Texty: MACHÁČEK, Petr: Mimo hlavní proudy, na břehu Otavy (recenze, výsledky). AS.

Mimo hlavní proudy, na břehu Otavy

Letošní 62. celostátní přehlídka experimentujícího divadla Šrámkův Písek proběhla 26. až 28.5. Za 44 hodin hrubého času (počítá se do nich i „spánek“ a svižné stravování) bylo možné vidět 15 představení, o každém z nich alespoň půl hodiny oficiálně debatovat s lektory, pokračovat v divokých debatách v kuloárech a přečíst si 4 čísla festivalového půldeníku.

Experimentální | Soubory | Studentské

Že se to nedá stihnout? Fyzikálně a fyzicky ano. A mnozí divadelní tvůrci, kteří se pohybují mimo hlavní proud, se na každoroční umělecké a teoretické běsnění tohoto druhu dokonce pravidelně těší.

I když rozličnost forem divadla byla podobně jako v minulých letech značná – přesně jak bylo lze na festivalu „experimentujícího“ divadla očekávat, žádná produkce v rámci hlavního programu se neodehrávala venku ani v jiných nedivadelních či jinak divokých prostorách. Hrálo se v Divadle Pod čarou, v jehož malém sále se potom oficiálně debatovalo a na jehož přístřešky opatřeném dvoře se debatovalo, pilo a jedlo neoficiálně, a v Divadle Fráni Šrámka – jak v hlavním sále, tak v nově rekonstruovaném blackboxu pro zhruba 80 diváků nazvaném Divadelka. Jedna produkce byla uspořádána napříč celým Šrámkovým divadlem snad jen kromě kanceláří – na chodbách, v šatnách, zkušebnách, v propadlišti a tak dále.

V Písku se provozují inscenace vybrané z oblastních přehlídek, kterých se letos konalo deset. Mimo jiné i díky této výběrovosti (1,5 inscenace na přehlídku) a díky kvalifikovanosti oblastních lektorských sborů je průměrná kvalita dosti vysoká. Na festivalu se pravidelně setkávají renomovaní tvůrci, kteří zde už vystupovali mnohokrát, s nově se vynořivšími nebo poprvé výběrovým sítem prošedšími uskupeními.

Začněme třeba těmi méně „profláklými“:

Skupina tanečnic a hereček Poslední nakonec z Mladé Boleslavi tančila a hrála kompletně dívčí a ženskou, expresivní a scénograficky čistou verzi Fausta za 40 minut pod názvem Valpuržina noc rave. Jedno opulentní křeslo v centru, jeden Faust, jedna Markéta, zdvojený dámský Mefisto. Napětí, nevyřčenost, jemně sršivá erotika a dosti zdařilá faustovská katarze zrcadlící nejednoznačnost počínání nás všech, kteří jsme byť jen v malé míře Fausty.

Uskupení Přespolní ze Vševil a Strakonic zaperformovalo multimediální kreaci Černá slepice, v níž proti sobě stavělo lidové pověry („moudrost“ dovedenou do absurdity) a soudobou vědu či techniku („chytrost“ až do absurdity). Vypravěčka loupající řepu a cibuli, surrealistické recepty, na pozadí technicky sterilní a umělostí už skoro mrtví muži. Je strašnější přírodní nebo technologické vyšilování?

SUD – Studenstké univerzitní divadlo – z Českých Budějovic (host přehlídky) velmi zdařile zahrálo Rolanda Schimmelpfenniga, konkrétně hru Songy. Na kusy roztrhaný a časově zasmyčkovaný scénář, podle některých názorů postmoderní, podle jiných jen rafinovaný, vyžadující značné režisérské a herecké umění, se v provedení pěti mladých dam krásně divadelně zrodil. Jedna z předestřených otázek: je zásadní rozdíl, jestli se roztříští šálek v kavárně, životy konkrétních lidí nebo celý vesmír? Dramaturgické obohacení: hrály jen ženy; i mužské role; a výborně, bez předstírání, že jsou muži, se suverénním ženským nadhledem.

Skupina RáDi z Brna v inscenaci Rekonstrukce já zdařile balancovala na pokraji divadla a kurzu seberozvoje či sebepoznávání s povětšinou civilně vyslovovanými introspektivními texty. Kde najít smysl sama sebe? Přílišná sebereflexe je nesnesitelná, nedostatek sebereflexe zase neuspokojující, jaké je východisko? V pilulkách asi ne, nebo?.. Vysoce autentické osobní setkání s herci i dramatiky. Nemilosrdné hledání a tázání se lidí, kteří už nejsou studenty.

