Texty: SOPROVÁ, Jana: Mladá na malý po čtrnácté. AS 17.7.2023.

Mladá na malý po čtrnácté

Dvacátý ročník festivalu studentského divadla Mladá scéna je za námi. V Ústí nad Orlicí se konal už po čtrnácté. My, co na něj pravidelně jezdíme, Mladou scénu, tuhle oázu energie uprostřed města, milujeme. Vzhledem k tomu, že se většinou odehrává na komorním jevišti Malé scény, event. v Roškotově divadle, kde navíc většinou sedí i diváci na jevišti, je to záležitost svým způsobem miniaturní.

Činoherní | Dětské | Experimentální | Hudební | Poezie | Pohybové | Soubory | Studentské

Ale na druhou stranu už natolik rozsáhlá, že je potřeba obecenstvo rozdělit na dvě části, takže zúčastněné soubory hrají většinou dvakrát. Vždycky s napětím čekám, co nového se urodí v nejmladší generaci tvůrců (kteří se mnohdy stali tvůrci jen na chvíli v době gymnaziálních studií). Pak se mi zdá trochu nefér srovnávat taková dílka, vzniklá z nadšení či hecu během gymnaziálních let, se soubory ZUŠ, jejichž členové spolupracují už hodně dlouho, jsou divadelně poučeni a slyší na sebe. Program většinou zahrnuje pokusy o novou interpretaci klasických námětů, častou inspirací je, že si někdo přečte knížku, která jej zaujme natolik, aby ji zpracoval do scénického tvaru, někdo zase sleduje život kolem, a zaujme ho nějaký problém hýbající společností. A pak jsou tu lidé, kteří původně jen chtěli pobavit své spolužáky a známé, a tak vytvořili nějakou srandičku, hříčku, která si neklade vyšší ambice. Jsou naopak takoví, které zajímá divadlo už léta (i když třeba jen lehce přesáhli dvacítku), a pouštějí se do rozmanitých experimentů s tématy, žánry i výrazovými prostředky. Všechny tyhle typy inscenaci, rozmanité délky (od 10 do 60 minut) se na letošní přehlídce, která se konala ve dnech 23.-27.června, objevily. Celkem šestnáct inscenací, představení téměř dvojnásobek. Vše posuzovala odborná porota – herečka, režisérka, a dlouholetá vedoucí amatérských souborů Jiřína Lhotská, režisérka a herečka Viktorie Čermáková a režisér, herec, básník a divadelní publicista Vít Malota. Diskuse vede už po léta jako moderátor Jakub Hulák, který ve svém přístupu nemá konkurenci (kéž by něco takového existovalo i profesionálních divadle!) Vhodně vybraná porota, v celém generačním spektru, a poučné diskuse, kde se nebojí vystoupit nejmladší generace amatérských divadelníků, zkrátka festival povyšuje na další kvalitativní level.

Jaká byly letošní nejzřetelnější tendence v programu Mladé scény? Na první pohled to bylo především množství sólových představení (plná čtvrtina!), každé z nich ovšem zcela jiné. Objevily se tu ozvuky i současné společenské a politické situace. Nechyběly ovšem ani generační výpovědi (které mě na tomto typu festivalu obzvlášť těší a zajímají), ani inscenace, které vznikly z radosti a touhy pobavit sebe i ostatní.

Vezměme to tedy po pořádku, jak šly dny a hodiny na festivalu.

Jako první se představil soubor Six-pack ze ZUŠ R.Schumanna z Aše, kteří si jako inspiraci vzali hru Radmily Adamové Little Sister. Možná vás napadne v této souvislosti Big Brother, a je to opravdu tak. Jedná se o pohled do zákulisí reality, a soubor pod vedením Anny Pokorné svou verzi nazval Nezkusíš, nevíš… Digest z původní hry pominul některé vedlejší motivy hry, a tak tu byla patrná jistá zkratkovitost. Nicméně, kritika tohoto typu pořadu je zřejmá. Hlavní hrdinka Anna (Anna Janouschová), která je odhodlána vyhrát za každou cenu, jde tak daleko, že odmítne ze soutěže odstoupit v okamžiku, i když se dozví, že její sestra spáchala sebevraždu. Vzhledem k virtuálnímu světu soutěže si ovšem nemůžeme být jisti, zda to není marketingový tah pro diváky nebo blafování ze strany poroty, nebo zda je hlavní hrdinka opravdu tak egoistická a krutá, že nezbývá než ji odsoudit.

