobní radost jménem PIKNIK. AS 10.8.2023.

Osobní radost jménem PIKNIK

Deštivý srpen už je v plném proudu a já teprve nyní usedám ke svému počítači, abych dodala do redakce slíbenou reflexi letošního Divadelního Pikniku Volyně. Za toto zpoždění se všem organizátorům i čtenářům omlouvám, ale nechtěný měsíční odstup mi alespoň dovolil utřídit si vzpomínky, emoce a vjemy a nechat jejich intenzitu prověřit sítem běžícího času.

Činoherní | Hudební | Soubory

Článek píšu zároveň v době, kdy už skončil letošní mimořádně úspěšný a zároveň bouřlivý ročník Jiráskova Hronova a celá amatérská divadelní obec teď žije novými zkušenostmi a zážitky. Ačkoliv jsem se ho osobně nezúčastnila, sledovala jsem hronovský zpravodaj i sociální sítě a bylo pro mě velmi cenné číst si postřehy kolegů nad „našimi“ inscenacemi, tedy těmi, které jsem coby členka volyňského lektorského sboru doporučila k postupu. I to mi znovu rozjitřilo vlastní intenzivní prožitky v hledišti legendárního Hostince Na Nové a pomohlo mi znovu si uvědomit, jak velkou roli hraje při vnímání daného uměleckého díla konkrétní kontext.

Po dvou letech, které jsem strávila jako vedoucí volyňského semináře dramaturgie, jsem vyslyšela prosbu Simony Bezouškové a kývla na účast v lektorském sboru. Toto rozhodnutí mi trvalo poměrně dlouho, protože obklopit se skvělou partou nadšenců se zájmem o dramaturgii bylo nádherné, všichni mí seminaristé jsou báječní a dokonce jsme během roku udělali i společný slučák, přesto se situace nakonec vyvinula jinak, řekla jsem nakonec ano a usedla spolu s Jaromírem Hruškou, Kateřinou Baranowskou a Vítem Malotou před mikrofony ostře sledovaného stolu. Asi není úplně na místě, abych zpětně hodnotila naši odvedenou práci a výkon, přesto se musím přiznat, že bytí v téhle partičce vynikajících kolegů a osobností pro mě bylo nesmírně inspirativní, ať už jde o zkušenost, znalost kontextu a precizně pojmenované postřehy mých služebně starších kolegů Jaromíra s Kateřinou, nebo citlivé formulace a velmi přesné odhalování inscenačních problémů ze strany benjamínka Vítka Maloty. Myslím si, že naše porota byla empatická a zároveň dostatečně analytická, inspirativní ke společné diskuzi a snad i nápomocná hostujícím souborům. Alespoň to bych si přála. Mně v ní přes všechno časové a energetické vypětí z této práce bylo moc dobře – děkuji, kolegové!

Z průběhu Pikniku vnímám zpětně několik pro mě pozoruhodných témat, nad kterými se tu ráda pozastavím. Předně je to – z naší strany mnohokrát na rozborech zmiňovaná – svízelná a přesto náruživá láska amatérských souborů k dramatice Martina McDonagha a z ní vyplývající interpretační oříšek z hlediska volby stylu, žánru, míry groteskna a hereckého přístupu. Byla to taková McDonaghovská triáda, kterou zahájila Kráska z Leenane (Kralupy nad Vltavou), pokračovalo se Panem Polštářem (Divadlo RADAR/Načerno) a spanilá irská jízda byla dokonána havířovským Mrzákem Inishmaanským. Co soubor, to odlišný přístup k tomuto typu textu. Každá z inscenací nesla své nesporné kvality i větší či menší potíže. A jak jsme se mnohokrát shodli – McDonagh je mistr, dráždí, přitahuje, nabízí x možností uchopení a zároveň se jim vzpouzí. Přesto, anebo možná právě proto, je nesmírně přitažlivý nejen v profesionální, ale dnes možná stejně tak i na amatérské scéně.

Dalším pro mě pozoruhodným a velmi potěšujícím faktem bylo množství zastoupených autorských inscenací, tedy poctivých pokusů o vlastní dramatiku. Samozřejmě, že jde o disciplínu velmi náročnou, ale nesmírně obdivuhodnou a odvážnou, i proto jsem velmi oceňovala pokusy všech souborů, které se svým textem na přehlídku přijely, byť se jejich hry nezřídka potýkaly s dramatickými a dramaturgickými potížemi. Na textech Lock-Downův syndrom (ŽAS Homole), Útulek (Divadlo Exil Pardubice) i Vůně cyklónu (DS Břetislav Břeclav) se dala ocenit funkční práce s humornou složkou, která ve všech třech případech byla originální a specifická, zajímavé žánrové rozpětí a až paradoxní společné téma – více či méně čitelné – které vycházelo ze psaní v době covidové, tedy v přítomnosti motivu úzkosti ze světa a téma jedince v izolaci.