Českobudějovické divadlo Ovečka, v němž vystupují výhradně čtyři herečky s Downovým syndromem, se s inscenací Cestovatelky zařadilo mezi intenzivní žánrová osvěžení přehlídky. Dívky a jejich asistující rodiče a režisérka potvrdili, že divadlo může výborně, blahodárně a tajemně komunikovat za jakýchkoli podmínek a při jakýchkoli omezeních či řemeslných nedostatcích. Zběsilá jízda historií lidstva za 20 minut přinesla rozpustilou komunikaci navenek a hlubokou komunikaci beze slov uvnitř.

Invisible Theatre Kalawatch přinesl s performancí Utlačování nebo intervence přímý odkaz na divadlo utlačovaných Augusta Boala; nevzpomínám si, že by kdy v Písku přímo divadlo utlačovaných bylo. Performance se točila kolem různých aspektů pacifismu a (ne)možnosti a (ne)správnosti oddálení se od společenských problémů do klidu samoty. Ukázalo se, že tento žánr to má na celostátní divadelní přehlídce dost těžké, že je možná vhodný spíše do prostředí, kde lidé cítí větší bezprostřední tlak na řešení předestíraných problémů a neočekávají obvyklé parametry divadelnosti.

Pražská skupina Zaječí (host přehlídky) uvedla kreaci Krajina Zaječí, jejíž tvůrčí proces se opíral mimo jiné o aspekty a možnosti využití kolektivního nevědomí podle C.C. Junga. Netradičně prostorově řešené divadlo o radosti ze života a smrti a o cestě k dosažení barevnosti každodenních ulic a hospod v protikladu k jejich často převládající šedosti odehrávající se na pomezí činohry, minimalismu, živé hudby, pohybu a rituálu bylo multižánrovou tečkou za sobotním večerem.

Studenti ZUŠ Třebechovice pod Orebem pod hlavičkou uskupení Barevné knoflíky zahráli a zaperformovali interaktivní detektivku Chata v Jeseníkách. Z mnoha pohledů se pohybovali na hraně různých řešitelských a společenských žánrů a druhů zábavy, například LARPů, únikových her, nebo třeba také improligy. V jiných okamžicích ale prostě hráli činohru, která byla od ostatních způsobů činnosti naprosto zřetelně oddělená, takže přecházení do ní a z ní bylo dobře přehledné. Diváci měli za úkol vypátrat vraha. Mohli přitom vyslýchat jednotlivé postavy a nechávat si přehrávat krátké úseky celého příběhu. Úskalím bylo nedůsledné naplnění detektivního žánru – nedostatečné poskytnutí indicií a nedostatečně logická zápletka, v důsledku čehož se diváci ve vyšetřování ztratili a nakonec byla nutná masivní nápověda, aby akce mohla po dvou hodinách a čtvrt skončit.

A nyní přejdeme ke „známým firmám“ – tvůrcům, kteří na Šrámkově Písku nejsou zdaleka noví:

Novojičínská skupina NJ feat. Uhřík sdružená kolem mistra verbální improvizace Jana Gérika se v hříčce Ptáci zabývala tím, čím se Jan G zabývá mimo jiné i odborně, vědecky – povážlivým zrychlováním lidského života. Tentokrát šlo o kreaci převážně činoherní, i když textově a v detailech situací možná improvizovanou; tím se lišila od velké většiny v Písku provozovaných projektů. V podstatě stručný herecký koncert se zajímavým, lehce pojatým tématem, provozovaný s lehkým perem, lehkými ústy.

D.R.E.D. Náchodsko – Kladsko – Pražsko je na Šrámkově Písku už kultovní skupinou. Její letošní výtvor Totování měl z formálního pohledu v podstatě stejné parametry jako má jejich tvorba už po mnoho roků. Žánr: duchovně-fyzický rituál zpřítomnělých archetypů? D.R.E.D. se ale přece jen rok od roku nějak vyvíjí: a to jak jeho duch mistr Ondřej Pumr, tak jeho četní a časem přirozenou cestou obměňovaní performeři. Jsou rok od roku důslednější a zároveň mají větší nadhled. A nadhled s sebou přináší i silnější opravdovost, důvěryhodnost, upřímnost. Letos se skupina odchýlila od tradičně biblických témat a zpracovala si mýtus o sumerské bohyni Inanně. Naprostá většina diváků mýtus neznala a ani nevěděla, o čem konkrétně inscenace je. Ale zacházení s tématem i divadelní postupy D.R.E.D.u jsou tak archetypálně jasné a zároveň zábavné a svěží, že komunikace jde přímou cestou do nevědomí a nezdržuje se konkrétnostmi příběhu. Nepodstatným brandem D.R.E.D.u, jeho vnějším znakem, je použití nahoty. Letos bylo střídmé, ale nekompromisní a důsledně fyzicko-duchovní.