Rodinná večeře IDI-klubu z Gymnázia F.Křížka Plzeň poprvé uvedla na scénu teenagerské téma, v inscenaci pod názvem Rodinné večeře.. Autorem tři epizod a režisérem zároveň je František Kaska, který společně se svým týmem předložil převrácenou verzi problémů, jež dnes hýbou společností (kluk se přiznává otci, že je „bohužel“ heterosexuální a líbí se mu holky; matka v diskusi s dcerou se dozvídá, že byla jako matka do rodiny adoptována). Třetí epizoda je z trochu jiného těsta – ukáže se, že mladík, kterého přijde představit jedna z dcer jako potenciálního ženicha už mezitím navázal intimní vztah se všemi bez rozdílu generací a pohlaví a hodlá v tom pokračovat.

Okamžikoka Matěje Výborného, nastávajícího studenta katedry nonverbálního herectví HAMU, potěšila nevídaným žánrem pantomimicko-pohybového divadla. A ukázala, jak svérázně se dá zpracovat hledání sebe samého v rozporuplném světě. Matěj dokázal být natolik sugestivní, že jsme chvílemi měli pocit, že je na scéně se svým bráchou dvojčetem

DS Stopa z Podještědského gymnázia v Liberci přišla v představení Koleje beze smyslu s generační výpovědí, týkající se jednak generačních nedorozumění, ale i celkově vztahu jedince a společnosti, která se ho pokouší manipulovat a modelovat k obrazu svému. Tomu se mládí pochopitelně brání, a chce si zažít všechno na vlastní kůži, i proti všem. Nápad s postupným potřísňováním sněhobílých triček černou barvou výmluvně evokovalo „skvrny“, které zanechává zkušenost a kontakt s okolním světem na těle i na duši.

Výrazným odlehčením, pro některé zábavné, pro jiné nesnesitelné, byl FofrMrazík DS Štěkátko se Střediska volného času Opava. Soubor pod vedením Daniela Kollmanna, který je autorem textového digestu z kdysi populárního filmu, předvedl půlhodinku krátkých skečů, které zrcadlí známé situace z filmu, ale poněkud parodizovanou, či punkovou formou (na punkový přístup ostatně ukazuje zarámování příběhu punkovou verzi písničky o Ivanovi z dílny Maxim Turbulence).

Mezi kandidáty na cenu od začátku patřil ambiciozní projekt souboru Poslední nakonec ze ZUŠ Mladá Boleslav Valpuržina noc rave, v níž soubor pod vedením Lady Blažejové zpracoval první díl Goethova Fausta. Působivé tanečně pohybové kreace, zacházení s prostorem, který dvě čertice vymezovaly lepicími páskami na podlaze, pozoruhodná sugestivní hudba, i zahrnutí diváků spoustou symbolů a hádanek spolu se zajímavými výkony protagonistek (veškeré role jsou hrány ženami!) zajistily souboru nejen pozornost poroty a diváků, ale také nominace na Jiráskův Hronov.

Divadlo SUD z Českých Budějovic se odvážně pustilo do interpretace postdramatického textu Ronalda Schimmelpfeniga 100 songů. Pod názvem Songy a pod vedením Lenky Šestákové zavedly herečky (opět vše hráno ženami) diváky do okamžiků, které předcházely apokalypse (či teroristickému útoku na vlak). Na představení je vidět poučenost divadelními trendy, jak ve scénografii a kostýmech (působivá black-and-white image všech přítomných), samotná intepretace rozdělila diváky na nadšené příznivce a na ty, kterým tato výrazně vypracovaná koncepce spíše vadila.

