Texty: GREGAR, Alexandr: Kdo je partnerem jednoho herce? AS 30.4.2023.

Kdo je partnerem jednoho herce?

Národní přehlídka divadla jednoho herce (Memoriál Slávky Trčkové), kterou vyhlašuje Svaz českých divadelních ochotníků, se konala v předposlední dubnový víkend 22. - 23. dubna 2023 již po šestnácté – poprvé byla v roce 1993 v Čelákovicích, v roce 1999 jedinkrát v Plzni, a pak, až dodnes (stále jako bienále) v Kaznějově – pod patronací Divadelního souboru Štace, v příjemném sklepním divadélku Šutr pod místní radnicí, která spolku vychází příkladně vstříc...

Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory

Diváci sedí u kavárenských stolků, k jevišti je blízko, divadlo se tu může konat „z očí do očí“, což žánru monodramat více než sluší. Ostatně, příjemná je i domácká atmosféra, bar s řadou laskomin a skvělou obsluhou, laskaví pořadatelé. Přehlídka, byť soutěžní, je tak poněkud komorní, ale nejen co se prostředí týká – letošní ročník nabídl pouze tři soutěžní představení, což do jisté míry ambici vrcholné národní přehlídky, které by měl předcházet výběr z regionálních kol, poněkud problematizuje. Tak jak je to vlastně dnes s frekvencí uvádění monodramat v amatérském prostředí? Určitě by stálo za to, vymyslet nějaké inovace… Ale k věci, co jsme v Kaznějově viděli:

Tvůrčí tým z Divadla z Hostivice, režisérka Jolana Petříková a herečka Pavlína Jonášová (obě jsou pilíři tohoto spolku, který hraje především populární komedie), si objevily Macourkovu dramatizaci Kischovy novelky Tonka Šibenice aneb pravdivý příběh lehké holky s dobrým srdcem, která mimochodem byla ve 30. letech minulého století námětem prvního českého zvukového filmu a koncem 60. let minulého století i skvělé v televizní inscenace Jiřinou Šejbalovou, to pro pamětníky… Hostivická inscenace nezapírá vnímavý přístup režisérky i herečky k předloze, opírá se však především o herecké dovednosti Pavlíny Jonášové v roli Tonky. Interpretace „legendárního příběhu známé pražské prostitutky Antonie Havlové, řečené Tonky Šibenice, která stanula u Posledního Soudu, kde se rozhoduje o jejím životě a její cestě do ráje, nebo do věčného zatracení“ zaujme právě plastickým a temperamentním hereckým výkonem představitelky Tonky, jemuž sekundují pouze (reprodukované) hlasy soudců Posledního soudu, zúžené na hlas Boha a Anděla, k nimž se herečka obrací jako k imaginárním postavám – bohužel už méně k energetickému potenciálu, skrytému v publiku… Autorský pokus o autentickou výpověď Tonky, realizovaný hlavně „pravděpodobnou“ hereckou kreací, tak nemá šanci oslovit diváky s větší naléhavostí. Inscenátoři, i při vší úctě ke kvalitám plastického hereckého projevu, bohužel nenašli klíč k autentičtějším (a nejen hereckým) scénickým prostředkům. Pracuje se pouze s jakousi pravděpodobnou realitou – jak v jednání, tak ve stavbě situací, které mohly mít jasnější fáze a pevnější ohraničení, dynamičtější (vnitřní) pointy. Jde o autentickou zpověď nebo jen o předvádění „dramatických“ situací? Snaha o komunikaci s divákem neschází, ale příběh plyne bez potřebných dramatických akcentů, bez možnosti nahlédnout emocionalitu a vnitřní stav hlavní postavy. Ani scénografické řešení (kuchyňská židle a neurčitost rekvizit, kostým a tvarování postavy Tonky) či hudební složka nenabízejí metaforicky přesnější či hlubší významy… Přesto vznikla inscenace zajímavá a – hlavně díky temperamentnímu a suverénnímu hereckému výkonu Pavlíny Jonášové – nepřehlédnutelná.

Hra Kevina Klinga Autobus na lince 21A kdysi zaujala i slavného režiséra Petera Scherhaufera, který ji v roce 1997 inscenoval v Divadle Na provázku s hercem Vladimírem Hauserem. Ostatně – právě tato inscenace už tehdy nadchla lanškrounského amatérského herce Davida Dolníčka (Divadlo Ve středu z Lanškrouna), že se o ni sám pokusil – a v Kaznějově nám ji předvedl. Téma hry amerického stand-upisty nabízí jakýsi „živočichopis“ náhodných cestujících, kteří nastupují do autobusu, jehož řidič si na patnáct minut před odjezdem zaskočil do nádražního bistra. A těch patnáct minut pak prožíváme s postupně nastupujícími cestujícími, co zapomínají platit jízdné, vesměs bizarními týpky řešícími si monologem svá „osudová“ traumata. Pokaždé to skončí výstřelem z pistole, nu, pointy jak z Tarantina, tajemné – kdo je ten střelec? Těch patnáct minut, násobených počtem cestujících, se tak protáhne na více než hodinový čas inscenace. Nabídne nám jednak řadu sociálních témat, typických hlavně pro americké prostředí, ale i řadu komických variací na chování různorodých lidských typů, vesměs na okraji společnosti. Přemíra amerických reálií je však pro naše prostředí často méně srozumitelná a čas inscenace se potřebou řady převleků jediného herce, hrajícího všechny postavy, neúměrně protahuje – a lanškrounští ho naplnili v podstatě další inscenací, jakousi rozhlasovou hrou o tom, co se děje v bistru, což inscenaci ještě více zatěžkalo. David Dolníček, jediný představitel všech postav, řeší svůj herecký jednak převleky, ale i groteskní šarží, spíše „dramatickým“ slovním jednáním, které však – i díky hlasové (in)dispozici – působí (až na výjimky: postava Gladys) monotónně a stereotypně… Ocenění hodný je však energický a emocionální vklad herce do svého až úporného výkonu, který má dokonce i své jakési až artterapické zakotvení.

