Texty: Josefodolské divadelní jaro 2023 - Závěrečná zpráva poroty.

Josefodolské divadelní jaro 2023
Josefodolské divadelní jaro se konalo ve dnech 5. – 7. května 2023 a svátek
divadla v malebném jizerskohorském městečku předznamenaly velmi příjemné
starosti v podobě přemíry přihlášených inscenací. Nakonec pořadatelé museli
přistoupit k předvýběru, protože čtrnáct kousků opravdu nebylo možno
v daném čase zvládnout; a tak se 33. Josefodolské divadelní jaro stalo
přehlídkou souborů čistě z Libereckého kraje. Proběhlo deset představení a
stejný počet rozborových seminářů, které probíhaly jako dialog mezi
zúčastněnými soubory, lektory (porota fungovala v sestavě scénograf Miroslav
Král, dramaturgyně Petra Richter Kohutová a divadelní herec Karel Vlček) a
diváky.
Dekorativní pohádka Sněhová královna souboru Vojan Mladá haluz z Desné
v režii Vlaďky Koďouskové přehlídku zahájila. Snaha režisérky přiblížit
komplikovanou a drsnou Andersenovu pohádku menším dětem vedla
k odstranění některých motivů i postav a celkovému zjednodušení. Inscenace
obsahuje množství sympatických divadelních nápadů (např. využívání skřetů,
přítomných při rozbití zrcadla v úvodu, jako průvodců a neviditelných aktérů,
téměř taneční finální boj Gerdy se Sněhovou královnou…), kostýmy ve filmovětelevizním duchu se odrážejí od strohé a funkční scény, písně více komentující
než posunující děj přispívaly k budování atmosféry. Významnou kapitolou je
množství hrajících dětí na jevišti – slouží soustředěně a přesně vědí, co dělají a
proč. Celkově je desenská Sněhová královna kvalitní zástupce divadla hraného
pro děti, a proto byla doporučena do programu rakovnické Popelky.
Režisérka Jana Kouřilová uvedla jako první titul nově vzniklého souboru Smrž ze
Smržovky Danaudovu černou komedii Ach, ta něha našich dam! Základní
devizou inscenace je trojice účinkujících, z nichž zejména výkon Jany Králové
daleko přesahuje hranice amatérského hereckého výkonu (byla jí udělena cena
za nejlepší herecký výkon přehlídky); Ludmila Formáčková a Jana Černohousová
jí zdatně sekundují. Režisérka změnila prostředí (vše se odehrává ne na lavičce
v parku, ale na zahrádce před francouzskou kavárnou) a přesně vyložila a
upravila dialogy, navíc se jí podařilo elegantně vyřešit některá obvykle
opomíjená úskalí (třeba hlavu mrtvého muže). Dámy mají civilní, ale
významotvorné kostýmy, Míra Král s potěšením replikoval i účesy a líčení. Bylo
doporučeno dodat činnosti, které by průběh dialogů členily a přesněji
rytmizovaly. Ach, ta něha našich dam! DS Smrž získala doporučení do programu
Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou.
Je úchvatná! Petera Quiltera o nejhorší zpěvačce všech dob Florence Jenkins,
která nicméně vyprodala Carnegie Hall, je hořká komedie dvakrát zfilmovaná a
často uváděná profesionály i amatéry, mimo jiné proto, že nabízí příběh o
splnění si vlastního snu, ono oblíbené a nadějné, v tomto případě mírně
ironické „přes překážky ke hvězdám“. Tento aspekt také okouzlil divadelní
spolek Máj 1867 Tatobity. Mnoho problémů inscenace spíše sousedské
způsobovala dvojjedinost režiséra a představitele Saint Claira Luďka Štěpničky a
hrubě odbytá výtvarná stránka. Bylo možné ocenit textovou úpravu
představitelky hlavní role Jany Staňkové, která odrážela možnosti a schopnosti
členů souboru.