Mostecké Brambůrky přivezly hru Kolik nám zbývá? Soubor je charakteristický tím, že zpracovává motivy ze životů svých členů, které by se, řečeno s trochou nadsázky, daly už od jejich studentských let popsat právě na základě shlédnutí jejich inscenací namísto nahlédnutí do jejich deníků. Tentokrát zpracovávají fenomén peněz. Co dělat, když nám jich najednou hromádka přebývá? Co bychom chtěli udělat, ale nemůžeme? Nebo můžeme, ale neděláme? Chceme být svatí, nebo nespoutaní a divocí? A k čemu je dobré rozbít pár lahví prosecca? Koordinátor tohoto kolektivu mistr Pavel Skála už mnoho let sveřepě zkoumá možnosti „semidokumentár­ního“, a přitom pro herce svobodného divadla.

Skupina Thea ze Svitav připomněla inscenací Strážci Země divadlo malých forem šedesátých a sedmdesátých let. Střídání konceptuálního (z větší části vyprávěného a čteného než předváděného) loutkového divadla s příjemnými jazzově laděnými písničkovými proložkami dovedlo diváky k uvolněnému, nenásilnému vnímání archetypálního a vlastně naprosto závažného příběhu o osvobození Člověka od Stvořitele – o zrození „svoboděnky“ prostřednictvím atomové bomby namísto tradičního granátového jablka. Hlavní tvůrce inscenace mistr Matěj Šefrna, jeden z pokračovatelů východočeského šefrnovského klanu, porušuje skoro všechny principy „řádného“ loutkářství: a velmi dobře mu to funguje.

Mladí lidé z uskupení Aleštolové ze ZUŠ Trnka v Plzni se v Písku v minulosti zjevili například pod hlavičkou Mrož v krabici. Jejich učitel mistr Michal Ston je virtuózem autentičnosti, a oni spolu s ním došli během let v rozvíjení této jemné a unikavé dovednosti už velmi daleko. V časné nedělní ráno dokázali fascinujícím způsobem existovat na velkém jevišti velkého divadla a nezdálo se, že by je ten ospalý a skoro nekonečný prostor jakkoli drtil či vymazával; naopak, jejich hra Pravda Aleš o jejich vlastních pocitech z jejich vlastního dramaťáku, tedy „skoro o ničem“, získala v nepřiměřeně velkém prostoru křídla.

Sólistka Hana Voříšková z Chocně na Šrámkově Písku pravidelně obstarává vrcholné prožitky intimnosti, preciznosti, jemné komunikace a imaginace prostřednictvím nanejvýš komorních, doslova „stolních“ inscenací. Tentokrát za pomoci jedné červené řepy a několika kuchyňských nástrojů přenesla své hosty do života tvrdých seveřanů. Naznačovala a prožívala jejich nezměkčilý a ve srovnání s námi Středoevropany strašlivě opravdový život. Název její hry byl příznačně optimistický: Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů.

Brněnská skupina Mámení se ode všech výše uvedených častějších účastníků píseckého festivalu zatím odlišuje tím, že experimentuje s různými žánry, poetikami a postupy, žádné z nich nemá (zatím?) ustálené. Tentokrát zkusila site-specific. Napříč celým Šrámkovým divadlem (venku, v chodbách, v šatnách, v sále, v propadlišti, v koženém retrosalónu, v nákladním výtahu) rozprostřela akci Richard III. Žánrově vysoce různorodé miniudálosti byly propojené známým příběhem o šíleném tyranovi poukazujícím (podle některých reakcí často až zbytečně explicitně) na jeho soudobé paralely. Na této události jako celku bylo takřka učebnicově vidět, jaké možnosti, příležitosti i úskalí obnáší rozmáchlé site-specific performování.

Lektorský sbor, letos ve složení Zoja Mikotová, Vladimír Hulec, Tomáš Žižka a Petr Váša, vedl debaty bez předchozího vzájemného prodiskutování. Tento přístup – pro Šrámkův Písek již tradiční – umožňuje zkoumání různých pohledů a názorů v reálném čase. K různorodosti přispíval i tradičně velký prostor ponechaný pohledům diváků.

Hlavní organizátoři píseckého festivalu Alena Crhová a Karel Tomas letos začlenili do programu i dvě doplňkové události (nepočítáme-li bohatý vedlejší festivalový program odehrávající se v píseckém plenéru, o němž v tomto článku není s ohledem na zachování únosného rozsahu řeč):

Jednorázovou událostí byl místní písecký křest knihy Tekuté Písky – sborníku mapujícího 60 uplynulých ročníků Šrámkova Písku, obsáhlé knihy s vyčerpávajícími faktografickými informacemi, vzpomínkami, úvahami, odkazy… Knihy, jejíž vydání v minulém roce iniciovala Alena Crhová, kterou sestavil Alexandr Gregar a na které se podílelo mnoho autorů.