Zcela specifickým humorem a neutuchávající na bránice diváků útočící sadou slovních hříček se pak vyznačovala pro mě nezapomenutelná inscenace Družstvo Ďáblice (Terioriální tyjátr Praha). Humor na hraně i bez hranic, přesahy do československé historie, chytré pointy a potenciál jednotlivých hlášek, to byla má čirá divácká radost a potěcha vnitřního cynika humoristy. Tvorbu tohoto souboru jistě nespustím ze svého hledáčku.

Na přehlídce samozřejmě nechyběla ani interpretace klasiky – pro mě nejsilnějším momentem byla bezesporu inscenace Lakomec (Divadelní klub Jirásek Česká Lípa), a to především díky ambicioznímu a zároveň funkčnímu autorskému vkladu v moliérovském duchu, vynikající souhře tohoto souboru a improvizačním schopnostem jednotlivců i kolektivu. Velmi příjemnou a po všech stránkách „milou“ a zároveň dobře režijně-dramaturgicky i herecky odvedenou klasikou byla pro změnu inscenace Saturnin (DS KLAS Klášterec nad Ohří), která by, zcela v duchu předlohy, v citlivé dramatizaci a velmi dobře vystavěných situacích a gagu, zcela obstála vedle notoricky známých televizních nebo profesionálně divadelních zpracování.

Závěrem bych si chtěla nechat zmínku o třech inscenacích, které pro mě osobně znamenaly vrchol festivalu, odnesla jsem si z nich – a jistě nejen já – silný emocionální zážitek a velmi ráda bych si jejich návštěvu v průběhu divadelního roku zopakovala. Na inscenaci Nikoločava (V.A.D. Kladno) oceňuji především vynikající dramaturgickou práci s tématem, kompozici, užívání sekundárních zdrojů a osobitý vhled do koločavsko-československého fenoménu. K divácké radosti přispělo nejen pojetí tématu, ale i práce s ironií, humorem a dechberoucí závěrečný apel. Půjdu znovu a ty korále rozhodně chci!

Druhý díl mého naprostého diváckého nadšení patří potom inscenaci Sex (Ochotnický spolek ŽUMPA Nučice). Zcela rozmetala mou počáteční nedůvěru ke zvolenému textu, nabídla odzbrojující pohled do disidentské zemljanky, plný chytrého humoru, hořkého vhledu do doby minulé i nutnost zamyslet se nad postavení inteligence doby naší, a především vynikající osobnostní herectví ve skvělé souhře všech zúčastněných pánů. Tenhle Sex se rozhodně nepřejí, podobně jako libě vonící guláš na scéně!

Třetí nezapomenutelný zážitek, který si z přehlídky odnáším, mi obstarala inscenace Zdrhnout z Indie (Reverzní dveře Brno). Tolik citu, imprese, křehkosti a lásky. A zároveň paradoxní situace – román Láska v době globálních klimatických změn ve mně rozhodně takové nadšení nevyvolal (promiňte, pane Pánku!). Dramaturgická práce ale výborně akcentovala určité konkrétní rysy předlohy, posílila jejich potenciál a výsledkem byl emocionální vír, který mě vtáhl, nepustil a cloumal se mnou ještě dlouho po skončení představení. Prchavost chvíle, nemožnost naplnění, bloudění cizince ve vlastní duši a touha se neztratit. Křehké, silné, poetické – to, co mne osobně vždy naplní bez výhrad. Díky za ten zážitek.

Promluvila jsem zde o třech vlastních diváckých vrcholech a snažila se postihnout pár styčných bodů přehlídky, které mě zaujaly a donutily k přemýšlení. Je to však jen část toho, co mi tentokrát Piknik přinesl. Pokud dobře počítám, zažila jsem letos čtvrtý Divadelní Piknik Volyně, což je na poměry ostatních ostřílených fanoušků a účastníků těchto akcí počet velmi malý, pro mě, která z podhoubí amatérského divadla sama nevzešla a dostala se k němu až poměrně nedávno, jde však už o celkem úctyhodný kousek cesty. A při ní dál nepřestávám žasnout, radovat se a nechávám se inspirovat nesmírně kreativními a nadšenými divadelníky, kteří svou hravostí a oddaností zázraku jménem Tvorba leckdy stojí nám profesionálům příkladem.

Děkuji všem a příště na viděnou

Autorka je dramaturgyně Činohry Národního divadla a pedagožka AMU_pozn.red.

Autor: Jana Slouková
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543