Poslední soutěžní představení Dokud randí v provedení Spolku MonAMOUR z Mnichu na Vysočině – tvůrčí tandem herečky Moniky Novákové a režisérky Bety Minářů – v inscenaci, kterou si samy napsaly, produmaly, nazkoušely a upravovaly až do výsledného tvaru, který jsme viděli a který možná ještě nemusí být definitivní. Tato tvůrčí dvojice před časem nastudovala inscenaci Modelka XXL (s karanténou v bocích) s níž v Kaznějově zvítězila v roce 2019. Svůj nový autorský opus si „mníšky“ úspěšně hrály již v lednu na píseckém Stříbrném větru a na Třešťském divadelním jaru 2023 (tam s doporučením na KDP ve Vysokém nad Jizerou). Skvěle napsaná studie o trablech poněkud korpulentní ženy, jíž nebezpečně tikají biologické hodiny a která si prožívá nejrůznější osobní traumata, bolesti i bolístky, naděje i beznaděje. A navíc – vše v inteligentním, vtipném a autentickém „obalu“ hereckého projevu Moniky Novákové. Herečka při překonávání překážek reálných i zcela nesmyslných zvládá lecjaké záludnosti svých možností i nemožností. Je to nejen skvělá zábava, ale i sonda do zjitřené duše – rádi se přece smějeme trablům, pokud je sami nemusíme snášet. Sledujeme uvěřitelné situace „ze života“, zručně a vtipně odpozorované a především skvěle napsané – a hlavně naprosto suverénní herectví hlavní a jediné představitelky, která šaramantně a přesvědčivě dokáže proměňovat sebe i prostor, v němž hraje, která přesně akcentuje situace. Stačí při tom i koketovat s publikem jako s dalším partnerem, které si půvabně přitáhne – ale bez mrckování, bez utírání nosu židlí, především věrohodně, citlivě, pravdivě. Prostě divadlo hrané jaksi „nevážně“, ale zcela pořádně, jak říká klasik. Jednoduchá scéna s vysokým žebříkem, do jehož výšek se i korpulentní herečka odvážně pustí na své nebezpečné turistické a životní pouti, hlavně aby se zalíbila partnerovi. Jen nezbytné rekvizity, ale schopnost uvěřitelně si hrát s imaginárním partnerem, navíc přesný timing (i v hudbě), prostě radost. Chytrá inscenace, která si určitě najde spoustu dalších diváků. V Kaznějově zazářila.

Mimo soutěž si v Kaznějově zahráli i Jarda Střelka a Pavel Časar z Broukovcova divadla v České Kamenici – svůj autorský opus Duše v sajrajtu: mimořádný, skvěle napsaný scénář o marnosti tvůrčích muk a životu ve srač…, ne nepodobný inspiracím z absurdní dramatiky, z Ionesca či Becketta, prohloubený navíc tematicky o mukotvorné, ale nadějeplné verše vlastní či Martina Jirouse, E. Bondyho, Ivana Wernische, Shakespeara i dalších, a s hudbou Plastiků – radost číst! Inscenace však podobného efektu nedosáhla – inscenátoři se uchýlili k příliš popisnému, realisticky psychologickému jednání, navíc s velmi nedbalou až nesrozumitelnou dikcí, škoda. Stačilo by najít adekvátní, především hereckou formu, ten text si to zaslouží.

Byl to příjemný víkend před řadou diváků a vnímavou porotou (Máša Caltová, Vilém Dubnička a Saša Gregar), která pořadatelům navrhla ocenit Čestným uznáním Pavlínu Jonášovou za herecký výkon v roli Tonky Šibenice a Davida Dolníčka za emocionální nasazení v inscenaci Autobus na lince 21A, Cenou přehlídky pak Moniku Novákovou za herecký výkon v inscenaci Dokud se randí. A navíc ještě další Moniku Novákovou i Bety Minářů shrnující Cenou za inscenaci Dokud se randí, s tím, že bude doporučena programové radě Krakonošova divadelního podzimu a JH 2023 k zařazení do programu těchto národních přehlídek.

A ještě dodatek na závěr: Monodrama, divadlo jednoho herce, je obtížná disciplína. Dodnes v Západočeském divadle v Chebu pořádají mezinárodní Monodrama festival, kde vystupují profesionální umělci s inscenacemi založenými na individuálním projevu – různých divadelních forem, včetně pohybového divadla ad. Před dvaceti třiceti lety to byl nový fenomén, který zaujal např. i autorský potenciál Arnošta Goldflama (mj. Biletářka, Jeden den). I dnes, byť jiným způsobem, přináší potěšení a nové výzvy, např. ve fenoménu stand-upu, který samozřejmě sází na půvab improvizovaných autorských vystoupení – za nimiž je ale také často pevný základ v libretu! Domnívám se, že letitá tradice přehlídky, pořádané Svazem českých divadelních ochotníků, by mohla také dospět i k určitým formálním i tematickým inovacím, které by její úžasnou tradici prodloužily – a nabídly další odpovědi na otázku v titulku, kterou by si tvůrci měli položit: Kdo je partnerem jednoho herce?

V příloze archivní fotografie: David Dolníček, Jarda Střelka a Pavel Casar a Pavlína Jonášová – pozn. red.

Autor: Alexandr Gregar

Přílohy:
David-Dolnicek-Kazn.-84w91 Jarda-Strelka-Pavel-Casar-Kazn.-eh2q8 Pavlina-Jonasova-Kazn-ta62a
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543