Dlouhodobější akcí byla debata o pojmu „experimentující divadlo“. Protože Šrámkův Písek je právě jako „národní přehlídka experimentujícího divadla“ anotován, jeho organizátoři se ptali jeho účastníků, různých divadelních osobností i veřejnosti na to, jak tento pojem vyjasnit nebo dokonce vymezit, a také na to, zda se jedná o vhodné pojmenování příslušného uměleckého odvětví, které se na Šrámkově Písku provozuje. Od začátku neměli nikterak ambice dojít k jednoznačnému závěru či stanovit exaktní definici. Chtěli aktivním i pasivním účastníkům debaty umožnit trochu se zorientovat, seznámit se s pohledy ostatních, najít si vlastní pojetí. Debata byla vedena různými kanály. Vlivem časové a energetické tísně během samotného festivalového víkendu (zhruba 32 událostí za 44 hodin, viz úvod článku) bylo těžiště debaty umístěno na internet – na blog Šrámkova Písku – na adresu https://blog.sramkuvpisek.cz/ nebo přímo https://blog.sramkuvpisek.cz/…o-vidite-vy/ . Debata o experimentujícím, otevřeném, alternativním, nestředoproudém, … divadle samozřejmě nikdy neskončí a nekončí.

V tomto článku není prostor na detailní popisování jednotlivých představení, debat a dalších událostí. Podrobnější informace najdete na blogu přehlídky https://blog.sramkuvpisek.cz/ a ve festivalovém půldeníku Pootavský Pískomyl, který připravovala redakce ve složení Vendula Melíšková, Miroslav Paulíček a Petr Odo Macháček a jehož všechna čísla lze shlédnout i stáhnout jako pdf zde: https://blog.sramkuvpisek.cz/…-pisku-2023/ .

Na závěr by bylo vhodné nějaké shrnutí. Při různorodosti všeho, co letos na Šrámkově Písku proběhlo, se shrnuje velmi těžko. O vytipování alespoň určitých spojujících fenoménů se pokusila Vendula Melíšková na stránkách divadelnik.cz zde: https://divadelnik.cz/…mentujiciho/?… .

Já jen s trochou nadsázky zmiňuji častý výskyt velkých ušních sluchátek a červené řepy jako prvků se silným archetypálním a zároveň aktuálním nábojem hned v několika inscenacích. A teď bez nadsázky: Šrámkův Písek letos opět ukázal, jak zajímavé a silné je divadlo, které se z pohledu formy i obsahu, postupů i témat pohybuje mimo hlavní proud.

Šrámkův Písek – výsledky:

NOMINACE na Jiráskův Hronov 2023

D.R.E.D. Náchod – Totování

Hana Voříšková – Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů

DOPORUČENÍ programové radě Jiráskova Hronova 2023

NJ feat. Uhřík, Nový Jičín – Ptáci

Brambůrky, Most – Kolik nám zbejvá

Poslední nakonec, ZUŠ Mladá Boleslav – Valpuržina noc rave

V příloze fotografie Milana Strotzera z představení:

Hana Voříšková – Nikdy naráz netrápí tě mráz a oblak komárů (1×); Poslední nakonec, ZUŠ Mladá Boleslav – Valpuržina noc rave (2×); Brambůrky, Most – Kolik nám zbejvá (2×); D.R.E.D. Náchod – Totování (2×); NJ feat. Uhřík, Nový Jičín – Ptáci (2×) – pozn. red.

Autor: Petr Macháček

Přílohy:
Chocen-Hana-Voriskova-Nikdy-naraz-netrapi-te-mraz-bnqrr Mlada-Boleslav-ZUS-Posledni-nakonec-Valpurzina-noc-k1wct Mlada-Boleslav-ZUS-Posledni-nakonec-Valpurzina-noc-ovpw6 Most-Bramburky-Kolik-nam-zbyva-MS06-2d2fc
Most-Bramburky-Kolik-nam-zbyva-MS14-wazn8 Nachodsko-Kladsko-Prazsko-DRED-Totovani-MS03-66jbx Nachodsko-Kladsko-Prazsko-DRED-Totovani-MS04-nftep Novy-Jicin-NJ-Feat-Ptaci-MS01-6ldj1
Novy-Jicin-NJ-Feat-Ptaci-MS11-7os0y
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543