Režisér Karel Stuchlík důsledně pěstuje pozoruhodnou dramaturgii, kromě
neběžných komedií (zastoupených např. Marceauovým Vajíčkem, absurdními
Otci, co se rodí ve skříních Tarabusiho a Scarnicciho či Peřinovou verzí Vernova
Tajemného hradu v Karpatech) uvádí v souboru J. K. Tyl Josefův Důl vážné tituly
s přesahem a silnými tématy. Má za sebou dva zřídka uváděné Shakespeary –
Tita Andronika převedeného do mafiánského prostředí a mozaikovitý pokus o
Dobrý konec všechno spraví; a také Návštěvu staré dámy Friedricha
Dürrenmatta, k níž letos přidal aktuálního Herkula a Augiášův chlív téhož
autora. Ironická, na paradoxech založená variace na antickou látku (plnění
pátého z dvanácti úkolů mytickým hrdinou Herkulem) je obrazem světa, v němž
se bohové raději neprojevují, hnůj bobtná, ať člověk dělá, co dělá, láska se
vyčerpává a banalizuje a velkému hrdinovi v malých poměrech a v malé době
nezbývá než rezignovat a místo hrdinských činů odejít vydělávat jako atrakce do
cirkusu… Uměřená, stylově čistá inscenace je postavena na precizně vyloženém
a interpretovaném slově, představitel Herkulova tajemníka Polybia Karel
Stuchlík ml., suplující nenásilného průvodce záludnostmi antických motivů a
zákonitostí, je příznačně také dramaturgem kusu; podařilo se mu uhlídat
srozumitelnost významu jednotlivých motivů (lehká pochybnost panovala jen u
černé kentaurovy krve), přehlednost motivací postav i kontinuitu příběhu.
V úsporné scéně Hany Stuchlíkové se odehrávají výstupy přesně režijně
vystavěné, jejichž kvalita je přímo úměrná talentu a řemeslným dovednostem
účinkujících; mezi nimi vynikají Petr Firbas jako Augiáš, Vojtěch Polák jako
Fyleos a Luboš Doležal jako Herkules. Nicméně doslova každý má svůj parádní
výstup – a i když je to sympatické, dlužno přiznat, že méně by bylo více a
proporcím a stravitelnosti inscenace by prospělo nemilosrdné zkrácení
(namátkou výstup Licháse v první polovině nebo výstupy poslanecké).
Dürrenmattův Herkules a Augiášův chlív DS J. K. Tyl Josefův Důl byl doporučen
do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou.
Humoristická fantasy Maškaráda Terryho Pratchetta (a vynikajícího
překladatele Jana Kantůrka), osmnáctá mezi Zeměplochami a čtvrtá
s čarodějkami Bábi Zlopočasnou a Stařenkou Oggovou (a s Perditou X čili
Anežkou Nulíčkovou) v hlavních rolích, nabízí propracovaný fikční svět, přesně
konturované svérázné postavy a vtipný příběh vycházející z ikonického Fantoma
opery. Dramatizace Stephena Briggse zachovává původní příběh i jeho
vlastnosti; atraktivní pro případné inscenátory je mimo jiné okouzlení operou,
potažmo divadlem jako takovým, a více než malé množství humoru (sice více
literárního než divadelního, ale s tím se dá pracovat). Barevný, dynamický tvar
režisérky Marie Brtkové-Trunečkové nezapírá inspiraci slavnou inscenací
Divadla v Dlouhé, mezi jeho velká plus patří např. představitelky čarodějek Jana
Vodseďálková a Magdalena Bartoňová, kostýmy zejména ženských postav
z dílny Ivy Růžičkové – a jednoznačně hudba Adama Bartoně a jím vedený
orchestr (hudebně-pěvecké číslo Raz dva tři, á dva tři je mistrovské). Celek však
vykazuje příliš mnoho nedodělků, nedaří se zejména v davových scénách a
dvouapůlhodinová stopáž je vražedná.
Dramatizace Wildeova Strašidla cantervillského Romana Vencla posunula
klasický příběh do současnosti, těží ze střetu rozdílných světů – světa duchů a
světa lidí, světa služebných a světa novodobé šlechty, ale hlavně kulturního
střetu anglického a amerického. V Josefově Dole ji uvedl divadelní soubor TJ
Sokol Roprachtice v režii Roberta Pechy a bohužel si s ní spíše neporadil. Viděli
jsme pohádku o trochu podivném osvobození jednoho strašidla, v níž mnohé
účinkující, dospělé i dětské, svazovala tréma. Nejpřesnější byla Milena Nosková
v roli paní Umneyové.