Drobnička Případ s Hejkalem, desetiminutová sólovka Hany Dolečkové (Prostě Hanka ZUŠ Žamberk), patřila k příjemným zážitkům, které se dobře hodí především pro rodinné publikum. Kratičký anekdotický příběh je vyňat z Velké doktorské pohádky Karla Čapka, o zpracování se postarala Olga Strnadová, a o písničky zkušený a vtipný Karel Šefrna. Na závěr tedy zazní přesně v čapkovském duchu otázka, zda nežli býti politikem není lepší zůstat Hejkalem, příjemná pointa pro dospělého diváka. Hana předvedla rozmanitost svých dovedností – zahrála na ukulele, zazpívala, hrála obě „postavy, jak činoherně a dosti expresivně pana doktora, tak loutkového Hejkala, loutku-manekýna vyrobeného z PET lahve a půle kokosového ořechu.

Druhou generační výpověď přivezl soubor ze Střední pedagogické školy z Krnova Červiven v režii Petry Severinové pod názvem Kéž by… Opět tu jde o konfrontaci dospělého a teenagerského světa. Traumata a ambice dospělých se výrazně podepisují na duších mladých lidí, kteří v tom případě nacházejí útočiště ve společné tvorbě vlastního hudebního souboru a díky dobrému kolektivu kamarádů nacházejí sílu vzbouřit se a žít podle svého.

Není roku, kdy by na festivalu chyběl některý se souborů Tanečního a pohybového studia Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou. Půvabné a technicky velmi dobře připravené dívky pod vedením Ludmily Rellichové se tentokrát inspirovaly tematikou holocaustu, konkrétně Pokojem 28 – příběhy mladých žen z Terezína a básní Josefa Čapka Oheň a touha. Temný a zároveň naplněný nadějí a kolektivním duchem je jejich Maagal, taneční kreace symbolizující nejrůznější aspekty nuceného soužití žen ve stísněných podmínkách koncentračního tábora Terezín.

Ve spolupráce spolku капец a organizace Člověk v tísni Plzeň vznikl mezinárodní projekt мандрівниkи (Cestovatelky), v němž tři mladičké ukrajinské dívky ukazují, jak je těžké přijít do cizí země a porozumět si s ní. Každá sem přichází z určitou, mnohdy naivní představou o své budoucnosti: jedna hledá vhodného muže snů, jiná vzdělání, a další zase finanční zabezpečení. Možná, že tohle vše je čeká, ale zatím stojí na počátku cesty, a to ještě v cizí zemi, plné otázek. Vtipně je využito paralely s cestování Exupéryho Malého prince (včetně loutek vytažených z velkého kufru). Vzhledem k tomu, že slyšíme ukrajinštinu a zároveň můžeme sledovat české titulky na pozadí, není tu jazyková bariéra. Naopak, dívkám se podařilo interaktivním přístupem diváky mobilizovat. Sympatická inscenace, která nepřipomíná hrůzy, ale je o tom, jak prožívají dívky čas „tady a teď“ na planetě Plzeň.

Výrazně angažovaný projekt pochází z dílny souboru Drama v hlavě ze ZUŠ Šternberk. Inspirací pro inscenaci Její srdce také bilo je přístup oficiálních orgánů k problematice potratů, a mnohdy krutých zákazů, které vedou ženy k zoufalým činům. Formou lehce dokumentární (demonstrace, vstup právničky obhajující vzbouřené ženy) a současně v symbolickém tanečně -pohybové provedení se mladý kolektiv pokusil pojmout problematiku v širším spektru, kde zkoumá, jak to má dnešní mladá generace, pokud jde o otázku zda mít či nemít děti.

PolaroID z Divadla Polárka Brno loni zabodoval svou inscenací o Marii Montesorri, takže očekávání byla velká. Tentokrát vytvořili autorskou inscenaci, zkoumající s nadsázkou dnešní generaci „sněhových vloček“, mladých lidí, kteří mistrně zacházejí s mobily a technologií, ale mají jisté problémy v živé komunikaci, pod názvem Digitální domorodci. Ve výpovědi zaznívá digest shromážděných poznatků o této generaci, včetně vědeckých vstupů, ale v tomto případě byla velmi důležitá následná diskuse, která ozřejmila – v inscenaci chybějící – osobní názory mladých.

Za jeden večer údajně připravil svou novou sólovou inscenaci Vojenka Vojtěch Matějíčka z Dramacentra Bezejména z Liberce. Zaujala ho knížka polské publicistky Magdaleny Grzebalkowské, která sleduje tragické události týkající se především válek a poválečného vývoje v různých zemích z pohledu dětí. Vojtěch si vybral epizodu, v níž naturalizovaný Američan, ale původem Japonec, prožívá léta v americkém internačním táboře, protože Japonci jsou za války a po ní podezíráni ze špionáže. Navzdory strastiplným zkušenostem chlapec/muž po celý život zůstává americkým vlastencem. Performer využívá rozmanitých výrazových prostředků (kromě vyprávění a vtělení se do postavy chlapce kreslí před námi na ploše stolu artefakty – táborovou strukturu i postavy,) výraznou rekvizitou jsou velké baterky, které slouží jednak jako osvětlení, ale třeba také jako strážní věže tábora, a jako symbol Ameriky zvolil velmi výmluvně plechovku Coca-coly.

Božena vs. Old Shatterhand souboru Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov, je přesně tím typem představení, které pobaví, ale zároveň to není jen planá samoúčelná zábava. V jádru leží důležitá společenská témata, či aspoň všetečné otázky. Inspirován komiksem Stanislava Komárka, ale i další literaturou sepsal Ondřej Šulc Králová feérii, která má lehce feministický charakter. Zatímco bílý heterosexuální muž Karel May alias jeho alter ego Kara Ben Nemsi čili Old Shatterhand setrvává ve světě plném předsudků, a tradičně machistických představ o světě a vztazích mezi muži a ženami, náhodné setkání s rodinou Němcových, především emancipovanou Boženou/Barborou, ho naprosto rozhodí. Božena totiž propaguje nahotu pro všechny jako symbol osvobození o pout všeho druhu, a svou knihu Stařena koncipuje podle toho. I když Kárl v jednom zvítězí – podaří se mu totiž Stařenu přepsat v hodnou Babičku – v celkovém běhu dějin, muži zas až tak dobře nevypadají. Ukazuje se, že všichni zůstávají malými chlapci, kteří nejenže si nejsou jisti svou identitou, ale vlastně ničím (kromě Karla Maye jsou tu jako zástupci mužského pokolení také Sigmund Freud či Alexander Bach). Proto potřebují k sobě hodnou ženu – matku, která se o ně bude starat, a vlastně jim nedovolí dospět. To všem vtipně doplněno neúnavnými variacemi na trubku live (hudebník je zároveň postavou moudrého Vinnetoua). Zábavné a chytré.

Posledním letošním představením byl patnáctiminutový experiment Adély Červenkové ze spolku Kukátko ZUŠ Štítného Praha 3 pod názvem GIGA-EIGHT, tanečně pohybové přestavení performerky, které vzniklo ve spolupráci s Matyášem Ladou (v režii Ivany Sobkové) a je do značné míry ambiciózním poselstvím o vztahu světa a jedince, v průběhu celé historie. Jedinec se tu ztrácí v dějinných souvislostech, ale v poslední době také v digitálním a technologicky stále dokonalejším světě, včetně AI a zůstává symbolicky jen stínem na pozadí velkých dějin.

Tohle je tedy zpráva o právě uplynulém ročníku Mladé scény v Ústí nad Orlicí, pokud máte zájem o recenze (dvě ke každému představení), jsou k dispozici v rámci bulletinu Mladánamalý https://drive.google.com/…YKzb5wNrsP5B?…

V příloze fotografie Davida Slížka z představení Vojenka, Případ s Hejkalem, Cestovatelky, Fofrmrazík, Rodinné večeře, Songy, Nezkusíš-nevíš, Okamžikoka, Giga-eight, Její srdce také bilo, Maagal, Koleje beze smyslu, Kéž by, Digitální domorodci – pozn. red.

Autor: Jana Soprová

Přílohy:
Vojenka-06-a1aeo Pripad-s-Hejkalem-01-vq2pb Cestovatelky-01-aqutp Fofrmrazik-07-ilxi8
Rodinne-vecere-02-w3a0i Songy-08-uppuz Nezkusis-nevis-04-wx752 Okamzikoka-04-8mgdr
Giga-eight-03-j7oil Jeji-srdce-take-bilo-06-ieoca Maagal-07-zx1od Koleje-beze-smyslu-05-eenk6
Kez-by-06-75240 Digitalni-domorodci-05-x2u57
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543