Druhou zúčastněnou inscenací DS Vojan Mladá haluz z Desné na letošním
Josefodolském divadelním jaru byl Kyanid o páté Pavla Kohouta. Předloha
vznikla v roce 1996 jako adaptace novely Tecie Werbowski Zeď mezi námi,
debutující režisér Lukáš Frydrych toto komorní drama dále upravil, a to šťastně
– z množství témat akcentoval autorský a lidský parazitismus, otázku
oprávněnosti a přiměřenosti pomsty a váhu autentického kontra
zprostředkovaného svědectví. Inscenace je hereckým koncertem Vlaďky
Koďouskové v roli „autorky jediného románu“ Zosie a Ivy Halamové v roli Iréne,
dcery její nejlepší přítelkyně, jež zahynula za Varšavského povstání. Jejich
účtování je velmi dramatické, pracuje s až detektivním dávkováním tajemství a
výbornou atmosférotvornou hudbou. Tvůrci nezjednodušují, nevynášejí
jednoznačné morální soudy – a tak vybroušený tvar, který trvá necelou hodinu,
dlouho doznívá a u diváků vzbudil vášnivé diskuse; nikoliv o kvalitě inscenace
(která je nesporná), ale o tématech v ní obsažených. Kyanid o páté z Desné byl
nominován do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad
Jizerou.
Základní problém inscenace Camolettiho komedie Na správné adrese v režii
Jiřího Šolce a v podání Lučanského spolku divadelního pojmenoval kolega Karel
Vlček jako „snahu inscenovat pikantní francouzskou komedii jako hrubozrnný
německý humor“. Všechny situace, v předloze přesně a rafinovaně stavěné na
sledu nedorozumění, záměn a omylů, jsou hrány od začátku až do konce
výhradně o sexu. Účinkující – pánové o něco více než dámy – nastupují s
rasantní energií, kterou drží na stejné hladině, takže upadají do ukřičeného
stereotypu, k tomu jsou všichni nekonkrétní a zaměnitelní – a tak se lehká múza
mění ve svou buranskou až vulgární verzi, v níž nepoznává sama sebe.
Královnina touha mladého souboru NOPOĎ o touze po mateřství, jež je
naplněna za neúměrnou cenu, stojí na nepříliš povedené dramatizaci
Spravedlivého Bohumila Boženy Němcové. Nedostatky textové předlohy však
režisérská dvojice Radek Kalina a Lucie Kroupová vyvážila záměrně budovanou
hororovou atmosférou a podmanivými, z rituálů vycházejícími mimoslovními
akcemi – převlékání zoufalé královny z modrých šatů naděje do černých (a na
šťastném konci zpět), čarodějné zaříkávání, skrze tanec znázorněný posun od
lásky milostné k lásce rodičovské, trojí ďábelské víření v hrobce… Celku by
prospělo dodefinování některých postav (např. dvorních dam či hvězdopravce),
promyšlenější zacházení s hudbou a proporční zacházení se symboly
(přítomnost sošného Lucifera od začátku strhávalo pozornost a znejasňovalo
sdělení, navíc chyběla protiváha).
Závěr patřil RySKu čili Rynoltickému ochotnickému spolku kultury a Příběhu
jedné stěny autora a režiséra Michala Vaňka. Lyrická komedie s dramatickými
prvky byla jevištním ztvárněním hrabalovského pábení, odehrávala se
v mikrosvětě rynoltického nádraží, kam mezi jeho obvyklé obyvatele
(výpravčího, uklízečky, toaletářku…) zavítají malíř pokojů a malíř krajinář a skrze
vzájemnou výměnu zkušeností a vyprávění svých příběhů demonstrují rozdílný
přístup k životu. Řeč se vede o tom, co je v životě důležité, také jaká je úloha
umění ve vztahu ke skutečnosti, řeší se, co si počít se zdí odrážející historii
místa (zachovat či zabílit?)), po příjezdu fešné cyklistky se rozvíjí metafora duše,
to vše nevzrušivě, slovy výpravčího - „jasně, v pohodě“. Společné existování
všech účinkujících na jevišti je velmi sympatické a dělá z této nenápadné
inscenace zážitek speciálního druhu.
Vyhlašovatelem Josefodolského divadelního jara je SČDO, pořadatelem soubor
J. K. Tyl Josefův Důl s podporou Libereckého kraje, Obce Josefův Důl, Nadace
Preciosa a dalších. Dík patří zejména místním, jejichž péče je nadstandardní a
k tomu dokážou každý rok přijít s něčím novým. Letos si např. můžete na
http://www.divadlojosefuvdul.cz/jdj-2023/ přečíst v závěrečném Kukátku, jak
Lukáš Frydrych a Radim Podrazký zachytili průběh rozprav souborů s porotou.
Díky a nashle za rok.
Petra Richter Kohutová